Boty, zastavte se. Tady končí Bangladéš

Report

Chvíli už se zdálo, že se ze mě stává moudrý a klidný muž. Běžel jsem přes celý Bangladéš, a zatímco jih byl krutý, na severu se mozek zvláštně vyčistil. Dnes už vím, že to bylo dočasné, ale smysl můj bizarní výkon měl: stovky lidí „banglaběhu“ fandily a postupně během něj naposílaly tamním chudým školákům dvě stě tisíc korun.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Běžím mezi rýžovými poli, která začínají padesát kilometrů nad hlučnou a špinavou metropolí Dhákou, a vzpomenu si na jednoho ze svých nejlepších přátel – spolužáka z gymnázia, znám se s ním čtvrt století.

Vždycky jsem myslel, že ho znám dobře, ale pletl jsem se, nedávno překvapil.

Dobrovolně odešel z dobře placené šéfovské pozice v novinách a začal pořádat školení a kurzy, na kterých učí muže, jak pracovat se svým vnitřním mužstvím, jak ho správně rozvíjet, jak díky tomu lépe žít – víc nevím, nikdy jsem se o tahle ezotericky působící učení nezajímal, a to jsem taky kamarádovi řekl: „Podle mě děláš chybu...“

... Bacha, tady se plazí dvoumetrovej had, metr ode mě! Fuj, to jsem se lekl – mezi bangladéšskými rýžovými poli se běží mnohem líp než mezi výfuky a cihelnami, ale přinejmenším na hady si musím dávat pozor...

Na druhou stranu jsem kamaráda chápal, protože krize středního věku není výmysl. I já poslední dobou přemýšlím, jestli žiju správně, a občas nevím. Jsou dny, kdy mám mozek ve svěráku, usmívám se leda z donucení, není mi přesně jasné proč. Práci mám krásnou, rodinu skvělou...

I tak jsem kamarádovi mluvil do duše: „Fakt mi připadá divný, že jsi léta psal články, vymýšlel titulky, chodil na porady, a najednou poučuješ lidi o tom, jak mají správně žít – vždyť když to děláš ty, mohl bych to klidně dělat taky.“

Zadíval se mi do očí: „Jo, možná bys mohl. Hodně jsi toho procestoval, občas musel překonávat nepohodlí, podle mě už máš co předávat...“

Hned za rýžovým polem začíná vesnice, kde si dám běžeckou přestávku, opláchnu lebku pod pumpou a u vousáče v sukni objednám čaj se sladkým kondenzovaným mlékem.

Za chvíli se k čajovému stánku seběhne zbytek vsi, mám ještě minutu na vzpomínání: Když tu větu, „možná bys mohl“, kamarád vyslovil, zaklepal jsem si na čelo, ale po deseti bangladéšských maratonech v řadě si připadám tak nějak nově, čistěji, spokojeněji, než když jsem do Asie přiletěl.

Možná se přece jen blížím jakémusi osvícení. Kariéra duchovního mistra není vyloučena.

 

Hororová scéna

Zvládnout davy čumilů při čajových zastávkách je jedním z důležitých úkolů na současné cestě k osvícení, ale já mám přece jen výhodu v tom, že jsem od patnácti stopoval po divných zemích – a díky práci „novináře se zaměřením na ztřeštěnosti“ nakonec prostopoval svět.

Právě díky čumilům jsem se kdysi, to mi mohlo být tak osmnáct, přestal při svých cestách bát lidí. Bylo to poprvé, kdy jsem cestoval úplně sám, na východě Turecka. Jednou za soumraku jsem si postavil stan u břehu Vanského jezera a najednou vidím, že se ke mně z nedaleké vesnice blíží pětice tvorů; malých a shrbených mužů, skoro liliputů, ale všichni měli ruce jako lopaty. Zastavili přede mnou, dlouze civěli, a já dostal strach, byla to hororová scéna. Něco řekli kurdsky – pochopil jsem, že si mám sednout. Taky usedli, jen jeden se odšoural zpátky do vesnice, odkud za chvíli přinesl konvici čaje; to už jsem od ostatních dostával lekci kurdštiny, ze skřetů se stávali mí kamarádi, strach z lidí navždy vymizel...

Občas se ale přesto něčeho bojím, zvlášť od dob, kdy mám děti. Párkrát jsem měl strach o zdraví: stalo se to, když jsem uvízl uprostřed Konga, ve kterém bublala občanská válka a mně se ztratila cesta, po níž bych mohl rychle zmizet. Stalo se to na severu Afriky, kdy jsem zkolaboval nakažen malárií. A stalo se to i teď v Bangladéši.

Hned první den mi došlo, že jsem se pustil do velmi nepromyšlené běžecké akce – vždyť já tady pod tím sluncem hořím, zděsil jsem se, schnu, dusím se a slábnu. Jak směrem k Dháce přibývalo smogu, skutečně jsem už psal esemesky lidem, kteří jsou nesmírně hodní, ale já je tou dobou v duchu nesnášel, protože mi cestu do Bangladéše nabídli, totiž pracovníkům humanitární organizace Adra: „Končím, hoši, končím, já mám život rád!“

Přesně vzpomínám, kdy moje zoufalství dosáhlo vrcholu. To už jsem ani neběžel, jen se tak ploužil po jakési dálnici plné předpotopních smradlavých náklaďáků, a najednou jsem uprostřed toho pekelného provozu, na přímém slunci, zahlédl drobnou ženu, která otupěle hlídala, jak jí schne na asfaltu koriandr nebo co to bylo.

Představil jsem si, že ta žena je tam uvězněná od rána do večera; že jí těžknou plíce a přemýšlí, zemře-li dřív udušením, vedrem, anebo to do ní napálí náklaďák, který se nestačil vyhnout.

Tak tehdy nastala krize – usedl jsem pod chlebovníkový strom a snažil se Bangladéš rozdýchat. Přišlo ke mně zvědavé tele, i ono zblízka civělo. A já to tele bez rozmyslu objal, svůj spálený nos jsem třel o jeho čumák, šeptal něžná citoslovce... Zhruba totéž zažil filozof Friedrich Nietzsche: roku 1889 spatřil, jak drožkář na turínském náměstí bije svého koně, s pláčem zvíře objal a pak se psychicky zhroutil.

Navždy.

Já se po chvíli zvedl a donutil nohy k pohybu, dokonce i mozek k akci: Přes osmnáctimilionovou Dháku nepoběžím, rozhodl jsem se, a klidně pojedu na motorce ještě třicet kilometrů nad ni, až tam, kde končí les komínů a začíná ten skutečný; stromy. Občas i kus džungle s opicemi.

 

První paprsek osvícení

Náhle všechno začalo být lepší, dokonce mi zabouřilo a sprchlo. V dubnu končívá období sucha, prach se usadí, cihelny přestanou čoudit – teď už by se žádná cihla nevysušila. Z vedra je přijatelné teplo, cesta k severu úzká a klidná, po ní jezdí koňské povozy plné sena, tak s nimi občas závodím – koně mají podobné tempo jako já, devět kilometrů v hodině, protože je žádný drožkář nebije. Když proběhnu opičí džunglí, čeká mě kromě všudypřítomné rýže taky spousta rybníčků a plantáže – hlavně ananasové nebo banánové. Ananas se jí slaný, občas s trochou chilli, a banánů jsou desítky druhů. Některé se spoustou pecek, ale nějaká pecka mě nemůže rozhodit, protože cítím, že mysl se odrazila ode dna a jako by ji skutečně začal ozařovat paprsek osvícení.

Asi i proto mi teď vůbec nevadí ten půlkruh čumilů – kromě čaje si dám ještě chlebovou placku čapátí, k tomu misku pálivé čočkové polévky (za celou snídani zaplatím sotva deset korun), pak nasadím umělý úsměv a během vteřiny vypnu pozornost. Je mi jedno, že jsem jak gorilka v zoo, že mě zblízka pozoruje dvacet chlápků, kteří potkají bělocha párkrát za život a vytrvalostního běžce vidí prvně, protože kdo by chtěl v těchhle podmínkách jenom tak běhat? Ano, občas se tu běhá, ale jedině za kriketovým míčkem nebo za kopačákem, tehdy to je zábava...

Snídám, jako bych byl doma; jako by právě nepřiběhl další bosý muslim s dlouhým, zářivě oranžovým vousem; už jsem si zvykl.

Je to zvláštní, ale těmhle lidem stačí, když jsou na chvíli se mnou, hledí na mě jak na svatý obrázek – a já jsem přitom zpocenější než krysa, špinavý a smrdím. No nic, chutnalo mi, ještě jednu porci čočky!

 

Exot běží krajinou

Dobré je, že se můžu starat výhradně o svoji pouť Bangladéšem. Nemám například žádné potíže s vojáky nebo policisty, ti mi většinou salutují, načež přemýšlejí, jestli se jim ten divný běžec jenom nezdál.

Třeba v rovníkové Africe mě uniformy ničily – zažíval jsem spoustu kontrol, musel dávat úplatky.

Tady v Bangladéši ale vzpomínám spíš na to, jak jsem kdysi vyrazil stopem na olympiádu do Pekingu a několik znalců tvrdilo, že poslední čtyři tisíce kilometrů přes Čínu neprojedu. Ne? Projel jsem ji velmi snadno: policajti ze mě byli zoufalí, rukama, nohama a pravděpodobně i čínsky vysvětlovali, že bych tady rozhodně stopovat neměl, ale já dělal tak hloupého, že nakonec raději začali mávat na auta sami a do nějakého mě posadili.

Tak teď zažívám situaci podobnou.

Po celou dobu mě doprovází na motorce jeden zdejší spolupracovník Adry; veze krosnu, a když houknu, koupí v příští vesnici kokos anebo šťávu z vylisované cukrové třtiny.

Takový pomocník mě taky budí – nebýt jeho, nikdy bych si v pět hodin ráno tenisky neobul, spal bych nejmíň do devíti, spíš až do večera...

Na jihu mě doprovázel Richard, a toho jsem se jednou za svítání zeptal, jak se mu v hotelu spalo: „Dobrý, ne? Elektřina funkční, moskytiéra bez děr, větráky...“ A Richard pokrčil rameny: „Už jsem zažil i lepší spánek. O půlnoci přijeli policajti a chtěli o tobě vědět první poslední, půl hodiny se vyptávali.“

Zvláštní – mě nevzbudili.

Podobnou příhodu zažívám na severu se svým druhým motorkářem jménem Timon. Obvykle to děláváme tak, že mu řeknu, aby jel napřed: „Počkej na mě, kamaráde, v příští vesnici – přiběhnu tam zhruba za půl hodiny.“ Tentokrát ho ale potkám po pár minutách uprostřed lesa, kde už sehnal rikšu a společně s ním zvedá na trojkolku svůj těžký motocykl. „Zastavili mě policajti,“ šklebí se, „řekli, že jsou dnes v tomhle okrese volby a jezdit venku smějí z bezpečnostních důvodů jenom registrovaní rikšové. Vysvětloval jsem, že doprovázím běžícího turistu, ale nezajímalo je to, až do půlnoci mi zabavili klíčky...“ Čili rodilý Bangladéšan se musí nechat z bezpečnostních důvodů odvézt na příští ubytovnu, zatímco exot běží dál krajinou a kokosy si po zbytek etapy shání sám.

 

Lepší než nic

Myslím, že právě onoho volebního dne, kdy běžím bez Timona, udělám k osvícení zásadní skok. Nejdřív je má mysl ještě rušena vnějšími vlivy – před mešitami nebo na fotbalových hřištích se shlukují davy Bangladéšanů, máčejí bříška prstů do inkoustu a otiskem volí buď stranu ve znaku s kytičkou, kolibříkem, motýlkem, anebo letadlem. Často jsou jak děti. Když spatří bílého muže v krátkých trenclích, snaží se ho každá vesnická strana ulovit. „Podpoř nás,“ prosí mě jedni. „Buď naším lídrem,“ žádají druzí.

Podpořil bych všechny, ale vzpomenu si, jak jsem kdysi z furiantství podpořil v jakémsi tureckém městečku tamní Kurdy, načež jsem byl zatčen, uvězněn a následně vyhoštěn.

Přesto se k pár selfie uvolím, „Ať žijou kolibříci!“ A: „Sláva letadlům!“ Směje se tomu i opozice, já ovšem jakékoli stranické funkce odmítám, běžím dál bangladéšským venkovem – a najednou si všimnu té změny v nastavení mozku.

Nejspíš jsem si zvykl na nový rytmus: za svítání rozkmitat nohy, zvládnout dvacet kilometrů během, než začne vedro, pak přejít do klusu, ke konci klidně do chůze, ale odpoledne být v cíli další etapy, o dvaačtyřicet kilometrů dál. Bez přestávek na čaje a chlebové placky mi trvá takový maraton obvykle okolo šesti hodin, i s přestávkami zhruba osm.

Na jihu Bangladéše jsem měl ještě hlavu plnou pochybností, stresů, myšlenek na práci, maglajzu, ale jak teď běžím sám, jako bych meditoval. Začínají dlouhé, třeba pětikilometrové úseky, ve kterých úplně zapomenu na to, kde jsem. Mozek si najde vždy jen jedno silné téma – a dnes (asi že jsou tu ty volby) přemýšlím zcela vážně, a přitom s příjemnou lehkostí nad tím, že bych se mohl stát českým prezidentem. Je mi dobře. Cítím se dospělý a velmi silný, takový člověk, který všechno zvládne, snad i moře by se před ním rozestoupilo. Mým politickým sloganem bude „Lepší než nic“, plánuju, a snadno smířím havlovce se zemanovci, babišovci i klausovci – dlouhý běh vyhraje nad lží a nenávistí...

„Dneska ani nevypadáš unaveně,“ vítá mě Timon, „šlo to dobře, viď?“

Myšlenkami jsem pořád na Pražském hradě, a tak ho nejspíš odpověď zarazí: „Lepší než nic.“

Kdosi v dálce hraje na flétnu, v muslimské škole čte stovka hlasů korán, staré babky napichují kravský trus na klacky, aby bylo čím zatopit, a pětiletí kluci honí klackem po polňačce pneumatiku. „Jo, Timone, šlo to výborně.“

 

Dej jim najíst

K euforii mi pomáhají i další okolnosti: většinou se ubytujeme v nějaké adventistické škole, já zapnu internet a vidím, že fanoušci mého běhu poslali další tisíce korun bangladéšským studentům.

Vím, že to má smysl; tyhle školy v Bangladéši působí jako oázy klidu. Zatímco všude jinde se například válí plno odpadků, ve školních areálech je vždycky vzorně uklizeno. Děti chodí v čistých uniformách, s učebnicemi v podpaží, ty starší dovedou anglicky a neciví na mě, chtějí si povídat: „Good afternoon, sir, how are you?“

Školy bývají internátní, děti tu po většinu roku žijí – každé má svou vlastní postel a velkou mísu teplého jídla třikrát denně, což jinde v Bangladéši není běžné.

Spousta těch dětí má sponzory v Česku – tu dalekou zemi znají, považují ji za nejlepší na světě.

A mě to mírně dojímá, protože jsem Bangladéšany poznal jako pracovitý, přátelský a usměvavý národ: děti si vzdělání zaslouží.

Dospělí se mě občas ptají, nevím-li, jak se má Milan Moskala, tak říkám, že dobře. Pan Moskala je tady pojem – právě on před dvaceti lety spustil českou pomoc v Bangladéši.

Nedávno jsem se tohoto sedmdesátiletého zubního lékaře ptal, jak to tenkrát začalo, a jeho vyprávění si pamatuju:

„Roku 1998 jsem dostal místo na klinice v Dháce, přiletěli jsme s manželkou a dcerou, a už na letišti čekala spousta dětí, tahaly nás za rukávy, ať dáme bakšiš. My se na ně dívali jak na zjevení, ale brzy jsem zjistil, že ty děti jsou opravdu hladové,“ řekl mi hluboce věřící Moskala. „Jako křesťané jsme se modlili a já cítil, jak Pán Bůh říká, abych jim dal najíst. Nakoupili jsme prvních deset kilogramů rýže a zeleniny, navařili sto porcí jídla, zajeli do blízkého slumu, kde se to všechno snědlo během tří minut, a když jsme se rozjeli nazpět, tak těch dětí, co zklamaně bouchaly na kapotu, bylo mnohem víc než najedených... Pán Bůh jako by mě povzbuzoval: Dobře jsi začal, jen v tom pokračuj, takže jsme děti dál krmili, ale to nestačí, bylo je třeba také vzdělávat, proto jsme pro ně otevřeli i školu, v Česku se začali nabízet první sponzoři...“

Během dvaceti dalších let Češi pomohli vystudovat mnoha tisícům dětí v chudé zemi, do níž se většina z nich nikdy nepodívá.

 

Rýžový doping

V cestě za osvícením mě už brzdí jenom maličkosti, například přízemní touhy – čočka s rýží špatná není, když ale doběhnu, dal bych si pivo.

Není.

Navštívil jsem třetinu zemí světa, a jen ve dvou nesehnal kapku alkoholu; byly to Libye a Mauretánie, muslimské země na severu Afriky.

I teď jsem v zemi převážně muslimské, i tady je alkohol zakázaný, jenže Bangladéš je přece jen národnostně i nábožensky pestřejší, žije tu spousta hinduistů, nějací buddhisté, křesťani... Já se denně pohybuju mezi křesťany, kteří ze zásady nepijí, mezi adventisty, ovšem kde je vůle, tam je cesta, takže když jednou doběhnu do internátní školy ve vsi Jalcharta, mladý pan ředitel jménem Jewel mě chytne za paži a dovede pět metrů za školní zeď, do chaloupky paní hospodářky. „Sedej,“ řekne mi. „Spousta zdejších rodin má doma vypálený drink, říkáme tomu rýžový džus, tady máš sklenici…“

Chuť je relativně snesitelná a ranní kocovina taky – alkohol mi sice zabil pár mozkových buněk, ale zároveň dodal energii, takže vyběhnu s dobrou náladou a ředitel Jewel se přidá na motorce: „Rozdal jsem ve škole úkoly a chci tě doprovázet!“

Rozhodnu se před ním vytáhnout, tak tentokrát letím, i s pár přestávkami dnes maraton zvládnu za šest hodin, to je snad nový bangladéšský rekord.

Při těch pár zastávkách se Jewela ptám, jestli se nenudí, on ale vypadá nadšeně: „Tohle je úžasnej den!“

Ano, taky mám ten pocit, jen mě teda začínají bolet kolena, po rýžovici jsem se nechal zbytečně unést. Musím se vrátit ke svému rozvážnému běhu indiánskému.

 

Zas si koušeš nehty?

Bangladéš je nekonečná placka, ale najednou před sebou vidím kopce. Zároveň potkávám první pohraničníky (ano, salutují mi), takže jsem v cílové rovince, dobíhám na hranici s Indií.

Nejsevernější škola, v níž budu spát, stojí ve vesnici Monosapara. Venku probíhá jakýsi muslimský festival, kolem mešity se celý den zpívá o Alláhovi, ale v areálu školy mi děti sborově zpívají píseň křesťanskou, kterou nacvičily „speciálně pro Čechy“. Tvářím se jako budoucí prezident, ale nohy netrpělivě říkají, že by ještě z jakési setrvačnosti běžely dál.

Jenom klid, odpovídá mozek, však je zítra volný den, a tak se proběhnete po okolí.

Oznámím to šéfům školy, mužům důstojným a vlídným.

Oni mě poprosí, ať nikam neběžím. „Je to nebezpečné,“ říkají, „jsi na hranicích, hrozí ti tu třeba i únos, a kdyby se něco stalo, odneseme to my…“

Vysvětluju, že jsem běžel přes celou zemi a nenarazil na jediné nebezpečí, ale trvají na svém, takže chci na druhý den vyběhnout tajně, ale nejde to, asi s tím počítali, uzamkli bránu.

Mohl bych spát celý den, namísto toho ale trpím.

Zjišťuju, že si po tom osvíceném posledním týdnu zase začínám okusovat nehty.

Uznám, že bych byl prezidentem „úplně na nic“, a jak je trapné, že jsem o tom vůbec přemýšlel: ruším kandidaturu. Když o tři dny později přiletím do Prahy, tak na otázku „Jaké to bylo?“ poctivě odpovídám: „Celkem dobrý, už přesně nevím.“

Během, klusem a rychlou chůzí jsem zvládl pět set kilometrů přes Bangladéš, trochu pomohl tamním dětem, ale bohužel: žádné opravdové osvícení se zatím nekoná.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement