Molekula naděje

Report

Pohádkový příběh, jenž by se mohl jmenovat Jak český Honza léčil svět, dál pokračuje. Stopu, kterou mezi pražskými Dejvicemi a kalifornským Silicon Valley prošlapal Antonín Holý, nyní mílovými kroky prodlužuje chomutovský rodák Tomáš Cihlář. Vede tým, jenž na přelomu března a dubna dokončoval závěrečnou fázi klinických testů pro látku účinnou proti novému koronaviru SARS-CoV-2. Jak se dostal na tak klíčové místo? A jak by měl lék fungovat?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Druhý březnový čtvrtek ještě kypěl Ústav organické chemie a biochemie AV ČR na Flemingově náměstí v pražských Dejvicích běžným pracovním životem. Schůzka s Radimem Nenckou, vedoucím dvanáctičlenné skupiny, která se specializuje na design léčiv a medicinální chemii, se má týkat vývoje antivirotik. A čeká mě překvapení.

„Přizval jsem kolegu Rosenberga, jestli vám to nebude vadit,“ představuje čtyřicátník Radim Nencka o generaci staršího muže. Musí na mně být vidět úžas, neboť Ivan Rosenberg je pro mě až mytická postava. Biochemik, který byl nejbližší rukou i hlavou Antonína Holého v dobách, kdy ve zdejších laboratořích vznikaly látky, které se později staly součástí „elixíru života“ pro desítky milionů lidí nakažených virem HIV. Navíc jedna z žijících postav dramatu Elegance molekuly, které pro Dejvické divadlo napsal a režíroval Petr Zelenka. A jeden z hrstky vědců, jejichž jméno je uvedeno v patentové smlouvě, jejímž prostřednictvím do České republiky přiteklo v přepočtu již přes dvacet miliard korun.

Sešli jsme se ale kvůli jinému českému vědci, než byl profesor Holý, a kvůli jinému léku, než byly Truvada, Atripla či Viread, které zachraňovaly pacienty před propuknutím nemoci AIDS. 

Biochemik Tomáš Cihlář a jeho tým totiž v americké společnosti Gilead Sciences vyvinuli látku, jejíž účinky by mohly potlačovat působení viru SARS-CoV-2.

 

Posedlý vědou

„Přišel do ústavu v roce 1989, předtím u mě dělal diplomku,“ vzpomíná Ivan Rosenberg na tehdejšího studenta Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a dodává: „Hned jak vstoupil poprvé do laboratoře, bylo vidět, jak je posedlý vědou. A na svůj věk byl neuvěřitelně sečtělý.“ 

Tomáš Cihlář pak pokračoval v doktorandském studiu u Ivana Votruby, který byl rovněž členem týmu Antonína Holého. A právě na doporučení obou těchto mužů odjel v roce 1994 jako nadějný sedmadvacetiletý biochemik na stáž do společnosti Gilead Sciences, která sídlí v kalifornském Foster City a v níž v té době probíhal intenzivní a nákladný vývoj antivirotik na základě českých sloučenin.

„Když se s námi loučil, myslel si, že se za dva roky vrátí do Prahy a bude tady pokračovat ve výzkumu,“ říká Ivan Rosenberg. „Jenomže podmínky české vědy v devadesátých letech, zejména finanční, byly dost tristní. A Tomášovi se v Kalifornii dařilo, takže návrat pořád odkládal. Až uplynula kritická doba pěti let a pak už se mu asi nechtělo vracet, když si představil, co ho tady čeká.“

Dnes je Tomáš Cihlář viceprezidentem Gilead Sciences pro virologii, má na starosti rovněž spolupráci mezi touto americkou firmou a pražským ÚOCHB, jejíž tradici založil John Martin – původně chemik, později manažer, investor a ředitel této společnosti. Hybatel zázraku, který proměnil molekuly Antonína Holého v medicínu proti AIDS a zároveň ve stroj na peníze, jaký ani ve farmaceutickém průmyslu nemá obdoby.

„John Martin byl Holému nekonečně vděčný za výsledky jeho základního výzkumu a tahle úcta se přelila do celé firmy. Češi, kteří tam pracovali, potom vyprávěli, že zaměstnanci firmy se před Holým málem klaněli, když se tam čas od času objevil. Takže když v roce 1994 projevil přání, že má šikovného kluka, který by tam jel na stáž, bylo mu zcela samozřejmě vyhověno,“ vysvětluje Ivan Rosenberg.

Tomáš Cihlář odjel do Kalifornie i s manželkou Gabrielou – spolužačkou z gymnázia a vystudovanou právničkou – a s jejich ročním dítětem. „Když Američani zjistili, co v něm je a že to není žádný sólista, skočili po něm a nabídli mu zelenou kartu,“ zmiňuje Ivan Rosenberg povolení, které opravňuje přistěhovalce k trvalému pobytu a zrovnoprávňuje cizince, i co se týče pracovních podmínek. 

Dosud nejviditelnějším úspěchem týmu Tomáše Cihláře byla látka, která vznikla v reakci na šíření krvácivé horečky Ebola v západní Africe. Epidemie tehdy odezněla dřív, než byly dokončeny všechny příslušné procedury, při dalším testování se ale ukázalo, že její použití může být širší.  

 

Terminátor růstu

„Děkuji mnohokrát za váš zájem, ale musím se omluvit, v dohledné době to nebude z časových důvodů možné. Je tu teď mnoho práce kolem koronaviru. Snad během pár měsíců, až ta vlna práce kolem remdesiviru bude za námi.“ Tak 13. března zareagoval Tomáš Cihlář na můj mail se žádostí o rozhovor.

Ve snaze přiblížit, jak aktuálně nejnadějnější látka proti viru SARS-CoV-9 vznikla, jsme se proto obrátili na české vědce z Ústavu organické chemie a biochemie. „Mám tu molekulu strašně rád,“ říká Radim Nencka, který v Dejvicích zdědil „šéfovské gatě“, jak se tady říká, po Antonínu Holém. „Je to nádherná ukázka, kam práce medicinálních chemiků dospěla, jaké kvantum práce na tom odvedly týmy z celého světa, nejen v Gileadu. Je tam totiž použité snad úplně všechno, co se ve vývoji antivirotik odehrálo za uplynulých třicet let,“ rozplývá se Radim Nencka a dodává: „Je to výkladní skříň moderní nukleotidové medicinální chemie.“ Jeho kolega Ivan Rosenberg doplňuje: „Molekula remdesiviru je opravdu velmi vzácná, ne každý den najdete antivirotikum, které působí na takové množství virů.“

Z dalšího výkladu vyplývá, že od látek, které v minulém století vybádal a „uvařil“ Antonín Holý, se remdesivir v něčem důležitém liší: „Holého látky utnou syntézu nukleové kyseliny a tím to končí. Tahle látka se chová trochu jinak. Je zabudovaná do řetězce RNA (nukleová kyselina, která je odpovědná za přenos informace do proteinů a je nositelkou genetické informace, pozn. red.). A až po několika dalších krocích, kdy se tam postupně nasune řada dalších přirozených stavebních kamenů, začne dělat to, co od ní potřebujeme: ukončí syntézu RNA a tím ten virus ještě víc oblbne. Říká se tomu delayed chain terminator, terminátor růstu řetězce, a je to zcela výjimečný mechanismus.“ Slova obou mužů dokresluje i jedno z předchozích vyjádření Tomáše Cihláře pro Českou televizi: „Vtip je v tom, že látka byla nadesignována tak, aby virus nedokázal rozlišit mezi falešným a přirozeným stavebním blokem. Látku zařadí do svého genetického materiálu a ta pak zastaví jeho syntézu. Takže je to pro něj vlastně takový sebevražedný mechanismus.“

V uplynulých týdnech probíhala v čínském Wu-chanu, kde epidemie začala, a také v Medical Centre při univerzitě v americké Nebrasce nejpokročilejší, třetí etapa klinického testování. „Remdesivir má oproti všem dalším látkám velký, několikaletý náskok, neboť v rámci hledání léku proti Ebole proběhly všechny předchozí fáze – preklinické testování na zvířatech včetně opic a dvě fáze testování na lidech, kdy se nejdřív zkouší, jestli lék nemá škodlivé účinky, a pak jestli účinkuje a jak,“ vysvětluje Radim Nencka. V nynější, třetí fázi jde o takzvanou dvojitě zaslepenou studii, kdy část pacientů dostává účinnou látku a část placebo a ani ošetřující lékař netuší, co podává. Teprve po „odslepení“ se ukáže, zda se lidem, kteří dostali skutečnou látku, výrazně ulevilo – na rozdíl od těch, kteří remdesivir nedostávali.

„Průběh testů teď nebude Gilead určitě nijak komentovat, výsledky by měly být zveřejněny v první polovině dubna,“ říká Radim Nencka, jehož skupina se v rámci spolupráce s touto firmou podílí na hledání látek účinných právě i proti koronavirům (SARS-CoV-2 je jedním z typů těchto virů).

 

Faktor Chomutov

Zatím nejosobnější rozhovor s Tomášem Cihlářem vyšel v květnu 2016 v Chomutovských novinách. Vzpomíná v něm na dětství a mládí, které prožil v průmyslovém městě pod Krušnými horami, vypráví mimo jiné o své lásce k běhání. „Dělal jsem aktivně atletiku, a hlavně orientační běh, znal jsem každou pěšinu v Bezručově údolí, na Partyzánu, na Hradišti. Stále se snažím běhat alespoň dvakrát za týden, pomáhá mi to vyčistit hlavu a utřídit myšlenky,“ svěřil se pro list vycházející v jeho rodném městě a dodal: „Myslím, že sport mi dal úctu k jednoduchým věcem, přírodě, respekt ke kamarádům a soupeřům, vůli pokračovat někam dál a hledat něco nového. I to je součástí mého faktoru Chomutov.“  

V další části rozhovoru odpovídá Tomáš Cihlář na otázku, jak se rodil jeho vztah k chemii: „Začala mě bavit na gymnáziu, kdy nás ji učila profesorka Straková. Líbily se mi tvary organických molekul a jak se dají spojovat. Měli jsme také odborný předmět chemická výroba, učil ho profesor Baron a znal neuvěřitelné věci včetně různých biotechnologických procesů, vyprávěl nám například o výrobě léků. Oba mi dali ten prvotní směr a jsem jim za to vděčný. I když v té době bych si asi zaťukal na čelo, kdyby mi někdo řekl, že ten směr povede až do Kalifornie.“

Tomáš Cihlář maturoval na chomutovském gymnáziu v roce 1985 a současný ředitel Jaroslav Zahrádka si ho dobře vybavuje: „Byl to můj bažant – když jsem byl ve čtvrťáku, on nastoupil jako prvák,“ informuje a nabízí, že zkusí sehnat kontakty na zmíněné učitele a případně i na spolužáky. Díky tomu si za chvíli telefonuji s pětaosmdesátiletou chemikářkou Květoslavou Strakovou. „Jsem už pětadvacet let v důchodu, ale samozřejmě, že si pamatuju na Tomáše Cihláře. Byl to student výborný, ale žádný šprt, všechno zvládal svou přirozenou inteligencí. Jsme na něj velice pyšní.“ Na co ještě si paní Straková vzpomíná? „Byl to štíhlý, vysoký tmavovlasý chlapec. Normální, veselý, chytrý.“

Pavel Baron vedl Tomáše Cihláře v rámci odborné chemické přípravy. „Chomutovské gymnázium bylo tehdy vybráno jako vzorová škola pro zavádění odborné přípravy, takzvaných bloků, které sestávaly vždy ze tří vyučovacích předmětů. Technická chemie zahrnovala chemickou výrobu, analytickou chemii a laboratorní techniku,“ přibližuje pedagogický experiment osmdesátých let. „Tahle třída byla trochu mimořádná, dvacet ze třiceti žáků se dostalo na vysokou školu,“ pamatuje si inženýr Baron a vypráví: „Jednou za mnou přišla jejich delegace a chtěli, abych s nimi jel na školní výlet na zámek Kozel. V paměti mi utkvěla jejich neuvěřitelná disciplinovanost, až jsem se lekl.“

Chomutovští gymnazisté tehdy nastupovali na odborné praxe přímo do podniků. „V případě chemické přípravy šlo o laboratoře klinické biochemie či transfuzní služby, okresní hygienické stanice, lékárny, mlékárny, vinařské závody či podniky zemědělského zásobování,“ vybavuje si Pavel Baron. „Také si vzpomínám, že se v těch dobách suplovalo bez ohledu na odbornost, takže jsem občas učil matematiku, fyziku i tělocvik. Pro tyto situace jsem s sebou někdy nosil knížečku Neviditelní nepřátelé, kterou napsal Bernt Karger-Decker a jež byla o lékařích a badatelích bojujících proti infekčním nemocem – tyfu, choleře, moru, úplavici, malárii. Při jejím předčítání jsem nikdy nemusel žáky umravňovat.“ 

 

Žádnej Krhounek

„Seděli jsme s Tomášem v jedné lavici od druhé třídy na základní škole až do maturity,“ říká Ivan Menhard. „Byl trochu chytřejší, ale úplně normální, žádnej Krhounek. Když jsme se pak dozvídali o jeho úspěších, nikoho z naší třídy to vlastně moc nepřekvapilo. Na rozdíl od mnoha z nás neměl ve zvyku nic odfláknout.“ 

Potom pan Menhard přidá postřeh, jemuž se od srdce zasměje: „Když začal po škole pracovat v tom ústavu, trochu jsme se divili. Takovej chytrej, a zahrabal se v laboratoři, říkali jsme si. Tak nám to tehdy připadalo, protože ve vědě nebyly žádné velké výdělky, zatímco leckde jinde se nabízely velké možnosti – byl začátek devadesátých let. No, a vidíte, nakonec tam přece jenom asi něco vymysleli a zadarmo to určitě nedělají.“ 

Podobně hovoří o Tomáši Cihlářovi i další spolužák Tomáš Neuhöfer: „Někdo je dobrej na humanitní předměty, někdo na něco jiného, ale jemu šlo všechno, byl fakt třída.“ Neštval tím někdy svoje vrstevníky? „Neštval, protože byl schopnej nám ty věci vysvětlit. Navíc s ním byla sranda, žádnej uťáplej rozumbrada.“

 

Zlatá horečka

Dva týdny po schůzce s vědci Radimem Nenckou a Ivanem Rosenbergem mířím opět do Ústavu organické chemie a biochemie, tentokrát za jeho hlavním šéfem – ředitelem Zdeňkem Hostomským. Vystudoval biochemii a dějiny filozofie, v roce 1985 odjel na stáž do kalifornského institutu Caltech, o dva roky později se s manželkou rozhodli k emigraci. V letech 2000–2010 byl ve Spojených státech výkonným ředitelem ve Výzkumném centru pro rakovinu farmaceutické firmy Pfizer, od roku 2012 šéfuje dejvickému ústavu.

Ve své kanceláři mě poslední březnovou středu vítá s rouškou v ruce, připraven si ji nasadit. Domlouváme se ale, že když budeme sedět každý na opačné straně velkého stolu, obejdeme se bez roušky. „Rád demonstruji, že život jde dál,“ říká sedmašedesátiletý muž a pokračuje: „Vedoucí skupin mají pravomoc sami posoudit, kdo by měl zůstat doma a kdo tady může něco užitečného dělat. Někteří lidé mají nezvladatelný strach z infekce, naopak pro některé jsou dny bez práce psychologicky velmi náročné, zvlášť pokud jde o laboratorní typy. Snažím se spíš všechny povzbuzovat, aby pokračovali,“ přibližuje Zdeněk Hostomský. Dejvický ústav je v těchto dnech také zapojen do iniciativy akademických institucí, která řeší nedostatek balíčků pro testování viru SARS-CoV-2. „Vycházíme z domácích surovin, abychom nebyli závislí na komerčních soupravách, jejichž zásoby se brzy vyčerpají, protože distribuční systém přestal fungovat. Takže práce máme dost,“ objasňuje ředitel.

ÚOCHB pokračuje i ve spolupráci s firmou Gilead Sciences, která sem v rámci speciálního programu posílá 1,35 milionu dolarů ročně a opačným směrem putují látky působící na všemožné viry. „Američani pak mají přednostní právo vybrat si, co by se jim k něčemu hodilo,“ říká Zdeněk Hostomský a přibližuje, co se s „pražskými“ látkami za oceánem děje: „Projedou to svými vysoce kapacitními systémy, a když narazí na nějaké zásahy neboli hity, udělají s námi sérii příbuzných sloučenin. Může to připomínat rýžování zlata, ale je tam jeden velký rozdíl: v laboratoři se dá na zlatinkách dál pracovat, takže výsledná látka může být ještě mnohem lepší než ta původní. Jako kdybyste zrnko zlata nejen našel, ještě ho podstatně zvětšil.“ Muž s bohatými zkušenosti z farmaceutického průmyslu nicméně jedním dechem dodává: „V naprosté většině případů se ovšem ukáže, že ty látky nefungují tak, jak bychom potřebovali. Takže to opravdu není byznys pro slabší povahy.“

Zdeněk Hostomský je vášnivý obhájce „kapitalistického“ přístupu k vývoji léků. „Je to nejefektivnější cesta, neboť hledání a vývoj nových preparátů stojí šílené peníze, takže musíte hodně riskovat. Jako kdybyste měl výrobní linku, která připravuje dvacet modelů automobilů, ale nakonec zjistíte, že pouze jeden z nich se dá považovat za pojízdný. Zbytek vyhodíte do šrotu, ale i za něj jste musel zaplatit. Proto mě vždycky trochu nadzvedne pohoršování, že se úspěšné léky prodávají za velké peníze.“

 

Nezřízená střelba

Finanční částka za dávku remdesiviru, která by člověka nakaženého SARS-CoV-2 vyléčila, je zatím předmětem spekulací. „Záleží na tom, zda ten lék bude fungovat nejen spolehlivě a bezpečně, ale i jak rychlé budou účinky a jakým způsobem bude medikován. Což zatím opravdu nevíme a je třeba počkat na výsledky,“ říká Zdeněk Hostomský, jenž má pro molekulu, která stojí u základu remdesiviru, stejnou slabost jako jeho kolegové Nencka a Rosenberg. A také on s gustem popisuje princip, na němž preparát funguje: „Když se vir v těle člověka replikuje čili staví svůj genom, podstrčí se mu tam látka, kterou si virus vezme v domnění, že je to stavební kámen genetické informace. Načež se rostoucí řetězec postupně zasekne. Jako kdybyste stavěl zeď a omylem vzal cihlu, která má nějaký hrb – další cihlu už na to nepostavíte. Stavba takové zdi se tudíž rovněž zastaví, podobně jako replikace toho viru.“

Zdeněk Hostomský připomíná, že způsobů, jak léčit nemoc COVID-19, existuje víc. „Vyvíjejí se vakcíny, což je úplně odlišná cesta. A zrovna dnes mi přišla zpráva od kolegů z Karlovy univerzity v Praze, kde zkoumají přípravky, které účinkují zase úplně jinak: míří na přehnanou reakci imunitního systému.“ Zde je potřeba vysvětlit, co pacienty může zabíjet: „Nejde ani tak o to, že si ten virus vybere vaše buňky, aby se v nich množil, to bychom celkem tolerovali a většina nakažených to zvládne. Jak se ale virus z krku a průdušek propracovává do plic, rozjedou se mechanismy, které odstartují takzvanou cytokinovou bouři. Představte si to jako armádu, která se obrátí proti svému hostiteli.“ Pacientovi tudíž mohou ulevit i léky, které si vůbec nevšímají viru, ale utlumí tuto divokou imunitní reakci.

Nejblíž schválení příslušnými úřady nicméně zůstává preparát Remdesivir s českou stopou Tomáše Cihláře. Společnost Gilead Sciences již na konci března oznámila, že vzhledem k astronomické poptávce, kdy žádosti o remdesivir prší ze všech stran zeměkoule, přerušuje dodávky této látky k experimentální léčbě „z milosrdenství“, jak by snad šlo přeložit anglický výraz „compassionate use“. To se ještě stihlo v případě taxikáře hospitalizovaného v Praze na Bulovce, který po třech dnech podávání příslušné infuze mohl být odpojen od plicního ventilátoru. V hodnocení účinků remdesiviru nicméně lékaři i vědci zůstávají opatrní: „Pro tyto jednotlivé případy úspěchů experimentální léčby se používá výraz anecdotal evidence čili náhodný důkaz,“ říká Zdeněk Hostomský.

Jakmile ale remdesivir získá povolení od nejvyšší farmaceutické autority, což je americký federální úřad FDA (Food and Drug Administration), půjde prý už všechno rychle. „Lék by se jistě začal vyrábět na více kontinentech, v případě Evropy je hlavní produkční základnou farmaceutického průmyslu Irsko,“ říká Zdeněk Hostomský a vysvětluje, že lék by se měl ideálně podávat v koktejlu s dalšími antivirotiky, aby měl SARS-CoV-2 obtížnější cestu k zmutování, které by mu umožnilo na remdesivir časem vyzrát. „Riziko, že vznikne rezistentní forma viru, je při plošném podávání jediného preparátu značné. Přidání dvou až tří dalších účinných látek ale toto nebezpečí minimalizuje.“

 

Stáli by o něj všude

Nejbližší vztah s Tomášem Cihlářem ze všech chomutovských spolužáků má v dnešní době Martin Polák. „Tomášova žena Gábina je moje sestřenice, se kterou jsme vyrůstali spíš jako sourozenci. Chodili jsme spolu i do školky a na základku, bydleli jsme na stejném sídlišti tři vchody od sebe,“ vysvětluje. Na gymnáziu vedl Martin Polák třídní kroniku, nyní organizuje srazy abiturientů. „Nejdřív vždycky zavolám Gábině, jestli se nechystají do Evropy. A podle toho určím termín. Jenomže nakonec to stejně většinou nevyjde. Když se jí pak zeptám, co jim do toho vlezlo, tak řekne: Ale, znáš to, v Africe vypukla Ebola, tak tam musel odjet.“ 

Pětinásobný otec Martin Polák žije v Praze a s Gabrielou Cihlářovou je v pravidelném kontaktu. „Většinou mluvíme o dětech – jsou podobně staré, navíc my i oni máme dvojčata.“ Jako milující bratranec zdůrazňuje, že Tomáš Cihlář má ve své manželce dokonalé zázemí: „Gábina v podstatě zabalila svoji kariéru a od začátku se stará o rodinu. Přispělo k tomu i to, že americké právo je postaveno na úplně jiném principu než české, takže jí tam byl diplom z Prahy k ničemu.“ Pro spolužáka a manžela své sestřenice má však rovněž slova uznání: „Na co sáhl, to mu šlo, už na gymplu. Na vysokou ho vzali bez přijímaček, stáli by o něj všude.“

Co se týče současné kariéry Tomáše Cihláře, poznamenává: „Umí všechny ty složité věci hezky srozumitelně vysvětlovat, ale nejradši je v laboratoři. Proto si myslím, že mu trošku vadí i ta vedoucí pozice. Jenomže když je někdo v Americe takhle dobrej, zákonitě ho to vystřelí k manažerské práci. On je přitom v první řadě vědec a v podstatě ho nezajímá, kolik za to dostane peněz. Upíná se k výsledku – jestli pomůže lidi léčit, nebo ne. Opravdu je takovej.“

Tři děti Gabriely a Tomáše Cihlářových se už před třemi lety rozprchly po studiích ve Spojených státech. „Gábi má teď víc času jezdit sem na návštěvy, otočí se tady třeba pětkrát za rok. Tomáš většinou jednou dvakrát, a stejně se nám většinou ani nepodaří potkat, protože má úplně našlapaný program, rozplánovaný na minuty,“ říká Martin Polák a dodává: „Zajímavé je, že při googlování jména Tomáš Cihlář donedávna na prvním místě vyskakoval znojemský fotbalista.“ Momentálně nejslavnější český vědec, na jehož konkrétní pracovní výsledky čeká celý svět, neměl – na rozdíl od záložníka Znojma – až do 24. března 2020 heslo na Wikipedii.

 

Dostaneme se z toho

Testování remdesiviru v čínském Wu-chanu provázela jedna komplikace: „Je těžké najít člověka s koronavirem, který předtím nepoužíval něco z tradiční čínské medicíny,“ říká chemik a vývojář léků Radim Nencka. „Jenomže klinická studie potřebuje pacienty, kteří nebyli předtím nijak léčeni, aby měli výsledek jednoznačně daný právě zkoušeným preparátem.“

Mohou nastat nějaké potíže i při výrobě léku? „Nepůjde o zanedbatelné objemy, takže určitě vzniknou nové továrny. Navíc v té syntéze je jeden velmi zásadní krok, který vyžaduje složitou technologii: nedá se to umíchat v baňce, potřebujete to zchladit v reaktoru. A vznikají při tom vedlejší, vysoce toxické produkty, takže to musíte dělat ve skafandrech.“

Vědci z dejvického ústavu nicméně zůstávají optimističtí a neskrývají satisfakci: „Epidemie nám přinášejí poučení, jak slabí jako lidstvo pořád jsme. A že musíme podporovat vědu, neboť látky, ke kterým se upínáme, jsou plodem desítek let základního výzkumu. Věřím, že nyní vznikne další nádherný příklad, k jakým objevům bádání vede,“ říká Radim Nencka.

Zdeněk Hostomský jako ředitel Ústavu organické chemie a biochemie kolegu doplňuje: „Nás teď samozřejmě fascinují všechny ty nejhorší ‚katastrofické‘ scénáře a titulky typu Miliony lidí zaplaví nemocnice, systém se zhroutí. Já to ale vidím jinak a rád bych čtenářům Reportéra vzkázal: Nebojte se, všechno půjde! Nebude to hned, ale dostaneme se z toho.“

 

 



 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama