Ředitel ČT: Myslel jsem, že nám po covidu dají chvíli pokoj

Report

Pro zpravodajství není jednoduché, když stát dělá zmatečné kroky. Chceme přinést divákům přesné informace – a za pár hodin už to zase neplatí. Rozhovor s generálním ředitelem ČT Petrem Dvořákem o vysílání během pandemie, budoucnosti televize, poplatcích, budování „českého Netflixu pro mladé“ i komplikovaném soužití s politickou scénou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Rok 2020 je nejen pro ČT v mnohém mimořádný. Jak jej prožíváte vy v roli generálního ředitele televize? Máte víc práce než jindy?

Spíše mne ta situace nutí mnohem více přemýšlet o tom, jakou roli by měla televize hrát, a hledat nová řešení. To se projevilo během posledního půl roku, kdy jsme si řekli, že je potřeba vždy ve správnou chvíli podpořit tu skupinu našich diváků, která to nejvíce potřebuje.

 

Které kroky a pro jaké skupiny to byly?

Na samém počátku jsme začali s dětmi, rodiči a učiteli a spustili projekt UčíTelka. Pak jsme přidali projekt, který pomáhal tuto těžkou dobu překonat té nejohroženější skupině, tedy se-niorům, a spustili kanál ČT3, jenž čerpá zlatý fond našeho televizního archivu. Po částečném uklidnění situace jsme se rozhodli podpořit kulturu, a to nejen velké a zavedené instituce, ale i malé projekty v regionech, a spustili jsme program „Česká tleská“. Na podporu zajímavých turistických míst byl zase orientován koncept Českem tam a zpět, což mělo také velký ohlas.

 

Co dosud považujete letos za největší úspěch, ať už svůj, nebo ČT?

Největším úspěchem ČT je, že prokázala, proč tu je a co pro lidi znamená. Významně se nám zvýšilo hodnocení zpravodajství, které v krizové situaci zafungovalo skvěle, jsme nejdůvěryhodnějším informačním zdrojem České republiky. Zároveň se ukázalo, že dovedeme velmi rychle reagovat, i když jsme velká instituce, a umíme divákům pomoci, když to potřebují.

 

Co byste označil za dosud největší zklamání roku 2020?

Největším zklamáním je ten chaos ve způsobu, jakým státní orgány komunikují směrem k obyvatelstvu. To se bohužel dotýká i nás, protože musíme zprostředkovávat informace od vlády, ministerstev a státních institucí. Pro kolegy ze zpravodajství je to těžké, protože by měli informace dávat do souvislostí, korigovat nepřesnosti a podobně. Což je komplikované, když si třeba jednotlivá opatření odporují. Ukázkovým nesmyslem pak bylo nařízení, aby moderátoři, a hlavně překladatelé do znakové řeči nosili roušky.

 

Proč? Aby nenakazili kameramany ve studiu?

Prý proto, aby šli lidem příkladem. To se nikde v Evropě nedělo, jen u nás a na Slovensku. Myslím, že pro veřejnost by bylo daleko užitečnější, kdyby bylo moderátorům a tlumočníkům pořádně rozumět.

 

Jaké skupiny a čím se chystáte podporovat ve zbytku roku?

Budeme aktuálně reagovat na situaci, o které teď ještě nevíme, jak se vyvine. Projekt UčíTelka jsme přesunuli na odpoledne, protože dopoledne budou, doufejme, děti ve školách. Zatímco družiny a různé kroužky možná úplně naplno fungovat nebudou. Pokračujeme v programu ČT3, který máme zatím naplánovaný do konce října; zvažuji, že v něm budeme, pokud najdeme peníze, pokračovat i dál. U zpravodajství budeme reagovat podle situace.

 

Řekneme si divákům o zadání

Řekl jste, že více přemýšlíte o tom, jak by měla televize fungovat. Nedávno jste chtěl otevřít diskusi o budoucnosti České televize. Proč je to podle vás důležité?

Protože televize musí reagovat na proměny společnosti a protože si už nyní dokážeme představit řadu projektů, které povedou k dalšímu naplňování veřejné služby. Všechny ale nejprve vyžadují změnu financování. Už dvanáct let totiž Česká televize žije se stejným objemem peněz. A jelikož funguje, tak politici necítí potřebu to nějak řešit. Koncesionářský poplatek je od roku 2008 stále 135 korun, v reálné hodnotě tedy klesl na 106 korun. Mezitím zároveň ceny všech vstupů významně vzrostly. Přesto jsme dokázali televizi provozovat, přidali dva kanály, nyní dokonce třetí. Dokázali jsme významně zlevnit výrobu jedné hodiny programu, vyrábíme mnohem více hodin na jednoho zaměstnance. Jsem přesvědčen, že to letos i napřesrok ještě zvládneme, možná i v roce 2022. Ale pokud se něco nestane, bude muset ČT po roce 2022 začít radikálně omezovat veřejnou službu. A protože vím, že zákonodárný proces nějakou dobu trvá, chtěl bych, abychom se dnes začali bavit o tom, jak by měla ta veřejná služba vypadat a jak se bude od roku 2022 dál financovat.

 

 

S kým se má taková debata vést? A co by mělo být výsledkem?

Spolu s Českým rozhlasem, s nímž jsme v této otázce na jedné lodi a rozumíme si, budeme muset tu debatu vyvolat a organizovat. Hlavním partnerem v této diskusi, ač se to může zdát divné, nejsou politici, ale diváci a posluchači. S těmi potřebujeme mluvit, ať už přímo, což je těžké, nebo prostřednictvím zástupců různých cílových diváckých skupin. Proto jsme například před několika lety zřídili diváckou radu. Budeme ale hledat i další cesty ke komunikaci s veřejností, nebude to snadné, ale je to nezbytné.

 

Jaká je vaše osobní představa toho, co by měla ČT do budoucna veřejnosti nabízet?

Myslím, že i ve srovnání s jinými evropskými veřejnoprávními televizemi jsme velmi dobře strukturálně rozkročeni. Prostřednictvím sedmi kanálů, které provozujeme, dokážeme pokrývat zájmy a potřeby rozmanitých cílových skupin. Kultura, sport, zpravodajství, děti, senioři, hlavní dva kanály. To vše se k sobě dobře naskládalo. Jsem přesvědčen, že bychom se měli do budoucna snažit ještě lépe rozumět cílovým skupinám a zároveň hledat cesty, jak obsah dostat zejména k mladším lidem i jinými kanály, než je televizní obrazovka. Chceme k nim dokázat mluvit a chystat obsah, který je pro ně zajímavý.

 

Jaký typ vysílání může oslovovat mladší publikum na internetu?

Mohou to být i klasické televizní show typu StarDance, ta má na webu a sociálních sítích velký ohlas, ale je to i tím, že pro tyto platformy chystáme speciální formáty. Může je oslovit část dramatické tvorby, příkladem budiž seriál Most, který měl obrovský úspěch i v televizi, ale třetina všech diváků ho viděla na internetu. Sport, kde internet umožňuje vysílání několika paralelních přímých přenosů najednou. Obecně si pak myslím, že v televizi do budoucna ještě výrazně vzroste podíl živého vysílání.

 

Příští rok bude drahý

Mnoho médií bylo letos postiženo podstatným výpadkem příjmů. Nakolik covidová situace postihla letošní příjmy ČT?

Dopady jsou ve třech rovinách. Byl zde pokles příjmů z poplatků, zejména právnické osoby, které postihla krize – typicky v gastronomii, hotelnictví a podobně –, odhlásily přijímače. Odpadly komerční příjmy, zejména u sportu, kde se zrušila řada akcí. A do hospodaření negativně dopadá i přerušení natáčení u dramatické tvorby. Tam se sice na čas některé výdaje odložily, protože se netočilo, ale ty se stejně budou muset zaplatit – a přibyly k nim další, na nové pronájmy míst k natáčení a podobně.

 

Na příští rok se odsouvají i náklady na velké sportovní akce, olympiádu, fotbalové mistrovství…

Ano, pokud ty akce opravdu budou, bude příští rok mimořádně náročný. Proto chceme připravit změnu rozpočtu a požádat Radu ČT o schválení tak, aby letošní rozpočet odrážel reálnou situaci. A podobně budeme muset připravit rozpočet na příští rok s naplánováním vyšších nákladů právě kvůli velkým akcím odloženým na rok 2021.

 

Ve výdajích připadají více než dvě miliardy korun ročně na mzdové náklady s povinnými odvody. Kolik zaměstnanců z této sumy platíte?

Máme kolem tří tisíc zaměstnanců, ten počet se dlouhodobě nemění. Ovšem dělají mnohem více práce, vyrábějí levněji a mnohem více hodin premiérového vysílání.

 

Čelíte tlaku na růst mezd?

Musíme s tím počítat hlavně do budoucna. Když rostou mzdy v ekonomice i v audiovizuálních oborech a chceme si udržet dobré odborníky, je třeba na to reagovat. I proto je třeba debatovat o tom, jakou veřejnoprávní televizi chceme do budoucna mít: z toho vyplyne kolik a jakých lidí potřebuje.

 

Ještě více peněz než na mzdy připadá na takzvaný výrobní úkol. Co toto neobvyklé slovní spojení zahrnuje?

Jsou tam veškeré náklady na vlastní výrobu mimo mzdy. Patří sem také peníze na dodávky od nezávislých produkcí, smlouvy s externisty, nákup televizních práv, peníze investované do české kinematografie a audiovize.

 

Necelých čtyři sta milionů připadá každý rok v rozpočtech České televize na investice. Čeho se tyto investice týkají?

Zejména nutné obnovy televizních technologií, které postupně zastarávají a je třeba je obměňovat. Pak je tu technika, světla, přenosové vozy. Další část pak míří do nutné údržby areálu Kavčích hor, o nějž se desítky let nikdo moc nestaral, takže rekonstruujeme aspoň střechy, topení, klimatizaci a podobně.

 

Nechci být jako návštěva, která přijde a řekne, jé, vy to tu máte ale omšelé… Nemělo by se ale v těch investicích přidat? Například budova zpravodajství vypadá už velmi vyžile.

To by bylo samozřejmě dobré, ale musíme pracovat s penězi, které máme k dispozici. Zatím investujeme, aby to, co vidíte na obrazovce, odpovídalo
21. století. To, že zázemí odpovídá často spíše osmdesátým letům století minulého, je pravda, ale pokud se na objemu peněz nic nezmění, bude to tak nejspíš i nadále.

 

Na poplatcích pravidelně vyberete asi 5,7 miliardy korun. Ta částka se stejně jako výše poplatku už roky nemění. Jaká by podle vás byla optimální výše poplatku, který by odpovídal současné době?

Kdybychom měli v dalších letech dělat stejnou službu jako dnes – což si ale myslím, že nebude stačit –, pak by bylo třeba navýšení ze 135 korun na 150, jak už jsme avizovali. Ideální postup je ale jiný, nejprve si máme říci, jakou službu má Česká televize poskytovat, a pak tomu přizpůsobit financování. V zemích, jako je Británie, Rakousko či Německo, si stát nebo jím určený orgán, třeba divácká rada, dohodne s veřejnoprávní televizí rozsah služby na nějaké období, třeba pět či deset let, a podle toho se pak nastaví peníze.

 

Proč jsou zrovna televizní poplatky tak dlouho zamrzlé?

Na politické scéně se traduje, že poplatky jsou citlivé téma. Nicméně rozsáhlý průzkum, který jsme si nechali spolu s Českým rozhlasem zpracovat, ukazuje, že drtivá většina veřejnosti považuje poplatky za adekvátní a dvě třetiny lidí by ani neměly problém s jejich navýšením. A neříkají to pouze lidé se středními či vyššími příjmy, říká to i 68 procent důchodců.

 

Počet čárek nic neřeší

Největší emoce mezi koncesionáři, ale i politiky, kteří o výši poplatků rozhodují, budí zpravodajství a publicistika. Měříte si nějak kvalitu jejich výstupů, abyste měli argumenty do podobných debat?

Měření provádí jak naše interní oddělení, tak i nezávislé agentury. Zajímá nás sledovanost, ne kvůli prodeji reklamy jako u komerčních stanic, ale ukazuje nám relevanci, kterou máme pro své diváky. Zkoumáme také, jak je naše vysílání přijímáno v různých cílových skupinách, měříme důvěryhodnost zpravodajství. Parametrů je spousta, patří k nim i to, zda jsou adekvátně zastoupeny politické subjekty podle své váhy a podobně.

 

Pro veřejnoprávní média má platit princip vyváženosti. Jak jej chápete vy?

Jde o to, abychom v kontextu celého vysílání nikomu nenadržovali. Nejde to ale vyhodnocovat v rámci jednotlivých pořadů, či dokonce reportáží. Vyhodnocujeme, abychom v rámci relevantních časových období neprotežovali nějakou politickou stranu, hnutí nebo nějaký směr. Proti tomu jsou pak hodnocení některých politických stran, které si pouze hlídají, kolikrát tady někdo byl či nebyl. My jdeme ale hlouběji, měříme například pozitivní, negativní a neu-trální zmínky, objektivitu, správnost faktů, tematickou skladbu zpráv, míru konfrontačnosti moderátora… Myslím, že tímto důkladným systémem se nám povedlo tento druh ataků zastavit.

 

Na jednom z posledních zasedání Rady ČT se ale debatovalo o statistice počtu pozvání pro předsedy politických stran. Není vaší rolí vysvětlit členům rady, že zpravodajství se vážně nedá řídit počtem čárek?

Snažíme se o to. Vždycky, když někdo mluví pouze o počtu výskytů na obrazovce, dávám příklad, jak se výskyt zvyšuje například při nějaké velké kauze. Vzpomeňme třeba z nedávné historie na dobu, kdy odstoupil Petr Nečas z čela vlády. Tehdy pochopitelně zmínky o ODS zpravodajství naprosto dominovaly, nevím ale, zda je to něco, co by tu stranu těšilo. Podobně, když bude reportáž třeba o poslaneckém návrhu ČSSD, těžko v ní můžeme dát prostor úplně všem parlamentním stranám.

 

Setkal jsem se s poměrně častou kritikou, že se během pandemie ČT věnovala především přenosu informací od státu směrem k občanům bez toho, aby je podrobovala kritickému zkoumání. Jak byste na tyto výtky odpověděl?

Slyšel jsem podobnou kritiku – a zároveň také kritiku, že jsme prohloubili obavy lidí tím, že jsme o covidu vysílali příliš. Nechali jsme si udělat analýzu v evropském měřítku a ukázalo se, že my jsme věnovali covidu 89 procent zpravodajského vysílání, stejně jako televize německá. Méně to bylo pouze na Slovensku, 82 procent. Ale například rakouská televize věnovala koronaviru 97 procent času ve zpravodajství. Snažili jsme se zasazovat informace do kontextu, nicméně je to těžké, když se i ty oficiální informace často lišily a měnily někdy i z hodiny na hodinu.

 

V březnu jsem si myslel, že když je vidět, jak ČT za covidu fungovala, tak možná na čas ustanou politické šarvátky kolem ní. Volba nových radních ukázala, že nikoli. Byl jste v tomto směru podobně naivní jako já?

Byl, to přiznávám. Nečekal jsem, že by nám někdo dával nějakou medaili, ale myslel jsem si, že i naši velcí kritici uznají, že jsme byli v těžkém období schopni přinést veřejnosti významnou službu. Nestalo se.

 

Nadávání na Českou televizi je pro některé politické hráče součástí jejich agendy. Říkají vám jako řediteli nějaké konkrétní výhrady ve smyslu „to a to děláte špatně“?

Moc ne, funguje to spíše formou vzkazů a politických proklamací. Konkrétní výtky by se totiž daly vyvracet nějakými jasnými argumenty. Ale ti, kteří mají kritiku ČT jako součást své politické agendy, ať už se jmenují Tomio Okamura, Václav Klaus mladší, nebo Miloš Zeman, to spíše používají v obecné rovině k oslovení svých voličů.

 

Musel jste někdy sebekriticky uznat, že ta kritika byla oprávněná?

Jakákoli kritika vás nutí k přemýšlení o tom, jestli děláte věci správně. Může se samozřejmě stát, že v některých bodech mohou mít kritici pravdu. Vysíláme dvacet čtyři hodin denně, sedm dnů v týdnu celý rok, v takovém objemu je nemožné neudělat nějaké chyby. Ale ukazuje se, že dnes už nám kritici nevyčítají nějaké zásadní přešlapy, ale spíše detaily.

 

Jak se dá čelit politickému tlaku, když k vám vedou „cestičky“ minimálně přes výši poplatků, schvalování zpráv ČT ve sněmovně a volbu Rady ČT?

Je potřeba nemít pocit, že je člověk nenahraditelný. Základní recept ale je, dělat práci tak, abyste se pod ni mohl podepsat a věděl, že ji děláte, jak nejlépe umíte. Když se pak zeptáte diváků a 74 procent vám řekne, že České televizi důvěřuje, devět z deseti lidí považovalo naše covidové zpravodajství za zásadní zdroj informací a sedm z deseti lidí starších šedesáti let je přesvědčeno, že spuštění ČT3 byl dobrý krok, pak si říkám, že to je asi správně. Tlaky fungují léta, na to jsem zvyklý, mění se ale jejich charakter.

 

Jak?

To, že občas někdo zavolá a stěžuje si na něco, co jsme odvysílali, bylo odjakživa. To ani neberu jako nějaký extra nátlak, spíše jako svého druhu zpětnou vazbu. Potíž je, když vás straší, že vám ve sněmovně neschválí výroční zprávy, a nechávají si tam úmyslně čtyři v zásobě (neschválení dvou zpráv za sebou může vést k pádu celé Rady ČT a možnosti jejího následného převolení a ovládnutí sněmovní většinou – pozn. red.). Problém je, když předseda volebního výboru sepisuje hodnocení kandidátů do rady nikoli na základě jejich odbornosti, ale podle toho, zda budou mít kritický vztah ke generálnímu řediteli, nebo když se ve sněmovně objevují různé rádoby audity, u nichž není ani jasný autor. To jsou formy nátlaku, kterým čelíme. Ale na každý tlak se dá vypěstovat imunita.

 

Nebylo by logické, aby byl pro schvalování zpráv stanoven nějaký časový limit?

Určitě. Myslím, že to byla zásadní chyba zákonodárců v době, kdy po roce 2000 zákon o ČT schvalovali. Bylo by logické, kdyby po nějaké době, kdy sněmovna zprávy neprojedná, byly automaticky považovány za přijaté.

 

Letos na jaře se volilo šest z patnácti členů Rady ČT. Sněmovna vybrala samé nové tváře. Jak se projevil na fungování rady tak velký podíl nově příchozích?

Tím, že zasedání rady může trvat i přes šest hodin, nebo tak, že dlouze rozebíráme jednu rok a půl starou reportáž, která se týká Lidic. Objevují se tam si-tuace, kdy někteří noví radní mají tendenci překračovat své kompetence a chovají se tak, jako kdyby nečetli ani zákon o České televizi, ani jednací řád rady. Ale věřím, že si to sedne a začne to fungovat normálně.

 

Česká jako Netflix

Máte za sebou polovinu svého druhého funkčního období v čele České televize. V čem se nynější období liší od toho prvního, mezi lety 2011 a 2017?

První období bylo výborné v tom, že se nám povedlo spoustu věcí nově spustit. Myslím, že se během něj Česká televize, která občas bývala takovou popelkou, jež nikoho moc nezajímala, stala důležitým hráčem na mediálním trhu. Druhé období je těžší v tom, že už nenabízí příležitost pro tak velké skoky kupředu.

Přesto jste asi musel jít do druhého období s nějakým cílem. Jaký byl?

Vytyčil jsem si tři cíle. Prvním bylo, že jsem chtěl, aby televize měla výraznější vzdělávací funkci, aby se z ní lidé více dozvídali. To děláme na Déčku, na Dvojce, na ČT Art nebo prostřednictvím vzdělávacího portálu ČT edu. Druhým cílem pak bylo mnohem lépe využít archiv ČT a najít cestu, jak ještě lépe obsluhovat naši nejsilnější diváckou skupinu, což jsou senioři. Tam jsme na tom, i díky kanálu ČT3, také celkem dobře.

 

A ten třetí cíl?

Najít při zachování stávajících diváckých skupin cestu, jak ještě více oslovit mladou generaci mezi patnácti a třiceti. Máme rozpracovaný projekt, kdy chceme úplně přetransformovat podobu našeho iVysílání. Mělo by být podobně uživatelsky komfortní, jako jsou velké platformy typu Netflix či HBO, ale bude nabízet původní český obsah. To je velký úkol a chtěl bych, abychom to v průběhu příštího roku zvládli a spustili. A nad tím vším je už zmíněná dlouhodobá koncepce České televize a jejího fungování a financování.

 

Vaše současné funkční období má trvat do podzimu 2023. Chystáte se jej dokončit?

Jistě.

 

Máte představu, co budete dělat po 30. září 2023?

Zákon, který definuje pozici České televize a jejího generálního ředitele, nepředjímá, že bych se nemohl ucházet ještě o třetí mandát. Teď se tím nezabývám, řekl jsem si, že počkám do roku 2022. Zjistím, zda jsem byl schopen naplnit to, co jsem slíbil. Zároveň si řeknu, jestli v té době pro mne bude vedení České televize představovat dostatečnou výzvu a také zda bych já mohl být pro televizi ještě přínosem. A podle toho se pak rozhodnu, co dál.

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama