Menší zranění můžou dětem do života pomoct, říká parkourista Tomáš Zonyga

Po kom jsi tak výjimečně mrštný?

Nejspíš po mámě.

 

Otec nesportoval?

Můj biologický táta hrával fotbal na okresní úrovni, ale protože je Rakušan a já ho od šesti let neviděl, moc o tom nevím. Ale máma! Ta prý pořád někde šplhala, skákala nebo tancovala.

 

Takže se o tebe nebála, když sis ze všech sportů vybral právě parkour?

Nevzpomínám, že by mi jako dítěti jedinkrát řekla: „Nelez na ty stromy - a neskákej z nich!“ A když jsem ve čtrnácti letech naprosto propadl parkouru, tak viděla, že mě tahle aktivita neustále nutí něco trénovat a studovat. Začal jsem cestovat za podobně postiženými kamarády, rychle mě to naučilo samostatnosti, vlastně byla ráda.

 

Taky jsi neměl čas fetovat.

Přesně! Jejím pohledem bylo lepší, že dělám možná trochu nebezpečně působící sport, než kdybych kouřil, chodil po hospodách nebo hrál airsoft, při kterém zaplatím spoustu peněz za pušku a tou si vystřelím oko. Strašný moment jsem jí připravil až jako dvacetiletý, když jsem si při jedněch závodech v podstatě zlomil vaz.

 

Vaz?

První krční obratel. Tehdy jsem tři týdny nehybně ležel v nemocniční posteli a mamka říkala: „Doufám, že teď už skákat nebudeš.“

 

Co jsi jí odpověděl?

Že budu, což obrečela. Ale dobře věděla, že kdyby mi zakazovala nejmilejší činnost, utrpí tím náš vztah.

 

Rozhovor k poslechu zde:

 

 

Obyčejných zlomených končetin jsi míval vždycky hodně?

To je zajímavé - nikdy nic vážného. Zpětně mám pocit, že lehčí zranění můžou být pro děti paradoxně užitečná, protože tělo má dost energie na to, aby zregenerovalo, dítě pochopí, že je smrtelné, a bývá potom opatrnější. Kdežto mně se do dvaceti nic nestalo, a proto jsem své kousky vyhnal do extrémů.

 

Když se má makat, makám

Co pro tebe znamená fakt, že ses narodil tři roky po revoluci v městečku Lanžhot, takže na hranicích s Rakouskem a Slovenskem?

Je to opravdu spíš vesnice, takže jsem záviděl vrstevníkům z velkých měst, kteří měli spoustu příležitostí kde trénovat, jak se zlepšovat, a pořád se co učit. Ale už jako dítě jsem si to v hlavě nastavil tak, že když budu dřít, tak nakonec dokážu přinejmenším stejné věci jako oni.

 

Myslíš, že jsi měl zrovna pro parkour výjimečné dispozice?

Měl jsem všeobecně kladný vztah k jakékoli atletice a takové povahové nastavení, že když se má makat, tak makám. Nejdřív jsem hrával fotbal, kde když jsme třeba měli na tréninku sprintovat, tak to nikoho nebavilo, ale já přesto sprintoval naplno, jako možná jediný. I proto jsem s fotbalem skončil - připadalo mi zvláštní, že jde o kolektivní sport, kde ale někteří členové kolektivu zdaleka netrénují tolik jako jiní.

 

 

Co bylo tvým prvním parkourovým kouskem?

Ve čtrnácti jsme se v rámci hry honili, a já se až do té doby bál dělat salta i přemety. Najednou dokonce i mě samotného překvapilo, když jsem z ničeho nic uprostřed běhu položil ruce na lavičku a udělal první přemet. Kamarádi to natočili na video, kterého si všimli zkušenější kluci z vedlejší vesnice, zavolali mi, jak je fajn, že dělám parkour, nechápal jsem, o čem mluví, tak mi naposílali další videa, a já konečně pochopil, že existují lidé pilující triky, o které já se pokouším intuitivně - dejme tomu běh po zdi.

 

U jakého triku sis zlomil ten krční obratel?

U dvojitého podskočeného salta vzad, při kterém jsem dopadl na temeno.

 

Zkoušel jsi ho skočit někdy od té doby?

Radši ne. Zranění mě změnilo, dávám si už větší pozor. Tehdy mě trápilo, že jsem jedním špatným skokem přišel skoro o všechno, a řekl jsem si, že jestli se jednou zase rozhýbu, tak s vyšším záměrem než jenom vyhrávat závody. Od té doby se snažím co nejvíc učit jiné, zvlášť děti, protože parkour pod dobrým vedením jim pomáhá tělesně i psychicky. Poznal jsem třeba spoustu takových, co měly strach z výšek, ale za půl roku lozily úplně přirozeně po dvoumetrových zdech.

 

Hodí se ti parkour v běžném životě?

To neustálé skákání, nebo naopak, a lezení vzhůru je mojí přirozeností, ale asi jo. Když si jdu zahrát fotbal a zakopneme míč do koruny stromu, tak tam prostě vylezu. Když kamarádi staví domy, rád jim pomůžu s prací na střeše, a když jsme s kolegy budovali parkourové tělocvičny, tak jsme skoro nepotřebovali lešení.

 

Láká tě nějaký velký parkourový kousek?

Skok ze střechy paneláku? Ne. Podobné sny zmizely v těch mých dvaceti.

 

O co ti jde dnes?

Jako závodník chci podávat konstantně solidní výkon, a tím o sebe pečovat mentálně i fyzicky. Kdo se o sebe stará, ten většinou vydrží na světě déle a hlavně mu je mnohem déle dobře než člověku, který se už v mládí uvelebí na gauči.

 

Zažil jsi někdy gaučové období?

Když přišel covid. Odpadly všechny lekce, které vedu. Sám jsem musel na dva týdny do karantény, a najednou si uvědomil, že jsem apatický, a navíc čím dál těžší.

 

Kdy tě parkour začal živit?

Roku 2010 jsme s kamarády založili tým, se kterým jsme se zviditelnili v soutěži Česko-Slovensko má talent. Bylo mi osmnáct, připadal si slavnej a jezdili jsme dělat show po různých maturácích, kde nám dali za pět minut skákání neuvěřitelných osm stovek na hlavu. Roku 2013 přišel ten úraz, ale taky jsme tou dobou začali pořádat první dětské parkourové tábory, a o tři roky později pak ve čtyřech městech postavili tělocvičny In Motion Academy, ve kterých vedeme parkourové lekce - a takhle se stal koníček naší profesí.

 

Příště omezit četbu knih!

Popíšeš mi konkrétní okamžik, který máš na parkouru rád?

Třeba tenhle: pořádně se rozběhnu, letím patnáct stop vzduchem, přistanu přesně na zábradlí a tam zůstanu stát.

 

Trénuješ pořád hodně?

Neustále střídám kondiční tréninky, cvičím sprinty, odrazy, a k tomu denně dělám i parkour, takže si zvyšuju sílu a zároveň udržuju lehkost. Při závodech je důležité být lehký, a mně opravdu stačí dva dny válení, abych příšerně ztěžkl.

 

Na nedávném mistrovství světa v Sofii jsi skončil desátý. Co jsi cítil - spokojenost?

Ani ne, udělal jsem hodně chyb.

 

Jakého typu?

Nejzávažnější chyba tkvěla v tom, o čem si povídáme. Letošní letní prázdniny jsem se cítil trochu osaměle, smutně, a od rána do večera si četl.

 

Co?

Hlavně knížky o osobním rozvoji nebo o tom, jak funguje lidský mozek; o nastavení naší mysli. Mám pocit, že to je důležité pro mě, ale taky pro účastníky mých lekcí - nechci děti učit jenom skoky a salta, ale rád bych jim vštípil vědomí, že mají na víc, než si myslí... Nicméně když člověk dva měsíce na úkor tréninku čte, musí se to projevit. Zvlášť když v Sofii byla těžká dráha - skočíš z výšky a po dopadu se hned odrážíš k dalšímu skoku. Svaly jsem z toho měl v takovém přepětí, že jsem druhý den skoro nemohl chodit.

 

Není to už věkem?

Ve dvaceti osmi sice v Česku patřím mezi nejstarší, ale pokud nepolevím v tréninku, tak ještě deset let můžu bejt docela dobrej... No nic - druhý den mi v semifinále dali zrcadlově obrácenou dráhu oproti včerejšku, já byl příliš unavený na to, abych se překážky učil znovu, šel jsem do toho na první dobrou, neměl dost energie, a tak jsem při dvou doskocích spadl dozadu, čímž nabereš neřešitelnou časovou ztrátu. Škoda. Kdybych v létě dvě tři knížky oželel, třeba bych se do šestičlenného finále dostal.

 

Jsi vystudovaný tělocvikář. Byl bys ochotný učit na základce?

Kdyby fungoval systém, ve kterém nadšení učitelé dostávají výrazně lepší plat než ti, kteří se nepředřou a možná ani nemají zájem vychovat z dětí schopné a slušné dospělé, tak bych tu práci dělal rád. Než takový systém vznikne, radši zkusím vychovávat ty, kteří mají trochu zájem. U toho můžu trénovat sám sebe, občas si zahrát v divadle nebo jako kaskadér ve filmu, napsat o parkouru knížku... A tímhle pestrým životem si udržuju energii, která by po pár měsících povinného školního tělocviku snadno mohla vyprchat.