Válka bez vítězů

Objeví se jako malá tečka na druhém konci liduprázdné ulice. Ten muž se pohybuje krokem tanečního mistra. Kličkuje mezi pomačkanými vraky vyhořelých aut. Opatrně zvedá nohy mezi ostrými kusy pomuchlaného střešního plechu, skoro jako by tancoval tango. Slow, slow, quick, quick. Pomalu, pomalu, rychle, rychle.

Pečlivě našlapuje mezi dětskými hračkami a oblečením, které se vysypalo z rozbitých skříní, mezi vším tím svinčíkem, jenž kdysi býval domovem: tedy než začátkem října přiletěla z ázerbájdžánské strany raketa a celou jižní část pětipodlažního domu v ulici Admirála Isakova v centru Stěpanakertu – hlavního města Armény ovládaného Náhorního Karabachu – rozsekala na maděru. Tlaková vlna vyvrátila panely a vymlátila okna široko daleko.

Onen muž dojde ladným krokem ke zčernalému průchodu, a až tehdy si ho můžu pořádně zblízka prohlédnout. Hnědé tesilové sako, tmavé kalhoty s puky, bekovka na šedivé hlavě. Pak zmizí v útrobách rozšklebeného baráku, hravě vyběhne temnou chodbou do třetího patra, strčí do dveří vlevo od schodiště. Vstoupí do prostoru, který ještě před pár dny býval ložnicí, rozhlédne se po rozmlácené místnosti plné suti, prachu, skla, zbytků okenních rámů i laciné dřevotřísky ze sovětské obývací stěny.

Pak sebere z křesla rudý vlněný pléd a konečně promluví. „V krytu už začíná být zima,“ řekne.

•••

V protileteckém krytu žije Džamal Tadevosjan, třiaosmdesátiletý penzionovaný arménský novinář s figurou i pohyby mladíka, už od 27. září. Hned od toho rána, kdy se pradávný spor mezi dvěma kavkazskými zeměmi, Arménií a turkickým Ázerbájdžánem, dostal do své poslední žhavé fáze a na Stěpanakert dopadly po letech zase první bomby.

Ten konflikt se táhne odedávna a obě strany se v něm překřikují, kdo má na ostrůvek uprostřed Ázerbájdžánu, na sporné, krásné a chudé území o velikosti Středočeského kraje nárok. Arméni a Ázerbájdžánci se odkazují na historii – vzájemně se trumfují královstvími a chanáty, kterými tento kraj v minulosti ovládali. Jisté je, že během celého dvacátého století byla tato horská oblast většinově obývána Armény. Obydlena však byla nespojitě a mezi samotným Náhorním Karabachem a sousední Arménií ze západu existovala území osídlená Ázerbájdžánci – muslimy, původně kočovníky, kteří mají kulturně, historicky i jazykově velmi blízko k sousedním Turkům.

Počátkem dvacátých let minulého století, po rozpadu osmanského i ruského impéria, znepřátelenou Arménii i Ázerbájdžán ovládli rudí a obě země se staly součástí bolševického Ruska. Sovětský diktátor Stalin tehdy, bůhvíproč, přiklepl Náhorní Karabach Ázerbájdžánu. Jakýkoliv odpor proti tomu rozhodnutí neměl v zemi, v níž panoval teror, šanci na úspěch. A tak Ázerbájdžán vedl v Náhorním Karabachu protiarménskou politiku. Kostely, chlouba Arménů, kteří se pyšní tím, že jejich národ jako první na světě přijal v roce 301 křesťanství, se zavíraly, zatímco ázerbájdžánské mešity fungovaly dál. Výuka se vedla v ázerbájdžánštině, a ne v arménštině. Počet ázerbájdžánského obyvatelstva v oblasti stále narůstal. K nelibosti Arménů, kteří se nikdy nevzpamatovali z traumatu genocidy organizované tureckým státem v průběhu první světové války; tehdy byla podřezána, postřílena, upálena či vyhladověna k smrti velká část arménské populace žijící v Turecku – odhady se pohybují od osmi set tisíc až k jednomu a půl milionu mrtvých.

•••

„Nikdy jsme se s tím nesmířili,“ vysvětluje mi vitální Džamal, ten důchodce v hnědém saku, kterého bych si nikdy nedovolil nazvat staříkem, svůj pohled na arménsko-ázerbájdžánský konflikt. „Už začátkem šedesátých let, v roce 1963, jsem pomáhal organizovat v Jerevanu demonstraci za to, aby Náhorní Karabach patřil Arménii a ne Ázerbájdžánu.“ Tenkrát ho to stálo studium na pedagogické fakultě. Jinak se nezměnilo vůbec nic. Věci se daly do pohybu až o čtvrtstoletí později; to když koncem osmdesátých let začala sovětská moc ztrácet na síle. Dávné mezietnické násilí se opět rozhořelo. Přišla série pogromů. V Baku na Armény a v Arménii na Ázerbájdžánce. Stovky lidí přišly o život a desetitisíce jich uprchly z Ázerbájdžánu do Arménie. A z Arménie prchali Ázerbájdžánci do Ázerbájdžánu. Nezvládnutý konflikt na jižním Kavkaze se stal – spolu s emancipačním hnutím v Pobaltí a zpackanou válkou v Afghánistánu – předzvěstí rozpadu Sovětského svazu.

„Jasně že je pamatuju, hlavně v Šuše, městě nad Stěpanakertem, jich bývalo dost. Normálně jsme se zdravili, jako sousedi. A pak najednou.... zmizeli,“ odpovídá mi Džamal Tadevosjan trochu tajemně na otázku, jestli si vybavuje nějaké Ázerbájdžánce. To už sedíme v krytu, kde penzionovaný redaktor místních novin Družba tráví poslední týdny. Vlastně to není opravdový protiletecký kryt, ale pouhý sklep pod panelákem. Před střepinami ale ochrání, pokud tedy dům nedostane přímý zásah. Spolu s Džamalem se tu ukrývá jeho žena Džulieta, její osmaosmdesátiletá nevidomá sestra Lusik a ještě pár dalších důchodců, kteří odmítají město opustit. Také dvě padesátnice. Jejich manželé i synové jsou na frontě a ony šílí strachem, když se pár dní neozvou.

Tohle už je jejich třetí jihokavkazská válka. Vzájemné násilnosti mezi Armény a Ázerbájdžánci plynule přešly do brutálních bojů o Náhorní Karabach: tyto události na přelomu osmdesátých a devadesátých let si vyžádaly 30 000 životů. Konflikt, nakonec početně třikrát slabší Arménie zvítězila nad mnohem lépe vyzbrojeným Ázerbájdžánem a kterého se účastnil snad každý Armén, jenž dokázal držet zbraň, skončil v roce 1994. V arménské společnosti dal vzniknout étosu hrdinného partyzánského boje, zatímco pro Ázerbájdžán se stal symbolem ponížení, se kterým se v Baku pochopitelně nikdy nesmířili. Náhorní Karabach vyhlásil samostatnost, kterou však (kromě obskurního Podněstří, Abcházie a Jižní Osetie) neuznal žádný jiný stát na světě, a dokonce se k tomu neodhodlala ani sama Arménie. Tedy ne de iure. De facto se však Náhorní Karabach stal – kvůli společnému jazyku, hranici, měně i dohodě o vojenské spolupráci – územím jen formálně odloučeným od Arménie.

Tohle vítězství se však ukázalo jako Pyrrhovo, protože fakt, že světové společenství odmítlo uznat nový status Náhorního Karabachu, přivedlo do mezinárodní izolace jak Karabach, tak částečně i samu Arménii. Naopak Ázerbájdžán, díky svému ropnému bohatství, sílil. Arménům zbyl jediný spojenec – Rusko: uzavřelo s Arménií vojenské spojenectví, které se ovšem netýká území Náhorního Karabachu. Naopak Ázerbájdžán se sbližoval s bratrským Tureckem a trochu překvapivě i s Izraelem (pro Izrael se ukázal Ázerbájdžán důležitým partnerem, který mu dodává čtyřicet procent veškeré spotřeby ropy). Od obou zemí (ale také od České republiky) Ázerbájdžán skupoval nejmodernější zbraně a bylo jen otázkou času, kdy se rozhodne vyrvat si Náhorní Karabach od Arménů zpět.

Další válka tak přišla v dubnu 2016. Trvala pouhé čtyři dny. Tehdy si ale Ázerbájdžán vyzkoušel nasazení vojenské supertechniky – bojových dronů. Vybojoval sice jen pár vesnic, celé to krátké tažení však prezentoval jako obrovský vojenský úspěch.

O dva roky později, na jaře 2018, zachvátila Jerevan revoluce. Dokonce jí v Arménii říkali sametová. Lidové hnutí skoncovalo se zkorumpovaným establishmentem a k moci se dostal charismatický liberální novinář Nikol Pašinjan, který v následných volbách získal sedmdesátiprocentní podporu. Atmosféra ve společnosti se uvolnila – což kontrastovalo s tíživým autoritářským režimem, který nastolila v Ázerbájdžánu dynastie Alijevů. V Jerevanu, arménském hlavním městě, i mimo něj se začalo lépe dýchat a v mnohém se obnovila svoboda slova. Náhle byly slyšet do té doby nebývalé názory. Ne snad, že by otevřeně útočily na ruského prezidenta Vladimira Putina, spíš jen tak mezi řádky. Že je třeba, aby se Arménie nedívala jen jedním směrem, a že je důležité rozvíjet spolupráci se všemi partnery. Řeči o upevňování vztahů s Evropskou unií se Moskvě, která převrat v Arménii vnímala jako další z řady Západem podněcovaných barevných revolucí, nemohly ani trochu líbit.

Když pak letos 27. září dopadly první ázerbájdžánské bomby na Náhorní Karabach, kterému mezitím Arméni vrátili své historické jméno – Arcach, arménská společnost se okamžitě zmobilizovala. Vojáci i dobrovolníci se do bojů jenom hrnou. Premiér Nikol Pašinjan apeluje na každého muže schopného držet zbraň, aby se vydal na frontu. Ty, kteří se chtějí službě v armádě vyhnout, čeká veřejné zostuzení, a navíc až osmiletý trest odnětí svobody. V prvních liniích bojuje i premiérův syn. Dokonce i Anna Hakobjanová, Pašinjanova životní partnerka, profesí novinářka a dvaačtyřicetiletá matka jejich čtyř dětí, a také – alespoň podle hodnocení časopisu Woman’s World American magazine z roku 2018 – nejkrásnější první dáma světa se dobrovolně přihlásila do vojenského výcviku. Formuje se první čistě ženská bojová jednotka.

Ani Sevak, sedmnáctiletý vnuk novináře Džamala Tadovsjana, nechce zůstat stranou. „Hlásil jsem se do armády, ale odmítli mě. A tak zatím chodím jenom pomáhat. Nakládám a rozvážím jídlo a munici,“ povídá vytáhlý kluk s nevojáckou postavou, ještě před pár týdny student hudební konzervatoře.

•••

Jenomže tohle není ta stejná válka, ve které v devadesátých letech arménští partyzáni s kalašnikovy v rukou porazili demoralizované ázerbájdžánské tanky. Arméni čelí nejmodernějším vojenským technologiím a mají obrovské ztráty. A Rusko, které sice má v Arménii své vojenské základny, vyčkává. Jak už bylo řečeno, rusko-arménská vojenská dohoda se totiž, pro Moskvu prozřetelně, nevztahuje na území Náhorního Karabachu. A Rusko moc dobře ví, že Arménii nakonec nezbude než se připlazit s prosíkem. Po kolenou.

Mezinárodní situace se čím dál víc zamotává. Svobodomyslní Arméni mají sympatie liberálního a křesťanského Západu, jenž se ale neodváží vyjádřit je oficiálně, natožpak jakkoliv vojensky. Už proto, že by tím legitimizoval proruské separatistické republiky na východě Ukrajiny, které tak nesnáší. Západem podporovaná Ukrajina v tomto konfliktu drží s autoritářským Ázerbájdžánem i Tureckem prezidenta Erdogana, se kterým před pár dny uzavřela smlouvu o vojenské spolupráci. Naopak za Armény se stavějí doněčtí i luganští proruští separatisté.

V centru Jerevanu, za černým litinovým plotem, jehož každé pole je dekorované erbem Sovětského svazu – hned napravo od výrazné novostavby s pyšným neonem Armenian-American Wellness Center –, stojí pochmurná šedá budova, z níž se táhne nasládlý smrad.

Hlavní městská márnice. Zde připravují zabité arménské vojáky na pohřeb. Tady se hromadí to, co z jejich těl zbylo. „Devadesát pět procent všech mrtvých, které k nám přivezou, jde na vrub útokům dronů a moderního dělostřelectva,“ povídá mi Garik Harutjunjan, ředitel ústavu, když mě vykachlíčkovanými komnatami hrůzy provází. Ukazuje mi seškvařené hroudy masa, které sem přicházejí identifikovat příbuzní padlých. Nakonec mě hostí domácím koňakem, zápach rozkládajícího se lidského masa se ale vpíjí do pórů kůže a drží se mě další dva dny.

•••

Nevím, jestli ze mě ten lepkavý odér cítí, jmenuje se Gohar a potkám ji tentýž večer, hluboko po soumraku, na vojenském pohřebišti Jerablur. Vpravo hradba jerevanských paneláků, vlevo, už na tureckém území, posvátná hora Ararat. Sedí u náhrobku s hořící svíčkou.

Jméno je na něm napsáno starodávným arménským písmem, jehož kořeny sahají do prvních let pátého století po Kristu, to přečíst nedokážu. Datum však ano. 2000–2020. „Můj milý. Studoval práva, pak šel na vojnu. K dělostřelectvu. Zbývalo mu odsloužit tři měsíce, když ho 2. října zabili. Asi dron. Viděli jsme se naposledy v lednu. Chodili jsme spolu tři roky, od střední školy. Chačik Pagosjan se jmenoval.“

„Jak to chceš přežít?“ zeptám se jí. „Už jsem se zapsala jako dobrovolnice, budu se jim na frontě hodit.“ Pak se mě zeptá, jestli tu budu i pozítří. Pozítří přijdou na hřbitov i kamarádi, spolužáci a taky tatínek s maminkou. „Chačik bude mít narozeniny, dvacáté.“

Autor je fotoreportér, spolupracuje s magazínem Reportér.