Příště už Mílovi tykat nejspíš nebudu

Report

Šíleně dlouhý text, který v polovině října zveřejnil Petr Holý na svém webu Nihilista na balkonu, se stal senzací sociálních sítí. Sdílel jej prorektor Univerzity Karlovy či šéfredaktor časopisu Vesmír, přečetlo si jej čtvrt milionu lidí. „Naštvala mě moje bublina, a hlavně někteří lékaři a jeden ředitel nemocnice,“ přibližuje svoje pohnutky autor – někdejší úředník ministerstva vnitra a dnes řidič pražských tramvají.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dáváme si sraz před Národním technickým muzeem na Letné. „Aspoň si připomenu místa, kde jsem pět let pracoval,“ reaguje Petr Holý. Ještě během vysokoškolských studií absolvoval stáž ve zdejší „kachlíkárně“, jak se říká budově ministerstva vnitra. Po promoci dostal nabídku úřednického místa, z něhož se vypracoval do funkce zástupce vedoucího oddělení bezpečnostních hrozeb a krizového řízení.

Pak kariéru ve státní správě opustil a splnil si dětský sen: ve svých třiatřiceti se stal tramvajákem. „Odhodlával jsem se k tomu delší dobu, ale rodiče by mě asi zabili, kdybych po těch letech, kdy mě podporovali na studiu, šel hned dělat něco, na co stačí základní vzdělání.“ Před třemi lety si řekl teď, nebo nikdy. „Chtěl jsem to stihnout, dokud úplně nezpohodlním nebo dokud nezaložíme rodinu,“ vysvětluje.

Finančně si příliš nepohoršil. „Kdybych to srovnal se začátky působení na vnitru s tabulkovým platem, jsem na tom dnes dokonce líp.“ Pochvaluje si ale hlavně něco jiného: „Když odevzdám tramvaj, mám hotovo. Čistá hlava, žádný úkol na doma, prostě nic. Navíc se ve vozovně potkávám s neuvěřitelně pestrou směsicí lidí, je to perfektní vystoupení ze sociální bubliny.“

Odlehčenou hlavu využívá Petr Holý k psaní povídek, z nichž letos sestavil knihu Nihilista na balkonu. V recenzi ve Spisovatelských listech se o ní píše: „Měli by se jí vyhýbat náboženští fanatici, kandidáti na Bludné balvany, konspirační teoretici, odmítači očkování a milovníci ezokravin všeho druhu, hltači Protiproudu, diváci TV Barrandov, čtenáři bulváru, příznivci Putina, Trumpa, Kaczyńského či obou Václavů Klausů.“

To, že Petr Holý nešetří snad nikoho, vyplývá i z následující recenzentovy poznámky: „Stejně tak autor nepotěší intelektuálské pozéry, militantní feministky nebo bojovníky zaklínající se politickou korektností. Vzhledem k tomu, že tito lidé zcela postrádají smysl pro humor, ale o to víc vidí takřka ve všem rasismus, sexismus a jiné -ismy, asi by se smrtelně urazili rovněž.“

Šestatřicetiletý řidič pražských tramvají a absolvent dvou vysokých škol píše vtipně a evidentně s velkou chutí. Dokládá to i jeho text, který publikoval na svém webu v úterý 14. října. Nazval jej Covid a matematika aneb Koho poslouchat a neposlouchat v časech pandemie. Není to úplně lehké čtení, a už vůbec ne krátké. Celkem čítá přes 54 tisíc znaků. Pro srovnání: článek, který čtete, jich má 12 tisíc.

 

 

Musel jsem se dovzdělat

„Fenomenální. Povinná četba pro všechny ředitele nemocnic. Je to dlouhý, ale stojí to za to. Kdo se při vyslovení slova exponenciála třikrát nepokřižuje, nepochopil z matematiky vůbec nic.“ Těmito slovy doporučil článek k přečtení biochemik Jan Konvalinka, vedoucí výzkumné skupiny Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a prorektor pro vědeckou činnost Univerzity Karlovy. „Je to dlouhé, je to vtipné, je to názorné. Je to dobré. O chřipečce, o jednoduché, ale neintuitivní matematice, o dobrém a špatném strachu, o Ludvíkovi, o Jolandě, o kočkách Jardy Flegra,“ přidal se Ondřej Vrtiška, šéfredaktor renomovaného vědeckého časopisu Vesmír.

Díky pochvalným reakcím těchto a dalších autorit získal text, jehož přečtení těžko zvládnete pod půl hodiny, stovky sdílení na sociálních sítích. Počítadlo na webu nihilistanabalkonu. cz---- zaznamenalo do začátku listopadu 250 tisíc kliknutí. „Ani nevím, jak se to rozšířilo. Na mém osobním Facebooku to mělo po dvou týdnech jenom osm lajků a jedno sdílení. Možná to způsobila moje žena Míša, která je v tomhle šikovnější.“ Michaela Stachová je ředitelkou nadace Krása pomoci, která se zabývá asistenčními službami pro seniory. „Už na jaře v první vlně měli hodně práce, ale to bylo nic proti tomu, co se děje teď. Nejde jen o těžký průběh nemoci, ale také o izolaci, samotu, obrovské psychologické a sociální dopady. V mnoha seniorských domovech lidi nesmějí opustit ani pokoj, aby nikoho nenakazili,“ přibližuje Petr Holý jednu z nejodvrácenějších tváří epidemie.

Byla právě tíživá situace starších lidí pohnutkou, která jej přiměla napsat dnes už legendární analýzu? „Největší roli hrálo to, že spousta mých známých a kamarádů, včetně lidí inteligentních a vzdělaných, sdílela množství mýtů a bagatelizací typu ‚je to chřipka s dobrým píár‘,“ říká Petr Holý, který ve svém textu dokládá, že šíření viru se může velmi rychle zvrátit v něco v mnohem horšího. Ačkoli vystudoval sociální vědy a humanitní studia, pustil se do matematických výpočtů. „Na gymplu mi matika moc nešla, začal jsem se o to zajímat až nedávno. Protože mě každou chvíli nadchne něco jiného, chodil jsem i na přednášky k profesoru Flegrovi o evoluční biologii,“ říká a pokračuje: „Rychle jsem zjistil, že středoškolská matematika je v tomhle směru nedostačující. Abych pochopil například populační modelování, musel jsem se dovzdělat.“

V jednom z facebookových vláken se objevila kritika konkrétní pasáže Nihilistova článku. „Tahle část opravdu nebyla úplně přesně formulovaná, takže jsem za tu korekci vděčný a opravil jsem to. Nejsem matematik, s lidmi, kteří to dělají profesně, se nemůžu porovnávat. Na druhou stranu jsem rád, že žádná z těch výtek nemířila na něco úplně zásadního,“ říká Petr Holý. Svůj text psal prý zhruba osm hodin. „Za jeden den jsem měl dvě třetiny, druhý den zbytek. Chtěl jsem, aby to bylo vyargumentované a mělo to hlavu a patu. Jenomže jsem postupně zjišťoval, že těch věcí, které považuju za důležité, je docela dost. Navíc stručnost není moje silná stránka,“ usměje se.

 

Snadná kořist z Motola

Důležitou postavou textu Petra Holého je ředitel Fakultní nemocnice Motol a exministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. „Já prostě, Mílo, vím, že nemáš k dispozici dost volných lůžek (a ventilátorů a ECMO přístrojů a doktorů a sester). A to ani nepotřebuju vědět, kolik jich máš. Mně totiž stačí vědět, že epidemie roste exponenciálně, k tomu, abych věděl, že jich nemáš dost. A že jich nikdy nebudeš mít dost, ani kdyby ses sebevíc snažil,“ cupuje autor na kousky Ludvíkovo vystupování z počátku druhé vlny epidemie.

„Chtěl jsem čtenáře taky pobavit, ne je uvrhnout do ještě větší deprese,“ zdůvodňuje Petr Holý místy žoviální tón. „A co se týče toho tykání… Kdybych věděl, jaké to nabere obrátky a kde všude ten text bude vidět, možná bych to zvažoval. Jenomže já byl přesvědčenej, že si to přečte třicet mých kamarádů.“

V druhé části článku autor opouští svoji motolskou kořist a bere si na paškál politickou elitu: „Naše slavná vláda fatálně selhala. Ze základních věcí, které mohly udržet epidemii na nízkých číslech, nedokázala zajistit ani jednu. Zrušila povinnost nošení roušek ve vnitřních prostorách a znovu ji zavedla až ve chvíli, kdy už bylo pozdě. Uvolnila veškeré restrikce. (…) A hlavně, a to je nejhorší, nebyla schopna ani za pět měsíců nastavit a zprovoznit účinný systém testování a trasování – chytrou karanténu.“

 

Po listí jako na saních

Dost ale o covidu. Promarnit tímto způsobem setkání s řidičem tramvají, který disponuje takhle vyvinutým pozorovacím talentem, by byl hřích.

Domovským přístavem Petra Holého je strašnická vozovna. A nejčastější linkou, kterou obsluhuje, dvaadvacítka. Protože bydlím v Břevnově, kudy se „dvaadváca“ škrábe na Bílou Horu, zajímá mě, co je na téhle trase z pohledu tramvajáka nejzajímavější. „Je to linka na Pražský hrad, moje nejoblíbenější. Furt se mě někdo na něco ptá, radím cizincům, kde si koupit lístky, užívám si to. Pokud tedy zrovna není podzim jako teď. Když napadá listí na koleje, připadám si jako na saních, prostě to nebrzdí. Napínavé je to hlavně v aleji mezi Hradem a Belvederem.“

Covidu se ale nakonec stejně nevyhneme: „V normálním čase vozím davy, a najednou si připadám jako po zombie apokalypse. Zvlášť turistické oblasti jsou úplně vylidněné.“ Jak „řeší“ lidi bez roušek? „Můžu pustit hlášení, ať si ji lidi nasadí. Většinou si to ale vyřídí cestující mezi sebou. Sesypou se na dotyčného, ani nemusím zasahovat.“

Když se Petr Holý stal tramvajákem, byl řidičů nedostatek. Teď má hromadná doprava jiný problém: „Grafikony (jízdní řády – pozn. red.) řídnou, propady příjmů jsou obrovské. Chybí turisté, kteří si kupují výrazně dražší lístky,“ říká a připomíná, že téměř třetina cestujících využívá pražskou hromadnou dopravu zadarmo: „Důchodci, děti, zaměstnanci dopravního podniku, jejich rodinní příslušníci a samozřejmě černí pasažéři,“ vyjmenovává muž, který měl na svém předchozím působišti v gesci mimo jiné úřednickou a odbornou podporu pro krizový štáb ministerstva vnitra.

„Snažili se mě lanařit zpátky. Mojí výhodou bylo, že jsem měl bezpečnostní prověrku na ‚tajné‘. Jenomže ta mi mezitím vypršela,“ říká Petr Holý.

 

Ve vlastním pokojíčku

U Letenského zámečku přímo pod okny ministerstva vnitra je předposlední říjnový čtvrtek otevřené okénko s občerstvením. U stolů s lavicemi v přilehlé zahradní restauraci posedávají pod zlátnoucími korunami stromů dvojice, od Pražského hradu sem dopadají paprsky slunce. Je krátce po třetí a Petr Holý má za sebou dopolední směnu. „Je to hezká práce a opravdu mě pořád ještě baví. Jediné, co mě ničí, je ranní vstávání, nastupuju třeba v 3.15. A hlavně nepravidelnost: máte pár dnů ranní, den nebo dva dny volno, pak zase odpolední. Je těžké si na to zvyknout.“

Zkraje mu jako začátečníkovi vadila ještě jedna věc: „Nervujete se, odkud vám kdo překříží koleje. Lidi mají sluchátka na uších nebo koukají do mobilu. Ve chvíli, kdy tam vlezou, jsou už možnosti řidiče omezené. Brzd--ná dráha tramvaje je dlouhá, a když na to šlápnete, popadají vám lidi ve vagoně. A jedna z nejděsivějších věcí pro každého tramvajáka-motoristu je, že nemůžete strhnout volant. Když se v řidičském kurzu objevili kamioňáci, vzdávali to jako první.“

Petr Holý měl během prvního roku za tramvajovým „kniplem“ tři nehody. „Naštěstí byly všechny nezaviněné a dispečer mě uklidňoval, že to je normální. Že když vám auto vjede nečekaně do cesty, nic s tím neuděláte.“ Chabě připomínám výhodu, že řidiči tramvaje se v podstatě nemůže nic stát. „Pokud se nesrazíte s popelářským vozem, jako se to stalo kolegyni. Ale je fakt, že srážku s osobákem téměř nepoznáte, ten váhový rozdíl je obrovský. Jenomže to může dopadnout zle v autě, které rozpářete. Spřáhlo (tažné zařízení – pozn. red.) funguje jako otvírák na konzervy.“

 

Starost o tatínka

Podzimní slunce slábne, dává se do nás zima. Petr Holý mi podává svoji knížku a loučíme se. Zajímá mě ještě, jestli má někdy při čekání na konečné čas na svoje texty. „Míváme tam kuchyňku, křesílko, záchod, je tam teplo, občas něco stihnu napsat. Teď si ale dělám hlavně starosti o tatínka. Není to žádnej hubeňour, navíc má cukrovku i další dlouhodobé zdravotní problémy,“ říká řidič tramvají, jenž měl v budově, kolem které právě procházíme, na starosti terorismus a kybernetickou bezpečnost. Dodává: „O to víc mě štvou všechny ty dezinformace a konspirace, které covid zlehčují.“

 

 

 

Vystrašená společnost

Covid a matematika aneb Koho poslouchat a neposlouchat v časech pandemie (výňatek z článku Petra Holého)

Naši společnost můžeme označit mnoha přívlastky, ale jeden z nejpříhodnějších by byl „společnost vystrašená“. Jsme vystrašení, protože nás pořád někdo něčím straší. Dělají to média v honbě za sledovaností, dělají to politici v honbě za mocí a děláme si to sami sdílením nesmyslů na sociálních sítích.

Není ale strašení jako strašení. Když vám Tomio Okamura tvrdí, že tu bude do pár let pět milionů muslimských uprchlíků, není to totéž, jako když vám profesor Flegr tvrdí, že tu budou do jara tisíce mrtvých na covid. Profesor Flegr totiž lidi nestraší. No dobře, možná je trochu straší svým účesem...

Lidé se totiž nebudou bát, když jim budete říkat pravdu. Lidé se budou bát, když nebudou vědět, co je pravda. Pozitivní a negativní veřejné postavy se nepoznají ani tak podle toho, jestli lidi straší, anebo uklidňují, ale podle toho, jestli lidem říkají podložená fakta, anebo lži, dojmy a zbožná přání.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama