Příběh

Ten megafon už nebudeš potřebovat

18 / 09 / 2019

Od mládí věděl, že musí pryč. Zkoušel požádat o vystěhování, odmítli ho. Zkoušel utéct, zatkli ho, bili a ponižovali. Dostal se na dno. A pak, na jaře 1989 v televizi zahlédl, jak si jeho krajané snaží svobodu vyvzdorovat na velmi neobvyklém místě. Christian Bürger je jedním z východních Němců, kteří se před třiceti lety dostali z NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Toto je jeho unikátní svědectví.

Od mládí věděl, že musí pryč. Zkoušel požádat o vystěhování, odmítli ho. Zkoušel utéct, zatkli ho, bili a ponižovali. Dostal se na dno. A pak, na jaře 1989 v televizi zahlédl, jak si jeho krajané snaží svobodu vyvzdorovat na velmi neobvyklém místě. Christian Bürger je jedním z východních Němců, kteří se před třiceti lety dostali z NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Toto je jeho unikátní svědectví.

Christian stoupá malostranskými uličkami Tržiště a Vlašská. Jde volným, nenuceným krokem, předstírá, že je turista. Srdce má v kalhotách: jestli ho zastaví esenbáci a budou chtít doklady, je konec.

Na náměstíčku před západoněmeckou ambasádou má SNB služebnu, dva příslušníci zrovna postávají ve dveřích a kouří. Christian má šílený strach, ale jde dál. Snaží se na ty dva necivět, koutkem oka ale sleduje každý jejich pohyb.

Jeden z esenbáků najednou típne cigaretu a vykročí, Christian má pocit, že jeho směrem. V tu chvíli jako by někdo vystřelil ze startovací pistole. Turistický krok je ten tam, zbylých dvacet metrů ke vchodu na velvyslanectví zdolává Christian tryskem. Dveře jsou otevřené, zaplaťpánbůh!

Uvnitř v průjezdu zasklená budka, vrátný. Christian buší na okno: „Jmenuju se Bürger, jsem občan NDR a už se odsud nehnu!“ Vrátný se pousměje, zvedne telefon. Christianovi letí hlavou, že je s ním amen, ten chlap určitě volá ostrahu, která vetřelce vyvleče ven. A přede dveřmi jistě číhají ti dva esenbáci.

Jenže vrátný nevolá ostrahu. Volá Hanse Webera – diplomata pověřeného otázkou východoněmeckých uprchlíků. Je 21. června 1989 a pro Christiana Bürgera, dvaatřicetiletého občana Německé demokratické republiky a nedávno propuštěného politického vězně začíná poslední fáze jeho dlouhé cesty za svobodou.

 

Přestupní stanice

Christian Bürger byl jedním z tisíců východních Němců, kteří se v létě a na podzim roku 1989 uchýlili na ambasádu Spolkové republiky v Praze ve snaze vyvzdorovat si možnost odjet na Západ. Dramatické týdny a měsíce v Lobkovickém paláci dnes historici popisují jako jednu ze zásadních událostí, které přispěly k pádu Berlínské zdi a také ke sjednocení Německa v říjnu 1990.

Christian Bürger vypráví, že koncem června 1989 přebývalo na velvyslanectví zhruba čtyřicet lidí. „Všem bylo kolem pětatřiceti, pocházeli spíš z řad inteligence. Pamatuju si například manžele Khunovy – on inženýr, ona učitelka, žili tenkrát v hostinském pokoji pana velvyslance, protože měli dvě malé dcery. Mnoho z těch lidí mělo zkušenost s represemi, někteří byli vězněni. A skoro všichni v minulosti oficiálně žádali o vystěhování z NDR.“ 

Z červnových čtyř desítek uprchlíků se do konce září, kdy drama vyvrcholilo dnes už legendárním příjezdem západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, staly skoro čtyři tisíce. Po jejich odjezdu do Bavorska na Malou Stranu přicházely další vlny, takže Lobkovický palác sloužil jako přestupní stanice na cestě za novým životem až do pádu Berlínské zdi 9. listopadu.

Christian Bürger zažil tu nejintenzivnější fázi, navíc byl „insiderem“ – mluvčím, kterého si uprchlíci sami zvolili, a kterého vedení ambasády pověřilo organizací jejich záležitostí.

 

Mánička

Jeho pouť na Západ však ve skutečnosti začala už mnoho let před pražskými událostmi. „Od mládí jsem býval hodně kritický. Vždycky, když jsem narazil na rozpor mezi oficiální propagandou a realitou, hrozně mě to rozčílilo a začal jsem se ptát. Což se tehdy samozřejmě nesmělo,“ říká Bürger.

Narodil se roku 1956 v Karl-Marx-Stadtu, dnes Chemnitzu. Problémový byl z pohledu režimu už od dětství: nechtěl do pionýra, nevstoupil do FDJ, což byla komunistická mládežnická organizace (u nás se jmenovala SSM, čili Svaz socialistické mládeže, v Sovětském svazu Komsomol). Místo FDJ se angažoval v křesťanské mládeži, což jeho statutu potížisty ještě přidávalo, protože církev byla v NDR spíš jen trpěná, a kdo s ní měl co do činění, většinou se ocitl na mušce tajné policie Stasi.

Bylo tudíž vcelku jasné, že Christian Bürger, kromě všeho řečeného ještě „mánička“, nebude moct studovat. „Jediné, co by mě nechali dělat, byla teologie. Ano, byl jsem věřící, ale že bych se chtěl stát farářem? Tak daleko moje víra nešla,“ vzpomíná. A tak se vyučil číšníkem, nastoupil do práce a definitivně pochopil, že ho ve vlasti nic dobrého nečeká.

5d839c13e4b01824c30d7c38 MEDIA_ITEM image
Christian Bürger jako mladý a nespokojený občan NDR.

První oficiální žádost o vystěhování si podal v roce 1984. Zamítnuto. Za rok to zkusil znovu – se stejným výsledkem.

Šlo přitom o odvážný krok, každý žadatel se okamžitě stával nepřítelem státu a terčem intenzivní režimní šikany. „Dělal jsem tenkrát vedoucího v mládežnickém klubu, kde se konaly diskotéky. A najednou mě vyhodili, že prý nejsem vhodný pro práci se socialistickou mládeží. V oddíle, kde jsem hrál fotbal, mě zas trenér začal ignorovat a několik spoluhráčů mi dalo najevo, že se mnou nechtějí mít nic společného. Dostával jsem se do čím dál větší izolace.“

Bürger měl dva blízké kamarády z křesťanské organizace. Smýšleli stejně jako on, a tak celá trojice začala společně plánovat útěk. „Pokud jde o vnitroněmeckou hranici, nejblíž jsme měli tu mezi Durynskem a Hesenskem. Věděli jsme ale, že je strašně střežená: samostříly, minová pole, pětikilometrové pásmo, k němuž se člověk vůbec nedostal,“ vypráví Bürger.

Další možností bylo přeplavat Balt. „Ano, byl jsem sportovec, ale na Balt jsem se tedy vážně necítil. Nakonec jsme se koncem roku 1985 rozhodli, že zkusíme utéct přes trojmezí NDR, SRN a Československo (Ašský výběžek, pozn. red.). Člověk se tam poměrně jednoduše dostal skoro až k hranici, která navíc nebyla zabezpečená samostříly.“

Zima 1985 byla tuhá, a tak se přátelé shodli, že s akcí počkají na jaro. „Abychom případně mohli ležet třeba několik hodin schovaní na zemi a nezmrzli,“ vysvětluje Christian Bürger. V mezičase se věnovali přípravám, například sháněli provazy nebo kleště na dráty, což vůbec nebylo jednoduché – v NDR nešlo prostě jít do obchodu a tyhle věci koupit.

A pak, 16. února 1986, byl Christian Bürger zatčen.

 

Beznaděj

Nejhorší byl první půlrok. Stasi držela Bürgera na samotce nechvalně proslulé vazební věznice ve čtvrti Kassberg, pokoušela se ho zlomit. Měla na to propracovaný a léty prověřený systém: úplnou izolaci, psychologický nátlak, nedostatek spánku, noční výslechy, opakované bití...

Po šesti měsících se konal soud a Bürger dostal za přípravu útěku tři roky natvrdo. Převezli ho do věznice v Chotěbuzi, kde mu přeci jen bylo o trochu lépe. „Zaprvé, přestaly výslechy. A zadruhé, byli tu i další političtí vězni, byl jsem mezi svými.“

Chotěbuz navíc představovala naději: právě odtud totiž Bonn vykupoval politické vězně, přičemž za každého platil západoněmeckými markami, které NDR zoufale potřebovala. „Pořád jsme si říkali, že třeba už příští týden přijde řada i na nás,“ vypráví Christian Bürger.

Nepřišla. V roce 1987 – výměnou za další gigantickou finanční injekci ze Západu – vyhlásila NDR amnestii, která se vztahovala i na Bürgera. Na svobodu vyšel v říjnu, ale žádná svoboda to nebyla. „Jako předčasně propuštěný jsem dostal tříletou podmínku. Nesměl jsem mít občanku, dostal jsem jen slavnou legitimaci PM12, v níž bylo napsáno, že mi byl občanský průkaz zabaven, což byl cejch. Taky jsem nesměl opustit Karl-Marx-Stadt, dvakrát týdně jsem se musel hlásit na policii. Dokonce jsem jim musel odevzdat klíč od bytu, takže mohli kdykoliv přijít a podívat se, s kým ležím v posteli, co píšu, co mám v ledničce. Připadal jsem si jako skleněný člověk, zcela bez soukromí.“

Christian taky dostal přidělené místo ve fabrice, svážel odpad ze soustruhů na šrotiště. Pro mistra i ostatní dělníky byl kriminálník, přičemž nikoho nezajímalo, proč vlastně seděl. „Šikanovali mě, dávali mi najevo odpor, bylo to ponižující. Na psychiku bylo tohle období asi nejhorší v životě. Byl jsem pod neustálou kontrolou Stasi, bez možnosti se dostat pryč.“

Pak ale, v květnu 1989, Christian v západoněmeckých zprávách (na které koukala celá NDR) zahlédl krátkou reportáž o východních Němcích na velvyslanectví SRN v Praze.

 

Kafe a dort

Středa, 21. června, horní část Václavského náměstí. Autobus zastavil u Hlavního nádraží, Bürger došel pár set metrů k Národnímu muzeu a odtud shlédl až k domu ČKD dole na Můstku.

Netušil, kam se vydat dál. Zkoušel se zeptat taxikáře: „Kde je velvyslanectví SRN?“ Ale taxikář jen vyhrkl „Ne, ne, ne!“ a rychle se odvrátil. Plán města byl taky k ničemu, v socialistických mapách nebyly zastupitelské úřady západních zemí vyznačeny.

Do Prahy se Christian dostal nelegálně, jinou možnost jako trestanec v podmínce ani neměl. Předchozího večera se vydal z Karl-Marx-Stadtu do Oberwiesenthalu v Krušných horách. V maskáčích a košili, s baťůžkem, v němž si nesl jen termosku s kafem, dalekohled a jedno náhradní oblečení. Osobního neměl nic, aby mohl tvrdit, že je jen houbař.

Na hranici mezi spřátelenými socialistickými státy chodily hlídky. Christian se hodiny skrýval v křoví a pozoroval je, v mezičase vždycky přeběhl o kus dál. Strašně se bál, připadal si jako štvaná zvěř, ale věděl, že se do Prahy prostě musí dostat. Vlastně to věděl od momentu, kdy v televizi viděl tu reportáž o pražské ambasádě.

Ráno se pak kdesi v kopci nad Jáchymovem převlékl do čistého oblečení a dole ve městě nasedl na linkový autobus do Prahy. A tak se ocitl před Národním muzeem.  

„Vyměnil jsem si trochu peněz a v jedné kavárně na Václavském náměstí si dal kafe a dort. Uvažoval jsem, co budu dělat. Prohledat celé město, abych velvyslanectví našel, by trvalo týdny. Pak jsem si u protějšího stolu všiml dvou západních Němců. Muž a žena, zjevně pár. Že jsou ze Západu, bylo jasné okamžitě, vypadali prostě jinak, tehdy to poznal každý.“ Christian sebral odvahu: „Prosím vás, nevíte, kde je v Praze velvyslanectví SRN?“

Mohlo to dopadnout všelijak. Mohli ho třeba udat, což by automaticky znamenalo návrat do NDR, přesněji řečeno do vězení. „Ukázalo se ale, že jsou to turisté z Kolína nad Rýnem. Byli strašně hodní, doprovodili mě až na konec Karlova mostu a ukázali mi, jak se odsud vydat nahoru k ambasádě.“

A tak Christian Bürger stoupal malostranskými uličkami Tržiště a Vlašská. Předstíral, že je turista, ale srdce měl v kalhotách: jestli ho zastaví esenbáci...

 

Skála

Hans Weber, diplomat pověřený záležitostmi východoněmeckých uprchlíků, sešel do vrátnice, potřásl si s Christianem Bürgerem rukou a s úsměvem mu sdělil, že zastupitelské úřady Spolkové republiky Německo politický azyl zásadně neudělují. A že když se Bürger vrátí do NDR, nic mu vlastně nehrozí, protože o jeho útěku zatím určitě nikdo neví.

Christian byl v šoku. „V životě bych nepomyslel, že něco takového uslyším! Ale zapřel jsem se a řekl, že se odsud nehnu,“ vypráví. Na ta slova prý Hans Weber jako kdyby čekal: najednou Bürgerovi vypočetl celou řadu důvodů, proč vlastně na ambasádě má právo zůstat. „Hlavně ten, že západoněmečtí diplomaté mají za úkol postarat se o všechny Němce bez ohledu na to, z které strany hranice přicházejí. Ze srdce mi tenkrát nespadl kámen, ale celá skála!“

První týdny probíhaly v Lobkovickém paláci celkem poklidně, vzpomíná Christian Bürger. Uprchlíků bylo zatím relativně málo, jídla a životního prostoru naopak dostatek. „Bydleli jsme v oranžerii v konzulární části. K jídlu jsme často dostávali armádní balíčky, hlavní jídlo jsme si mohli ohřát na sporáku. Sedávali jsme ve dvoře před oranžerií, vyprávěli si své příběhy a plánovali budoucnost.“

Za uprchlíky často přicházel velvyslanec Hermann Huber, ujišťoval je, že jsou jeho hosté a že spolková vláda intenzivně hledá řešení jejich situace.

Rušněji začalo být někdy v první půlce srpna. Lidí najednou přibývalo, velvyslance kvůli tomu dokonce odvolali z dovolené ve Švýcarsku. Vojenské balíčky a nákupy diplomatických manželek v pražských samoobsluhách už přestávaly stačit, zásobování bylo potřeba řešit systematičtěji.

Někdy v té době Hans Weber uložil uprchlíkům, aby si mezi sebou vybrali jednoho, který je bude zastupovat a vyřizovat jejich požadavky. Volba padla na Bürgera. Dostal psací stroj, štos papírů a malou kancelářskou buňku v oranžerii. Úkol: registrovat všechny přítomné východní Němce. Měl také zapisovat požadavky přítomných a večer seznam přinášet Weberovi do kanceláře. Tenhle potřebuje náplast, tahle kapky do očí, tihle cigarety a tenhle zase jehlu a nit... 

Koncem srpna – vzhledem ke stále narůstajícímu počtu příchozích – vyrostlo v zahradě šest velkých stanů, které poskytl německý Červený kříž. Pohodlně pojaly desítky lidí, situace se zatím zdála být pod kontrolou.

 

Tábor

Opravdové drama začalo v průběhu září. Teploty prudce spadly a začalo pršet, zahrada Lobkovického paláce se proměnila v pole bahna. Počet nově příchozích se rapidně zvyšoval.

Velvyslanectví bylo tou dobou už pro veřejnost oficiálně zavřené, uprchlíci tudíž přelézali plot ze strany petřínského parku. Christian Bürger vypráví, že v zahradě fungovala permanentní „plotová hlídka“ – skupina mladých mužů, kteří spěchali na pomoc, jakmile se objevil někdo, kdo chtěl přelézt. Známé jsou fotografie, jak si východní Němci přes vysoký železný plot předávají třeba i děti.

5d81ec01e4b01824c30cdfcb MEDIA_ITEM image
Plot západoněmeckého velvyslanectví na Malé Straně, září 1989.

Ze čtyřiceti červnových uprchlíků byl najednou tisíc, denně přibývaly desítky až stovky dalších. Životní prostor se zmenšoval, fronty na jídlo a záchody naopak prodlužovaly, hygienické podmínky se zhoršovaly. Christian Bürger už nestíhal nově příchozí registrovat.

Rostlo napětí, zvlášť proto, že se zdánlivě nic nedělo, nerýsovalo se žádné řešení. Posledních deset zářijových dní už vznešený malostranský palác připomínal přecpaný uprchlický tábor, lidé zaplnili i nejposlednější kout ambasády včetně hlavního schodiště. Úředníci dávno vyklidili kanceláře a přestěhovali se do všemožných výklenků a kuchyněk, aby uvolnili prostor dalším třípatrovým palandám.

Devětadvacátého září Christian Bürger usoudil, že aby mohl uprchlíkům něco sdělovat, bude potřebovat megafon. Zahrnul ho proto do seznamu požadavků, které toho večera přinesl Hansi Weberovi. Ten slíbil, že megafon přiobjedná k zásilce, která přijede už zítra autobusem z pohraničního městečka Furth im Wald.

 

Milí krajané...

Během týdnů a měsíců, kdy Christian večer co večer docházel za Hansem Weberem s dlouhými soupisy potřeb pro uprchlíky, se ti dva spřátelili. Diskutovali o politické situaci a možných scénářích, o životě na Západě a na Východě, o náladách mezi uprchlíky. „Weber věděl,“ vzpomíná Christian Bürger, „že probíhají nějaká jednání, že se západoněmecká vláda snaží situaci vyřešit.“

Také se vědělo, že Hans-Dietrich Genscher, tehdy dvaašedesátiletý šéf západoněmecké diplomacie, nedávno prodělal infarkt.

Třicátého září byla sobota. Na velvyslanectví už se tísnily skoro čtyři tisíce uprchlíků (přesný počet nikdo nezná), situace byla takřka neúnosná. Christian Bürger si hned dopoledne přišel k Hansi Weberovi pro slíbený megafon.

„Už ho nebudeš potřebovat,“ povídá Weber.

„Jak to? Bez něj to opravdu nepůjde,“ Bürger na to.

„Jede sem Genscher,“ říká Weber.

5d81ec0fe4b01824c30cdfdc MEDIA_ITEM image
Christian Bürger u plotu německé ambasády na Malé Straně, září 2019.

Christian pořád nechápal. Za poslední týdny tu byly různé delegace, tak proč by zrovna Genscherův příjezd měl znamenat, že už nebude třeba megafon?

„Christiane, Genscher je vážně nemocný. Zrovna se vrátil z New Yorku a odpoledne přiletí do Prahy. Myslíš, že by takhle cestoval jen z dlouhé chvíle? Přiveze řešení,“ řekl Hans Weber.

Christian odešel z jeho kanceláře bez megafonu.

Hans-Dietrich Genscher se v New Yorku zúčastnil Valného shromáždění OSN, během něhož vedl o uprchlické situaci v Praze intenzivní rozhovory. Tlačil na východní Němce, tlačil na Čechoslováky, tlačil na sovětského ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho.

Do Prahy přiletěl 30. září v podvečer. Na ambasádě nejdřív půl hodiny mluvil s velvyslancem, v 18:58 vystoupil na balkon Lobkovického paláce: „Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování...“ Zbytek věty se ztratil v explozi nadšení. Po týdnech a měsících nejistoty najednou uprchlíci věděli, že to nejhorší mají za sebou.

Zbytek příběhu už je znám: východní Němci ještě ten večer začali odjíždět vlaky z nádraží v Libni, za několik hodin byla budova velvyslanectví prázdná (byť ne na dlouho, už následujícího dne se začala plnit novou vlnou uprchlíků). Soupravy cestovaly přes východoněmecké území, což si vymínilo vedení NDR, do bavorského Hofu. Do pádu Berlínské zdi zbývalo čtyřicet dní.

 

Čestný člověk 

Když Hans-Dietrich Genscher mluvil na balkoně, Christian Bürger stál kousek za ním. Slyšel tak nejen onu slavnou nedokončenou větu (v plném znění: „Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování do Spolkové republiky Německo stalo možným.“), ale celý Genscherův projev. Vzpomíná, že byl velmi promyšlený a velmi dojemný.

Kritický moment prý nicméně nastal, když ministr oznámil, že vlaky do Bavorska budou muset projet východoněmeckým územím. Lidé začali pískat a křičet. „A tehdy strašně pomohlo, že to byl právě Genscher a nikdo jiný. On se v NDR těšil obrovské důvěře, sám v padesátých letech z východního Německa utekl a vědělo se, že je čestný člověk, který nikdy neudělal podraz. Když dal osobní záruku, že další ráno všichni budou ve zdraví a bez úhony v SRN, lidi mu věřili.“

Christian Bürger odjel posledním vlakem, v Hofu byl v neděli po poledni. Pocity, které ho provázely, prý popsat nedokáže.

Na Západě si zvýšil kvalifikaci a stal se mistrem kuchařem. Vařil i ve Španělsku a Itálii. Po dlouhých letech se vrátil do Karl-Marx-Stadtu, tou dobou už Chemnitzu, kde žije a pracuje dodnes. 

Nějakou dobu po revoluci se mu dostal do ruky spis, který na něj vedla Stasi. A z něho se dozvěděl, proč byl vlastně tenkrát v únoru 1986 zatčen. Jeden z oněch dvou blízkých kamarádů, s nimiž připravoval útěk na Západ, byl spolupracovník Stasi.

 

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat