Přes naši vinici běžel Mácha hasit

Report

Čtvrtek 6. října byl v okolí Litoměřic reklamou na babí léto; listy už rudo-žluté, slunce ještě hřálo. Pro básníka Bogdana Trojaka a jeho ženu Salome toho dne končilo vinobraní, zbývalo posbírat nějakých dvě stě kilo hroznů odrůdy Pinot noir. Přijeli jsme lehce pomoct, abychom pak mohli popít a povídat si mimo jiné o tom, jak zvláštně umírají velcí básníci i vinaři.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Parkujeme ve vinařském kraji, hádejte kde – hmm?

Omyl, jsme v severních Čechách, autem nám to do obce Velké Žernoseky trvalo z Prahy jen hodinu.

O pět kilometrů dál jsou Litoměřice, kde na podzim roku 1836 umíral Karel Hynek Mácha, což je pro náš dnešní zážitek poměrně zásadní.

Ještě pár týdnů před smrtí psal Mácha do rodné Prahy dopisy, ve kterých si liboval, jak pěkné má v domě Na Vikárce bydlení: „Z mých oken všecky vinice vidět po celém Labi,“ zval blízké na návštěvu.

Ve sklepě Vikárky kvasily mladé mošty, když nad ránem 6. listopadu zemřel.

 

Nástup do služby

I my jsme dnes přijeli za básníkem, mimo jiné držitelem dvou cen Magnesia Litera.

„Dobrý den, Bogdane,“ hlásím v Žernosekách nástup do služby.

Bogdan Trojak je v české literatuře unikátním zjevem, protože ano, s múzami obcuje, ale zároveň je úspěšným podnikatelem v oboru gastronomie a taky vinařem, přičemž vinařem čím dál tím víc – dnes už je to pro něj práce na plný úvazek.

Když si podáváme ruku, dlaň má mozolnatou.

Pět let obhospodařuje tady nad Žernoseky půlhektarovou vinici, které říká Suchopár, což by snad mohlo být vnímáno jako hobby.

Loni si ovšem na jižním svahu u Litoměřic pořídil ještě druhou, pojmenovanou Radobejl a Labská stráň (jsou vlastně dvě), a tentokrát rozlehlejší – pozemek má pět hektarů.

Výsledek je takový, že letos bývá na vinicích častěji než doma v Praze. Prokázal odvahu, je mu už hodně přes čtyřicet, ale nutno říct, že větší vinici by nekoupil, nemít za ženu Salome (původem z Gruzie, kolébky vinařství). Salome je ten typ, co na dálku vyzařuje energii a radost ze života.

Když vcházíme na menší vinici Suchopár, Bogdan nám ji představuje a říká: „Zatímco já tady z toho občas mívám deprese, ona je extrémně pozitivní bytost.“

Salome se jenom usmívá: „Prostě si pomáháme. Máme řadu známých, kteří dělají takhle v páru, a většinou jim to funguje dobře ve vinohradu i...“ Na chvíli se odmlčí. „... i jinde.“

Druhým důvodem, proč Bogdan loni koupil vinici, která je mimochodem největší v katastru Litoměřic, byla pandemie covidu.

V Praze totiž (spolu)vlastní dva vyhlášené vinné bary, které se jmenují Veltlin a Autentista: „Když nešlo podnikat, seděl jsem doma a nakonec si řekl dost. Nechci být na gastronomii závislý, protože ta se bude vždycky zavírat jako první. Takže tehdy jsme se spolu se Salome rozhodli, že do toho půjdeme na sto procent, vysadili druhou vinici a teď není cesty zpět, protože už to je na dva naturální vinaře velké a náročné.“

 

 

 

 

Bože, ta nádhera!

Bereme si ostré zahradnické nůžky a jdeme sbírat pinot noir v horní části vinice – letos je to vůbec první, panenská sklizeň.

Já ovšem několik prvních minut nestříhám: „Tak to je nádhera,“ rozhlížím se po krajině.

Dole v Žernosekách jsem si před chvílí říkal, jak je ta vesnice zbytečně ošuntělá a z hlediska atraktivity kulhá za vinařskými obcemi na Moravě, ale pohled z vršku vinice mi všechno vynahrazuje.

„Jo,“ odpoví básník, „vinici si člověk vybírá i kvůli výhledu. Když na ní trávíte většinu svého času, nechcete se dívat na něco nevzhledného a pohled na České středohoří se mi neomrzí.“

Zespoda zahouká vlak mířící z Prahy k Německu.

Jsou tu kopce jako sopky, na jejich svazích rozeznávám několik dalších vinic.

„Kdysi tady byly všude,“ říká Bogdan s tím, že právě z Litoměřicka máme první doklady o pěstování vína na našem území – z jedenáctého století.

Naslouchám mu a stříhám modré hrozny pinotu. Vypadají jako piniové šišky, proto ostatně ten název, pinot. Bobule jsou malé a lahodně sladké: „Vlastně příjemná práce,“ poznamenám.

A Bogdan zvedne obočí: „Když ji děláte hodinku – ne několik dnů anebo týdnů.“

Pak se zase zadíváme do podzimní krajiny a on vypráví, že má rád hory. Pochází z Beskyd, a když žil později na jižní Moravě, chyběly mu.

„Tohle jsou sice jen kopce,“ ukazuje namátkou na Lovoš, „ale jak vystupují od Labe, vypadají o dost větší, než jsou.“

Možná bychom se měli vrátit do minulosti – jak to vlastně s Bogdanem a jeho vztahem k vínu bylo?

 

Vinař je umělec

Poprvé takhle sbíral víno roku 2001: „Tehdy jsem si pronajal malou vinici v moravské obci Viničné Šumice a dělal tam svou první frankovku, to mi bylo dvacet šest let.“ No dobře, ale co se dělo ještě dřív?

Bogdan mě nejdřív upozorní, ať neházím do kýble mezi krásné bobule těch občasných pár ošklivých, načež vypráví, že už když studoval v Českém Těšíně menšinové polské gymnázium, uspořádal pro spolužáky výlet za vínem na jižní Moravu. Jakmile se dostal do Brna na práva, jezdíval tam s kamarády pravidelně: „Coby poetické duši mi učarovala atmosféra sklepů,“ směje se: „Teprve když jsem si po škole pronajal ten vinohrad, došlo mi, že to není sranda, ale dřina...“

Tou dobou začínal mít jméno coby básník, vášnivě se věnoval literatuře, u vína ale vydržel: „Na prahu dospělosti jsem v Brně prožil zhruba šest let opravdu bohémsky a pak najednou cítil potřebu dělat něco rukama. Vlastně se mi líbilo to spojení cyklické venkovní práce na vinici a potom tvorby vína. Jste zemědělec, zároveň řemeslník, ale podle mě trochu i umělec – pravý vinař musí mít uměleckou duši.“

 

Vinařská mše

Léta pak měl vinici na jižní Moravě, v Bořeticích. Tam taky začala vznikat obsáhlá báseň Vinařská mše, kterou snad ještě letos dokončí a odevzdá nakladateli (chystá se kvůli tomu na deset listopadových dní do kláštera v Broumově).

Ač se víno dostalo do řady jeho básní, chtěl ho jako téma pořádně obsáhnout v jediné skladbě a rozhodl se pro requiem. „Původně mělo být pro starého vinaře,“ vysvětluje, „říkalo se mu strýc Svátek, a přesně jako hodinky vyrážel každý den na procházku – nejdřív vesnicí, kolem vinných sklepů, potom přes vinice, les a pole zpátky.“ Strýc Svátek byl málomluvný, ale vinaři mu vždycky nalili, on to vypil, odkráčel dál a cestou sbíral, co rostlo, kapsu míval plnou ořechů, šípků nebo trnek.

„Jednou u mě zastavil a rozpovídal se,“ pokračuje Bogdan. „Do té doby jsem ho považoval za podivína, ale vyklubal se z něj jeden z největších předválečných vinařů v Bořeticích, kterému pak komunisti vinice vzali, jeho žena se zbláznila a tak dále.“

Při jedné ze svých obchůzek strýc Svátek zemřel, po pár dnech ho našli ležet v remízku, a to byla pro Bogdana prvotní inspirace. Bohužel však ne poslední. Protože requiem soustruží dlouho, hledá rýmy, skládá z nich decimy, během psaní mu v posledních letech zemřeli tři další kamarádi vinaři: „Ještě mladí, vrstevníci.“

Copak jde o nebezpečnou profesi?

Bogdan krčí rameny: „Třeba Moše Váňa,“ říká, „který u nás měl jako jediný povolení dělat košer vína, se utopil v kádi s kvasícím vínem a ten si svou smrt předpověděl.“

O den dřív si psali rýmované esemesky a Moše v jedné z nich zmínil, že by se rád vykoupal ve svém víně.

„A ráno mi volá kamarád, že je Moše mrtvý.“

Nejspíš to byla tragická náhoda. Moše Váňa měl velikou káď a na ní prkno, po kterém chodil a míchal víno: „Podle mě se nahnul, protože si chtěl nabrat skleničkou, a dostal takovou ránu kysličníkem, že omdlel – je to svinstvo. Já taky jednou skoro zůstal ve sklepě. Vstoupil jsem dovnitř a nebyl tam vzduch. Ještě jsem vyvrávoral po schodech nahoru, ale málem se udusil...“

Teď je poledne, vinici vyhřálo slunce a na Bogdanovi je vidět, jak o svých mrtvých přátelích přemýšlí.

„Víte,“ říká, „víno je strašně efemérní věc, chvíli je a potom není. Vytváříme mandalu z písku, kterou nakonec rozfouká vítr. Mí kamarádi jsou pár let po smrti a já nevím, kolik vína tu po nich ještě zbývá. Je možné, že za deset let už nikdo nebude mít možnost jejich víno ochutnat – někde asi zůstane napsáno, že byli výborní vinaři, ale nebude si ho možné nalít.“

 

Čechy vs. Morava

Z jihomoravských vinic nakonec Bogdan odešel.

„Bydlel a podnikal jsem v Praze a skoro hektarový vinohrad se nedá dělat na dálku – mě by nebavilo někomu to předat a potom jenom přijet sklidit.“

Proč vedla jeho další vinařská cesta do Českého středohoří?

„Mám rád tuhle dramatičtější krajinu,“ ukazuje na kopce, „a místa na hraně, kde něco končí a něco začíná.“

Našel si nejsevernější vinařskou výspu v republice. „Na druhou stranu je Litoměřicko nejteplejší oblastí v Česku, řeka tu vytváří příznivé mikroklima, a právě proto jsou svahy kolem ní od nepaměti využívány na vinice.“

Bogdan si nikdy nedělal hlavu z faktu, že víno z české oblasti nemá na Moravě kdovíjakou pověst, protože on v něj věřil.

Slavný vinař a šlechtitel Vilém Kraus mu přece už jako začínajícímu vinaři říkal: „Žernosecká bílá vína, to je nejvíc!“

Bogdan tehdy začal česká vína sbírat, ve svém moravském sklepě si z nich dělal archiv, sousedi tam z toho měli legraci. „Ale mě české víno opravdu bavilo...“

Většina sousedů ho nejspíš ani pořádně neznala, protože českého vína je oproti moravskému málo.

A ano, bývá trochu jiné, na moravský vkus někdy až příliš řízné, kyselejší.

„Česká oblast má vlastně s Moravou pramálo společného,“ vysvětluje Bogdan. „Morava patřila k velkému celku Panonie, kde vinnou kulturu ovlivňovaly Uhry, proto tam například jsou ty sklepní uličky. Zato česká oblast patří spíše k německému světu – kolem říčních břehů jsou svahy osázeny révou.“

 

Renesance na severu

„Tradici zdejšího vína taky hodně ublížili komunisté,“ říká mi vinař, který přišel Bogdanovi se Salome pomáhat. Jmenuje se Pavel Tománek, malou vinici má za kopcem směrem na Ústí a na ní práce nad hlavu, ale dnes mu přece jen zbylo pár hodin času. Sám nejlíp ví, jak se při vinobraní hodí každá ruka – a čím víc se jich najde, o to déle se může po práci posedět.

„Komouši,“ opakuje Pavel Tománek, „chtěli víno vyrábět centrálně a rušili oblasti komplikované na výrobu, kde jsou prudké svahy.“

Hned po válce se navíc do opuštěných domů tady v Sudetech nastěhovali lidé, kteří k vinicím neměli vztah.

Na svazích se všechna práce musela dělat ručně, ale ruce najednou chyběly. „A pustlo to tu,“ povídá Pavel Tománek, „na místech vinic vznikaly křovinaté džungle. Teprve od revoluce se tradice v kraji zase rozvíjí a objevili se i menší vinaři, kteří dělají poctivá přírodní vína,“ ukazuje Pavel na Bogdana, i když on je úplně stejný: „A tak teď Čechy zaznamenávají jakousi renesanci.“

Což ovšem neznamená, že by to tu pro vinaře pořád nebylo náročné.

„Podle mě je to na našich dnešních vinicích třeba třikrát pracnější než kdysi v Bořeticích,“ tipuje Bogdan. „Je tady například hodně kamenitá půda – už když zakládáte vinici, máte problém, protože musíte vytahat ze země obrovské množství čediče.“

Pak taky musí být zdejší vinice pevně oplocené, protože lákají přemnožené divočáky a vysokou zvěř.

Navíc vinaři nachodí stovky kilometrů ročně nahoru a dolů, je to sport...

Když se Bogdana ptám, jestli se mu po Moravě občas nezasteskne, nejdřív se zamyslí a pak zakroutí hlavou. „Zpočátku jsem tam cítil pospolitost, ale asi hlavně proto, že ještě žili ti stařečci, kteří každý večer vysedávali a povídali si před sklepy. Tahle generace na Moravě vymřela a mladší jedou spíš byznys; oč víc mají práce, o to míň času.“

Když před pěti lety začal hospodařit v severních Čechách, chvíli si připadal opuštěně, ale pár spřízněnců našel: „A teď mi připadá, že je tady větší sranda a potkáváme se spolu častěji než tenkrát na Moravě.“

 

Zakopat to pod zem

Například na Suchopáru, kde ještě pořád sbíráme pinot noir, se nedá využít traktor – tři tisíce keřů jsou nasázeny velmi nahusto.

„Je to vlastně modelová vinice, jakýsi skanzen,“ říká Bogdan: „Takhle vypadala kdysi.“

Každý keř je vyvázaný u jednoho akátového kůlu, kmínek má vytvarovaný do oblouku, každoroční stříhání a modelování keřů je ohromná piplačka.

„Musíme se tady snažit udělat unikátní, skvělé víno, abychom ho pak mohli za adekvátní peníze prodat,“ přeje si Bogdan – a proč by ne?

Díky hustotě výsadby si keře konkurují, musí zakořenit co nejhlouběji, to vínu prospěje.

Jistě mu pomáhá i ona pečlivost, se kterou bereme do ruky každý hrozen.

A další vychytávka: mošt z většiny zdejších hroznů (toho ryzlinku, co už je sklizený) se stáčí do obrovských hliněných amfor, zvaných kvevri, zakopaných do země přímo na vinici, kde potom následující rok v ideálních podmínkách kvasí. Ano, je to starobylý gruzínský způsob, v Česku nepříliš obvyklý, ale Bogdan má Salome, takže do sebe všechno zapadá.

 

Zpět do roku 1836

Vinař Pavel, který dnes pomáhá se sběrem, najednou prohlásí, že je „vysílenej“, a ostatní se smějí, chápou narážku.

Nastává pauza na skleničku.

Sedneme si před Bogdanův viniční domek, což je krásná moderní dřevostavba, ale podobné domky se v kraji stavěly odpradávna, z vinic bývalo daleko k prvnímu obydlí – tak aby se vinaři mohli schovat před deštěm.

Otevíráme dvě lahve ryzlinku ze spodní části vinice. Ročník 2022 samozřejmě nikoli, ten je teprve čtvrtý den pod zemí v nádobě kvevri, kde začíná perlit; kvasí.

Ochutnáme ročníky loňský a předloňský: „Je to jenom šťáva našich hroznů,“ připomíná Bogdan u loňského, „nepřidali jsme tam nic, ani síru, jsou to čisté Žernoseky.“

Pochvalně zamručíme, ale ještě větší nadšení vyvolá ročník 2020, který zvláštně a přitom skvěle voní petrolejem a je tak pitelný, že hned chci ještě...

Pro poslední hrozny pinotu se vrátí jenom Pavel, zbývá jich skutečně pár.

Nikoli proto, že bychom se my ostatní rozpili, ale čeká nás krátký výlet, pět minut autem. Jedeme se s Bogdanem podívat na tu novou, výrazně větší vinici, kde zatím není co sklízet, protože je vysazena prvním rokem.

„Tady se nic nedá urychlit,“ prohodí na místě, „víno naučí člověka trpělivosti. První hrozny budou za dva roky.“

Na horizontu se rýsuje Říp, ale ten teď není důležitý.

Mnohem důležitější je fakt, že máme přímo nad sebou vrch Radobýl a pod sebou město Litoměřice, čímž se vracíme k podzimu 1836.

Když v neděli 23. října upravoval Mácha na vrchu Radobýl svoji poslední báseň Cesta z Čech, všiml si požáru jedenácti stodol na předměstí Litoměřic, hned za hradbami.

K ohni mohl běžet – odhaduju pohledem – zhruba čtyři kilometry, a jak známo, při obětavém hašení se nalokal vody, načež ho infekce stála život.

„Když se naskytla možnost koupit tenhle pozemek,“ říká Bogdan, „působilo to až osudově, protože poezie je pro mě celoživotně zásadní téma. Okamžitě mě napadlo: Ježišmarja, vždyť on musel běžet hasit ty stodoly nejkratší cestou přes moji vinici, tohle místo bych koupit měl!“

A právě od toho momentu je vinařem na plný úvazek.

Tady pod Radobýlem by se už například neobešel bez traktoru: „Nikdy jsem traktorista nebyl, a teď se tu s ním učím jezdit z kopce a do kopce – nějak tu mladou vinici obdělat musíte.“ Protože mezi keři roste plevel zarážející rychlostí, musí traktor nastartovat nejpozději příští týden, ale teď na to nechce myslet, končí přece vinobraní...

Ještě loni byla u vjezdu na vinici divoká skládka a nedalo se prodrat skrze křoví, teď je na ni radost pohledět z Radobýlu, Litoměřic, a dokonce i z toho Řípu.

Bogdan skutečně věří, že se jim všechna dřina a investované peníze vyplatí. „Pokud to teda nezpackáme a budeme se o vinici dobře starat,“ upřesňuje: „Udělat víno pak není tak těžké – potřebujete mít hezké hrozny a potom už to jen nepodělat ve sklepě.“

 

Uf, a je to

Na vinici Suchopár se vrátíme ve chvíli, kdy Pavel ustřihne poslední hrozen pinotu: „Uf, a je to.“

Oslava veškerá žádná, práce neskončí.

Teď je třeba sklizeň namlít do kádě a tím se zároveň zbavit třapin, na kterých držely bobule.

Vzniká rmut, který se brzy rozkvasí.

Sladká šťáva voní jako mandlové těsto s kokosem, je mi ji skoro líto ochutnat – chci ji pít za dva roky, až bude mít dvanáct procent alkoholu.

Zapadající slunce se leskne dole v Labi.

Na návštěvu dorazil další kamarád vinař, Aleš Svatoš, přinesl lahve z vlastního sklepa a ořechy.

Pavel otevře lahev vlastního oranžového.

Salome naskládá na ohniště spoustu dříví z vinných keřů, takzvaného réví, a když vznikne žhavé uhlí, dělá na něm gruzínské šašliky: „Právě to réví dává masu úžasnou chuť,“ říká a má pravdu, protože lepší šašliky jsem nejedl.

Večeříme na terase, ochutnáváme vína všech přítomných vinařů a je nám dobře: „Kvůli takovým chvílím to vlastně celé dělám,“ říká Bogdan. „Nejlepší je sednout si v podvečer se sousedy, co jsou zároveň kamarádi, a popíjet výsledek té naší práce. Což se dneska zanedbává, lidi už nemají čas se scházet...“

A pak jdou Bogdan se Salome umýt ulepený mlýnek na hrozny, protože vinobraní – a to se málo ví – znamená hlavně spoustu mytí.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement