Tati, vyklusávej, teď mluvím já

Lidé

Pavel se narodil v roce 1956, v době převratu mu bylo třiatřicet a byl otcem šestiletého syna. Pracoval jako geofyzik, hledal vodu a začínal s měřením radonu, což dělá dodnes. Martin si z událostí roku 1989 nepamatuje téměř nic, chodil teprve do školky. Před pěti lety založil spolek Díky, že můžem, který pořádá na státní svátek 17. listopadu slavnost Korzo Národní. Jak vidí třicet let staré události, jejich oslavy a současnou společnost otec a syn Kolářové?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Místo:

Restaurace Zvon, náměstí Přemysla Otakara II., České Budějovice

 

Hlavní role: 

Pavel Kolář, ročník 1956

Martin Kolář, ročník 1984

 

Přichází číšník.

 

Pavel: Já bych si dal nějaký nealko. Teď je populární takový to grepo. 

 

Martin: Myslíš pomelo.

 

Pavel: Máte pomelo?

 

Číšník: My jsme restaurace, ne zelenina.

 

Pavel: To jsou řeči, tohleto...

 

Číšník: Myslíte nealkoholické pivo? Máme jenom normální, bez příchutě, základní nabídku. 

 

Pavel: A máte černý čaj? (Objednávka se podaří, číšník odchází) To mám fakt rád, když mi číšník dělá přednášku.

 

Martin: On to spíš špatně pochopil.

 

Pavel: Ne, to se pleteš, to byla přednáška. 

 

Martin: Je fakt, že dneska dostaneš přednášku v hipsterský kavárně i ve čtyřkový nálevně. 

 

Pavel: No, ale k tomu výročí a těm oslavám... Mně ty sešlosti připomínaj fotbalový zápasy. Je to skupinová euforie, která vlastně nic neznamená. Lidi to sbližuje a přináší jim to nějaký společný pocit, ale je to jenom pocit. Když to skončí, tak se jde zase domů a nic se nezmění.

 

Martin: No jo, ty nemáš rád hromadný akce, seš k tomu cynickej. Přijdeš se na to naše Korzo vůbec podívat?

 

Pavel: No asi budu ze slušnosti muset. Už kvůli mámě, která tam určitě bude zase chtít jít. Ale to vaše heslo Díky, že můžem jsem doteď vůbec nepochopil. 

 

Martin: Já ti to vysvětlím. Když jsme s tím začínali, reagovali jsme na situaci, která tady byla – mluvím o roce 2014, což bylo pětadvacáté výročí revoluce. Obecně se mluvilo dost negativisticky, nadávalo se, ten svátek patřil spíš extremistům a dalším vyšinutým jedincům. Chtěli jsme připomenout, že je i co slavit. Přitom jsme se snažili vyhnout většímu názorovému zabarvení a nechtěli jsme nikoho kádrovat. Chtěli jsme, aby mohl přijít každý. Hele, tati, ale minule se ti na Národní líbilo, nebo ne?

 

Pavel: Nechci ti to pomlouvat. Vím, kolik je to práce, a že kritizovat je snadný. Ale chybí mi tam nějaká hlavní myšlenka.

 

Martin: Vlastně je dost obyčejná, jde nám o posílení národního sebevědomí. Nepotřebujeme to ladit proti Babišovi ani proti Zemanovi... (Nadechuje se k další větě, ale je přerušen)

 

Pavel: Oba prošli volbama, který byly legitimní a svobodný. Já jsem sice nevolil ani jednoho, ale respektuju to, s výsledkem se nedá nic dělat. A kopat teď do prezidenta, když je starej a nemocnej… mně ho je líto.

 

Martin: Počkej, tati, vyklusávej, teď mluvím já. 

 

Pavel: Tak mluv.

 

Martin: Chceme, aby ty oslavy byly nesené v optimistickém duchu, který spočívá v tom, že jsme v roce 1989 všichni dostali novou šanci. Nechceme se zabývat tím, kdo a čím to tady dneska kazí, což ale neznamená, že to nevidíme.

 

Pavel: Počkej, vždyť tam lidi mávali červenýma kartama proti Zemanovi, loni zase vyhodili Babišovi kytku do koše.

 

Martin: To nebyla naše aktivita, zároveň tomu nedokážeme zabránit. Je škoda, že tyhle radikální gesta totálně přejedou vyznění těch oslav, a vadí nám to, považujeme to za privatizaci toho svátku. Z principu ale nechceme někomu něco zakazovat. 

 

Pavel: Mě třeba štve, jak lidi dneska říkaj: „Cestovat sice můžeme, ale nemáme na to.“ Podle mě je to jinak. Když něco nemáme, hrozně nás to přitahuje a láká. A když to získáme, přestane nás to zajímat. Vždyť cestovat se dá za babku, v mládí jsem to taky dělal. (Následuje vyprávění o devizových příslibech)

 

•••

Martin (vrací se z toalety): Už jsi vyprávěl, jak tě sebrali při focení koncertu v Rudolfově? (Koncert zakázaných kapel v březnu 1974, při němž došlo k policejnímu zásahu)

 

Pavel: To vyprávět nebudu, to je stará historka.

 

Martin: A jak ses na základce dožadoval zrušení ruštiny?

 

Pavel: To nebylo žádný hrdinství. Byl jsem dobrej na matematiku, ale na jazyky jsem byl natvrdlej. Navíc jsme měli učitelku Rusku, manželku technologa z Motoru. 

 

Martin: Řekni to celý.

 

Pavel: V září 1968, čili někdy v šestý třídě, jsem přišel do školy a napadlo mě, že bychom se mohli přestat učit rusky, když nás Rusové přepadli. Udělali jsme ve třídě stávku, soudružka hned běžela do ředitelny a byl z toho samozřejmě průšvih. Ale ředitel se naštěstí znal s mým otcem, tak se to ututlalo.

 

Reportér: Na co se u vás v rodině dbalo? 

 

Martin: Nedělní oběd byl povinnej, musel jsem zdravit, nesměl jsem krást. Takže když jsem jednou vzal mámě z peněženky stovku a koupil za to nějaký autíčka, táta mě nejenom seřezal, ale ještě jsem musel ty autíčka rozmlátit palicí. 

 

Reportér: Odehrála se u vás doma nějaká generační vzpoura?

 

Martin: Ani moc ne. Ale měl jsem kapelu, což otec nesl dost těžce. Považoval to za naprostou ztrátu času a dával mi to tím víc najevo, čím jsem z toho byl nadšenější. Takhle to máme odjakživa: dává mi sežrat, když začnu z něčeho moc jásat.

 

Pavel: Martin byl velmi vzdorovité dítě a bylo to s ním opravdu těžké. A protože moje žena je nekonfliktní a hodná, tak mu vždycky ve všem ustupovala a já jsem to nepovažoval za správné.

 

Martin: To je fakt, rodiče se neshodovali na mojí výchově, byl jsem mezi dvěma kameny. 

 

Pavel: Považoval jsem za nutný Martinovi vždycky říct, jak by to mělo být správně. Věděl jsem, že mu to nemůžu vnutit, ale chtěl jsem, aby to aspoň slyšel a mohl se k tomu někdy vrátit. 

 

Martin: Ještě k té kapele… My jsme se postupně zlepšovali, ale táta na nás už nikdy nepřišel. 

 

Pavel: Nepřišel, protože to bylo pořád strašný. 

 

Martin: Zpívat jsem neuměl, ale na kytaru mi to docela šlo.

 

Pavel: Ne, obojí bylo příšerný. A ještě víc mě štvalo, jak vás všichni kolem podporovali, hlavně ostatní rodiče. 

 

Martin: Nedávno jsem si rozklíčoval, že o to dýl jsem tu muziku musel dělat: abych tátu přesvědčil, že se plete. A takhle je to u nás se vším. 

 

Pavel: Počkej, před tou muzikantskou dráhou jsi jezdil na skateboardu a v tom jsem nespatřoval nic špatnýho. Pak ses věnoval počítačům a webovým stránkám, to mi přišlo taky smysluplný. Dohazoval jsem ti dokonce klienty.

 

Martin: Mě ty věci zajímaly většinou jen chvilku a šlo mi hlavně o to, potkat se se zajímavými lidmi, což kapela splňovala. Moc nám to nešlo, ale vycházel jsem z toho, co říkával Vráťa Brabenec: „Když máš co říct, zahraješ to i na koberec.“

 

Reportér: Jak vypadalo dospívání v Českých Budějovicích na přelomu tisíciletí?

 

Martin: Chodili jsme vyhastrošený za hipíky, jeli jsme šedesátý léta. Když jsme se v hospodě sešli s fotbalovýma fanouškama, vždycky to smrdělo bitkou. Taky si pamatuju, že táta se v té době věnoval záchraně stromořadí na břehu Malše. A předtím se pokoušel zastavit dostavbu Temelína.

 

Pavel: Ukázalo se, že v té elektrárně se do revoluce prostavělo teprve dvacet miliard, což byla pětina předpokládané částky. A že by bylo rozumné to ještě stopnout. Založili jsme kvůli tomu asociaci při Občanském fóru, pozvali jsme odborníky z různých oblastí energetiky, pronajali jsme si salonek v menze, sešlo se nás asi pětadvacet. A podařilo se nám sestavit materiál pro Federální shromáždění, který ukazoval, že existuje alternativa – tehdy to byly hlavně úspory, například fotovoltaika vůbec nebyla na pořadu dne. Dokonce jsem se kvůli tomu na nějaký čas stal předsedou budějovické buňky ODA. Chtěli jsme donutit tehdejšího ministra Vladimíra Dlouhého, aby stát nedal garance na půjčku pro Westinghouse. Jenomže na celostátní konferenci tohle téma úplně propadlo.

 

Martin: S Malákem (zmíněné území u Malého jezu na řece Malši, pozn. red.) se ti to ale povedlo. 

 

Pavel: No jo, bagry už pomalu vyjížděly, bylo to fakt ztracený. Tak jsem jezdil do Prahy shánět posudky a razítka...

 

Martin: Tehdy mi táta začal připadat docela fajn. Přišlo mi cool, že zachraňuje u nás před barákem stromy. Prokázal, že možný efekt – měla to být součást protipovodňových opatření – je mnohem nižší než ztráta, kterou by likvidace té aleje způsobila.

 

Pavel: Podle mě vůbec o povodně nešlo. Politici chtěj hlavně investovat, a je jim jedno do čeho a jak. Důležité je čerpat dotace, takže se hodí každé bagrování a kácení. Sáhnout si na evropské peníze je strašně lákavé, zastavit to je skoro nadlidskej úkol.

 

Martin: A zapomněl jsi říct, že celý to úsilí trvalo dohromady osmnáct let. I když se ti podařilo prokázat, že je to nesmysl, radnice to dál prosazovala. Ztratil jsem kvůli tomu hodně iluzí o tom, jak funguje veřejná správa.

 

Pavel: Momentálně je ta akce zastavená, to se ale může s další garniturou na radnici zase změnit.

 

Martin: Jeden čas jsi taky pracoval na radnici, že jo?

 

Pavel: To nebyla radnice, ale krajský úřad. Za OF mě kooptovali za šéfa ochrany vod. Stačil týden, abych pochopil, že tam nemůžu zůstat ani o hodinu dýl. Pamatuju, jak nás školili, co máme dělat se spisem, který se nám dostane na stůl. Nejdřív musíte zjistit, jestli se nedá vrátit. Čili jestli má všechny náležitosti, jako jsou správný datum, podpis, nebo jestli náhodou nepatří někomu jinýmu. Prostě nejvíc energie musíte věnovat tomu, jak se toho spisu pokud možno zbavit.

 

•••

Reportér: Martine, zná tatínek tu historku s cestou do Frankfurtu, upadlým blatníkem, vystřelovacím nožem a balíčkem trávy?

 

(Martin se obrací na otce)

 

Pavel: Znám, přečetl mi to kamarád, který si založil Facebook. Mám k tomu jedinou poznámku: se záznamem v trestním rejstříku nemůžeš měřit radon.

 

Martin: Ten německý policista říkal, že to je malý trestný čin, podle mě myslel přestupek.

 

Intermezzo

Příhodu na sociálních sítích popsal (podle Martinova vyprávění a s jeho souhlasem) cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura, pro něhož Martin pracuje jako manažer a produkční:

„Martin je člověkem mnoha zájmů, který se ničeho nebojí, což nás přivádí k řadě neobvyklých situací. Jeden z dosavadních vrcholů naší spolupráce se odehrál v polovině října na německé dálnici, po které Martin mířil na knižní veletrh do Frankfurtu, aby obhlédl zahraniční nakladatele. 

Než vyrazil z Prahy, na parkovišti ho naboural postarší pán a Martinovi upadl přední nárazník jeho postaršího vozu. ,Skvělej chlap, hned se to snažil šroubovákem opravit. Tak jsem mu pomohl a nějak provizorně jsme tam blatník nasadili. Držel docela slušně,‘ komentoval to Martin.

Poněkud jiný názor měl německý policista, který vozidlo zastavil – zřejmě právě kvůli nahnutému nárazníku. ,Když jsem mu podával občanku s ustřiženým rohem a žlutej papírek, uvědomil jsem si, že jsem si měl vzít pas,‘ pokračoval Martin, který nedávno měnil trvalé bydliště.

Policista se ho následně zeptal, zda u sebe má nějaké nože – pokud vím, v Německu jsou zakázané otevírací nože s dlouhou čepelí. Martin sice není fanoušek military, je ale produkční a kutil. V jeho autě lze najít všechno od dětských hraček po vybavení menší kovárny.

,No, tak jsem mu vyložil ten svůj nůž, co nosím na opasku, ještě nějakej nožík, co jsem měl ve dveřích, a taky vystřelovací nůž po dědovi, co vozím v kastlíku,‘ líčil Martin. Přítomnost vystřelovacího nože celník komentoval slovem ,problém‘ a nůž zabavil. 

Při pohledu na Martinův tabák padl dotaz, zda kouří. Martin řekl, že občas ano. Celník se zeptal, zda hulí trávu. Martin řekl, že už pár let ne. Celník se zeptal, zda má nějakou trávu v autě. Martin si vzpomněl, že před lety něco dostal na večírku. A že už neví, kde to skončilo.

,Moje váhání bylo tomu policajtovi zjevně podezřelý,‘ vyprávěl mi pak Martin. ,Podívejte, jestli se přiznáte, že máte trávu, máte problém. Jestli se nepřiznáte a my ji najdeme, máte velký problém,‘ řekl celník. Martin se nakonec rozhodl v dobré víře prohlásit, že trávu nemá.

,No, když našli ten pytlíček, kde byl na dně zbyteček čtyři roky starý trávy, bylo vidět, že je jim mě líto. Jenomže, víš co, Němci. Řekli, že mám velký problém,‘ konstatoval Martin. Po půldruhé hodině vyřizování a zápisu s překladatelem na telefonu Martina pustili dál.

Vystřelovací nůž: asi 100 eur pokuty; 0,2 gramu trávy: několik stovek eur pokuty. 

Mít manažera, který se vydá do Německa vyzbrojen upadlým nárazníkem, vystřelovacím nožem po dědovi a balíčkem trávy: k nezaplacení. Martina nejde nemilovat.“

 

Reportér: Pavle, jak to bylo s trávou v době vašeho mládí?

 

Pavel: Zjistili jsme, že na nás neúčinkuje.

 

Martin: Vybavuju si, že jste si jednou od kamarádky z Francie nechali poslat semínka. Nějaký váš kamarád to v státním zahradnickým výzkumáku v Průhonicích zasadil, pak jste to sklidili a doma jste si z toho uvařili čaj.

 

Pavel: Tak to nebylo, meleš nesmysly.

Martin: Dobře, tak teď budeme deset minut poslouchat, jak to bylo. 

 

Pavel: Jednou přijela do Československa jedna Francouzka, přespávala ve Štěpánský ulici u bratrance…

 

Martin: Tati, to není důležitý, kde spala.

 

Pavel: Je to důležitý, protože chci říct, jak to bylo ve skutečnosti. No, a nechala tam krabičku od sirek, ve který byly semínka marihuany. A protože kamarád pracoval v Průhonicích, tak je ve skleníku zasadil. Jenomže to objevil jeho šéf, tak to vytrhal a přivezl do Štěpánský, kde jsme to usušili.

 

Martin: A dál?

 

Pavel: No, pak jsme to zkoušeli kouřit. A nic.

 

Martin: Jasně, už rozumím, vy jste vykouřili ty listy.

 

Pavel: Se nekouřej listy?

 

Martin: Právě že ne. A asi vám vyrostli samci. Kouřej se plody samčí rostliny, takzvaný palice.

 

Pavel: Listí ne?

 

Martin: Ne. Z listí se dělalo máslo. 

 

Reportér: Martine, pro vaši generaci byla tráva nějak podstatná?

 

Martin: No, já jsem měl s marihuanou dost zážitků, protože tady v Budějicích byla nuda. Taky to pro nás byla taková osobní revoluce, dost jsme se tím v určitým věku zabejvali. Byli jsme přece ti hipíci.

 

Pavel: Jednomu mému známému kouření marihuany aktivovalo schizofrenii.

 

Martin: A tohle je zajímavý téma. My jsme měli na škole dost nepřesnou osvětu o drogách, nikdo nám neřekl, že hulení trávy může spouštět psychické nemoci. Kdybych věděl, co vím teď, hulil bych taky, ale ne tolik. Docela jsem se takových věcí bál, třeba houbičky jsem si nikdy nedal. S trávou jsem si hlavu nelámal a třeba po jednom z mejdanů jsem tejden nepromluvil.

 

•••

Reportér: Prozradíte, koho volíte?

 

Martin: Snažím se volit mladší, zcestovalé, čerstvé lidi, protože politici vychovaní totalitou jsou podle mě čím dál víc mimo. Naposled jsem zakroužkoval Farskýho ze STANU a jsem s ním spokojenej. Bylo to poprvé, co se mi někdo dostal do parlamentu. 

 

Pavel: Já jsem volil Piráty nebo sociální demokraty, už nevím. Ale z Pirátů už taky rostu, sere mě ta jejich přímá demokracie. Ten jejich šéf Bartoš vždycky vystoupí a řekne: „Já vám nemůžu nic říct, my musíme udělat vnitrostranický referendum.“ Hlasujou o každým prdu, navíc to vypadá, že nemá žádný vlastní názor.

 

Reportér: Máte nějaké rodinné rituály?

 

Martin: My se spolu rádi hádáme, to je takovej náš sport.

 

Pavel: Hodně nás spojujou vnoučata, Martin má dvě děti.

 

Martin: Teď se budeme vídat asi o něco častějc, protože se stěhujeme do Budějc. Kvůli většímu bydlení, a taky nám v Praze chybí nějaká babička s dědou na hlídání. 

 

Pavel: To se vracíš v podobným věku jako já, taky jsem zůstal po škole do třiceti v Praze.

 

Martin: Mně je pětatřicet, takže mám pět let zpoždění. To je ale tím, že jsem pět let hulil tu trávu, to je za nula. 

 

Reportér: Změnily se Budějovice od devadesátých let hodně?

 

Martin: Jo, a změnil to internet. Díky tomu je tady najednou hrozně moc moderních mladých lidí. Nám se třeba ještě stávalo, že jsme o nějaký muzice vůbec nevěděli, že existuje, prostě k nám ta informace nedorazila. Za uplynulých zhruba deset let se ale odehrála obrovská změna, dneska už je to tady zajímavý a jiný. Mám z toho velkou radost, tenhle příval inspirace podle mě už nic nezastaví. 

 

Reportér: Takže se nebojíte, že se vrací normalizace, jak se někdy říká?

 

Martin: Je fakt, že tomu nadšení z devadesátých let došlo palivo a vrací se to zpátky k tomu, v čem starší generace vyrostla. Třeba to, jak mluví Zeman, je odraz reality, takhle to vnímá čím dál víc lidí. A já se jim vlastně moc nedivím, protože na spoustu lidí v odlehlejších oblastech jsme se úplně vykašlali. Politici řečnili akademicky, zatímco Zeman mluví jejich řečí. Je dobře, že se ty naše sociální bubliny vybarvily a víme to, díky tomu se s tím už dá aspoň něco dělat.

 

Pavel: Já se žádné normalizace nebojím. Nevidím kolem sebe, že by se lidi třeba báli promluvit, což bylo pro normalizaci typický. Spíš naopak, dneska mluvěj všichni, ale nikoho to nezajímá.

 

Martin: Mně by se líbilo, kdyby se nám na letošní oslavy podařilo dostat víc voličů Zemana a třeba i Okamury. To se zatím neděje, protože se v Praze necítí vítaní. Ale já bych chtěl, abychom tyhle bariéry bourali. V tom jsem utopista a idealista.

 

Pavel: To teda seš.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama