Pravý hrdina se bije do posledních sil

Noc ze soboty na neděli 9. dubna 1944. Čtyřmotorový letoun Halifax, řízený polským kapitánem Wladyslawem Krzywdou, který odstartoval z italského Brindisi, proráží nad Jugoslávií temné mraky. Chvilku jej pronásleduje německý stíhací Messerschmitt, který po Halifaxu několikrát vystřelí, ale brzy se mu ztratí v té husté mračné kaši.

Teprve nad Šumavou se viditelnost zlepšuje. Mírná nervozita, hukot motorů, po třech a půl hodinách letu musejí občas protáhnout těla, navlečená do kombinéz.

Je jich šest. Dvě paraskupiny československých vojáků, kteří mají být za pár minut vysazeni do protektorátní noci. Skupinu Sulphur tvoří Adolf Horák a Oldřich Janko. Skupina Chalk je čtyřčlenná. Velitel Bohumil Bednařík, jeho zástupce Vladimír Hauptvogel, radista František Nedělka a Josef Künzel.

Jako dispečer akci jistí a klid dodává poručík Rudolf Hrubec. Občas to s mohutným letounem hodí a jediný, kterému let nedělá vůbec dobře, je rotný Hauptvogel. Dvakrát při letu zvrací, tvář má bledou. Však si z něj Hrubec dělá srandičky a překřikuje hučení motorů: „You are white as chalk!“ (Jsi bílý jak křída).

Když se blíží k místu seskoku, Hrubec připomene: „Pamatujte na dobrý vychování – při výskoku ruce k tělu, nohy u sebe a hlava vzhůru!“

Go!

Letoun nalétává nad Vltavu, letí proti proudu řeky a blíží se nad první místo vysazení. Kamýk. Seskok je proveden v 00.05 hod. v pořadí Bednařík, Nedělka, balíkový zásobník, Künzel, Hauptvogel. A to vše v rozmezí 6–7 sekund. O čtvrt hodiny později je vysazena paraskupina Sulphur. Čtveřice Chalku úspěšně přistála na levém břehu Vltavy. V Londýně dostali dvě záchytné adresy – na hospodáře Větrovského do Chraštiček a na majitele lihovaru Biskupa do Zalužan.

Krátce si posvítí na mapu. Budou postupovat pásem lesů kolem Orlíku nad Vltavou, pouze v noci. Ještě je nutné zahladit stopy – padáky a nepotřebný materiál naskládají do kufrů a pytlů a potom je, zatížené kameny, potopí nad jezem u Šefrovny (dnes zatopeno Orlickou přehradou).

 

Buldoček Richard

Srpen 1945. Byt v Praze v Dělnické ulici č. 71, který obývá rodina Künzelova. Po obědě se otec obrátí na syna, parašutistu, se zvláštním dotazem: „Ty, Pepíku, co jsi dělal devátého dubna po půlnoci? Stalo se ti tehdy něco?“ Syn přemítá a pak si vzpomene, že tu noc seskočili u Větrova. „Náš Ríša se po půlnoci devátého náhle vzbudil,“ vzpomíná otec na to, co dělal pes, „a asi půl hodiny štěkal na tvůj obraz, víš, jak tam seš namalovanej v číšnickým. Nemohli jsme ho vůbec utišit.“ Syn nevěřícně zavrtí hlavou: „To jsem byl od vás asi padesát kilometrů.“

 

Chalk

Parašutisté se během přesunu povltavskými lesy živí britským proviantem. Každý z nich má krabičku masových tablet, balíček sucharů, tabulku čokolády, 200 gramů sýra, osm tablet vitaminů A, B, C; dvacet cukrových bonbonů a lahvičku s rumem... Věkově i lidsky jsou si blízcí. Měli možnost se vzájemně poznat během vojenské anabáze ve Velké Británii i při půlročním italském čekání na výsadek. Veliteli nadporučíku Bednaříkovi, přezdívanému Čert, který pochází z Velkého Újezdu od Olomouce a má za sebou ze skupiny nejdelší vojenskou kariéru, je na jaře toho roku třicet dva let. Vladimírovi Hauptvogelovi, který je jeho zástupcem, rovných třicet let. Četaři Josefu Künzlovi, vyučenému číšníkovi, je právě pětadvacet. A radistovi četaři Františku Nedělkovi, knihaři z Moravské Ostravy, bude brzy jednatřicet.

Všichni prošli tvrdým výcvikem. Jediné, co nemohou znát, i když teoretická příprava je vycvičila na ledasco, je stav decimovaného národa. Trvá jim skoro pět dní, než dojdou na první záchytnou adresu. Jenže v Chraštičkách se dozvídají, že Větrovský je již dva roky mrtev. Statkář Biskup v Zalužanech jim sice otevře, ale odpoví, že je starý a nemocný na srdce a nemůže riskovat. Dostanou chléb a radu, aby se obrátili na hajné v blízkých lesích.

 

Chmelnice a ledová voda

Únor 1914. Kraj mezi Rakovníkem a Louny. Ve větru sviští dráty pustých chmelnic. Ve vsi Lhota pod Džbánem se v domě čp. 7 dne 8. února narodil Vladimír Hauptvogel. Rodina hospodaří na bezmála 20 hektarech. Otec Antonín, vyhlášený chmelařský odborník, rukuje na frontu velké války a vrací se domů po strastných peripetiích jako ruský legionář až v roce 1920. Jeho synu Vladimírovi je šest let a začíná chodit do první třídy patrové školy v sousedních Domoušicích.

„Kdyby nebylo Vládíka,“ vzpomínal v devadesátých letech Vladimír Hauner, soused ze Lhoty, „tak jsem už dávno nebožtík. Kdysi o Vánocích se u nás na rybníku sekal led. Nejdříve jsme okukovali vysekané díry a pak s ostatníma kamarádama jsem došlapoval led okolo břehů. Jenže jsem uklouzl, zapadl do ledové vody a nemohl ven. Děti křičely a rozutekly se. Naproti u Hauptvogelů zrovna šrotovali. Vládík zaslechl křik, přiběhl a celej zpocenej za mnou skočil do té ledové vody a vytáhl mě. Dost to potom odstonal.“

 

Laďa

Vladimír je nejen výborný plavec, ale také tanečník, rád chodí s chasou ze Lhoty na tancovačky do Mutějovic, Hředlí, Kounova, Ročova, Krupé, Lužné, Janova. Právě tam se seznámí s trojlístkem bratrů Mikšových, z nichž Arnošt, vyučený zedník, je mu zájmy nejbližší. Spojuje je sport a ochotnické divadlo. Spojí je i okupace.

Dvaadvacetiletý Vladimír rukuje na podzim 1936 k pěšímu pluku 38. Laďa, jak mu říkají, má sportovní postavu, měří 175 cm, má pevná ramena a vypracované svaly (z dřiny na polích i z plavání a fotbalu), kulatý obličej s trochou pih, výrazný spodní ret a protáhlé nosní dírky, kaštanové vlasy česané na pěšinku.

 

Velice dobrý ve střelbě a pozoruhodně rychlý

Po okupaci nacistickým Německem vede Hauptvogelova cesta do naší armády, která se formuje v zahraničí. Společně s kamarádem Mikšem prchají přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Sýrii až do Francie, kde jsou v Agde 14. ledna 1940 odvedeni jako vojáci československé zahraniční armády. Laďa se účastní bojů na frontě a nakonec se mu po kapitulaci Francie podaří se stovkami dalších druhů evakuovat na lodi Rod el Farag do Velké Británie. Na podzim 1941 se přihlásí dobrovolně k plnění zvláštních úkolů v okupované vlasti. Účastní se tvrdého kurzu ve Skotsku a paravýcviku se čtyřmi ostrými seskoky z letounu.

Velitelé o něm napíší: „Je tichý, veselý, příjemná osobnost, schopný vedení. Nikdy se nenaštve. Vedl by si dobře v rychlých operacích vyžadujících odhodlání a pevné nervy. Překážkový a útočný kurz – výjimečný výkon, velice dobrý ve střelbě a pozoruhodně rychlý. Na konci nejevil žádné přehnané známky vyčerpanosti. Nejlepší výsledek kurzu a dodneška rekord.“ Nebude dlouho trvat a slova o pozoruhodně rychlé střelbě Hauptvogel osvědčí po vysazení v boji o život. Během výcviku na různých doškolovacích střediscích je přiřazen ke třem dalším vojákům a společně vytvoří paraskupinu Chalk. Její úkoly v protektorátu jsou zpravodajského charakteru, a proto jsou vybaveni vysílačkou Ludmila a radiomajákem Eureka pro navádění bombardérů na cíl.

 

Smyčky

Květen 1944. Skupině se podařilo navzdory nepříznivé situaci seznámit se s dobrými vlastenci. S rodinou Šťastných v Chraštičkách, s manželi Kontovými z malé obce Podholušice, s rodinami hajného Jaroslava Fišera a hajného Karla Hejny. V tomto pozdním jarním čase již jde přespávat venku, navíc pan Fišer jim poskytne ke spaní velký krmelec plný sena, stojící asi 500 metrů od jeho hájovny na Nivách. Nedělkovi se daří vysílat první zprávy do Londýna z podkrovního pokoje od Kontových.

Kolem parašutistů se však začínají utahovat smyčky. Ze dvou stran. Jednak bázlivý hajný Jelínek z Annina Dvora informoval o návštěvě podezřelých mužů četnictvo a ti vyrozuměli klatovské gestapo. A z druhé, o to však nečekanější strany – parašutisté Horák s Jankem, kteří letěli s Chalkem, se po vysazení a zjištění situace v protektorátu vnitřně zhroutili, byli po pár dnech zatčeni a Adolf Horák ještě v průběhu jízdy autem do Prahy přislíbil šéfovi protiparašutistického referátu pražského gestapa SS-Hauptsturmführerovi Willimu Leimerovi spolupráci. A protože přibližně znal místo, kde seskočil Chalk, byl do akce pátrání nasazen právě Horák a několik týdnů pročesával s gestapákem Nachtmannem lesy a hájovny kolem Vltavy.

 

Jedenáct rot SS

Sobota 13. května 1944. Deštivé ráno. Kolona aut míří k Zalužanům. Gestapo z Klatov má poplach. A také vojsko SS z ženijního pluku sídlícího v Pňovanech a z výcvikového prostoru Benešovska. Celkem jedenáct rot, které brzy ráno uzavřou prostor kolem několika vesnic, ve kterých tuší ukrývající se parašutisty. Provizorní velitelství je zřízeno na četnické stanici v Chrašticích. V obci ještě za svítání vyženou obyvatelstvo z domů a postaví je ke hřbitovní zdi na návsi.

V Chraštičkách, kde časně ráno u Šťastných radista Nedělka ještě přijímal zprávu z Londýna, končí uzávěra. Nedělka s radiopřijímačem v batohu se pokusí nenápadně projít mezi hlídkami. U požární zbrojnice jej na motocyklu míjí německý voják, který prudce zastaví a žádá „papieren“. Nedělka se bleskově rozhoduje, protože v kapse, kde má doklady, schovává i pistoli. Chce využít momentu překvapení, nedělat hluk a ranou pěstí srazit vojáka z motocyklu. Jenže ten ránu reflexivně zbrzdí, pád vybere a na Nedělku namíří pušku. Radista je pak pod tlakem gestapáků Lindnera a Wotavy nucen vypovídat. Zvlášť jej zlomí, když dorazí auto pražského gestapa se zrádcem Horákem, čistě oblečeným a oholeným („pan komisař Leimer je milionovej člověk, co slíbí, to taky splní, nic se tobě ani klukům nestane“).

 

Jsme v prdeli

Lesní mýtina na Nivách téhož dne v dopoledních hodinách. Z hájenky je klatovskými gestapáky vyvlečen vysoký muž, hajný Jaroslav Fišer, zatažen do blízké stodoly a tam surově mlácen (přerazí o něj hrábě, vymlátí mu zuby), dokud nevyklopí, kde se skrývají parašutisté. Ukáže na nedaleký les s krmelcem. Pražští a klatovští gestapáci rozhodně nepůjdou v první linii. Vyberou deset mužů z roty SS, která se ohřívá u rozdělaného ohně, a jdou za jejich zády „na lov“.

Potichu obstoupí krmelec a Horák, instruován gestapáky, zavolá: „Láďo, Josefe, Bohušu, jste tam?!“ Künzel se podívá škvírou mezi prkny. „Horák! Co zde chce?“ Laďa nabije pistoli a zašeptá: „Budeme se bránit.“ Bednařík rezignovaně odpoví: „Neblbni, jsme v prdeli.“ Horák znovu volá: „Chlapci, máte to marný, nedělejte hlouposti. Jste obklíčeni. Nebudete-li střílet, zachráníte lidi, kteří vám pomáhali, svoje rodiče, nemá to cenu.“ Nakonec trojice parašutistů otvírá dvířka a slézá s batohy dolů po žebříku. Komisař Willi Leimer je v euforii – celá paraskupina z Anglie se mu vzdala bez boje. Je tou situací tak překvapen, že parašutisty nenechá spoutat a ani jim nevyjme pistole z batohů. Pouze je prošacují a vezmou jim peníze a kapsle s jedem. S úlovkem se vracejí k hájence, kde parašutisté odevzdávají pistole a nasedají do šestimístného mercedesu klatovského gestapa s tím, že pojedou do Chraštiček.

 

Ukrytý Colt 7,65 mm

Následující situaci popisuje ve svých poválečných výpovědích pět ze šesti pasažérů automobilu. Pokusme se tedy o krátkou rekonstrukci: Řídí klatovský gestapák Hermann Wodicka, vedle něj vpředu sedí Willi Leimer. Za ním gestapák Johannes Freylach, po jehož levé ruce jsou na sedadle batohy zatčených a kufřík s radiomajákem Eurekou. Vzadu sedí Hauptvogel, Künzel a Bednařík. V koloně jsou předposlední, za nimi je jistí voják na motorce.

Vjíždějí na prašnou lesní cestu. Asi po pěti minutách jízdy, kdy řidič Wodicka v mírné zatáčce zpomaluje, využije Laďa situace, tvrdě srazí Freylacha do předklonu, prudce otevře dveře a vyskočí za jízdy.

Jako trénovaný běžec rychle mizí v lesním porostu. Za jízdy vyskakuje z auta i gestapácký řidič Wodicka a pronásleduje parašutistu.

Auto jede samovolně asi třicet metrů a narazí do stromu. Leimer a Freylach vylézají z auta a vidí mezi stromy, jak Hauptvogel zpomalí, natrénovaným gestem vytáhne ukrytou pistoli Colt 7,65 mm, otočí se a zasáhne Wodicku do pravého ramene. Ten se kácí a Hauptvogel mizí v lese.

Opatrnický gestapák Freylach, kryjící se za kmeny smrků, se snaží s motocyklistou poskytnout Wodickovi první pomoc. Leimer se kryje u auta a k sobě poutá Nedělku s Bednaříkem, kteří se ve zmatku nepokoušejí utéci, nicméně alespoň kopanci rozbít na otřesy citlivý radiomaják Eureka. Vše se odehraje během několika sekund. Parašutista Josef Künzel po letech, kdy se přijede na osudová místa podívat z Kolumbie, obdivně prohlásí: „Laďa byl sekáč.“

 

Zahrabejte mě do hnoje

Laďa proběhne les na Pteči a skryje se v rozkopaných mezích nad vsí Zbenice. Rota jednotek SS postupuje v rojnici v jeho patách. Parašutista si nejdříve musí obhlédnout terén. Když uvidí vojáky, kteří se blíží, rychle sbíhá do níže položené vsi. Karel Oborník (narozen roku 1930), který ve Zbenicích vyrůstal, se v ten den zrovna vrátil ze školy: „Naši byli vyděšení a říkali mi, že kolem vsi je německé vojsko a že teď nemůžeme vyjet na pole. Vyšel jsem na dvorek, bydleli jsme tehdy v čísle 4, hned naproti hospodě, a najednou z vršku běží chlapík a v ruce má velkou pistoli. Jen se mihl a vběhl na hospodský dvůr, kde stál hostinskej Jaroslav Krejzar a ten mu posunkem stačil ukázat, aby skočil přes kamennej taras a uličkou pryč ze vsi. Chlapík hbitě přeskočil zídku a ještě jsem zahlédl, jak mu s puškou kolem Kolářů nadbíhá německej voják. Slyšeli jsme po chvíli dva výstřely a najednou se přihnala horda vojáků a hnala se za tím chlápkem s pistolí.“

U Kolářů ve Zbenicích byl doma tehdy třiadvacetiletý syn Jiří: „Ve sprintu ten pronásledovaný žádal místní, aby ho zahrabali do hnoje. Jenže v té rychlosti... to nešlo. A právě tady naproti nám narazil u hradební zdi na německého vojáka, kterého střelil přímo do prsou. A utíkal k lesnímu komplexu támhle nad poli. Tehdy to byla dosti otevřená krajina, ne jak dnes. A nebylo ještě oseto. Slyšel jsem střelbu a viděl, jak po něm Němci pálí do pole.“

Vladimír Hauptvogel umírá na poli u Zbenic. Jedno svědectví tvrdí, že postřelený Hauptvogel si vzal střelou do spánku život. Jiná verze, především příslušníků gestapa, hovoří o zastřelení německými pronásledovateli. Karel Oborník si pamatuje situaci, kdy oba mrtvé snesli k místní hasičské zbrojnici: „Ten Němec ještě chvíli žil, mluvil polsko-slovensky a německy a žádal o mléko a vodu. Soused Trojáček mi později vyprávěl, že na svém poli měl kompost a že parašutista si za něj lehl a zastřelil se. Pamatuji se i na jeho mrtvé tělo, ale kde měl vstřely, to už nevím. Němci se k němu chovali odporně, hodili ho na korbu náklaďáku jako kus dobytka. Ale surově se choval velitel i k tělu svého zastřeleného podřízeného, úplně jím pohrdal.“ Tělo Vladimíra Hauptvogela bylo dopraveno do Prahy do Ústavu soudního lékařství a spáleno pravděpodobně ve strašnickém krematoriu.

 

Co je s mým synem?

Začátkem července 1945 přichází na Ministerstvo národní obrany dopis napsaný úhledným písmem: „Dne 25. listopadu 1939 odešel mi syn Vladimír Hauptvogel. Dle sdělení některých vojáků čs. vojska byl jmenovaný prý v Anglii jako parašutista v čs. armádě. Jelikož nemám dosud od něho žádných zpráv a nic jistého nevím, prosím o laskavé sdělení určitých zpráv o něm. V úctě Antonín Hauptvogel, rolník a legionář.“

Odpověď mu přišla za 14 dní.

 

Do maximální krajnosti

Když bude po válce vypovídat o své činnosti radiotelegrafista Nedělka, na závěr si neodpustí hloupou poznámku o svém mrtvém druhovi: „Smrt Hauptvogela byla zaviněna jeho ukvapeností a částečně neinformovaností o síle německých jednotek a jejich rozmístění.“ Nedělka vůbec nepochopil, že pravý a chrabrý válečník, jakým Vladimír Hauptvogel bezesporu byl, se bije i s přesilou. Do maximální krajnosti, do posledních sil.

 

P. S.

Tři zbývající členové výsadku přežili válku v zajetí, osvobození se dočkali ve zvláštním vězení gestapa na pražské Jenerálce.

Ve vlasti dožil velitel Bohumil Bednařík, který zemřel v zapomnění v Olomouci v roce 1972. František Nedělka emigroval po komunistickém puči a zemřel v polovině sedmdesátých let ve Velké Británii. A Josef Künzel, který také emigroval, žil a podnikal v Kolumbii a zemřel v roce 2007.

Komisař gestapa Leimer byl v květnu 1945 zatčen NKVD a vydán do Sovětského svazu.

Gestapák Wodicka s nemohoucí pravou rukou uprchl ze zajetí a nebyl nikdy odsouzen.

A zrádce Adolf Horák se pokusil utéct na Slovensko, ale jeho plán byl prozrazen, Němci ho uvěznili a nakonec v Terezíně popravili.

V souvislosti s činností paraskupiny Chalk bylo nacisty zatčeno třináct spolupracovníků, z nichž německé koncentrační tábory nepřežilo šest mužů a žen, oceněných po válce Čs. válečným křížem 1939 in memoriam. •

 

Autor je spisovatel a publicista, držitel ocenění Kniha roku za dílo

Jako bychom dnes zemřít měli.