Ten megafon už nebudeš potřebovat
18. září 2019
Archív
Od mládí věděl, že musí pryč. Zkoušel požádat o vystěhování, odmítli ho. Zkoušel utéct, zatkli ho, bili a ponižovali. Dostal se na dno. A pak, na jaře 1989 v televizi zahlédl, jak si jeho krajané snaží svobodu vyvzdorovat na velmi neobvyklém místě. Christian Bürger je jedním z východních Němců, kteří se před třiceti lety dostali z NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Toto je jeho unikátní svědectví.
Christian stoupá malostranskými uličkami Tržiště a Vlašská. Jde volným, nenuceným krokem, předstírá, že je turista. Srdce má v kalhotách: jestli ho zastaví esenbáci a budou chtít doklady, je konec.
Na náměstíčku před západoněmeckou ambasádou má SNB služebnu, dva příslušníci zrovna postávají ve dveřích a kouří. Christian má šílený strach, ale jde dál. Snaží se na ty dva necivět, koutkem oka ale sleduje každý jejich pohyb.
Jeden z esenbáků najednou típne cigaretu a vykročí, Christian má pocit, že jeho směrem. V tu chvíli jako by někdo vystřelil ze startovací pistole. Turistický krok je ten tam, zbylých dvacet metrů ke vchodu na velvyslanectví zdolává Christian tryskem. Dveře jsou otevřené, zaplaťpánbůh!
Uvnitř v průjezdu zasklená budka, vrátný. Christian buší na okno: „Jmenuju se Bürger, jsem občan NDR a už se odsud nehnu!“ Vrátný se pousměje, zvedne telefon. Christianovi letí hlavou, že je s ním amen, ten chlap určitě volá ostrahu, která vetřelce vyvleče ven. A přede dveřmi jistě číhají ti dva esenbáci.
Jenže vrátný nevolá ostrahu. Volá Hanse Webera – diplomata pověřeného otázkou východoněmeckých uprchlíků. Je 21. června 1989 a pro Christiana Bürgera, dvaatřicetiletého občana Německé demokratické republiky a nedávno propuštěného politického vězně začíná poslední fáze jeho dlouhé cesty za svobodou.
Přestupní stanice
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
