Španělátko, ať Pánbůh tě chrání

Report

Ve Španělsku skončily parlamentní volby. A začátkem dubna uplynulo osmdesát let od konce španělské občanské války. Ta dvě data, jakkoli vzdálená, spolu ovšem souvisejí. Pod povrchem totiž ve španělské politice i společnosti stále doutnají pozůstatky konfliktu, jenž skončil v roce 1939.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vítězové slavili, pro mnohé poražené mělo to nejhorší teprve nastat. „K dnešnímu dni, po zajetí a odzbrojení Rudé armády, dosáhly národní jednotky konečných vojenských cílů. Válka skončila,“ stálo v prohlášení španělského „generalissima“, diktátora Francisca Franca, datovaném 1. dubna 1939.

Vzpomínky na den, od něhož uplynulo osmdesát let, může dnes vyprávět jen rychle se ztenčující skupina pamětníků. Na první pohled by se mohlo zdát, že se Španělsko od té doby výrazně změnilo. Pod povrchem to však na mnoha místech vře, či alespoň doutná – a důvodem jsou právě stíny španělské občanské války.

Hrozba rozdělení země, snahy o nezávislost Katalánska, politická nesmiřitelnost, rostoucí obliba radikálních řešení, nástup stran nového typu, jakými jsou například levicové uskupení Podemos či tvrdě pravicový Vox – to jsou jen některé z jevů, jejichž původ leží právě v onom dlouhém a dodnes trvajícím období, jež Španělé nazývají transición (přechod).

Ve stejnojmenné knize popsal tuto dobu historik a sociolog Santos Juliá; v poslední kapitole příznačně dospěl až do dnešních dní. Onen přechod od diktatury k režimu standardnímu, s nímž se počítalo vlastně už od začátku povstání, jako by totiž stále nebyl u konce. 

 

Skončila tedy válka?

Občanská válka tvoří uzlový bod španělských dějin. Proti zákonné vládě povstala 17.–18. července 1936 armáda, avšak rychlé převzetí moci se nezdařilo a přelilo se v tříleté ničení a vraždění. 

Na tuto válku přitom bylo zaděláno již dříve. „Již je jeden Španěl / co má chuť žít a žít začíná / mezi Španělskem, jež zívá / a tím, které umírá. / Španělátko, ať Pánbůh tě / od prvního dne chrání, / jedno z těchto dvou Španělsek / srdce ti jistě raní,“ napsal už čtvrt století před vypuknutím války básník Antonio Machado.

S odstupem se totiž ukazuje, že válka de facto „jen“ zjednodušila rozdělení španělské společnosti na dva na smrt znepřátelené tábory. Jak ve francouzském exilu roku 1939 poznamenal tehdy už bývalý prezident druhé španělské republiky Manuel Azaña, příčiny konfliktu je potřeba hledat v samém základu sociální struktury Španělska a politické historii dvacátého století. To, že – opět jeho slovy – jedna část země nenáviděla druhou a bála se jí, je už „jen“ důsledek. Stejně jako to, že tato válka – v přeneseném slova smyslu – trvá dodnes.

 

Demokracie bez demokratů

Ze zpětného pohledu představuje druhá španělská republika (ta první trvala krátce v letech 1873–1874) velmi křehké období.

Na jedné straně je pravda, že jistá část španělské politiky usilovala o demokracii a modernizaci. (Zmiňme alespoň nejzásadnější změny z let 1931–1936, na nichž měl velký podíl již připomínaný Manuel Azaña: přijetí nové ústavy, zavedení volebního práva žen, uzákonění rozvodu, reforma armády, sekularizace státu, změny pracovního práva, agrární reforma a udělení samosprávného statutu Katalánsku.)

Jedním dechem však musíme dodat, že tato republika byla nejen mezi dvěma ohni (neustálé ohrožení zleva i zprava), ale také skoro bez demokratů – jen úplná hrstka vrcholných politických představitelů se snažila o smysluplný dialog. 

