Vzhůru nohama

Názory

Na podzim proběhla médii zpráva, že v düsseldorfské galerii vystavují obraz, který už sedmdesát pět let omylem visí hlavou dolů. To, že slavný nizozemský modernista Piet Mondrian zamýšlel opačnou orientaci díla, se zjistilo až z dobové fotografie z jeho ateliéru.

Připomnělo mi to příhody, které se tradují od šedesátých let. Nejmenovaný československý státní podnik si tehdy zřizoval okázalé kanceláře po celém světě. Aby byly co nejreprezentativnější, najímal si ty nejlepší architekty, návrháře a výtvarníky, aby do kancelářských prostor zhotovili nábytek a umělecká díla přesně na míru. Byli mezi nimi i tvůrci, které režim nemiloval, avšak věděl, že právě oni mají šanci obstát ve světové konkurenci. A tak do horkého Damašku putovalo abstraktní plátno Mikuláše Medka. Když je rozbalili, vyděšený pracovník okamžitě telefonoval do Prahy, že obraz dorazil poškozený, pravděpodobně vlivem tepla, a z malby zbyla jen změť skvrn.

 

Jiné Medkovo plátno zamířilo do pařížské kanceláře. Když zaměstnanci na místě zjistili, že se rozměrný obraz na stěnu nevejde, kousek ho uřízli – u nefigurální malby se to přece nepozná. Odřezek si pak šéf kanceláře pověsil doma. Mimochodem dotyčný Medkův obraz měl po revoluci zajímavý druhý život. Aby se při vývozu z Francie předešlo úředním průtahům, přijeli z Prahy dva odborníci, plátno srolovali do tubusu a šli ho předat kapitánovi letadla, které nocovalo v Paříži. Ten si však kontraband nechtěl vzít na zodpovědnost a obraz nechal uložit do zavazadlového prostoru. V Praze o změně plánu nikdo nevěděl, a tak drahocenný Medek kroužil na letištním karuselu, dokud se záležitost nevysvětlila. Podnik dílo nakonec věnoval významné státní instituci a výměnou získal zdarma pronájem společenského sálu na firemní oslavu.

K modernímu umění zřejmě patří, že občas vyvolává nedorozumění. V jedné české galerii uklízečka nedávno omylem zametla instalaci a v jisté moravské výstavní síni si uklízečky naopak měsíc netroufly sáhnout na klubko drátů, které zůstalo v koutě po řemeslnících. Z výroku „nejsem si jistá, jestli je to umělecká instalace, nebo náhodné uskupení rostlin“, který pronesla mladá návštěvnice galerie v dokumentu o hipsterech z roku 2015, se stala průpovídka, která v obměnách koluje dodnes.

Není divu, že laik občas nedokáže určit, kde umění začíná a kde končí, když autorský záměr leckdy nerozluští ani kurátoři a kunsthistorici, jak je vidno z düsseldorfského případu. Mondrianova kompozice New York City 1 nakonec zůstane viset vzhůru nohama a její příběh, který je možná zajímavější než dílo samo, pravděpodobně na výstavu přiláká o to víc diváků. Umělec by sice měl mít poslední slovo, ale jeho dílo je kompletní až ve spojení s prožitkem vnímatele. Výsledný úhel pohledu tak nakonec stejně zůstává na divákovi.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama