Menší zranění můžou dětem do života pomoct, říká parkourista Tomáš Zonyga

Po kom jsi tak výjimečně mrštný?

Nejspíš po mámě.

Otec nesportoval?

Můj biologický táta hrával fotbal na okresní úrovni, ale protože je Rakušan a já ho od šesti let neviděl, moc o tom nevím. Ale máma! Ta prý pořád někde šplhala, skákala nebo tancovala.

Takže se o tebe nebála, když sis ze všech sportů vybral právě parkour?

Nevzpomínám, že by mi jako dítěti jedinkrát řekla: „Nelez na ty stromy – a neskákej z nich!“ A když jsem ve čtrnácti letech naprosto propadl parkouru, tak viděla, že mě tahle aktivita neustále nutí něco trénovat a studovat. Začal jsem cestovat za podobně postiženými kamarády, rychle mě to naučilo samostatnosti, vlastně byla ráda.

Taky jsi neměl čas fetovat.

Přesně! Jejím pohledem bylo lepší, že dělám možná trochu nebezpečně působící sport, než kdybych kouřil, chodil po hospodách nebo hrál airsoft, při kterém zaplatím spoustu peněz za pušku a tou si vystřelím oko. Strašný moment jsem jí připravil až jako dvacetiletý, když jsem si při jedněch závodech v podstatě zlomil vaz.

Vaz?

První krční obratel. Tehdy jsem tři týdny nehybně ležel v nemocniční posteli a mamka říkala: „Doufám, že teď už skákat nebudeš.“

Co jsi jí odpověděl?