Po letech vězení ho pustili zemřít

Poslední měsíce svého bezmála devítiletého trestu trávil básník Jan Zahradníček v jedné z nejobávanějších věznic padesátých let, v bývalé vojenské pevnosti ve slovenském Leopoldově.

Před šedesáti lety vyhlásil komunistický prezident republiky Antonín Novotný „širokou všeobecnou amnestii“ – konkrétně se tak stalo v květnu 1960 u příležitosti 15. výročí osvobození Československa. Propouštění vězňů souviselo s odstraňováním pozůstatků stalinismu v éře sovětského vůdce Nikity Chruščova; zároveň se mělo stát výrazem údajné síly, pevnosti a dovršování budovatelského úsilí výstavby socialistického zřízení.

Májová amnestie se vztahovala i na tisíce politických vězňů, kteří v komunistických kriminálech a lágrech nespravedlivě trávili svá nejlepší léta. Z vězeňských cel a ubikací tehdy propustili 5 601 politických vězňů z celkového počtu 8 708. Mezi nimi byl i již zmíněný básník a překladatel Jan Zahradníček. Čekala na něj manželka Marie, syn Jan a dcera Marie. Dvě dcerky, Klára a Zdislava, se otcova návratu nedočkaly, zemřely v roce 1956 na otravu muchomůrkami.

Z leopoldovské mučírny

V Leopoldově probíhalo propouštění ve dnech 10. až 12. května 1960. Vězně nejdříve vyvolali na nádvoří a nechali nastoupit do čtyřstupů – pak jim velitel věznice přečetl z preambule prezidentovy amnestie: „Vítězství socialismu v naší zemi se stalo radostnou skutečností, naše republika je silná jako nikdy dříve. Tato neotřesitelná síla a pevnost našeho socialistického zřízení umožňují, aby osobám, které se dopustily v minulosti závažných trestných činů směřujících proti politickým a hospodářským základům naší republiky, byla dána příležitost odčinit svou vinu před lidem poctivou prací.“

Velitel začal číst jména propouštěných. „Zahradníček Jan,“ zaznělo mezi posledními. Při pohovoru s propouštěcí komisí mu nekompromisně zabavili dříve povolený černý sešit s básněmi, které si poslední dva roky zapisoval: básník se musel spolehnout na svou dobrou paměť. Poté vyfasoval chatrné oblečení, v němž ho kdysi zatkli; silně páchlo naftalínem – ze šedivého kriminálního mundúru se převlékl do zetlelé košile, děravých ponožek a saka, které teď na něm, vyhublém, viselo jak na hastrošovi. Zbytek věcí mu dali do papírové krabice od bot, kterou převázali tkaničkami od bot. Dostal ubohou padesátikorunu.

Ve čtvrtek 11. května 1960 večer odvezla ostraha skupinu propuštěných skrz leopoldovskou bránu na místní nádraží. V čekárně se dezorientovaně motali, jako kdyby byli opilí – překvapení, že na ně nikdo neřve. Neuměli si koupit jízdenku, nevyznali se v nových mincích. Dívali se po lidech z města a lidé zase po nich, vylepaných na hlavě a oblečených do staromódních hadrů, jako by byli vypuštěni z pravěkých jeskyní. „Jsme jako cizinci ve vlastní zemi, jiná móda, jiné účesy, zvědavě si prohlížíme okolí,“ popisoval první okamžiky po propuštění jiný politický vězeň, Václav Vaško.

Pětapadesátiletý Jan Zahradníček se potřeboval dostat do Uhřínova u Velkého Meziříčí. Ve vlaku se postupně loučil s kamarády, beze slov a pevným objetím. Ráno v Brně přestoupil na další vlak směr Křižanov a nakonec kolem poledního přijel do Velkého Meziříčí. Od vlaku se šoural, sotva dýchaje, na náměstí. Peníze na autobus do Uhřínova už neměl a pěšky by cestu do táhlého kopce ve svém bídném fyzickém stavu nezvládl. Sedl si na lavičku pod lipami, po čase si ho všiml místní autodopravce Josef Rudolf a nabídl mu odvoz. Na Zahradníčkovo sdělení, že nemá peníze, mávl rukou: „Do Uhřínova je to jen pár kiláků, s tím si nedělejte starost. A já vás znám.“

Marie Zahradníčková zrovna u kůlny řezala dřevo, o amnestii věděla z novin. Po letech mi vyprávěla: „Dcera Mařenka byla se mnou, měla tři roky, hrála si tam a už jsme chtěly jít domů, že budeme vařit oběd. Najednou se otevřela vrátka a před námi stál Jan.“

 

Chcu tebe!

Klíčovým místem našeho příběhu je ves Uhřínov u Velkého Meziříčí. Zapadlé místo, důmyslně vystavěné do svažité stráně, s návsí a kostelem. Na konci třicátých let 20. století se Uhřínov stal domovem čtyřiatřicetiletého Jana Zahradníčka. V té době již zralého autora pěti básnických sbírek, který na vysočinském venkově ve vypjaté válečné atmosféře našel azyl pod přátelskou ochranou svého příbuzného, kněze a básníka Jana Dokulila. Zázemí uhřínovské fary, Dokulilova rozsáhlá knihovna, pravidelné procházky po okolí, soustředěná možnost pracovat a občasné návštěvy literárních přátel (od Františka Halase, Jana Čepa a Jakuba Demla až po Bedřicha Fučíka) tvořily Zahradníčkovu uhřínovskou protektorátní každodennost.

Její součástí se začala postupně stávat o čtrnáct let mladší, vysoká a půvabná dvacetiletá Marie Bradáčová. Zahradníčkovi pomáhala přepisovat jeho rukopisné básně do chystané sbírky Korouhve. Nebyl pro ni neznámým autorem. Poprvé jej viděla před dvěma lety, když s Janem Čepem přednášel v řepčínské učitelské škole, kterou studovala. „Se spolužačkami jsme si tehdy říkaly, který se nám víc líbí... Zahradníček! Měl už prošedivělé vlasy, ale měl je, kdežto Čep na hlavě neměl skoro nic. Maminka s počínajícím vztahem nesouhlasila, protože Jan nic neměl. Jan ale namítl: ,Přeci nechcu věno, ale chcu Tebe!‘“

Když slečna Bradáčová nastoupila v roce 1942 na učitelská místa na Uherskohradišťsku, mohl se přes odloučení paradoxně jejich vzájemný vztah rozvinout. „Jan mi psal každý den jeden dopis, někdy i dva. Kolegové se divili, že dostávám lístek za lístkem.“

 

Čas sibiřský táhne

Manželství nemajetného básníka s mladou učitelkou nebylo dlouhá léta přáno. Svatba proběhla až 15. října 1945 v uhřínovském kostele. Snoubenci se tehdy narychlo „přifařili“ k již domluvené veselce Mariiny sestry Štěpánky: fotografie zachycuje šťastný novomanželský pár mezi rozesmátou bandou svatebních hostí – vysoká a venkovsky vzpřímená Marie a křehký, přihrbeně schoulený (z nehody v dětství deformovaná páteř), ale sebevědomý intelektuál s kulatými brýlemi.

Novomanželé se přestěhovali do Brna a zařídili si byt ve vilce v Černopolní ulici (po vystěhované německé rodině totálně vykradený) s malým balkonem a s výhledem na Brno. Postupně se Zahradníčkům narodil syn Jan Jakub (1948) a dcerky Zdislava (1950) a Klára (1951).

Básník po válce redaktoroval v revui Akord a musel odrážet první politické útoky na svoji osobu. Zahradníček se brzy velmi kriticky a otevřeně postavil k novým politickým pořádkům a jeho dvě básnické skladby La Saletta a Znamení moci nejsou žádnou konejšivou četbou, nýbrž palčivě a ostře řezaným pohledem: „Čas sibiřský profukuje/ a nejsou to jen vrabci, kdo třesou se zimomřivě“.

Po komunistickém puči v únoru 1948 časopis Akord zrušili, Zahradníček odešel ze zdravotních důvodů do invalidního důchodu. Úder Státní bezpečnosti přišel 14. června 1951. Toho dne ráno Jana Zahradníčka zatkli v brněnském bytě. Manželka Marie později vzpomínala: „Čtrnáctidenní Klárka spala v kočárku a já krmila v kuchyni druhé dvě děti: Honzík už běhal, Zdislava ještě ne, tu jsem měla na klíně. Když zazvonili, Honzík utíkal otevřít a najednou byli dva chlapi v bytě a ptali se na Jana Zahradníčka. Už jsem tušila. Vzbudili ho, šli s ním do koupelny a všude. Udělal křížek dětem a objal mě. Chtěli také rabovat kočárek, kde spala Klárka, ale to jsem odmítla.“

V následném politicky vykonstruovaném procesu, známém jako „Zelená internacionála“, který se odehrával v Brně v červenci 1952, odsoudili Jana Zahradníčka k třinácti letům žaláře. Manželka Marie dostala ještě před vynesením rozsudku nad manželem v květnu 1952 příkaz, aby se do patnácti dnů vystěhovala s třemi malými dětmi z brněnského bytu. Slovník komunistické referentky Ondráčkové z brněnského národního výboru byl příkrý: „Zrušuji s Vámi nájemní smlouvu o užívání vašeho dosavadního 3 a půl pokojového bytu. Jako náhradní vám přikazuji 2 pokojový byt v Kuněticích okres Jeseník. Svůj dosavadní byt užíváte proti veřejnému zájmu. Citlivé oko pracující veřejnosti v Janu Zahradníčkovi právem vidělo protilidového živla, kterému se jen z části dařila přetvářka. T. č. je ve vězení. /.../ Nebylo by spravedlivé, abyste i nadále obývali byt v našem městě, na které budování socialismu klade tak velké úkoly, zatím co dělníci – aktivní budovatelé socialismu bydlí v nejpodřadnějších bytech nebo musejí dojíždět.“

Marie Zahradníčková rázně odmítla stěhování do Jeseníků a podařilo se jí získat od úřadů „umístěnku“ do Uhřínova na rodný statek, kde tehdy ještě žila její bezmála pětašedesátiletá matka Marie Bradáčová. Na rodovém gruntu hospodařila se svými třemi – tehdy ještě svobodnými – potomky.

Do brněnského bytu se samozřejmě nenastěhovali žádní upracovaní dělníci, ale vysoký vojenský činitel s širokými výložkami.

 

Skrz zdi a tmy

Trápení a Jobovy rány, dopadající na básníkovu rodinu, neměly konce – netrvalo dlouho a Bradáčovu rodinu včetně Mariiny matky prohlásili pro neplnění extrémně vysokých dodávek za kulackou, majetek zabavili a rodinu na vozech na podzim 1952 vystěhovali do státního statku v Záborné u Polné. Bradáčův statek zabralo JZD a Marie Zahradníčková zůstala s dětmi v Uhřínově doslova bez střechy nad hlavou. Nakonec našli přístřešek v chudičkém sousedovic výminku, kde nebyla zavedena ani voda, ani elektřina. A kde Zahradníčkovy, jejichž manžel a otec je „nepřítelem zřízení a kriminálník“, majitelé usedlosti opravdu nevítali.

Vidět manžela ve věznici mohla jen jednou za půl roku. Návštěvy měly podobný průběh – většinou je aparát věznice naschvál stanovil na brzy ráno, a tak se Marie Zahradníčková musela trmácet celou noc vlaky, aby se s manželem mohli druhý den ráno vidět alespoň na pár minut. „Manžel mi říkal: ,Když vezmeš s sebou alespoň jedno dítě, tak budeme sedět u stolu.‘ Tak jsem vždycky vezla dvě děti nebo alespoň Honzíka, protože ten si tatínka nejvíc pamatoval. Je to tragédie, že měl čtyři děti, které ho neznaly a on neznal je,“ vzpomínala Marie Zahradníčková po letech.

Oba rozdělené manžele spojovala korespondence. Více než dvě stě padesát listů, které vězněný básník v průběhu devíti let adresoval své ženě Marii, patří mezi nejsilnější milostnou korespondenci, jaká kdy byla v českém jazyce napsána. Je svědectvím o manželství, které dokázalo s mihotavou nadějí vzdorovat kruté nepřízni osudu, jedovaté lavině zla a idiocie. Oba chápali, že procházejí hroznou zkouškou. Zahradníček psal ve vězeňské cele do Uhřínova: „Milovaná Mařenko, spoléhám na Tvou rozumnost a na Tvou sílu, která už toho tolik snesla a unesla, že by se těžko našla jiná žena, která by se Ti mohla vyrovnat. To, co mě nejvíc po celá ta léta drželo a dodávalo mi odvahy a naděje, bylo vědomí, že na mne doma čekáte...“ Spisovatel Josef Knap potkal Zahradníčka v společné pankrácké cele a navždy mu utkvěl obraz, jak se básník alespoň chvíli před usnutím distancoval od vězení, a aby se mohl soustředit sám k sobě, přetahoval si prostěradlo přes hlavu, z kavalce mu čouhaly vyhublé kostnaté nohy a „měl povoleno, že může mít u sebe fotografii manželky a svých tří malých dětí“.

Kritickým se pro rozdělenou rodinu stalo září roku 1956, kdy po otravě jedovatými muchomůrkami zemřely dvě Zahradníčkovy dcerky (manželka se synem otravu zázrakem přežili), básníka pustili na pohřeb, dokonce navrhli jeho podmínečné propuštění, nicméně vzápětí ho zase zamítli (obdržel telegram k okamžitému návratu) a ztrápený muž se po čtrnácti dnech musel vrátit na Mírov. V této kruté hře dějin, kterou básník připodobňoval k „ráně palicí do hlavy“, se určitým poselstvím shůry a andělským znamením stalo pro manžele Zahradníčkovy narození dcerky Marie Štěpánky, která vzešla z těch zvláštních zářijových dnů roku 1956, kdy byl básník „na propustce“ na pohřbu dcer.

Zahradníčka eskortovali až do slovenského Leopoldova a cesty za ním na krátkou návštěvu se pro desetiletého syna Jana staly traumatickou záležitostí na celý život: „Cesta z leopoldovského nádraží k věznici byla dlouhá a končila v malém strážním domečku asi sto metrů od věznice. Kolem valu leopoldovské pevnosti byl lán vzrostlé, asi dvoumetrové kukuřice a my jsme tím porostem procházeli za doprovodu ozbrojené stráže k bráně pevnosti. Ten obraz mám stále před sebou, jak jdeme s maminkou mezi větrem šustícími kukuřičnými stvoly a doprovází nás klapot okovaných bot. Když jsme prošli labyrintem temných chodeb, dostali se do návštěvní místnosti a spatřili nemocného tatínka, nebylo to nikterak radostné. O maminčině náladě a zpáteční cestě nebudu ani mluvit.“

 

„Ten kriminálník“

Ale vraťme se k pátku 12. května 1960, kdy se Jan Zahradníček vrátil do Uhřínova k rodině.

Ještě více zešedivěl. Nemohl dobře dýchat, a ani si dovézt dopisy své ženy, které mu směla posílat v úředně povolených termínech. Přivezl si totálně podlomené zdraví, ještě více oslabené churavé srdce a vyčerpané tělo. Pokud mu to fyzický stav dovoloval, chodil v Uhřínově na procházky, rekonstruoval z paměti verše napsané v kriminálech, pokoušel se sehnat si práci a psal listy přátelům.

Básníku Jaroslavu Seifertovi přátelsky oznámil: „Zvalchovalo mě to pořádně, ale vrátil jsem se jaksi vyztužen a obrněn, lehčí o sto protivných zlozvyků, které tam neměly z čeho žít.“ Usilovně se pokoušel přiblížit se ke svým dětem a manželce. Sžívání po letech odloučení je bolestné, jistý druh odcizení se srovnává jen pozvolna. Zvláště u dětí je to citelné a citlivé. Dcera Mařenka otce vůbec neznala, a proto mu říkala „strýčku“, a Honza prožíval pubertu, měl svoji klukovskou partu a s básníkovým světem se trochu míjel. Později vzpomínal: „Tatínek se snažil s vědomím své mnohaleté nepřítomnosti rodinu stmelit a obnovit tradiční rodinné soužití. Byl to v té době a v takovém prostředí nelehký úkol. Někdy se povedlo, že jsme spolu všichni večeřeli, nedělní obědy byly celkem pravidelné.“

Manželka Marie byla jeho ochránkyní a pečovatelkou. Doslova do poslední chvíle. Dne 7. října 1960 s ním jela sanitním vozem do třebíčské nemocnice. Seděla vzadu v autě, básník vepředu vedle řidiče. V tašce měla růženec, holení a košili na převlečení. Před Rudíkovem mu náhle klesla hlava. Auto prudce zastavilo. Marie jej společně s řidičem sanity vynesli na sanitní lůžko.

Její manžel Jan Zahradníček dodýchal v jejím náručí.

V neděli 9. října se v Uhřínově konal pohřeb. Knihař a spisovatel Stanislav Vodička, který se pohřbu zúčastnil, později napíše: „Byl podzimní den a na nádvoří družstevního statku, kde přede dveřmi básníkova bytu ležela na márách rakev, šlapali smuteční hosté i s knězem u rakve v močůvce. Uhřínovských bylo na pohřbu málo. Tohle mi pak řekl ve fabrice uhřínovský občan: ,Na funus toho kriminálníka se sjela reakce z celý republiky!‘“

 

5 let + 13 měsíců

Jana Zahradníčka rehabilitovali v roce 1966, ale celé jeho básnické dílo mohlo vyjít až po roce 1990.

V čase politického tání v roce 1968 se Marie Zahradníčková se svými dospívajícími dětmi vrátila do Brna. Z politických důvodů nemohla pracovat jako učitelka, ale dobří přátelé jí pomohli najít místo technické pracovnice literárního oddělení Moravského zemského muzea. Podruhé se již nikdy neprovdala. Zemřela v Brně 13. dubna 2012 ve věku 93 let a o osm dní později byla pochována na hřbitově v Uhřínově po boku svého manžela Jana.

Na závěr můžeme suše matematicky rekapitulovat společný život manželů Zahradníčkových, do kterého tak krutě vstoupilo „radostné vítězství socialismu“, oznámené soudruhem Novotným před šedesáti lety:

V roce 1945 proběhla jejich svatba; v roce 1951 Janovo zatčení a odsouzení na třináct let; na jaře 1960 manželův návrat z vězení a jeho předčasná smrt. Suma sumárum společný manželský život pět let a osm měsíců do zatčení a pět měsíců po propuštění do básníkovy smrti.

Ten, který se provinil jen tím, že básněmi demaskoval totalitní systém, pokorně přijal všechny rány osudu a v dopise Seifertovi vyznal: „Bylo to trpké a kruté, těch devět let, ale po pravdě musím doznat, že bych se jich nechtěl zříci za cenu těch zkušeností, které jsem tam získal.“