Spisovatel Rudiš: Knižní bundesliga

Odmalička považoval za hotové, že jednou bude řídit vlaky. Jenže pak dostal brýle a s železniční perspektivou byl konec – strojvedoucí musí vidět jako rys. Šel tedy studovat učitelství, ale ani to nedopadlo, rychle zjistil, že na účinné předávání vědomostí nemá buňky. A tak nakonec začal dělat to, co vlastně původně ani nechtěl: psát. Jaroslav Rudiš, český spisovatel, který neobyčejně září v nejvyšší německé literární lize.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Bitva u Hradce Králové prochází mým srdcem, řekl Winterberg a podíval se ze zamlženého okna vlaku. 

Jaroslav Rudiš má rád první věty. Je přesvědčen, že dokážou předznamenat sílu celého románu. Jeho (zatím) poslední hrdina Wenzel Winterberg je sudetský Němec z Liberce, je mu devětadevadesát – a umírá. Doma v Berlíně, v bytě na náměstí Savignyplatz, kde jsou ve všech místnostech kromě kuchyně slyšet vlaky. Na těch pár týdnů, které mu zbývají, dostal profesionálního ošetřovatele, jistého Jana Krause. Českého emigranta, který sám v sobě vidí převozníka na druhý břeh: „Se mnou se ještě nikdo nikdy nevrátil,“ říká Kraus. 

Jenže s Winterbergem se to seběhne jinak. 

Smrt se odkládá a novou energií nabitý stařec se rozhodne podniknout svou letzte Reise, poslední cestu. V doprovodu (naštvaného) Krause nasedá v Berlíně na vlak a vydává se na pouť dějinami střední Evropy, které tak dobře zná, i když celý život řídil tramvaj. Na pouť po stopách dávné lásky Lenky, kterou miloval víc než všechny tři manželky dohromady. Na pouť dle ohmatané knížky v červené vazbě, posledního předválečného průvodce Rakouskem-Uherskem. 

Bitva u Hradce Králové prochází mým srdcem, řekl Winterberg a podíval se ze zamlženého okna vlaku. 

První věta pětisetstránkového románu, jejž Jaroslav Rudiš napsal německy a který byl, ještě než vůbec oficiálně vyšel, nominován na jednu z nejprestižnějších německých literárních cen.

 

NDR 

Původně – a to není žádná přikrášlená historka, ale holý fakt – psát vůbec nechtěl. Chtěl řídit vlak, protože co si pamatuje, nic ho nebralo víc než železnice. U dráhy byl děda, u dráhy byl strýc a doma se takové zaměstnání považovalo za pořádné. „Jenže když mi bylo třináct, dostal jsem brýle. Můj svět se zhroutil.“

Po základce šel Jaroslav na gymnázium v Turnově, kde se nejspíš poprvé projevily jeho literární vlohy. Co mu však šlo úplně nejlíp, byla němčina. Jednak díky pí uč. Dufkové, která k výuce přistupovala moderně a místo biflování slovíček se studenty konverzovala, a jednak díky dvěma východním Němcům, Simone a Mariovi. „NDR byla přirozenou součástí mého dětství a dospívání, i díky té blízkosti. Vyrůstal jsem v Lomnici nad Popelkou, do východního Německa to od nás byl kousek. V létě jsme jezdili k moři na ostrov Usedom, to je pod Rujánou, a východní Němci zas jezdili k nám do Českého ráje. Vznikaly z toho takové ty klasické letní lásky a přátelství.“ 

Simone byla „krásná vysoká holka, šíleně vtipná. Dobře hrála stolní tenis.“ Jaroslavovi bylo dvanáct a hluboce se zamiloval. Tak hluboce, že se začal zuřivě učit německy. „Hrozně mě to bavilo!“ A tak u němčiny zůstal i poté, co láska k Simone vyprchala. Načež se, nejspíš už dalšího léta, skamarádil s Mariem z Ebersbachu, který mu, na rozdíl od Simone, zůstal dodnes. „Pamatuju si, že když jsme byli u něj doma, poslouchali jsme rádio RIAS, které vysílalo ze západního Berlína. Hrozně to šumělo. Ebersbach je v Sasku, v ďolíku, byl tam špatný signál.“

Po maturitě šel Rudiš na pedagogickou fakultu do Liberce. Obor dějepis, němčina. 

Psát pořád ještě vůbec nechtěl. 

 

Zeď 

Berlín, Friedrichstrasse. Jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů ve městě, vlakové nádraží, stanice metra i rychlejší městské dráhy S-bahn. Když byl Berlín rozdělený, právě Friedrichstrasse sloužila jako hraniční přechod mezi Východem a Západem. Někdy se uvádí, že většina z asi 3,5 milionu Němců, kteří odešli z Východu na Západ ještě před stavbou Berlínské zdi (1961), tak učinila právě přes Friedrichstrasse. Načež když vyrostla zeď, proměnil východoněmecký režim stanici ve spletitý, pohraničníky nepřetržitě střežený labyrint, zdroj strachu i smutku, místo dennodenních uplakaných loučení mezi východními Němci, kteří na Západ nesměli, a těmi západními, kteří se z návštěv u východních příbuzných vraceli domů. 

Jaroslav Rudiš se jako občan socialistického Československa mohl podívat jen do východního Berlína. Poprvé přijel někdy v roce šesta-, možná sedmaosmdesát. Zeď ještě sveřepě trhala město vedví, Jaroslav si pamatuje, že na ni koukal jak u vytržení. „Hodně jsem to vnímal právě přes kámoše Maria, přes jeho německo-německé příběhy rozdělených rodin, které se jednou ročně scházely v Praze, protože měly bůhvíproč pocit, že na rozdíl od NDR je v Československu nebude špiclovat Stasi.“

Berlín je velkoměsto, na kluka z Lomnice mělo ohromující efekt. Ztratil se tehdy v metru – U-Bahnu – možná už při téhle návštěvě, možná později, když přijel se školou, to už si přesně nevybavuje.

Berlín, Friedrichstrasse. V roce 2001 přijel (devětadvacetiletý) Rudiš do německé metropole na roční stáž. V Praze pracoval v kulturní redakci deníku Právo, psal o hudbě a knížkách. Zkoušel i učit, ale rychle zjistil, že to prostě neumí. 

V Berlíně dostal novinářské stipendium na Svobodné univerzitě, měl sestavit antologii současné německé literatury. A odtud už je to poměrně známá historie: Rudiš, maje v Berlíně dost času i inspirace, začal kamarádům a kolegům posílat e-maily s vymyšlenými historkami. O U-Bahnu (metro je přece taky vlak), o lidech, jež tu potkal, o kapele, kterou založil a jež se samozřejmě jmenovala U-Bahn. Z e-mailů vznikaly povídky, které vycházely v Salonu, literární příloze Práva. A ty se dostaly k Joachimu Dvořákovi, majiteli nakladatelství Labyrint, jenž v branži proslul silným čuchem na všechno nové, neokoukané, respektive neočtené. Dvořák Rudišovi hned napsal a vyrazil za ním do Berlína, vzpomíná, že se sešli nedaleko planetária ve čtvrti Prenzlauer Berg, což mu zpětně přijde až symbolické, protože kulatá budova planetária připomíná libeňský plynojem, o kterém psával Bohumil Hrabal. 

Šli na pivo, Dvořák si dobře pamatuje, že „Jára vůbec knížky psát nechtěl“. 

Načež Labyrint následujícího roku vydal Rudišův první román Nebe pod Berlínem. Je o U-Bahnu (úbánu), o lidech (živých i mrtvých), kteří jím jezdí, a o kapele, která se samozřejmě jmenuje U-Bahn. Důležitou roli v něm hraje zašlé, lehce umakartové bistro, v němž si strojvůdci před šichtou i po ní dávají kafe a obloženou housku. Nacházelo se, a to doopravdy (než ho nahradilo naleštěné pekařství), mezi nástupišti ve stanici Berlín Friedrichstrasse. 

 

Stojan 

V knihkupectví Dussmann, největším v Berlíně, mají na prominentním místě mezi hlavním vchodem a pokladnami stojan s nápisem „Nominace na cenu Lipského knižního veletrhu 2019“. Funguje to perfektně, lidi se zastavují a začítají, protože Lipsko má zvuk a každý, kdo je byť „jen“ nominován, ocitá se automaticky v jakési knižní bundeslize. Cena se uděluje ve třech kategoriích, beletrie, literatura faktu a překlad, v každé je nominováno pět titulů z německojazyčného světa. Prestižnější už je asi jen cena z knižního veletrhu ve Frankfurtu.  

Jaroslav Rudiš v Německu silně zabodoval už vloni, shodou okolností taky v Lipsku: dostal Cenu německých literárních domů. Za různorodost v tvorbě a schopnost pracovat s literaturou v odlišných formách, zdůvodnili pořadatelé. 

Od onoho roku 2002, kdy v pražském Labyrintu vyšlo Nebe pod Berlínem, se totiž stalo leccos. Nejdřív v Česku, pochopitelně: Rudiš dostal za svůj první román cenu Jiřího Ortena pro spisovatele do třiceti let a nakladatelství Labyrint cenu za nejkrásnější knihu roku. Následovala čtecí šňůra, Rudiš s Joachimem Dvořákem jezdili autem po Česku a pořádali autorská čtení, což tehdy vůbec nebylo obvyklé. „Znal jsem to z Berlína. Ten rok, co jsem tu byl, jsem snad každý večer chodil na nějaké čtení. Někdy to byly i banality, ale mně se strašně líbilo, jak literatura žije,“ vzpomíná. „V Česku na nás občas koukali divně, sem tam i nevraživě, co to jako má znamenat, takovéhle ,performování‘ literatury. Někdy přišlo pět lidí, někdy dvacet, já četl, Joachim prodal pár knížek a jelo se dál.“

Hned následujícího roku (2003) pak Labyrint vydal první díl komiksové trilogie o sudetském nádražákovi Aloisi Nebelovi, kterého Rudiš vytvořil s Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99 a z něhož se postupně stane hit, ba kult. 

S Petrem Pýchou, svým „úplně nejstarším kamarádem“, zase začal psát divadelní a rozhlasové hry, načež v roce 2006 vydal druhý román, Grandhotel, podle něhož hned vznikl i film. Následovalo kompletní vydání nebelovské trilogie v jediném svazku, po něm romány Potichu a Konec punku v Helsinkách a dvě novely, Národní třída a (vloni na podzim) Český ráj. Alois Nebel dostal filmovou podobu v roce 2011 a promítal se na mezinárodních festivalech v Benátkách nebo v Torontu.

Co se Německa týče, Rudišova tamní kariéra se začala rozvíjet vlastně jen s malým zpožděním oproti české. Nebe pod Berlínem vyšlo německy už v roce 2004 a nepřeložená od té doby nezůstala ani jedna Rudišova knížka. Z Nebela je v Německu stejný hit jako v Česku a k tomu Rudiš píše hry pro německá divadla a rozhlasové stanice i eseje pro celostátní deníky.

A tak se nějak stalo, že jednoho dne začal Jaroslav Rudiš, který kdysi tak toužil řídit vlaky, do formulářových kolonek „Povolání“ uvádět „Spisovatel“. Taky se stalo, že začal víc a víc času trávit právě v Německu. Načež se stalo, že napsal v němčině román. A nakonec se stalo, že se tenhle román, Winterbergova poslední cesta, ocitl v berlínském knihkupectví Dussmann na stojanu s nápisem „Nominovaní na cenu Lipského knižního veletrhu 2019“.

 

Napětí 

A teď už záleží na tom, kdy tenhle text čtete. Pokud před 21. březnem, kdy lipský veletrh začíná a kdy budou vyhlášeny ceny, vězte, že se Jaroslav Rudiš nachází v módu nejvyššího napětí. 

Už teď ho všichni poplácávají po ramenou, protože nominace na Lipsko rovná se přece postup do té literární bundesligy. Ale Rudiš pokorně čeká. Jestli cenu opravdu dostane („No byla by to samozřejmě bomba! Ale jsou autoři, kteří byli nominovaní dvakrát, a stejně to nedostali.“), a taky jaká bude reakce čtenářů. 

Pár recenzí už vyšlo a všechny byly pozitivní, jedna, v deníku Tagesspiegel, dokonce excelentní. Nadšeni byli i v nakladatelství, které, mimochodem, původně počítalo s 260 stranami. „Tak to stálo ve smlouvě. Dokonce jsem se bál, že neupíšu víc než dvě stě. Ale pak jsem začal a došlo mi, že to asi bude větší. Nakonec jsem poslal 450 stran rukopisu a jim se to strašně líbilo,“ říká Rudiš. „Ale jedna věc jsou recenze a reakce v nakladatelství a druhá, jestli to lidi budou fakt číst.“

Že vznikla Winterbergova poslední cesta rovnou v němčině, bylo pro Rudiše úplně přirozené. „Celé to začalo tou větou o bitvě u Hradce Králové. Vyřkl ji můj kamarád Egbert, takový samotář z Lipska, ohromně sečtělý. On měl u Hradce dva předky, bojovali proti sobě a padli,“ vysvětluje. 

„A tím, že Egbert je Němec a tu větu řekl německy, jsem od začátku o celém příběhu přemýšlel v němčině.“ Psaní samo prý bylo překvapivě snadné, po letech rešeršování a sbírání historek měl Rudiš příběh dobře promyšlený a věděl, jak skončí. „Celé jsem to pak měl napsané za šest nebo sedm měsíců,“ říká s tím, že v němčině je leckdy koncentrovanější než v rodném jazyce. „Ale mojí mateřštinou samozřejmě zůstává čeština.“ 

Ve Winterbergově poslední cestě (česky vyjde příští rok na podzim) je všechno, co má Jaroslav Rudiš rád a co se v různých podobách objevuje i v jeho předchozích knížkách. Vlaky. Dějiny střední Evropy, jejich provázanost. Společná minulost Čechů a Němců, včetně jejích odvrácených stránek, které se však nedají ignorovat. Melancholie, tajemství, vtip. Rytmus, ba hudebnost. 

A samozřejmě silná první věta

 

Článek o dalším českém spisovateli žijícím a tvořícím v cizině, o Davidu Zábranském čtěte zde.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama