Ladislave, hochu drahý, namaluj mi ptáky!

Když jsem na podzim potkal Ladislava Svobodu poprvé, nadchl mě jeho malířský styl, ale jinak jsem měl pocit, že žijeme každý ve svém světě.

Láďa je autista, já s těmito lidmi neměl zkušenost.

Nepodíval se mi do očí, hovořil těžkopádně, hledal slova, až mi ho bylo líto. Inu, přemýšlel jsem, moc si nepokecáme, ale jeho obraz by mi na stěně radost dělal, to jo.

Jedna věc mě zaujala: v Ateliéru radostné tvorby (ART) na pražské Letné, kde jsme se potkali, zrovna s čímsi pomáhala i jeho maminka, a ta si posteskla: „Neuvěřitelné, jak se Láďa s cizíma vykecává – a doma nic.“

Moc jsem to nechápal. S Láďou jsme si za deset minut řekli pět vět, z toho jen dvěma jsem s jistotou rozuměl: pochopil jsem, že kromě malování taky píše dobrodružné sci-fi romány o stovkách stran a nadšeně sbírá karty z jakési fantasy hry.

„Se mnou někdy doma nepromluví za celý den ani slovo,“ usmála se jeho matka. „Sedíme spolu v obýváku, ale on mi radši napíše esemesku. Píše rád, píše dobře, a já si můžu povídat se psy...“

Na tuto větu si vzpomenu o pár dnů později a něco zkusím. Napíšu Láďovi, že o jeho obraz skutečně stojím, a zeptám se, jestli si nechce chvíli psát.

Obratem odpoví, že už mé ptáky maluje a psát prý si můžeme.

Už z této první bezchybné věty poznám, že si je při psaní jistý, a budu-li mít štěstí, naše světy se nakonec malinko protnout můžou. Položím testovací otázku: „Co je nejstarší silnou vzpomínkou vašeho dětství, Ladislave?“

O čtvrt hodiny později přijde odpověď, která je jak vytahání za ucho: zjevně jsem ignorant, který dodnes nechápal, že mlčenliví, zakřiklí a plaší lidé dokážou v nitru skládat květnaté eposy.

Hroznýš jménem Ká

„Z mé mysli se jako nejstarší silná vzpomínka vynořuje mozaika na zádech našeho hada, který byl nesmírně krásný – hroznýš královský.

Toho hada jménem Ká jsme měli od mláděte, nejdřív silného jako malíček, dlouhého třicet centimetrů. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak velkým a dlouhým se takový hroznýš může stát. Já mám hady, ještěrky a celkově plazy velmi rád, ale tenhle mi utkvěl v paměti nejsilněji a navždy.

Barvy jeho kůže.

Nekonečné variace přírody.

Občas ho maminka vzala z terária a nechala jenom tak plazit po pokoji, nebo jsme si ho dali za záda na sedačku, protože Ká měl rád teplo, které vydává lidské tělo. Mezi lidmi přetrvává mýtus, že jsou hadi slizcí, ale není to pravda, kůže hroznýše je spíše hebká. Totéž platí třeba u agamy vousaté, ta má bříško hodně jemné. Právě agamu vousatou mám teď, Julču. Je to skutečný miláček...

Hroznýš Ká s námi vydržel dlouho, nakonec ale zemřel, nikdo nemůže žít věčně.

Dnes máme nad schodištěm na památku jeho obrovskou kůži a návštěvy obdivují tu fascinující kresbu i mnoho let po jeho smrti.“

 

Prostě zatnul zuby

Když dočtu e-mail, nejdřív se zmůžu na jedinou podotázku: Nebásní ten Láďa? Nefabuluje?

Odpověď přijde hned, protože jak už jsem poznal z jeho facebookového profilu, Ladislav je k internetu připojený neustále, i v hodinách mezi psem a vlkem, často píše dvacet statusů denně. (Nesbírá lajky – spíš stručně zaznamenává, na čem tu kterou hodinu pracuje.)

„Ne,“ přísahá Láďa, „rozhodně nefabuluju. Důkaz posílám v příloze.“

Rozkliknu tedy přílohu – a tam je fotka s krásnou hadí kůží nad schodištěm...

Plynou dny, týdny, a já jsem vždycky rád, když se na Facebooku objeví Láďův status: „Maluju obraz Ptáci.“

Na občasných fotkách sleduju, jak se nečekaně veliké plátno zaplňuje křivkami a jak vznikají stovky políček, které můj korespondenční přítel začíná vyplňovat akrylovými fixy výrazných barev.

Ano, skutečně začínám Ladislava považovat za přítele. Ubezpečím se, jestli mu nevadí otázky na jeho zdravotní potíže, on řekne, že vůbec, a pak si povídáme o všem.

Vypráví mi, jak mu v raném dětství nedocházelo, že je výrazně jiný než vrstevníci, to až ve škole. „Nebyl jsem tak zručný jako ostatní, a hlavně měl problémy v mezilidských vztazích – těžko jsem odhadoval emoce druhých,“ vysvětluje.

Když se zeptám, jak si coby kluk s vědomím tohoto vlastního hendikepu poradil, Ladislav odpoví: „Prostě jsem zatnul zuby a šel svou cestou. Většinou jsem si vystačil sám. Soustředil se jenom na sebe.“

 

Sbírá, hromadí, katalogizuje

V jednoduché, velmi laické verzi trpí Ladislav Svoboda autismem.

Odborněji má diagnózu Aspergerův syndrom, což je jedna z poruch autistického spektra, ale i o dalších zdravotních potížích by se dalo hovořit dlouho; Ladislavovu motoriku například ovlivnila dětská mozková obrna.

„Mám taky těžký obsedantně-kompulzivní syndrom,“ zmíní se jednoho dne, „který mě nutí sbírat, hromadit, katalogizovat, dělit čas na různé práce a tak dále.“

Nemůžu se nezeptat, co vlastně sbírá, a odpověď mě opět ohromí: „Dřív to byly různé modely aut (hlavně v měřítku 1 : 43 a 1 : 18) nebo airsoftové modely, od pistolí až po samopaly – mám i jeden model na baterie, který může střílet nepřetržitě. Taky jsem sbíral karty Magic: The Gathering a v současné době se k tomu vracím, protože karty, na rozdíl od aut a pistolí, nezaberou moc místa. K tomu mám i sbírky časopisů, například Level, Score, a taky velké množství DVD. Ale dnes už nejvíc sbírám data – doba postoupila, takže mám 8TB harddisky.“

 

Chci být co nejsilnější

Jeho maminka mi v ateliéru mimo jiné řekla, že Láďa maloval vždycky: „A hned od začátku zajímavě, jinak než ostatní, coby téma ho zajímaly například rozvody elektřiny a podobně. Bavilo ho to, ale jako jeden z mnoha koníčků – Láďa má po celý svůj život různé časové úseky, ve kterých se naplno věnuje vždy jiné činnosti, kterou je zcela pohlcený.“

Ladislav sám má na počátky svého malování vzpomínku následující: „Už ve školce vybrali můj obrázek jako nejlepší a poslali ho nemocnému panu řediteli do nemocnice – ředitel se tenkrát uzdravil, tak věřím, že mu obrázek pomohl...“

Před další větou pak udělá veliký skok v čase: „Středoškolská profesorka na výtvarnou výchovu mě přemlouvala, ať jdu po gymplu na Akademii výtvarných umění, jenže moje máma říkala, abych vystudoval něco pořádného, tak jsem šel na mezinárodní vztahy. Ale oklikou jsem se stejně dostal k malování – asi je mi to souzeno.“

Podrobněji mě zajímá všechno, co se stalo mezi školkou a rokem 2013, kdy začal Ladislav navštěvovat specializovaný ateliér na Letné, kde po pár měsících pochopil, že jeho zvláštní tvorba má své fanoušky, kteří na ni jsou ochotni zajít na výstavy, a dokonce i první sběratele.

O autismu se před čtvrt stoletím téměř nemluvilo, podobné děti končívaly coby beznadějné případy ve zvláštních školách: „V pedagogicko-psychologické poradně tvrdili, že nedodělám ani první třídu,“ vzpomene si Ladislav, který ale základní školu pro děti s vadami řeči v Čimicích zvládal. „Jenomže ta v pátém ročníku skončila a já neměl kam jít; na běžných základkách mě nechtěli, pro ty jsem byl příliš postižený. Nakonec, už ze zoufalství, mě mamka přihlásila ke zkouškám na jazykové gymnázium, a já je udělal – bylo to neuvěřitelné štěstí. A to říkám i přesto,“ dodá bez výstrahy, „že jsem tam měl několikrát zkušenost se šikanou. Musel jsem přetrpět různé posměšky a naschvály – jednou jsem měl prokopnutou skřínku, do které jsem si dával věci, při vzdělávacím pobytu v Anglii mi sebrali peníze, ale moje nemoc má jednu výhodu: nedávám najevo emoce. Nijak nereaguju, takže útočník nemá odezvu a útoky ho přestanou bavit. Za žádnou cenu jsem nedával najevo, že by nade mnou kdokoliv mohl mít navrch, chtěl jsem být co nejsilnější. A na vysoké už byli spolužáci rozumní – spíše mi pomáhali...“

Milovník Pabla Picassa, jemuž „připadá zajímavý i Vincent van Gogh“ a z českých umělců se mu „docela líbí Josef Lada“, vystudoval mezinárodní vztahy na pražské Metropolitní univerzitě. „To mě bavilo,“ říká, „třeba takoví Petr Just nebo Michael Romancov byli zajímaví a zábavní profesoři – když je vidím mluvit v televizi, často a rád si vzpomenu. Škola mi dala jazykovou vybavenost, rozhled, možnost lepšího pochopení světa a toho, co se v něm děje. Vzdělání se nikdy neztratí,“ dodává Ladislav, jemuž ale zdravotní potíže možnost uplatnění v oboru komplikovaly.

 

Ani centimetr prázdný

Po dvou měsících se setkáváme v ateliéru – ani teď spolu moc nemluvíme, ale mám už pocit, že se celkem známe.Při prvním setkání to byl mladík, který neumí dát najevo emoce, tak mi to alespoň připadalo. Teď z něj ale cítím tichou hrdost, dílo se povedlo.

„Do-ko-na-lý, Láďo,“ chválím upřímně, a z fantastického světa stovky skvrn na plátně se čím dál zřetelněji vynořují ptáci.

Přikývne: „Špatný to, myslím, není.“

Upřímně řečeno jsem si objednával spíše raritu, obrázek na památku, chtěl jsem přispět nemocnému člověku, motivovat jej, aby v malování pokračoval – a dostávám velké dílo, které jednou zdědí moje děti.

Opět se tu objeví Láďova maminka, která podotkne: „Je to hezký, mám jeho obrazy strašně ráda, ale doma on mi nikdy žádnej nenamaluje, je tvrdej; když nějakej chci, musím si ho vyžebrat od asistentů tady v ateliéru.“

Na to Láďa neřekne tak ani tak, směrem k mámě se jen shovívavě usměje.

„Vyžebrejte jich co nejvíc,“ radím, „z Ládi jednou může být slavnej umělec.“

Nečekám reakci, ale Ladislav pokrčí rameny.

„To by bylo fajn,“ pronese na své poměry dlouhou větu.

O hodinu později vidím na Facebooku, že hraje cosi akčního na Playstationu 4, vpodvečer tam poznamená, že píše svůj román jménem První obrana, večer se dívá na Týden podle Jaromíra Soukupa.

Ale na druhý den už zase sedí v ateliéru: „Maluji obraz Rozhledna,“ vyťuká do tabletu a pak vezme do ruky první z mnoha fixů.

Bude to nepochybně velké.

Fantastické.

A ani jeden centimetr čtvereční nezůstane prázdný.