Sobec jako hrdina? A co když nakazí vaši mámu...

V Uherském Hradišti chodí po ulici muž a kope do zaparkovaných aut. Odmítá přestat i po příjezdu strážníků, kteří jej následně zadrží.

Jak na tuto hypotetickou, nijak nepředstavitelnou situaci zareaguje veřejnost? Devět lidí z deseti pochválí muže zákona, jsou rádi, že ochrana majetku i veřejného pořádku funguje.

Když v Uherském Hradišti vytluče muž kamenem výlohu a policie jej srazí na zem a spoutá, nikdo neřekne ani popel. Když zloděj sebere důchodkyni kabelku a začne utíkat, budeme jistě oslavovat policistu, který pachatele zneškodní.

Ochrana aut, výloh a kabelek je totiž mnohem důležitější než ochrana před infekcí, která v ČR dosud zabila 22 tisíc lidí.

Neřešme detaily případu, které neznáme. Je zcela správné, pokud se bude přiměřenost zákroku zkoumat. Nyní jde o veřejnou reakci na to, co víme. Muž s dítětem si odmítá vzít masku, výzvu strážníků ignoruje, legitimovat se nehodlá a chce odejít, odstrčí strážníka. Následně je sražen na zem, spoután, odvezen.

A nastane poprask, kterému záhy podlehne i starosta, označí zákrok za necitlivý a nepřiměřený, omluví se. Notuje si s ním i šéf městské policie. Strážníci jsou postaveni mimo službu.

Vždyť nikdo nevytloukal výlohy, šlo jen o pitomou roušku. Za to přece nemohou někoho válet po chodníku…

Svéprávní lidé chápou, že koronavirus nešíří letadla DHL, ale přenos mezi lidmi. Řada z nich má bohužel problém aplikovat tento poznatek na reálný život. Muž bez ochranných pomůcek je pro ně sympatickým rebelem či nanejvýš neškodným provinilcem, nebezpečným asi jako řidič parkující jedním kolem na chodníku. Nedokážou v něm vidět riziko pro život ostatních.

Oficiální čísla ukazují momentálně v Česku téměř 200 tisíc aktivních případů nákazy. Realita je – vzhledem k procentu pozitivně testovaných – násobně horší. Přenašečů se v českých městech a vesnicích pohybuje habaděj.

Nehraje nejmenší roli, zda tento konkrétní muž z Uherského Hradiště nakažený je či není. Dokud police nezaměstná jasnovidce, nedokáže to rozpoznat a neví to ani sám dotyčný. Nejrizikovější přenašeči jsou právě ti bezpříznakoví či čerstvě nakažení.

V ideálním případě se takové situace řeší domluvou. Ta ovšem vyžaduje ochotu na obou stranách. Co dělat s člověkem, který se odmítá legitimovat, odmítá si v přítomnosti lidí nasadit roušku – tím padá argument o prázdné ulici – a odchází? Policista má jen dvě možnosti: nechat jej odejít a být ve své roli na okrasu, nebo konat svou povinnost a dotyčného zadržet...

... a nechat se podrazit představiteli města i místní policie, kteří stáhli ocas při prvním náznaku negativního ohlasu. Ještě smutnější je, že i jinak rozumní lidé hájí názor, že nechat dotyčného jít bylo lepší řešení. Vždyť měl s sebou dítě a kdo by chtěl vidět tatínka v poutech!

Bylo by proto dobré poskytnout policii manuál, od koho si má nechat kálet na hlavu: od spoluobčanů s dětmi či zvířenou, tělesně i duševně handicapovaných, příliš starých, tlustých, malých, brýlatých... Ideální je zadržet jen mladé, urostlé jedince s mobilem a pokud možno jinou barvou pleti, s tím už praxi máme.

Právo být sobcem

Uherskohradištští strážníci zřejmě při zásahu nasekali chyby, ostudné bylo zejména ponechání dítěte bez náležitého dozoru na ulici, za které mohou být právem kritizováni – to nechť posoudí vyšetřování.

Kritika nadřízených i veřejnosti však míří především na zadržení jako takové, což ve vztahu k už tak mizernému dodržování epidemiologické bezpečnosti zatlouká poslední hřebík do rakve, v tomto případě spíš mnoha rakví.

Každý policista v zemi nyní ví, že když se na jeho výzvu antirouškař vykašle, nadřízení jej ochotně hodí přes palubu. Je snadné odhadnout, že ruka zákona bude napříště raději instalovat botičky za špatné parkování, než riskovat kariéru naháněním lidí bez roušky.

Každý bezohledný gauner tak dostal návod, jak se vyhnout postihu. Slova „bezohledný gauner“ vám mohou připadat přepjatá, ale v tom je právě problém. Přes katastrofální zahlcení země covidem se bráníme pohlížet na jedince ignorující i nejzákladnější ochranu svého okolí jako na potenciální ohrožení života.

Divíme se, kolik lidí nebere pandemii vážně. Rádi bychom výsledky jako v Singapuru a ohleduplost jako v Německu. Vymahatelnost povinností ovšem preferujeme na český způsob. Tleskáme šikulům, kteří umí očůrat zákazy. Sami si přece rozhodneme, kde se co smí a co ne. Nahlásit porušování zákazů znamená vysloužit si nálepku udavače.

Singapurci tudíž mají Singapur, zatímco my Cheb.

Česká tradice velí fandit slabším, byť by třeba porušovali pravidla a zákony. V tomto případě si bohužel pleteme, kdo je ten slabý. V Hradišti nezvítězil obyčejný člověk proti vrchnosti. Vyhrálo právo jednoho tatínka chovat se jako bezohledný sobec.

Tisíce tatínků a maminek mezitím lapají po dechu v nemocnicích po celé zemi. Kdo ví, jak se nakazili...

Autor je manažer a publicista