Ve Španělsku byly na začátku dvacátého století v módě puče, atentáty a revoluce, násilí se čím dál více stávalo obecně přijímaným nástrojem politického boje. A právě zásadní nedostatek demokratů i vyhrocená nevraživost „dvou Španělsek“ byl tím, na čem republika ztroskotala. 

Občanská válka tak představuje logické vyústění vývoje, kdy se jedna skupina zoufale snažila změnit stávající pořádky a druhá jí v tom chtěla za každou cenu zabránit.

 

Plán, který selhal

O co šlo v onom červencovém povstání roku 1936?

Velká část důstojnictva se dala dohromady s církevními špičkami, velkostatkáři, průmyslníky, bankéři a dalšími konzervativními skupinami; všechny spojovaly obavy z reforem a panický strach z posunu doleva. Slovy renomovaného britského historika Paula Prestona, povstalci byli přesvědčeni, že armáda převzetím moci spasí Španělsko před rozkladem veřejného pořádku i národní jednoty a chaosem inspirovaným agenty komunistické Moskvy; velitelé věřili, že jednají nezištně a vedeni jen nejvyššími vlasteneckými hodnotami.

Zhruba na třetině území (Galicie, Stará Kastilie, León, Navarra…) povstalci v síle 140 000 mužů ve zbrani uspěli, ve větších městech (Barcelona, Valencie, Bilbao, Málaga…) však narazili na odpor občanů. 

Na počátku války přišel prezident Azaña s iniciativou na vytvoření jednotné politické fronty, u pravice ale hledal podporu marně. Celonárodní koalice tak nevznikla a pravice svým přístupem pomohla podkopat legitimitu režimu. Síly přitom byly od počátku rozděleny v neprospěch republiky: zatímco na jedné straně stála vycvičená armáda, na straně druhé se jí bránilo převážně civilní obyvatelstvo.

Za daných okolností přijala narychlo sestavená nová republikánská vláda zásadní rozhodnutí: 18. července 1936 rozpustila jednotky armády, jejichž velení se postavilo proti republice, a dala zbraně, které měla, civilistům. Páteř obrany tak až do uspořádání nové, Lidové armády (jež se rodila těžce a postupně během války) sestávala z improvizovaných milic, které na rozdíl od protivníka postrádaly nejen jednotné vedení, znalost vojenské strategie a schopnost zacházet se složitější výzbrojí, ale leckdy něco tak základního jako kázeň.

Jestliže západní demokratické země měly zábrany se otevřeně postavit na stranu republiky, povstalci rychle získali podporu diktatur (fašistické Itálie, nacistického Německa, autoritářského Portugalska), které si s ohledy hlavu nelámaly. Jedinou zahraniční pomoc tak republika dostala z Mexika a především ze Stalinova Sovětského svazu, který si ovšem nechal dobře zaplatit ve zlatě a své angažmá vůbec pojímal jako zástěrku pro bezohledné uplatňování vlastních zájmů. Španělsko se tak přeměnilo v hřiště mocností a španělská občanská válka v největší tragédii národních dějin.

 

Totální a vyhlazovací

„Již se nejedná o občanskou válku, nýbrž o křížové tažení ve jménu náboženství, vlasti a civilizace… Je naprosto zřejmé, že jde o mezinárodní boj v rámci národní bitvy.“ Těmito slovy se obrátil k věřícím 31. října 1936 salamanský biskup Enrique Pla y Deniel. Jeho pastýřský list patří mezi doklady rétoriky, kterou ihned po vypuknutí války přijala velká většina španělského vysokého kléru a jež stavěla povstalce do pozice bojovníků za svatou věc.

Nejde přitom o drobnost. Nezanedbatelná část vrcholných představitelů katolické církve se na přípravách povstání aktivně podílela a posléze spolu s pravicovými médii účinně napomáhala jeho upevnění. To přispělo nejen k tomu, že povstání nalezlo kladný ohlas u velké části společnosti (voličů pravicových stran, obyvatel konzervativnějších oblastí), ale také ovlivnilo způsob, jakým byla válka vedena.

Povstání totiž, jak už bylo řečeno, selhalo ve svém cíli o rychlé uchopení moci a přelilo se v tříleté běsnění, které se dotklo snad každého člověka ve Španělsku. Na frontu bylo odvedeno 1,26 milionu mužů na straně povstalců a 1,7 milionu mužů na straně republiky, tedy celkem asi 3 miliony z 25 milionů obyvatel; jinými slovy, republika či povstalci odvedli přibližně každého čtvrtého muže ve Španělsku. Dva ze tří Španělů měli mezi příbuznými někoho, kdo se války zúčastnil. A každý čtvrtý Španěl měl po válce v rodině padlého a každý desátý exulanta.

Co je ale možná důležitější, válka se stala válkou totální, poněvadž cílem Francisca Franca nebylo (přinejmenším od chvíle, kdy jej selhání útoků na Madrid v roce 1937 přimělo ke změně strategie) rychle ovládnout celé území, nýbrž smést protivníka z povrchu zemského.

Jak poznamenává španělský historik Enrique Moradiellos, zatímco Německo a Itálie očekávaly bleskovou válku, Franco, spoléhající se na převahu v lidských i materiálních zdrojích, volil strategii ničení a vyčerpávání. Nepřítele ztotožňoval s Antikristem a Antišpanělskem a pomalý systematický zábor území, doprovázený „nutným úklidem“, považoval za předpoklad podrobení obyvatelstva. Franco sám svůj postoj vyjádřil takto: „Můj zájem se nezaměřuje na území, nýbrž na obyvatele. Znovudobytí území je prostředek, vykoupení obyvatel cíl.“

Franco během války nenaznačil žádnou ochotu k jednání o míru – a politika nelítostné msty pokračovala i po porážce republiky (ačkoli odlišným způsobem). 

Pro představu: v průběhu konfliktu se přímé oběti počítaly na 150 000 až 200 000, obětí poprav a zabíjení v týlu na obou stranách bylo na 155 000, obětí nemocí a hladu 346 000 až 380 000. 

Po válce se až 300 000 osob ocitlo ve vězení, 400 000 jich bylo internováno v koncentračních táborech. Během svého trvání diktatura fyzicky zlikvidovala 40 000 až 250 000 republikánů.

 

Republika ve vyhnanství

Msta vůči poraženým, čistky, ideologická „převýchova“ společnosti, ale také hmotná nouze a jiné neblahé důsledky konfliktu zasadily zemi další citelnou ránu v podobě vlny uprchlíků: v důsledku války Španělsko opustilo až 734 000 osob, z toho trvale 200 000 až 300 000.

V exilu jistou dobu přežívaly některé republikánské instituce – vesměs rozdělené a vzájemně si podkopávající autoritu –, které se (bezvýsledně) snažily o znovunastolení republikánského režimu ve Španělsku. Za druhé světové války se skupina katalánských důstojníků pokusila sestavit jednotky, které by po boku Spojenců bojovaly proti vojskům Osy pod katalánskou vlajkou. Neúspěšně. „Západ diplomaticky uznal Franca jako vládce země, a proto nemohl vytvořit jednotku jiné vlády,“ říká přední český iberoamerikanista, politolog a historik Radek Buben. Navíc když Hitler a Mussolini začali prohrávat, frankistický režim v roce 1943 odvolal „morální válečný stav“ a obnovil neutralitu. „Španělsko pak hrálo za války dvojí hru a tutéž hru s ním hrál Západ,“ dodává Radek Buben.

V začínající studené válce se Sovětským svazem neměly Spojené státy zájem na destabilizaci Španělska, či dokonce obnovení občanské války – spolu s Británií vůči této zemi uplatňovaly politiku nevměšování a karantény.

Republikánům, kteří zůstávali v emigraci, se více dařilo na jiném poli než na tom mocenském: zrodila se skutečná exilová kultura a státy přijímající utečence poznaly jinou tvář Španělska. V cizině totiž skončil i intelektuální a umělecký výkvět španělské společnosti.

Na exil politický později navázala ekonomická migrace: v šedesátých letech odešlo ze země za lepší prací přes milion Španělů, většinou mladých mužů. Zvlášť početná skupina Španělů zůstala na opačném svahu Pyrenejí, ve Francii.

 

Království bez krále

Franco, který se nechal titulovat jako Vůdce (Caudillo), vládl Španělsku dlouhých třicet osm let až do své smrti v roce 1975. Jak zdůrazňuje britský historik Paul Preston, jeho pozice nebyla nikdy vážně ohrožena. 

Podoba jeho vlády se nicméně proměnila. Zatímco v prvních letech se Franco vedle katolických a někdy také monarchistických armádních velitelů opíral o fašizující falangisty, kteří jako představitelé jediné povolené strany (takzvaného Hnutí) prosazovali zapojení do druhé světové války po boku Hitlera a Mussoliniho, po roce 1945 moc falangistů zeslábla.

Z hlediska státního zřízení bylo Španělsko až do roku 1975 hybridní útvar, v podstatě království bez krále. Historik Santos Juliá popisuje, že podle původní představy mělo Francovo povstání vést k nastolení tradiční katolické monarchie – království mělo ve vhodné chvíli nahradit jeho vůdcovský režim, vládnout smířenému a sjednocenému Španělsku a vytvořit nový španělský národ. Roku 1943 však Franco došel k názoru, že obnova království může jednoduše počkat. 

Svůj podíl na tom měla i osobní nevraživost k potenciálnímu dědici trůnu, který Francův režim vnímal jako nekompetentní a uzurpátorský – Franco se na oplátku zapřísahal, že Juan Bourbonský, otec Juana Carlose, nikdy neusedne na trůn, což také dodržel.

Když se ukázalo, že vítězné mocnosti nebudou vůdce Španělska nutit k odchodu, Franco se spokojil s titulem hlavy státu, současně však vyžadoval, aby se s ním jednalo jako s králem; kupříkladu si neústupně nárokoval královské výsady v protokolu velkých církevních ceremonií. Uděloval také šlechtické tituly. Neměl mužské potomky, v roce 1954 ale založil dynastii tím, že přejmenoval svého nejstaršího vnuka na Francisca Franca – a po pětatřicet let měl výhradní přístup k užívání královských paláců, parků a pokladů.

 

Nezastavitelná demokratizace

Aby se Francův režim stal pro zahraničí alespoň naoko přijatelný, začal se vydávat za jakousi „organickou demokracii“ či „politicko-křesťanské zřízení“ fungující v souladu se „španělským smyslem pro demokracii“. 

Navzdory krajní nevěrohodnosti těchto označení Španělsko postupně překonalo mezinárodní izolaci, roku 1955 vstoupilo do OSN a na konci padesátých let získalo finanční pomoc Spojených států, které Francův režim podpořily v kontextu boje se svým „hlavním protivníkem“ – komunistickým Sovětským svazem a jeho satelity. 

„Za Franca se Španělsko výrazně zmodernizovalo, ostatně jako řada jiných chudších zemí poválečné Evropy. Položily se i základy modernizace chudšího jihu. Po válce ale ekonomicky rostl celý Západ, včetně chudých zemí jako Irsko či Řecko, a Franco by se musel hodně ,snažit‘, aby Španělsko bylo výjimkou,“ podtrhuje Radek Buben.

V šedesátých letech se veřejné mínění přiklonilo na stranu demokracie a podnikatelské vrstvy začaly čím dál tím více volat po změně. Vznikla demokratická opozice, církev stáhla svou podporu režimu a začalo se jednat o tom, co bude následovat, až stárnoucí Franco odejde a jeho vláda skončí.

Proces demokratizace už nezastavily ani zoufalé pokusy skalních frankistů (nazývaných „bunkr“) o armádní puč. Důvod je prostý: poté, co 20. listopadu 1975 Franco zemřel, neměla ultrapravice větší než tříprocentní podporu veřejnosti a prakticky všechny politické strany odmítly násilí. 

 

Ode zdi ke zdi

Jenže dlouhý stín občanské války sahá i do období po roce 1975 a Španělsko v něm skutečně zůstává dodnes.

Podívejme se blíže na jedno ze stále aktuálních témat, na otázku historické paměti. V posledních patnácti letech se proměnila v předmět politických sporů a dobře ilustruje odlišné postoje středopravé Lidové strany (PP), která má nikoli neopodstatněnou pověst pohrobka minulého režimu, a Španělské dělnické socialistické strany (PSOE).

Prvního června 2004, tedy necelých čtyřicet let po diktátorově smrti, schválil parlament se socialistickou většinou první zákon o odškodnění pro osoby, jež při vykonávání veřejných práv a svobod zakázaných frankistickým režimem utrpěly osobní újmu či zahynuly. Vznikla meziministerská komise pro studium obětí občanské války a frankismu, začaly se objevovat iniciativy za odstranění frankistických symbolů z veřejných míst a budov. Poté, 31. října 2007, schválil parlament normu obecně známou jako zákon o historické paměti, jenž tvoří další důležitý mezník na cestě k reflexi nedávné minulosti. Na základě tohoto zákona začaly mizet takové věci, jako jsou místní názvy typu „ulice Španělské falangy“ či „náměstí Francisca Franca“. 

„V reakci na zákon o historické paměti téma války znovu rozdělilo španělskou politiku – spolu s legalizací homosexuálních sňatků, ústupky vůči katalánským separatistům či uvolnění potratů se tento zákon stal součástí velmi intenzivní kulturní války,“ vysvětluje Radek Buben.

Politická karta se obrátila a mezi lety 2011 a 2018 vládli zemi lidovci, kteří podobným podnikům nebyli zrovna dvakrát nakloněni. Neschopnost či neochota jejich kabinetu jednat třeba s katalánskými nacionalisty jinak než z pozice síly připomínala Francovu dobu a rozhodně přilila olej do ohně. Možná šlo o záměr, protože v takto vytvořeném ovzduší napětí a obav získali lidovci hlasy části voličů obávajících se rozpadu země; ale, jak se dalo odhadovat dávno před nezdařeným pokusem Katalánska o vyhlášení nezávislosti, škody na pověsti a stabilitě země byly příliš vysoké.

Loni v červnu lidovce opět vystřídali socialisté a nikoli náhodou prolétla už v srpnu médii zpráva, že vláda schválila nařízení o exhumaci ostatků generála Franca. Byl pohřben v Údolí padlých, v bazilice kolosálního a nákladného památníku, který dal sám zřídit a jejž budovali za hrozných podmínek republikánští vězni. Socialistický premiér Pedro Sánchez se vyjádřil jasně, že žádná demokracie nemůže mít mauzoleum vzdávající úctu diktátorovi.

 

Věčný návrat

V jakém stavu se tedy Španělsko nyní, těsně před novými parlamentními volbami, nachází? 

„Katalánské referendum v roce 2017 situaci vyhrotilo a posílilo v některých částech země španělskou pravici. Radikální strana Vox má ve svých řadách vysloužilé generály a hájí dědictví minulého režimu, přičemž má nezanedbatelný volební potenciál, což je v zemi novinka. Obdivovatelé režimu samozřejmě byli i v Lidové straně, založené Francovým ministrem vnitra, avšak frankismus a jeho hodnoty považovali za minulost, podle nich sice nevyhnutelnou, ovšem nikoli za něco, co by se mělo opakovat,“ uzavírá Radek Buben.

Ve Španělsku dnes stále vidíme rozdělení na liberální a konzervativní oblasti a na města a venkov, ostrou nevraživost mezi politickými stranami a skupinami, napětí mezi centralistickým nacionalismem a rostoucími nároky Katalánska (nebo také Baskicka)… Je až překvapující, kolik konfliktů z roku 1936 i doby mnohem starší v zemi přetrvává. Až člověka napadá: Změnila vlastně něco válka? Co by se muselo přihodit, aby se řešení těchto problémů skutečně posunulo kupředu? A co bude stát na konci onoho zvláštního období, označovaného jako transición? 

 

Autor je romanista. Tématu španělské občanské války a exilové literatury se systematicky věnuje.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement