Zastav se, tvůj čas je ohraničenej

Připravovali nás na nejhorší

O paní Aleně (60 let), své matce, vypráví její dcera Alena. Příjmení nechtějí uvádět. (Na horním snímku paní Alena na starší fotografii s vnukem.)

Maminka se nakazila na svatbě koncem září, vypráví Alena. „Byla to malá svatba na statku, pro třicet lidí. Stoly jsme měli venku. Část hostů ale přespávala v penzionu. A ti se téměř všichni nakazili – oba mí rodiče, moji tři sourozenci se svými rodinami, dohromady dvacet lidí. My naštěstí ne, protože jsme přijeli jen na jeden den.“

Nejprve se příznaky objevily právě u Aleniny maminky, která před dvaceti lety absolvovala operaci nezhoubného nádoru hypofýzy a od té doby trvale užívá hormony – jinak je bez zdravotních komplikací. Dříve pracovala jako účetní, nyní je čerstvě v důchodu a ráda se věnuje práci na zahradě, šití a háčkování.

Tři dny po svatbě se jí udělalo zle. Dostala vysokou horečku, pokašlávala. Praktická lékařka udělala odběry krve a nasadila antibiotika. „Jenže mámin stav se nelepšil, naopak. Nemohla jíst ani chodit, měla nízký tlak, bylo jí na omdlení, dusila se. Horečka vyskočila na čtyřicet stupňů, v noci otec zavolal záchranku. Maminku odvezli do nemocnice a uvedli do umělého spánku, intubovali a připojili na ventilátor.“

Mezitím onemocněli i otec a sourozenci: „Táta měl mírnější průběh, zato bratr kašlal, až se téměř pozvracel. Dusil se, ale zvládl to doma. Jeho žena měla také úporný suchý kašel, dostala od praktického lékaře antibiotika a kodein. Onemocněly také moje sestry. Jedna má miminko, kterému vyskočila teplota a dostalo rýmu, druhá má devítiletého syna, který byl pozitivní, ale bezpříznakový. Jedna sestra a švagrová úplně ztratily čich i chuť a doteď je trápí těžké migrény, které před covidem nemívaly.“

Alenina maminka ležela na ARO a její stav se první dny nelepšil, spíš naopak. Dostávala antibiotika a kortikoidy. Remdesivir, o nějž ošetřující lékaři žádali, byl v Praze zamítnut (žádosti o tento lék se schvalovaly centrálně) – je totiž toxický pro ledviny, které v tomto případě selhávaly. Lékaři tedy nasadili Isoprinosine na podporu imunity a nakonec se jim podařilo sehnat i nedostatkovou rekonvalescentní plazmu.

„Maminčin stav se zlepšoval pomalu. Po téměř čtrnácti dnech na ventilátoru ji zkoušeli probouzet, mluvili na ni. Postupně ji zkoušeli odpojovat od ventilátoru. Začala jíst, ani moc nekašlala, jen byla hodně slabá. Nemohla mluvit, přece jen má pořád díru v krku po tracheostomii. Takže jsme jí všichni psali zprávy a posílali fotky mobilem. Začala už i vtipkovat, jak jsme byli zvyklí.“ Jen na otázku, jaké to celé bylo, prý upřímně odepsala: „Nic horšího jsem v životě nezažila.“

Brzy začala cvičit na posteli a rehabilitovat foukáním do balonku. „Dokonce zvládla obejít postel a zamávat nám z okna,“ vypráví dcera. Mezitím se nemocnice plnila dalšími pacienty a bylo potřeba uvolnit lůžka s intenzivní péčí. Alenina maminka proto dostala samostatný pokoj na interně. Slyšela houkat sanitky, za pár dní nebylo místo ani na interně. Propustili ji tedy domů do péče manžela, který se mezitím z covidu uzdravil.

„Teď je velmi unavená, většinu času leží a spí. Už může i trochu mluvit, i když zatím jen šeptem. Všichni ale máme obrovskou radost, že je zase doma. Bratr byl darovat plazmu a táta se chystá. Třeba teď zase oni pomůžou někomu jinému,“ říká Alena.

 

Překonala zápal plic v nemocnici

Veronika Břešťanová (35 let)

Specialistka nákupu v nadnárodní společnosti

Veronika Břešťanová skončila na narychlo zřízeném oddělení plicní kliniky Fakultní nemocnice Motol v září po odvozu z domova na urgentní příjem. Před tím zápolila pět dní s vysokými teplotami, kýcháním a úpornými bolestmi hlavy. Konzultovala vše s praktickou lékařkou, která jí poradila paralen a kapky do nosu.

Teplota ovšem dál stoupala a pak se držela nad 38 stupni. Lékařka doporučila testování, ale volný termín byl až za několik dní. Než stačil Veronice přijít pozitivní výsledek, přidaly se vážné problémy s dýcháním. Následoval rychlý odvoz do nemocnice se zápalem plic s pneumokokovou infekcí.

Veronika měla saturaci mezi 91–92 procenty kyslíku v krvi, přičemž normálně se hodnoty pohybují mezi 95–100 procenty. Proto dostala kromě antibiotik také kyslíkový přístroj. Na pokoji s ní ležela další covidová pacientka, která byla připojena na kyslíkovém koncentrátoru Airvo 2 s maskou.

Veronika, která se po celou dobu snažila udržovat nadhled, pojmenovala přístroj s maskou, jenž nepřestával hučet, podle hrdiny Hvězdných válek. „Kolegyně pořád jede na Darth Vaderovi,“ hlásila se. Také vyfotila nemocniční pokoj, v němž chyběly stolky či držáky na infuze. Nicméně personál byl prý velice vstřícný a snažil se pokoje rychle dovybavit.

V nemocnici se Veroničin stav rychle lepšil. Dušnost přešla, kromě antibiotik dostávala také lék na ředění krve – proti sraženinám, které covid může působit. Teplota klesla už druhý den, saturace se zlepšila na 94 procent. Další den už jí odebrali externí kyslík a měřili, zda vlastními silami udrží saturaci alespoň na 95 procentech. Povedlo se.

Ten den ji ještě trochu trápily palpitace (bušení srdce) a pocit, že nemůže dodechnout. Ale přes noc se už Veroničin stav zlepšil natolik, že ji po čtyřech dnech propustili do domácího léčení. Dostala antibiotika Klacid, kortikoid Fortecortin a Helicid na žaludek.

Doma zůstala v karanténě, doporučili jí rentgen plic po třech a šesti měsících. Čtyři týdny od propuštění Veronika stále bojovala s únavou. Na otázku, kde se nakazila, nenašla odpověď. Pracovala z domova, nosila pečlivě roušku, byla prý opatrná. Její maminka a babička se nakazily také, ale obě měly mírný průběh.

 

Bylo krásné cítit smrad

Eugen Kukla (56 let)

Reportážní fotograf, šéfreportér Televize Černá Kukla

První dva dny se Eugen Kukla cítil nespecificky divně. Pak přišly velikánské bolesti svalů a kloubů. „Horečku jsem měl taky, ale už jsem zažil horší třesavky. Prapodivné bylo něco jiného: když jsem si lehl, bolelo mě všude, kde se svaly dotýkají postele. Polykal jsem ibuprofeny, abych vůbec mohl usnout.“

Eugen Kukla není žádné tintítko. Jako bývalý závodní plavec si udržuje formu v bazénech i ve studených vltavských vodách. Přesto zažil hodně nepříjemné chvilky. „Jako léčený hypertonik mám doma profizařízení na měření tlaku. A tentokrát mi to vyskočilo do šílených výšek. Naštěstí jsem od paní doktorky dostal esemeskou recept na rychlé srážeče, v lékárně stačilo ukázat QR kód na mobilu.“

Během jediného dne Eugenu Kuklovi kompletně zmizel čich. „Strašně miluju ryby. Na chatě mám zásoby sušených ryb z Ruska, které vydávají takový zápach, že to většina lidí nesnese. A teď jsem je vůbec necítil. Testoval jsem to i na benzinu, strčil jsem hlavu do kanystru, a taky nic.“

Nemoc vyřadila fotografa, který je zvyklý neustále brázdit město, zcela z provozu. „Odplazil jsem se na chatu, kde jsem ležel a ležel. Nebyl jsem schopen ani editovat fotky do jedné knížky, což byla moc hezká práce, na kterou jsem se těšil,“ popisuje covidovou nemohoucnost.

Kromě léků na sražení tlaku bral i léky proti bolesti. „Bolel mě každej sval,“ říká. Přiznává, že v jednu chvíli měl strach. „Přišlo mi, že je to záludná mrcha, která se pokouší najít všechny slabiny v mým těle, aby mě mohla zlikvidovat,“ říká Eugen Kukla, který se ještě pět týdnů po překonání nemoci cítil na polovině své obvyklé výkonnosti. „Stačí málo a mám dost, dobré to není ani s plícemi, odhaduju to na ztrátu čtvrtiny dřívější kapacity,“ popisuje.

