Ivana Chýlková. A proč bych nadávala, když je tak krásně?

Lidé

Podle očekávání: sraz je v pět, do kavárny vstoupí v 16:59:50. „Nemám ráda,“ objedná si do půllitru zázvorový čaj, „když na mě někdo musí čekat.“ Oproti očekávání: v následujících dvou hodinách mi jedinkrát nevytkne nepřesnou nebo banální otázku, usmívá se, je v naprostém klidu. A s tímhle pocitem nakonec z kavárny odejdu – Ivana Chýlková už sice cítí přibývající léta, ale zároveň kolem sebe vyzařuje nadhled, klid... a sluší jí to.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tak já bych s dovolením rovnou pustil diktafon...

... kdyby ze mě náhodou vypadla perla, rozumím – abychom ji chytli.

 

Máte se dobře?

Teď už líp, ale začátkem ledna jsem byla nemocná a cítila se hrozně.

 

Covid?

To ne. Denně si dělám antigen, dvakrát týdně PCR a všechno negativní. Takže nejspíš nějaká, jak říkala moje doktorka, debilní chřipka – vy jste covid měl?

 

Zatím pořád nic.

Asi máte silnou imunitu... Já jednou, v říjnu 2020; ale navrhuju nebavit se moc o covidu, protože jsem se na rozdíl od spousty jiných zatím nestala virologem ani epidemiologem. Jednoduše se jen snažím dodržovat opatření.

 

Taky bych se o covidu nebavil. Snad pomalu končí, dva roky úplně stačily.

Stačily, ale kdyby pandemie trvala ještě další tři roky, musíme s ní holt žít – nenechat se otrávit, ale minimalizovat riziko. Například my už jsme si v rámci naší po světě rozprsklé rodiny zvykli, že když se máme sejít, všichni si předem uděláme PCR testy a teprve potom vyrážíme. V hlavě jsem si to nastavila tak, že když vyjde nařízení, ať se testuju denně, klidně se budu testovat denně a nehodlám to pořád dokolečka řešit... ale podívejte, jak nešťastně začínáme rozhovor – zase už se bavíme o TOM.

 

Tak pardon.

Chtěla bych zažít jeden den, během kterého neuslyším slovo covid – nikdo mi neřekne, co nového o něm zase už tutově ví. Ale za celé ty dva roky se mi to nestalo.

 

Říkám: pardon.

Neomlouvejte se, vy jste to nepokazil – už jsem byla v divadle a tam svou každodenní dávku covidové konverzace dostala.

 

 

Za teplem

Nedá se nic dělat, covid nám otravuje život. Například já bych jel rád s rodinou někam do tepla, ale vzdali jsme to – protože cestovat v době tolika omezení po světě je o nervy.

Chápu vás, slunce v zimě je skvělá věc, nabije to člověka až do léta. Od té doby, co roku 2008 odešla Honzova maminka Božena...

 

... čili paní Krausová...

... ano, tak od té doby si naše široká rodina před každými Vánoci našla nějakou slunečnou destinaci, kam jsme se sjeli.

 

Například?

Dominikána, Kostarika, Omán, Emiráty, taky Jamajka, kde to byla katastrofa...

 

V jakém slova smyslu?

Ve srovnání třeba s Dominikánou nebe a dudy, ale nerada bych vypadala jako rasistka.

 

Nejspíš vám rozumím – mám moc rád Afriku, ale konkrétně Konžané mi připadali divní.

Tak řekněme, že Jamajčané, které jsme poznali, byli divní – líní, otrávení, neochotní. Jezdíváme do resortů, všude nás čekaly bravurní služby a ochotní lidé, ale tady než jste se třeba dovolal číšníka, uběhla klidně hodina, připadala jsem si jako za komančů, o pokojích nemluvě. Když nás vzali do takzvaného centra města, nebylo tam k vidění nic, jen špína a jeden zhulenej vedle druhýho, a když už na vás někdo promluvil, obvykle byl nepříjemnej...

 

V čem vlastně ta vaše turistika spočívá?

V tom, že se chceme vidět. Vybereme místo, kde se pokud možno není třeba o nic starat, jenom si povídáme, smějeme se, válíme u moře, koupeme, dobře jíme, uděláme pár výletů, probíráme kulturu a politiku, řídíme stát, pak zeměkouli, nakonec vesmír, načež se proobjímáme, poplácáme po zádech, jak to bylo úžasný, a zase se rozjedeme každý k sobě domů.

 

Což je kam?

Honzův brácha Michal se ženou a dospělými dětmi do Ameriky, ségra Eliška do Kolumbie; my s Honzovými starými syny a často i první ženou Janou do Česka, když je s námi můj otec, ten do Německa... Před rokem tradice kvůli covidu padla, ale to byl náš syn Jáchym se svojí milou na Bali, tak jsme se k nim s Honzou na měsíc přidali.

 

A dobrý?

Nádherný. Neskutečný! Až na úplný konec, kdy nám Indonésané dělali PCR testy – do chatky u moře přišla paní v ochranném obleku, a když jsem viděla, jak Honzovi mizí v hlubinách nosíku nejdřív celá špejle, ale pak i prstíky, řekla jsem, že takhle to nepůjde, a donutila ji, ať mi udělá výtěr z krku. Měla jsem tou dobou dva měsíce po covidu, ale večer před odletem přišly výsledky, podle kterých jsem pozitivní – evidentně ve mně ještě zůstávaly zbytkové hodnoty. Museli jsme stihnout dopolední letadlo, takže doktor z jiné laboratoře přišel za úplatu do své ordinace o půl sedmé ráno, stejně mi špejli vrazil nosem až k míšnímu moku, ale naštěstí už to vyšlo negativně – každá laboratoř má citlivost nastavenu jinak a jeho byla tolerantnější... A v něčem nám na Bali covid i pomohl, protože když jsem viděla fotky z roku 2019, byla tam hlava na hlavě, ale takhle jsme měli ostrov pro sebe a domorodci byli šťastní, že vidí aspoň nás – klidně bychom se ještě vrátili.

 

A kde jste byli tuhle zimu?

Po třinácti letech jsme se aspoň my z Česka a Eliška sjeli k nám na chalupu, kde snad nikomu kromě toho tepla a slunce nechybělo vůbec nic, protože ono jde opravdu spíš o lidi než o místo.

 

Měla jste někdy naději na dlouhodobé natáčení v zahraničí?

Taková šance přišla úplnou náhodou v polovině devadesátek. Tři měsíce jsem měla točit film v japonském Kjótu, ale režisér dva týdny před natáčením zemřel.

 

Bylo vám to hodně líto?

Nejdřív určitě, ale přesně v době plánovaného natáčení bylo v Kóbe a nedalekém Kjótu obrovské zemětřesení, takže mi odchod pana režiséra možná zachránil život.

 

V Kjótu jsem nikdy nebyl – a je to můj sen.

Takhle jsem to nebrala, protože jsem o tom městě nic nevěděla, nebyl internet a já hlavně nejsem v pravém slova smyslu cestovatelka. Cestuju opravdu proto, abych trávila čas s milými lidmi. Kdybych měla třeba partnera cestovatele, jezdím s ním po světě ráda, ale stejně tak ráda s ním budu i doma.

 

Nikdy jste v zahraničí nenašla své místo, na kterém byste dovedla žít?

Ne. Jsem nadšená Českem.

 

Odjakživa?

Spíš jsem k tomu dospěla. Čím víc toho poznáte, tím víc se vám podle mě líbí doma. Hezky se nám střídá zima s teplem, rozumím místní mentalitě, je to tady půvabný.

 

Co třeba Kolumbie?

Zatím jsme tam nebyli, i když nás Honzova sestra neustále zve. Je ovšem naděje, že to jednou vyjde – dlouho jsme nechtěli létat dlouhé cesty, ale když jsme to pak zkusili do té Dominikány a báli se, že bude jedenáct hodin v letadle opruz, žádná hrůza se nekonala. No a před rokem nás cestou na Bali šoupli do byznysové třídy, a já se svými skoro dvěma metry byla nadšená. V economy bývám, přestože jsem velmi skladná, vždycky skrčená, ačkoli vzpomínám, že kdysi to nebylo tak strašné – všechny společnosti prostor pro pasažéry zužují na hranici snesitelnosti. Ale u Katařanů v byznysu jsem úplně zapomněla, že vlastně cestujeme; dokonce jsme si lehli do postelí a ráno se probudili v Jakartě – takhle by to šlo.

 

Vzpomínáte na dobu, kdy se na palubě mohlo kouřit?

Jasně, taky jsem kouřila, to byla skoro povinnost.

 

Kdy jste letěla prvně?

Jednou mě vzal můj zlínský dědeček z Holešova do Prahy, ale to mi bylo tak deset, takže bez cigaret, dostali jsme bonbony. No a zhruba roku 1987 jsme vyrazili s Karlem Kachyňou a filmem Dobré světlo na festival v argentinském Buenos Aires – tam jsem kouřila určitě, už jsem přece byla dospělá. Plasticky se mi vybavuje, kolik jsem tehdy měla v letadle místa na nohy, snad dvojnásobek oproti dnešku! A přitom nemám pocit, že bych od té doby vyrostla.

 

Jak na vás, holku ze socialistického Frýdku-Místku, působilo Buenos Aires?

Ocitla jsem se ve velkoměstě, jaké jsem do té doby neviděla, ale festivaloví pořadatelé se o nás starali, takže jsem určitě byla nadšená. Jen to teda po pětatřiceti letech mám už v husté mlze.

 

Je to dlouho, jasně. Ale třeba pro mě byla první daleká cesta takovým zážitkem, že si ho budu přesně vybavovat nadosmrti.

Ještě vám dobře funguje hlava, ale já poslední dobou zapomínám. Když někdo popisuje staré společné zážitky tápu, je to čím dál horší. Nicméně vy jste Pražák?

 

V podstatě. Od první třídy. Proč?

Protože já jsem skutečně z toho Frýdku--Místku, a tak jsem ani nemusela do ciziny. Stačilo období, kdy jsem jako osmnáctiletá přijela studovat DAMU do Prahy – mimo jiné vzpomínám na řeznictví ve Spálené ulici, o kterém jsem domů rozrušeně psala dopis: „Mami, oni tady mají ve výloze maso!“

 

Co bylo ve výlohách frýdeckých?

Konzervy. A někdy tam visela slanina. Koncem týdne přišlo maso, vydrželo zhruba dvě hodiny, a když maminka řekla, že chce pět řízků, řezník se zasmál a dal jí jenom tři; takže v tomhle ohledu byla Praha úplně jinde. Jo, a taky jsem někdy v těch osmnácti poprvé navštívila svého otce v Německu a tam měli v obchodech výběr jídla, který jsem si nedovedla představit, z čehož jsem byla vyřízená ještě víc – mé největší kulturní šoky byly vesměs spojeny s jídlem.

 

 

Vida, ptáci!

Frýdek-Místek je poslední dobou velmi silný hudebně. Pocházel z něj mimo jiné David Stypka, samozřejmě Mirai...

Mirai je taky z Frýdku-Místku, chudák?

 

A má to město rád.

Rozumím. Já ho opustila ve čtrnácti, on tam žije v úplně jiné době – a jsem ráda, že má Frýdek-Místek někdo rád. To město by sice mohlo dostat odznak architektonické ohyzdnosti, ale taky je nádherně posazené na úpatí Beskyd; po deseti minutách jízdy jste v horách, což je velké plus.

 

Ty hory miluju. Třikrát jsem je přešel v rámci závodu Beskydská sedmička a vždycky to byl zážitek.

Taková túra by mě taky bavila.

 

Vážně?

Dřív vůbec, dnes hrozně moc.

 

Co se změnilo?

Mám pocit, že i v tomhle sehrál úlohu covid, protože na jaře roku 2020 člověk chtě nechtě vypadl z obvyklého frmolu, najednou se nic nedělo a my byli několik měsíců na chalupě. Poprvé v životě jsem vnímala probouzející se přírodu, ptáky – a vlastně se všemu divila.

 

Začala jste okopávat záhony?

To zase ne, znám své limity. Nemám nervy na to, čekat dva měsíce, jestli se mi nějaká rostlina uchytí, jsem člověk akce a reakce. Chci hned vidět, jestli jdu správnou cestou, ale na zahradě ten čas plyne pomalu, a já když musím dlouho čekat, mám pocit, že mi někdo krade život.

 

Tohle ve vás lockdowny nezlomily?

Ne, ale musím říct, že zatímco spousta lidí nadávala, já mlčela a uvnitř byla nadšená. Říkala jsem si: Jo, trvá to dlouho – ale vždyť je krásně! Přírodě je covid úplně jedno, což uklidňuje...

 

S těmi náročnějšími procházkami jste začala taky díky covidu?

Zatím spíš říkám, že by se mi na nich líbilo. Potíž je v tom, že moc nechci chodit sama, protože zážitky potřebuju sdílet; takhle to mám se vším.

 

Například?

Například ani do kina se mi samotné nechce, na plátně si často všímám věcí, které druhý nevidí, a naopak. Sedím třeba vedle kamarádky, napínavý film, sledujeme dramatický dialog, ale ona najednou řekne: „To je hezká vázička!“ Cože? „No že má za hlavou krásnou vázu.“ A jo! Když dva koukají na totéž, neznamená to, že totéž vidí, a proto je dobré dělat věci aspoň ve dvou.

 

Co brání tomu, abyste chodila na dálkové pochody s někým dalším?

Nikoho dalšího po ruce obvykle nemám.

 

Doma přece máte Krause.

Za první covidové vlny jsme si koupili paddleboardy, což je obrovská zábava, ale Honza si na tom svém oddělal achilovku, dodnes ho bolí, a tak by bylo příliš kruté chtít od něj doprovod na dlouhých pochodech. Samozřejmě to občas nadhodím, ale dostávám předpokládanou odpověď, že už jeden zářez na jeho zdraví mám, a pokud ho nechci vyloženě zabít, raději by nešel.

 

Když mluvíte o paddleboardech, vzpomněl jsem si na vašeho dávného kamaráda Janka Ledeckého – celá rodina Ledeckých totiž miluje všechny klouzavé disciplíny, vodní i zimní.

Je to po všech stránkách obdivuhodná rodina, jeden vedle druhého – na co sáhnou, to se jim daří.

 

Ano, ale mířím jinam. Kdysi jste si občas zazpívala v Jankově Žentouru, máte výborný hlas. Proč vlastně nevydáte desku?

Protože sice zpívám ráda, ale vůbec mě nenapadá, co by na takové desce mělo být. Nejenom že nemám písně – já ani nemám vybraný žánr, mohlo by to být cokoli kromě rapu a dechovky. A ještě jeden faktor mluví proti: zatímco dřív jsem poslouchala hudbu pořád, dnes naopak skoro vůbec; chci ticho.

 

Čím to je?

Připadám si zavalená nevyžádaným zvukovým smogem. Tady v kavárně chrčí kávovar a hraje muzika, ta zní i v každém obchodě; všude. Cestou domů se budu těšit na ticho... Na druhou stranu si doma určitě začnu něco prozpěvovat, protože motiv některé z těch písní, které přes den slyším, mi bohužel zůstane v hlavě a vydrží tam i tři dny.

 

Podle mě vám to jako zpěvačce sedlo třeba u Michala Horáčka na desce Tak to chodí.

Děkuju. Taky když zavolali, okamžitě jsem šla – hostovat u jiných mě baví.

 

Lajk nic nestojí

Když covid uzavřel divadla a zastavil většinu natáčení, přemýšlela jste, co jiného můžete profesně nabídnout?

Ne. Ani na vteřinu mě totiž nenapadalo, že bez práce zůstaneme věčně. Nejdřív jsem byla pár týdnů zaměstnaná přírodou, kochala se jarem, a pak jsme začali točit seriál Osada, což zabralo celé léto i podzim 2020. Na podzim šla covidová vlnovka zase špatným směrem, ale to jsme odjeli na Bali a o případné jiné práci jsem ani nezačala přemýšlet. Samozřejmě jsem si všimla, že se například z některých mých kolegů stali takzvaní mentální kouči a podobně, ale tam já jsem mentálně ještě nedoputovala.

 

Mně zase neuniklo, že si několik vašich hereckých vrstevníků konečně zařídilo sociální sítě.

Asi se doma nudili a chtěli mít interakci s jinými lidmi aspoň takhle. Mně se to nestalo, já se nenudila.

 

Taky mohli doufat, že se jim výskyt třeba na Instagramu povede zpeněžit.

Myslím, že to je přeceňované, lajk na sítích člověka nic nestojí... Můj svět je každopádně jinde – nechci své idoly vidět v kuchyních ani ve fitku, nechci slyšet jejich výrazné názory na libovolné téma, chci si o nich snít. Přeju si, aby technologie řídily můj život co možná nejméně, ale zároveň třeba uznávám, že jsme zkraje covidu začali pořádat každou neděli rodinné skypové videokonference, vydrželo nám to dodnes, a tím pádem se vídáme daleko častěji než předtím. Tenhle typ technologií beru. Ale mnohem radši než internet mám knížky, které jsem přitom léta zanedbávala.

 

Z jakého důvodu?

Vůbec nechápu – asi jsem si hloupě říkala, že na příběhy jiných nemám čas. Tak teď ho mám. A k tomu mě baví sledovat všechny ty platformy, jako je Netflix, HBO nebo Amazon – poprvé v životě mám ještě radši seriály než filmy a často si překvapeně říkám, že dobrý seriál je vlastně stejným zážitkem jako dobrá kniha.

 

Souhlasím, ale neznamená úspěch takových platforem velké ohrožení pro divadlo?

Podle mě snad ne, protože divadelní představení je moment, který se nedá zopakovat – podruhé nemůže být stejné, což je zajímavá věc. Bývaly doby, kdy mi večer výborně sedl, užívala jsem si hru s kolegy i diváky a chtěla si přesně zapamatovat, co jsme to vlastně předváděli. Jenže o den později přišli jiní lidé s jinou energií, i já jsem byla v jiném rozpoložení – protože ono úplně stačí, když dlouho nemůžete zaparkovat, i taková maličkost vás hodí jinam – a včerejšek nemáte šanci zopakovat, jakkoli se o to snažíte. Kdežto seriál na Netflixu? Ten zůstane navždy stejný.

 

Mění se postupem času váš vztah k divadlu?

Hraju asi devět titulů a nového nic nezkouším. Momentálně jsem za to ráda, protože už vlastně ani nechci trávit na jevištích tolik času jako před covidem.

 

Pandemie ukázala, že máte zvolnit?

Myslím, že jsem si to uvědomovala i před ní, ale nedokázala vystoupit z rozjetého kolotoče. Ten pak zpomalil kvůli covidu, a najednou bylo jasné, že deset nebo dvanáct divadelních večerů měsíčně úplně stačí.

 

Dřív jich bylo kolik?

Někdy i dvacet dva, takže jsem si čím dál častěji říkala: „Ach jo, zase do divadla.“ A tenhle pocit je vlastně rouháním, protože mám svoji práci ráda, jinde tak šťastná určitě nebudu... Ale teď to je najednou dobré. Dva roky docela často večeřím doma, což jsem dřív snad vůbec neznala.

 

A po večeři si pustíte ten Netflix?

No ano, pokud možno seriál, který mi krásně vytluče starosti z hlavy. Na co se díváte vy?

 

Nejraději na fotbal.

I sport jsem sledovala nemocná teď zkraje ledna, protože jsem nemohla spát, ale u puštěné televize se to občas povedlo. Takže jsem viděla mistrovství Evropy v krasobruslení, což je sport, který se mi od dětství líbí, a po mnoha desetiletích dokonce i skoky na lyžích, u kterých mi došlo, jak strašně se svět změnil od dob, kdy skákal Raška. Pokud si vzpomínám, tehdy bylo náročné vůbec se spustit dolů a najít správnou stopu. Za letu pak na skokanech vlály tepláčky, na hlavách měli obyčejné čepice, a teď jsem najednou koukala na aerodynamické superhrdiny.

 

Příroda si vás bere

Které knihy vás přitáhly nazpět k literatuře?

Během těch posledních dvou let jsem pro sebe objevila současnou vlnu českých spisovatelek: Karin Lednická, Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Petra Dvořáková, Dita Táborská... Jedna kniha vedle druhé stojí za přečtení.

 

Která nejvíc?

Za mě asi Šikmý kostel, protože ten se odehrává v kraji, kde jsem vyrůstala, a stala se zvláštní věc: uprostřed třetí kapitoly jsem si uvědomila, že tu knihu čtu v duchu nářečím, po našymu, s přízvuky na předposlední slabice a podobně. Nešla jsem s hrdinkou do „OBchodu“, ale do „obCHOdu“ – nemohla jsem jinak... Pro mě byla ta kniha zjevením, protože se odehrává na místech, která znám, ve všech těch dolech v Karviné, Ostravě nebo Orlové, ale Karin Lednická vypráví o historických událostech, které jsem neznala, nikdy o nich ani nezaslechla. Je pravda, že jsem odešla hodně brzy, ale i tak... Nemůžu se dočkat třetího dílu.

 

Není škoda, že jste Šikmý kostel nenačetla jako audioknihu?

To udělala Vilma Cibulková a nepochybuju o tom, že skvěle; já knížky namlouvat neumím.

 

V čem je potíž?

Mám línou hubu, furt se přeříkávám.

 

A neříkáte si, že by z takové knihy mohl být dobrý film, ve kterém si třeba zahrajete?

Tak za prvé by ten film musel být hrozně drahý.

 

A za druhé?

Za druhé nejsem typ, který by něco hezkého četl a rázem v tom měl ambici i hrát. Často se mi ale stává něco jiného – když čtu, tak si představuju, kdo z jiných herců by se na tu kterou postavu hodil... Už vím, jaká druhá profese by mě bavila, asi by mi šel casting! Aktuálně jsem třeba nadšená z toho na seriál Devadesátky, což ale ale dalo čekat, protože režisér Peter Bebjak je opravdu nadanej a je vidět, že u něj herci nehrají nahodile, ale vědomě.

 

Můžete se vůbec soustředit na děj, když spoustu aktérů znáte osobně?

Když mě příběh chytne, jsem nejvděčnějším divákem, který nic dalšího nevnímá.

 

A když nechytne?

Buď to vypnu, nebo začnu sledovat chyby. Všichni herci jsou třeba oblečení stejně bez ohledu na to, z jakých sociálních vrstev pocházejí, mluví jeden jako druhý, což v reálném životě neexistuje – tam už podle mluvy tušíte, co je člověk zač, jestli právník, vědec, zedník, učitelka nebo prodavačka. Většina scénářů takové detaily neřeší.

 

Vás jsem celý podzim sledoval v seriálu Osada, kde podle mě byly herecké výkony výborné.

Hlavně jsem se už při čtení scénáře upřímně smála, Petr Kolečko si s charaktery a dialogy hraje neskutečně; taky je moc nadanej. A mám se na co těšit, protože letos celé léto budeme zase v té nádherné chatařské osadě za Berounem natáčet druhou sérii.

 

Do té doby nic?

S Honzou Hřebejkem jsme nedávno točili minisérii pro HBO, která se jmenuje Víťaz, a napsala ji spolu se svým partnerem Peterem Nagyem dcera slovenského expremiéra Mikuláše Dzurindy.

 

Popisuje realitu?

To úplně ne, ale určitá inspirace tam bude. Vlastně to je příběh o premiérovi, kterému po letech skončil mandát a vrací se domů k rodině, kterou už pořádně nezná. Je to šest dílů, ale mezi námi – víte, co mě rozčiluje na HBO?

 

Asi totéž, co mě.

Proč ty jednotlivé díly uvádějí až po týdnu?!

 

Je to děs.

Že jo? Mě když něco chytne, chci to najednou; klidně se tím přecpat... Teď ale povídejte vy – na co nejlepšího jste koukal?

 

Nejlepší je asi Temný případ, True Detective.

Výborný, uznávám.

 

Nebo Peaky Blinders.

Fantastický.

 

Ačkoli radši mám ty kriminálky.

A viděl jste třeba Broadchurch? Ne? Vynikající, podívejte se! A povídejte dál, co mi doporučujete?

 

To si řekneme pak, mám ještě otázku. Když se vás novináři kdysi ptali na herecký vzor, jmenovala jste Ivu Janžurovou. Té už je přes osmdesát let, ale pořád nadšeně hraje...

A Jiří Suchý po devadesátce.

 

No právě. Umíte si v takovém věku představit na jevištích sebe samu?

Umím, ale to ještě neznamená, že to půjde. Pro pana Suchého s paní Janžurovou je divadlo benzin, na který jedou, bez něj by uschnuli, ale záleží na mnoha okolnostech. Například já opravdu cítím, jak mi odchází paměť – hůř a hůř se učím texty. Kdysi jsem myslela, že čím budu starší, tím víc toho budu o svém oboru vědět a všechno půjde snáz, jenomže najednou vás zrazují třeba ty uši. Nápověda je skoro k ničemu, a když zpíváte s orchestrem, raději nespouštíte oči z dirigenta, protože jen ten vás udrží v rytmu... člověk zkrátka zraje jako víno.

 

Kromě uší ještě něco?

Oči taky, bez brýlí toho moc nevidíte. Před zrcadlem je to sice fajn, tam aspoň máte iluzi, že je to pořád dobrý, ale tahák už nepřečtete, prostě příroda si vás bere. Nicméně kdyby to šlo snesitelným tempem, tak proč nehrát co nejdýl? Jako třicetileté se mě jedna novinářka ptala, co chci dělat v důchodu, a já nechápala: „V čem? Vůbec nevím, vy o tom přemýšlíte?“ Kývala, že ano, a já hledala horko těžko odpověď, na které zatím nic neměním: „Myslím, že budu hrát. Starý herečky jsou taky potřeba.“

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama