Plechové hvězdy prachem pokryté

Lidé

Filmová plátna proslavila řadu automobilů, typickým příkladem je Aston Martin ve filmech Jamese Bonda. Pak jsou zde ovšem vozy, za nimiž se nikdo neohlédne, ale jsou potřeba: historické dodávky, náklaďáky nebo zemědělské stroje, které svou roli ve filmech hrají skromně a zodpovědně. Jejich kouzlu propadl Martin Stárek, sběratel z Mníšku pod Brdy. Leckdy dává dávno zapomenutým vozům šanci na druhý život – stroje z jeho muzea zásobují filmařské štáby.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Bývalý statek je schovaný na konci úzké asfaltky, která se vine pod mohutnými převislými větvemi starých stromů. Člověk si připadá, že už musel cíl minout. Z potemnělé cesty se ale náhle otevře dobře schované údolí. Scéna vypadá – příznačně – jako z filmu.

Na stráni stojí rozložitá usedlost. Původní hospodářské budovy kdysi nahradila továrna, následně vše drsně poznamenala socialistická éra. Dodnes je ale patrné, že jde o historické místo, stavby jsou mohutné a daleko od sebe. Jestli je tu ještě něco nápadného, tak naprostý klid. Žádný shon, žádní lidé, jen dva zvědaví psi se přijdou se zájmem podívat, kdo to přijel.

Že u vjezdu rezne malý buldozer, to u bývalého JZD nepřekvapí, takových zapomenutých strojů je všude spousta. Tamhle stojí letitý traktor se zapřaženým přívěsem, vedle klasická modrá avie. Prostě statek.

Ale jakmile se otevřou první vrata, spadne návštěvníkovi brada. A nemusíte být zrovna znalec starých vozů. Vlastně by byl skoro zázrak, kdybyste tady nenašli stroj, který vidíte poprvé v životě. 

 

Mohutná auta, stroje a všemožné vehikly zde spořádaně stojí jeden vedle druhého, některé noblesně, jiné namačkané, že lze sotva projít. Většina z nich vypadala jako nová nejspíš jen první den služby. Svou aktivní kariéru strávily na cestách i necestách, rozvážely, oraly a tahaly den co den, v létě, v zimě. Jak to u takových pracovních náčiní bývá, nikdo je nešetřil, málokdo si k nim vytvořil vztah. Ne že by některé z těch strojů nebyly předmětem jistého obdivu, zvláště ty nejstarší v čele s obří americkou lokomobilou neboli parním traktorem Case z roku 1913 musely ve své době působit pořádný poprask, kamkoli přijely. Ale tu pravou náklonnost jim projevil nejspíš až jejich současný majitel: sběratel Martin Stárek, který již v mládí propadl kouzlu užitkových vozidel. Sám přiznává, že jeho touha zachránit každý stroj se stala diagnózou. Sběratelství automobilů je posledních deset let v módě a pustili se do něj i ti, kterým dosud veterány nic moc neříkaly. Ale dávat dohromady vysloužilé náklaďáky? Ne zrovna opatrované užitkové dodávky? Nebo dokonce parní traktory? To už chce velkou dávku nadšení.

Vášeň Martina Stárka se ovšem nakonec setkala s poptávkou ve filmovém průmyslu. Přesně takové stroje totiž filmařské štáby často shánějí – ale o tom až za chvíli.

 

Jen očistit svíčky

Martin Stárek se o stará auta začal zajímat už v dětství. „Ne jako kamarádi, kteří obdivovali nové sporťáky. Mě fascinovaly automobily i stroje ze samých začátků. Možná to máme trochu v rodě, děda byl konstruktér lokomotiv,“ říká.

První auto si pořídil koncem sedmdesátých let, když mu bylo osmnáct: nešlo ovšem o žádný muzejní exponát, ale Renault 8, byť ojetý a zrezivělý. „Zvažoval jsem, jestli si pořídím něco novějšího, abych působil na děvčata jako frajer, nebo něco starého, tehdy navíc výrazně levnějšího. No jasně že vyhrály holky.“ 

Druhé auto už ovšem byla Praga Piccolo z roku 1930. „Sehnal jsem ji asi v devatenácti a prodal teprve před pár lety, měl jsem ji dobře třicet let. Ale pravda je, že jsem ve veterán klubu jako mladík a s takovým vozem moc zájmu nevzbuzoval, dnes by udělala více parády,“ vzpomíná Martin Stárek, který v dubnu oslavil šedesátiny.

K první pragovce začaly přibývat další a další vozy, sem tam traktor a už to jelo. Nejprve nebylo kde parkovat, zkoušel tedy různé stodoly, stávalo se, že mu do strojů vlezly děti a něco rozbily. „Taky mi auto ukradli nebo mě zničehonic ze stodoly vyhnali, že ji potřebují. Klid jsem měl, až když jsem si zajistil vlastní prostory.“

Ze své sbírky se hlavně těšil, příliš neopravoval ani nerenovoval, v té době se prý na technický stav tolik nehledělo. „Navíc ta auta jsou jednoduchá. Do pragovky stačilo po dvaceti letech nalít benzin, očistit svíčky a už se jezdilo,“ vypráví Martin Stárek.

 

Na motor je i pračka

V pestré sbírce Martina Stárka vedle sebe trůní ojedinělý tahač Tatra 138 v neobvyklém dvounápravovém provedení, které používala armáda na přehlídkách. Dále multikára jako transportní vozík bez volantu, ovládaná jen naklápěním řidiče – a taky sovětské monstrum Kirovec, schopné díky patnáctilitrovému osmiválci a šestnáctistupňové převodovce projet hluboce zoraným polem jako tank; a jen tak, aby se neřeklo, také práškovací letadlo, známý Čmelák.

Tatrovka působí zachovale, však má dokonce veteránskou registraci, Kirovec také vzbuzuje dojem, že by mohl na pokyn řidiče projet ven raz dva – s ohledem na jeho sílu nejspíš rovnou boční stěnou a střechou, o kterou se při své výšce necelých čtyř metrů téměř opírá. Místa tu po letech střádání moc není, a když se nějaký plácek najde, hned na něm spočine motocykl od známého, vyřazený motor nebo převodovka, které chtěl původní majitel nechat sešrotovat. 

Opět hotová filmová scéna, zrovna jako ze Slavností sněženek.

Jenže místo Jaromíra Hanzlíka, který v onom snímku levně skoupil výhradně levé holínky („do dílny, aby nezáblo“) a směňuje, co se dá, až tak přijde i ke své rázné družce („vyměnil jsem ji za obraz – krajinka v zimním hávu“), pan Stárek „zachraňuje“. Už jen jak to vysloví, potměšile se pousměje. Skromně provází svým Muzeem užitkové techniky, jak se tohle místo ofi-ciálně nazývá. Pro veřejnost však otvírá spíše výjimečně. 

Je to trochu škoda, návštěvník nestačí vycházet z údivu, když v jedné z bývalých stájí, mezi traktory všemožného stáří a stavu, narazí na vyřazený mandl a pračku poháněnou – motorem!

„Má dokonce dvouválec. Pochází z Kanady, ale koupil jsem ji tak před deseti lety od jednoho Angličana. Z legrace jsem mu napsal, že bude mít konečně manželka radost, když jí přivezu pračku. A on tomu, chudák, uvěřil: asi si myslel, že snad pereme ještě v neckách.“

Vrcholným vrtochem v celé sbírce, čítající přes sto vozidel různého stáří, stavu a původu a nepočítaně dalších strojů, jsou takzvané stabilní motory. Větší či menší jedno- či víceválcové agregáty, některé k přišroubování do podlahy, většina ovšem na kolových podvozcích. Snad ještě za císaře pána a hlavně v meziválečném období poháněly v dílnách s pomocí řemenu kdeco. Je jich tu kolem stovky.

Tak schválně, co je třeba tenhle zač, snažím se majitele nachytat. „No vidíte, ten je zrovna velmi vzácný, značky Hušek z Plzně. Nejradši mám ale ten úplně první. Byl v nádherném nálezovém stavu. Majitel, starý pán, ho nechtěl dlouho prodat, ale pak svolil. A aby mi udělal radost, tu krásně zachovalou patinu natřel různými neoriginálními barvičkami. Šly na mě mdloby.“

A nejnovější přírůstek? Ta modrá avie, donedávna běžná součást takových statků, je vlastně v současnosti také exponát. „Avie už nejsou a nebudou, tak jsem ji koupil,“ usmívá se Martin Stárek.

 

Ráj pro filmaře

Původně přitom sbíral vysloužilé stroje jen pro potěchu, ale když se radost stala div ne posedlostí, přišla nabídka na zápůjčku jednoho z „exponátů“ do filmu. A už u toho zůstalo. Dnes je Martin Stárek osvědčeným dodavatelem štábů z Česka i ze zahraničí, zvláště pokud se shánějí po co nejstarších užitkových vozech. 

Všechna auta se snaží udržovat v pojízdném, ale také co nejpůvodnějším stavu. Takže žádné přelakování moderním, vodou ředitelným lakem, který září více, než když byl vůz nový. Sem tam najdete na válečném modelu i průstřely. Tyhle filmové hvězdy jsou z kategorie pracantů, takže nějaká ta oděrka, trocha rzi a pár vrásek na chladiči jsou žádané a autentické.

Aby nevznikla mýlka: pan Stárek spolu s kolegou dokážou vdechnout život i dávno rozpadlému autu. Během tří let pečlivě zrenovovali vzácnou lokomobilu a v době naší návštěvy měli zrovna na dílně unikátní Nash Quad, americké užitkové auto z roku 1916, s dodnes ojedinělým pohonem všech kol kombinovaným s řiditelnými i zadními koly. Vůz koupil ve velmi nekompletním stavu a nyní jej dává dohromady, včetně motoru, sporé karoserie, všemožných hřídelí a právě stávkujícího diferen-ciálu. Na nástěnce visí dobové snímky, mechanikovi dokonce sehnal kopii originální brožury se seznamem dílů.

Dokážou tu vyrobit i automobil na zakázku. V jedné z hal stojí podivný, patrně předválečný mercedes s nápadným logem na chladiči. „To je naše konstrukce,“ usmívá se pan Stárek. „Filmaři potřebují shodit auto ze srázu, tak jsme jim ho vyrobili.“ 

Není to škoda? – ptám se.

„Ale kdepak, to je ve skutečnosti starý poválečný vůz Garant z východního Německa. Má podobné proporce, ale je menší. Původní auto bylo ve zbědovaném stavu, téměř bez šance na renovaci. Tak jsme mu upravili budku, přidali na nefunkční chladič hvězdu a bude z něj mercedes, který se proslaví pár sekundami ve filmu. Než dopadne na tvrdou zem,“ vysvětluje sběratel a vlastně i konstruktér v jedné osobě, pro kterého je práce pro film hlavní živností.

 

Život jako ve filmu

„Málokdy filmaři lpějí do detailu na historických reáliích kolem užitkových vozů. Mnohem častěji se jim hodí naše dodávka, protože je ohromná, a když jen tak stojí v dáli v záběru, pomůže zakrýt třeba moderní telefonní budku,“ vysvětluje pan Stárek. „Nebo tady pohřební Renault Colorale: ten si zahrál ve filmu Jan Palach, když do něj nakládají rakev. Nikdo si během těch pár krátkých záběrů nevšimne, že to není škodovka, jaká se tehdy u nás běžně používala, zezadu vypadají oba vozy podobně.“

Hned vedle pohřební dodávky stojí mezi ostatními užitkovými hromotluky unikát, luxusní americký buick z třicátých let s tehdy oblíbeným řadovým osmiválcem, hotový mafiánský bourák. Co ten tady dělá? „Potřeboval jsem koupit nějaké auto, s kterým bych mohl pohodlně svézt také rodinu,“ usmívá se pan Stárek. „Aby bylo ještě patřičně staré, ale dostatečně pohodlné a zajímavé. Tak to vyhrál tenhle buick.“

Zkrátka opět téměř jako ve filmu Slavnosti sněženek. Ovšem kdyby Rudolf Hrušínský nevezl ženu, dceru a vnouče na traktoru, ale v buicku jako Martin Stárek, určitě by mu jeho polovička slavně nespílala: To je dost, žes nás taky jednou vyvez! •

 

Autor je publicista, automobilovému odvětví se věnuje přes 25 let.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement