Čtyřicet let bez oštěpu a teď je z ní mistryně světa

Jaké to je, stát se mistryní světa?

Mně to tam vůbec nedocházelo. Jasně, zahráli mi hymnu, to jsem byla naměkko. Ale naplno jsem si to uvědomila, až když mi začaly pršet gratulace v mobilu, hlavně na Facebooku.

 

Generace Břevnováků vás znají hlavně jako sokolskou cvičitelku, méně jako atletku.

Není divu. Oštěp jsem pověsila na hřebík v pětadvaceti letech – kvůli zdravotním potížím. Je to přece jen hodně jednostranný sport, a měla jsem navíc zmenšená těla obratlů, přes která špatně procházely nervy. Aspoň tak mi to tehdy řekli na Bulovce.

 

Od té doby jste oštěp neměla v ruce?

Jen pěnový, když děckám v Sokole ukazuju, jak se má správně házet.

 

Co se přihodilo, že jste se po čtyřiceti letech k oštěpu vrátila?

Mám zahrádku v kolonii na Bílé Hoře. A jednou jsme měli v místní hospůdce výroční schůzi, po které jsem se dala do řeči s jedním pánem. Ukázalo se, že to je bývalý reprezentant v hodu oštěpem, nějakej Pavel Jílek. Svěřila jsem se mu, že jsem kdysi taky házela, a on se divil, proč už neházím. A pozval mě na veteránské závody. Možná jsem i kývla, ale příští den jsem to zase pustila z hlavy. Pracovala jsem tehdy v Tyršáku (sídlo České obce sokolské, pozn. red.) a někdy na jaře 2019 mi zavolali z vrátnice, že mám návštěvu. Byl to tenhle Pavel Jílek. Přinesl mi propozice na Pražskou veteraniádu, na kterou už byl přihlášený. Bylo mu tehdy pětaosmdesát, mně pětašedesát, tak bych se styděla vymlouvat se na věk. A na ty závody jsem šla.

 

Jak to dopadlo?

K mému velkému překvapení jsem získala stříbro.

 

 

Fotbalisti měli přednost

Kdy a kde jste s atletikou začínala?

Pocházím z Aše. Asi v páté třídě na tamní základce si mě při školních závodech – hodila jsem skoro třicet metrů kriketovým míčkem – všiml matematikář a vedoucí atletického kroužku. Tak jsem tam začala chodit. Když jsem pak byla v prváku na gymplu – to už jsem závodila za Sokolov, protože v Aši atletický klub nebyl – přišli za našimi funkcionáři z TJ Škody Plzeň. Jeden z nich byl Kosťa Gemov, v té době už velmi úspěšný trenér, který vedl například skokanku Jarmilu Strejčkovou-Nygrýnovou. Rodiče sportu neholdovali, ale ani nám v něm nebránili. Bydlela jsem na intru v Plzni a začala trénovat každý den. Pro život mi to dalo hodně.

 

Jak jste se dostala zrovna k oštěpu?

Je to technicky dost náročná disciplína, ale mně to docela šlo. Jenomže v té době jsem ještě závodila i na běžkách – v okolí Aše jsou pěkné kopečky, hned kousek za barákem jsme měli vrch Háj, který má skoro osm set metrů. Až když jsem začala házet za pražské vysoké školy (VŠ Praha, pozn. red.), řekl mi trenér: Vando, musíš si vybrat, protože oštěp a běžky se perou. Pro běhy na lyžích totiž potřebujete vytrvalost, oštěp vyžaduje naopak výbušnost. Takže úplně jinak připravujete svaly.

 

Vyhrál tedy oštěp, ke kterému jste měla po odstěhování z Aše blíž…

Měla, i když v Plzni to nebylo bůhvíjaké... Pamatuju, že běžci a skokani trénovali na hlavním stadionu, kde ale měli absolutní přednost fotbalisté. A ti nás nechtěli pouštět na svůj trávník, takže jsme museli chodit házet na louku k soutoku Mže a Radbuzy.

 

Jaký jste měla osobní rekord?

52,26 metru, což v té době byl asi čtvrtý nejlepší výkon v republice.

 

Mrzelo vás, když jste musela s oštěpem předčasně skončit?

Nebrala jsem to nijak osudově. Navíc jsem věděla, že k lepším výsledkům bych už musela začít něco zobat, jak bylo tehdy zvykem – mám na mysli anabolika.

 

Jak jste se ocitla v Praze?

Po maturitě jsem chtěla na vysokou. Chvíli jsem uvažovala o učitelství, nakonec padla volba na FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu, pozn. red.), která nabízela lepší podmínky k trénování. A nikdy jsem nelitovala, přivedlo mě to k hezké práci – ať už v rámci atletického klubu VŠ Praha, který byl později přejmenován na USK Praha (Univerzitní sportovní klub Praha, pozn. red.), nebo později v Sokole.

 

Věřila jsem v placku

Jak bylo řečeno, první veteránskou soutěž jste absolvovala před čtyřmi roky. Jak se potom dál vyvíjel váš atletický restart?

Po Pražské veteraniádě jsem si zkusila i veteraniádu v Plzni, víceméně z nostalgie. Chtěla jsem se vrátit do prostředí, kde jsem s oštěpem začínala. A skončila jsem třetí. Potom mě začali hecovat, abych se přihlásila na mistrovství republiky…

 

Jaké to bylo, házet po čtyřiceti letech oštěpem?

Celý ten správný rozběh už bych nedala. Šla jsem na to jen z takzvaného nápřahu: udělám jen pár kroků, přeskočím a odhodím. I tak mně první pokus protáhnul celý tělo, ani pořádně nadechnout jsem se pak chvíli nemohla.

 

A ten republikový šampionát?

První rok jsem o tom vůbec neuvažovala, ale pak už jsem se odhodlala. Chtěla jsem to vyzkoušet a porovnat si výkonnost s nejlepšími českými veteránskými oštěpařkami. A povedlo se mi ten závod hned napoprvé vyhrát. Pak mě přibrzdil covid: loni mi po očkování ochrnula levá ruka, až jsem se lekla, že ze mě bude do konce života sportovec-teoretik. Ustoupilo to, až když mně ortoped píchl mezokain. A loni v září jsem při Sherwoodském oštěpu (tradiční závod ve Zruči-Senci kousek od Plzně, pozn. red.) hodila skoro sedmadvacet metrů. Byl to jediný závod v druhém covidovém roce, a mně se povedl nejlepší výkon za celé ty tři roky. Asi pomohlo, jak jsem byla odpočatá.

 

Dobrý impulz k účasti na mistrovství světa.

Já jsem se hlavně chtěla podívat do Finska. Zaházet si přitom, to byl příjemný bonus.

 

Začala jste víc trénovat?

Trochu jsem se věnovala krokům před odhodem, abych si je zautomatizovala. Potřebovala jsem si zkusit i ten skutečný, správný rozběh, když už půjdu na ten svět. Ale nedařilo se mi to a úplně mě to rozhodilo, nemohla jsem trefit rytmus a došlap správnou nohou na značku pro přenesení oštěpu při rozběhu.

 

Sledovala jste nějaké statistiky, abyste si svůj výkon porovnala se soupeřkami pro Tampere?

Asi čtyři dny před odletem mi volal kamarád: Vando, víš, že jsi předloni byla druhá ve světových tabulkách? To mě spíš znervóznělo, protože mi poprvé prolítlo hlavou, že by to na tu placku mohlo vyjít.

 

Nakonec jste svůj veteránský osobní rekord překonala o téměř dva metry. A bohatě to stačilo na zlato. Jak si tak skvělý výkon vysvětlujete?

Nevím. Ale i z rozfázovaných fotek, které jsme si pak mohli za poplatek stáhnout, je vidět, že to byl technicky povedený hod.

 

Jakým pokusem jste získala titul mistryně světa?

Třetím a šestým, mezi oběma hody byl centimetrový rozdíl. Dokonce i jeden z dalších pokusů – 27,60 – by stačil na zlato.

 

Jak by by ne, stříbrná medailistka za vámi zaostala o čtyři metry.

Přitom na začátku soutěže to se mnou vypadalo bledě, vůbec mi nevycházel rozběh. Před závodem jsem si ho vyměřila a asi čtyřikrát hodila tenisákem a dvakrát lehce oštěpem. Ale přece jen jsem měla v hlavě, že to je mistrovství světa. A první pokus podle toho vypadal: sotva devatenáct metrů. V hlavě mi to začalo cvakat.

 

Co vás uklidnilo?

Jedna česká kolegyňka-oštěpařka mi povídá: Vando, neblbni, hoď to jako na tréninku. To mě rozesmálo: Emo, když já ale na tréninku nehážu!

 

Vaše kolegyně a soupeřky tedy trénují?

No jo, některé mají i trenéry.

 

Závodila jste v kategorii 65+, v prosinci vám bude šedesát devět. Znamená to, že jste za sebou nechala i mladší závodnice?

To jo.

 

Musím si pořídit oštěp

Jak se vám líbila atmosféra a organizace finského šampionátu?

Organizace byla dost slaboučká, i krajský přebor bývá u nás na vyšší úrovni. Při oficiálním zahájení se nerozsvítila světelná tabule, tak jsme si mysleli, že si ji šetří na závody. Ale oni ji vůbec nezapnuli ani v dalších dnech. Navíc naši kategorii hlásili jenom finsky, takže jsme museli chodit nakukovat k zapisovateli za záda, abychom zjistili svůj výsledek.

 

A vyhlášení vítězů?

To proběhlo důstojněji, medaile je taky povedená. Nechci si stěžovat, moc jsem si to užila.

 

Kolik dní jste ve Finsku strávila?

Naše část výpravy přiletěla v pondělí, moje soutěž byla v neděli. A hned v noci po závodě jsme jeli na letiště. Takže sedm dní.

 

Kde jste byli ubytovaní?

V chatkách u jezera. Krásné prostředí, byť vybavení bylo hodně spartánské – žádná skříň, jen pár věšáčků a společné sociální zařízení a kuchyňka. Bydlela jsem s dvěma Slovenkami z kategorie 75+, takže jsem musela jako mladice na palandu. Vařily jsme si samy na dvojvařiči, měly jsme s sebou čínské polívky, někdy jsme si koupily hotdog nebo kebab.

 

Jak finančně nákladný je takový výlet?

Za letenku a ubytování jsem zaplatila patnáct tisíc, startovní poplatek vyšel na 2 500, jako nováček ve veteránské reprezentaci jsem si musela pořídit reprezentační tričko, trenky a nátělník za 1 700 korun, něco stálo i jídlo a pití. Takže dohromady přes dvacet tisíc.

 

Atletický svaz vám nepřispěl?

Ne. Neměli jsme ani žádné suvenýry, dokonce ani vlajku. Přitom ve výpravě bylo celkem šestašedesát závodníků a přivezli jsme dvaadvacet medailí.

 

Kolik zemí se šampionátu zúčastnilo?

Při slavnostním nástupu všech výprav hlásili, že je tam devadesát zemí, jenom Finů bylo přes tisíc. Závodil dokonce Mike Powell (držitel světového rekordu ve skoku dalekém, v roce 1991 jako první na světě přeskočil o pět centimetrů Boba Beamona, pozn. red.). Jeden z našich českých parťáků se radoval: Budu skákat s Mikem! A nakonec byl šestý, Mike až osmý.

 

Jak jste svůj titul mistryně světa oslavila?

Večer jsme koupili šáňo, bylo nás ten den víc medailistů. Bílé letní noci jsou ale zrádné. Kecali jsme a kecali, pořád bylo světlo, a najednou jsme museli na letiště. Víc jsem to pak oslavila s kamarády v břevnovském hostinci Na Hrádku. Přivezla jsem finskou vodku, poprosila šéfa, jestli ji můžu nechat kolovat, bylo to fajn.

 

Chystáte se na další mezinárodní závody?

Příští rok bude mistrovství Evropy v italské Pescaře. Chtěla bych to zase spojit s dovolenou a vykoupat se v teplém moři – v Tampere bylo jezero studenější než Balt. Na světový halový šampionát do Polska nepojedu. Oštěp se tam hází venku, a abych se v březnu klepala v péřovce při čekání na svůj pokus…

 

Budete chtít obhájit titul světové šampionky?

Jasně! Koukala jsem, že nejlepší na světě jsou podle aktuálních tabulek v mé věkové kategorii dvě Američanky, obě házejí přes třicet metrů. Ty do Finska nepřijely.

 

Budete ještě zkoušet pilovat správný rozběh?

Asi to občas zkusím, chci si pořídit i vlastní oštěp. Na druhou stranu, každý tréninkový hod je pro mě rizikový faktor. Spíš se snažím pravidelně udržovat v kondici.

 

Jak třeba?

Každé ráno dělám půlhodinové protahovací a posilovací cvičení. Dvakrát až třikrát týdně ujdu pět kilometrů s hůlkami a dělám venku další posilovací cviky. Jednou týdně hraju volejbal a vedu cvičení žactva v Sokole.