Když na konci října hořel pravoslavný kostelík na Petříně, málem tam prý nedokázal dojít. A doma si každou chvíli musí lehnout. „Všechny moje sklony k lenivosti, zahálce a prokrastinaci covid těžce posílil,“ zachechtá se a dodá: „Furt bych spal.“

Eugen Kukla je vděčný, že přežil. „Nechci, aby to znělo pateticky, ale zase jsem si uvědomil, jak se může v životě všechno rychle zvrtnout. Kdyby tu nebyli ti mrtví, řekl bych, že je to v něčem i prospěšná výzva k pokoře. Jako kdyby nám ten vir vzkazoval: Srovnej si hodnoty, zastav se, tvůj čas je ohraničenej, věnuj se podstatnému.“

Kde se nakazil, si troufá říct přesně. „Téměř určitě na Prague Open House. Což je výborná akce, kdy se otevíraj baráky, aby se lidi podívali tam, kam se normálně nepodívaj. My byli se synem v bance od Josefa Pleskota v Radlicích a v Gočárově domě na Vinohradech. Bylo to skvělé, ale bylo nás tam hodně.“

Eugen Kukla se těšil, že po překonání nemoci nabídne svoji krevní plazmu, což také učinil. „Měl jsem středně těžký až těžký průběh, takže v sobě mám ty správné breberky s protilátkami. Pak jsem si ale vzpomněl, že užívám léky proti astmatu, což je kontraindikace. Tak to paní doktorka musela stopnout. Mrzí mě to, chtěl jsem z toho natočit reportáž a udělat nějakou osvětu.“

Nakonec přidá historku: „Trvalo měsíc, než se mi začal pomalu vracet čich. Pamatuju, jak jsem v první půlce října, to to ještě šlo, přišel v hospodě na záchod a málem jsem se tam z toho smradu poblil. To byl tak nádhernej pocit!“

 

Přitom jsem mladá a perspektivní!

Barbora Tomšů (33 let)

Zdravotní sestra na mateřské dovolené

Barbora je vzděláním všeobecná zdravotní sestra a dětská sestra pro intenzivní péči. Od jara se snažila před nákazou chránit a omezila kontakty. Nakonec nemoc chytla od stejně opatrné, toho času těhotné sestry Elišky, která bohužel navštívila jejich společnou matku. Ta na covid nevěřila a ignorovala všechna opatření, takže roznášela onemocnění nevědomky dál.

Bára měla na matku trochu vztek. Její situace je totiž nelehká – doma má dva školáky na domácí výuce a k tomu dvacetiměsíční dceru, která na jaře prodělala Kawasakiho syndrom (zánětlivé onemocnění uzlin). U Báry začala nemoc pálením v nose a bolestí nosohltanu, přidala se bolest hlavy a ucpaný nos bez rýmy.

Nakonec ztratila čich a začala bolestivě kašlat.

Čtvrtý den nastoupily teploty, bolest svalů, kloubů a průjem. To již měla v ruce pozitivní test. Postupně se nakazili i všichni ostatní členové domácnosti – manžel a tři děti. Starší děti (6 a 11 let) prodělaly nemoc celkem bez problémů jako klasickou virózu. Stejně tak manžel. Nejmladší dcera měla teploty, byla unavená, uplakaná a špatně spala.

Nejhůře na tom byla Bára, která se o všechny pokoušela starat. Kromě horeček ji sužovaly bolesti hlavy, svalů, kloubů, zad a zubů. Zhoršilo se rovněž dýchání, kašel a bolesti na hrudi. Obávala se zápalu plic. O čich přišla kompletně, nebyla schopna rozeznat ocet od parfému. Pokračovaly také břišní koliky a střevní obtíže. „Vylézt schody do patra byl nadlidský výkon,“ říká.

Běžné fungování, chystání jídla dětem a domácí výuka byly téměř nad Bářiny síly. Navíc přišla o chuť a nemohla do sebe vpravit jídlo. Zkoušela alespoň hodně pít. Motala se jí hlava a v noci navzdory analgetikům cítila bolesti nohou a zad. „Pořádnou chřipku jsem měla několikrát, ale tak zle jako při covidu mi nebylo nikdy. A to nejsem stará, tlustá a nemocná, ale mladá, krásná a perspektivní,“ dodává s humorem.

Rentgen plic vyšel naštěstí dobře a nemoc se do zápalu plic nepřeklopila. Ani čtrnáct dní od nákazy se ale necítí fit. Na noc musí užívat kodein, protože kašel stále přetrvává a bez prášku spát zatím nejde. Pokračují i závratě a bolesti hlavy.

Doma zatím zvládne dělat jen to nejnutnější. Čich se postupně vrací, nicméně některé pachy necítí vůbec. Chuť k jídlu zatím zůstává skoro nulová. „Překvapilo mě, jak dlouho se nemoc vleče,“ říká a čtenářům Reportéra vzkazuje: „Lidi, neblbněte, neberte to na lehkou váhu a chraňte se!“

 

 

Na jaře jsem si přál být v Česku

Tomáš Pitner (47 let)

Obchodní zástupce v potravinovém řetězci

Hned jak jsem se probudil, věděl jsem, že mám covid, vzpomíná Tomáš Pitner. „Takhle zle mi snad v životě nebylo. Šílená bolest hlavy, horečka, pálení v nosohltanu… a k tomu slabost. Tělo se třáslo.“

Byla středa 8. dubna a v americkém Bostonu už měli dva týdny lockdown. „Nakazil jsem se v práci. Měl jsem hodinové jednání v kanceláři s dalšími třemi lidmi. Tou dobou se tady ještě roušky běžně nenosily a respirátorů byl nedostatek. Já a jeden kolega jsme měli chirurgické roušky, další dva kolegové neměli nic. Ten nakažený byl popírač, na covid nevěřil a odmítal si zakrývat ústa,“ vypráví Tomáš, který pracuje jako nákupčí řetězce s biopotravinami.

Hned se objednal na virtuální návštěvu lékaře. „Jinak než online vás v tu dobu lékař nevyšetřil. Byl i problém dostat se na testy, ale jako pracovník v zásobování potravinami jsem měl přednost. Dostal jsem se na drive-in test v pátek a už v pondělí jsem měl výsledek.“

Kromě horeček a úporných bolestí hlavy, na které nezabíral Ibuprofen, trápily Tomáše nevolnost a střevní potíže. „Bylo to jako kombinace klasické chřipky s bolestmi svalů a kloubů se střevní chřipkou, kdy z vás jde všechno horem dolem. Takže zvracení, průjem… K tomu se přidaly kašel a zánět vedlejších dutin a nosohltanu. Spal jsem skoro vsedě nebo na břiše, na zádech jsem nemohl dýchat.“

Po deseti dnech chřipkové příznaky ustoupily, ale průjem a zvracení se ve vlnách vracely. Tomáš, jinak zdravý sportovec, který ročně ujel na kole 1 600 mil, denně jezdil na kole i do práce a rád chodil na horské túry, zůstal v pracovní neschopnosti dva měsíce. „Asi měsíc před nemocí jsme měli firemní prohlídku. Kdo byl fit, dostal slevu ze zdravotního pojištění. Já dostal plný počet bodů. A pak mě covid takhle vyřídil...“

Tomáš zhubl o patnáct kilo. Chuť na jídlo neměl, při životě ho udržovala šťáva z kokosu, která se v Americe doporučuje jako iontový nápoj při průjmech. Dával pozor, aby nenakazil ostatní. Kdykoli použil záchod a koupelnu, všechno dezinfikoval a pořád větral. Za pár dní ale onemocněla patnáctiletá dcera Jasmína. Měla podobný průběh jako otec. Covid u ní navíc vyprovokoval astmatický záchvat.

Střevních potíží se dcera zbavila dříve než otec, zato u ní přetrvávaly silné bolesti hlavy. Čich a chuť ztratili oba, a to úplně. „Bylo mi jedno, co jím a piju, všechno chutnalo stejně – stejně hnusně. Když se mi udělalo líp, ochutnal jsem víno. Kupoval jsem to nejlevnější, protože jsem stejně cítil jen sladkou chuť. Takže jsem ušetřil,“ směje se Tomáš.

Jasmíně se čich i chuť začaly vracet až po dvou měsících, ale zároveň cítila změny: „Některé potraviny a koření teď vůbec nesnese. Například nemůže ani cítit česnek, dělá se jí z něj zle. Dřív ho měla ráda.“

Tomášova rodina absolvovala opakovaně PCR testy a poté, co se on i dcera uzdravili, šli všichni i na testy protilátek. Starší syn Adam, který studuje na univerzitě v New Yorku, ovšem v důsledku distanční výuky trávil celou dobu s rodinou, měl pozitivní PCR test, ale bez příznaků. Hladinu protilátek měl stejně vysokou jako otec a sestra.

Tomášova žena Klára, která o rodinu celou dobu pečovala, měla testy negativní. Vůbec se nenakazila a nezískala ani protilátky. „Dřív pořád chytala od dětí nějaké virózy a rýmičky. Vedl jsem takové ty chlapské kecy jako ‚jdi to rozběhat, cvič, zajezdi si na kole‘… A teď mě, sportovce, takhle skosil hnusnej covid, kdežto Klára se o všechno starala. Za to jsem jí moc vděčný.“

Nyní počty nakažených v Bostonu stoupají. „Když jsem byl na jaře nemocný a sledoval stupidní boje Trumpových příznivců proti opatřením, která zavedla vláda Massachusetts, přál jsem si být v Česku, kde všichni šili roušky a táhli za jeden provaz,“ říká Tomáš Pitner. „Když vidím situaci v Česku teď, jsem rád, že žijeme v Bostonu. Jen mám strach o příbuzné.“