Bedna od piva

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Při poslední písni začal náš basový aparát hořet.

Ještě předtím z něj začala stoupat mračna dýmu. Světla se opírala do kouře a to ve spojení s vysokou, mohutnou basovou bednou vytvářelo neuvěřitelný filmový obraz. Chyběl už jen vznášející se mozkomor z Harryho Pottera, nebo spíš Gandalf z Pána prstenů.

Díval jsem se na to nehnutě pár vteřin a byl jsem naprosto ohromen. Ohromen a ochromen. Jen jsem tam stál, čuměl jsem a nemohl jsem pochopit, co se děje. Lidi řvali a mysleli si, že je to součást našeho setu. Konečně nasedli do systému ohňostrojů a dalších pomocných propriet, který z koncertu udělají „lepší“ level – říkali si asi.

Jenže realita byla jiná. Ten aparát hořel doopravdy.

Náš novej basák Kryštof si kleknul na kolena a chtěl prvotní malý plamínek sfouknout, ale to už bylo pozdě. Připomínal tak trampa, kterej se snaží rozhořet čerstvě založený táborák: to se mu totiž povedlo. Oheň se rozrostl. Plápolal za mřížkou bedny a bylo jasný, že je třeba ho uhasit. Vzal jsem pivo.

„Jiný řešení není, vytáhni to z elektriky!“

 

 

Zrodil se reklamní spot na pivo, které uhasí nejen žízeň.

Nalil jsem ho na hořící repráky a bylo to. Taky bylo jasný, že už přidávat nebudem. Musel jsem si přiznat, že fakt, že už nebudem přidávat, mě těší. V sále totiž bylo neuvěřitelně brutální vedro.

Šel jsem do šatny a kolem mě proběhl lehce vyděšenej týpek s hasicím přístrojem. Naštěstí už bylo po všem, a tak ho nepoužil. Byl by z toho akorát bordel a nejspíš definitivně zničená hlava aparátu.

Prošel jsem šatnou až na terasu. Šatna s terasou je v létě ta nejlepší šatna, jakou kapela může mít. Těšil jsem se na letní čerstvej vzduch. Přišlo ale překvapení číslo dvě. Do obličeje mě udeřil obrovský vítr. Extrémně silná bouřka právě začala. Byla to fakt neuvěřitelná síla. Za chvíli dorazil zbytek kapely, a tak jsme tam spolu stáli. Vítr sílil, blesky lítaly, hromy burácely, v sále doutnala bedna a náš zvukař Martin z ní vymontovával ohořelá torza repráků. Gradace živlu smíchaná se strachem nás za chvíli zahnala zpátky do útrob budovy, kde jsme nechápavě kroutili hlavama.

Bude to koncert, na který se nezapomene. Bude to koncert, o kterém se bude mluvit ve chvíli, kdy se nebude dít nic. Vždycky jednou začas takový přijde.

Naházeli jsme to, co neshořelo, do dodávky a jeli jsme domů potemnělým krajem. Všude byla tma, protože vypadl proud. Vydrželo to až domů. Výpadek probíhal i doma. Žena s dcerou spaly pohromadě a vyděšený pes mě vítal s extrémním nadšením. Připadalo mi, že jeho ocásek vyklepává morseovkou zprávu o tom, co se dělo tady, když já byl tam. Šel jsem spát. Psi nemají rádi bouřky, kapely nemají rády hořící aparáty a děti nemají rády tmu a meluzínu.

Pak přišlo ráno, zase svítilo slunce, vzduch byl čerstvý a život šel dál.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement

Autor také napsal

Reklama
Advertisement