Kdo může za Putina

Klást si ty otázky je zcela namístě.

Co jsme měli v minulých letech dělat, aby ta velká Putinova válka nezačala? Kdo všechno mimo Rusko a jak k ní přispěl? Vždyť pro mě má ona tragédie velice konkrétní a osobní tvář: kromě záběrů mrtvol civilistů na ulicích a vybombardovaných měst mi v hlavě leží i to, že známý mého česko-ukrajinského kamaráda, vědec a vysokoškolský učitel, zemřel, když se snažil evakuovat příbuzné z obleženého Charkova a ruští vojáci na jejich auto začali střílet. Nebo moje dobrá známá, vynikající ukrajinská reportérka, odmítala opustit Kyjev a v únoru a březnu přespávala s mámou a další příbuznou v metru: a kdo ví, jak by to s ní dopadlo, kdyby se severní Ukrajina neubránila.

Proč se třeba mnozí z nás novinářů víc nevěnovali tomu, jak se ruský režim mění v tuhou diktaturu? Proč jsme více neupozorňovali, že tamní tyranie sílí a získává stále agresivnější choutky?

Pokud jde o mě, nepatřil jsem mezi ty, kdo by se na ruského vládce Vladimira Putina dívali se shovívavostí nebo ho omlouvali. Mylně jsem se však domníval, že je bezohledným cynikem, jenž se však stále pohybuje v relativně racionálních hranicích, kterým nějak rozumím: tudíž – zdálo se mi – totální invaze na Ukrajinu přece musí být i z jeho hlediska nerozumným podnikem. Teprve až několik dní před začátkem války mi došlo, že je diktátorem žijícím v myšlenkovém světě, který vlastně nechápu. Například věří tomu, co říká, totiž že Ukrajinci nejsou svébytným národem, ale odnoží velkého Ruska, a tudíž se z jeho hlediska jeví jako posvátný úkol tuto zemi napadnout a ovládnout.

Ve svém omylu jsem samozřejmě nebyl sám, to však neznamená, že žádnou odpovědnost za tuto válku nenesu. Měl jsem o Putinově režimu psát víc a měl jsem se snažit, aby se o něm psalo víc. Ale proč o tom mluvím? Protože mi přijde poctivé, aby si otázku vlastní spoluviny položil každý dříve, než začne analyzovat jiné. Odpovědnost vlád a politiků za Putinův růst a začátek války je přirozeně jiná než třeba odpovědnost moje, avšak vynechat z těchto úvah sám sebe je jednou z aplikací dvojího metru, kdy sobě měříme jinak než jiným. A tento jev dnes po mém soudu vidíme často.

 

Maďarsko a Německo

V diskusích o vině za to, že Putinův režim vyrostl v násilnické a agresivní monstrum, se totiž velice často míchají ty či ony politické sympatie. Spousta lidí má tendenci nějak omlouvat toho, kdo je členem jejich politického kmene, a naopak hanět toho, kdo patří ke kmeni cizímu.

Tak třeba Polsko, kterému vládne národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského. Ačkoli s více aspekty její politiky zásadně nesouhlasím, ve věci ruského režimu zastávala dlouhodobě ostrý, a jak se nyní ukázalo, zcela opodstatněný postoj. Pravda, polská politika je vůči Rusku podezíravá obecně, jde spíše o tradiční celonárodní náhled, podobný, jako mají pobaltské země: spojují je totiž neblahé historické zkušenosti s ruským a sovětským imperialismem. To ale nic nemění na tom, že Právo a spravedlnost se snažila bránit a varovat před dobyvačnými sklony Kremlu. Četl jsem zatím jen jeden kritický argument, který mi přišel opodstatněný. Totiž že strana Právo a spravedlnost sice kritizovala Putina, ale dlouho relativně mlčenlivě sledovala proputinovské tendence svých národoveckých partnerů po Evropě, třeba rakouských Svobodných nebo italského Salviniho. Maďarského premiéra Viktora Orbána kritizoval Jarosław Kaczyński kvůli jeho náhledu na Rusko veřejně a silně teprve nedávno.

Právě Orbán je příkladem šéfa státu, na jehož paktování s Kremlem hleděli jak jeho čeští příznivci, tak někteří konzervativci ve světě dlouho se shovívavostí. Přitom se maďarský národně-konzervativní politik s Putinem přátelil otevřeně dlouhá léta, byť ano, mohlo jít o pragmatické rozhodnutí ve smyslu – když mě nechtějí v Bruselu, budu pravidelně jezdit do Moskvy. V rámci tohoto vztahu se maďarská vláda rozhodla svěřit zakázku na stavbu dalšího reaktoru atomové elektrárny Paks ruské státní firmě a její vztah k sankcím zavedeným po anexi Krymu a začátku konfliktu na Donbase byl přinejmenším vlažný.

Není překvapivé, že Orbánova vláda ruskou invazi na Ukrajinu verbálně odsoudila, žádné zbraně na pomoc však posílat neplánovala. A když Orbán v dubnu znovu vyhrál volby, zařadil ukrajinského prezidenta Zelenského do jedné řady nepřátel se svým oblíbeným globálním strašákem Georgem Sorosem. Maďarský premiér tak učinil nevkusně zrovna v době, kdy Zelenskyj navštívil čerstvě osvobozená místa severní Ukrajiny, kde ruští vojáci vraždili jeho spoluobčany. Maďarská vláda také hrozila, že bude vetovat embargo na dovoz ruského plynu a ropy.

Kritizujeme-li však Orbána za jeho postoj vůči obchodům s Putinovým Ruskem, můžeme jen těžko zavírat oči před Německem a tamní dlouhodobou politikou. Jistě, Německo na rozdíl od Maďarska dodává Ukrajině od začátku války nějaké zbraně, jakkoli nový spolkový kancléř Scholz svým jarním tancem kolem těžkých zbraní předváděl mírně řečeno velice rozpačitý výkon a dostal se kvůli tomu pod tlak poslanců napříč politickými stranami. Avšak v letech před válkou rozhodla vládnoucí většina učinit energetiku Německa zásadně závislou na ruském zemním plynu. Toto rozhodnutí logicky ztížilo manévrovací možnosti celé Evropské unie, protože německé hospodářství je v tomto bloku největší.

Ačkoli jsem dlouho sledoval se skepsí obsesi části českých konzervativců vůči dlouholeté spolkové kancléřce Angele Merkelové (ostatně kritika její energetické koncepce mi přišla spíše jako zástupná výtka), řekněme si otevřeně: její fakticky proruská ekonomická politika byla, jak je dnes zjevné, tragickým omylem. Lze se z něj jen těžko nějak vykecat a je škoda, že Merkelová sice invazi odsoudila, ale minimálně do začátku května se veřejně k odpovědnosti za svůj příspěvek ke vzniku energetické závislosti Německa na Rusku nepřihlásila. V budování onoho omylu ji podporovali němečtí experti, kteří byli z jakýchsi povýšeneckých důvodů přesvědčeni, že Putinovi rozumí lépe než údajně „hysteričtí a rusofobní“ Poláci nebo Pobaltí. Tudíž proč nezačít stavět ten výhodný plynovod Nord Stream 2, spojující Rusko přímo s Německem? Angelu Merkelovou nezbavuje odpovědnosti ani to, že mnozí z těch, kdo o projektu Nord Stream 2 pochybovali, nebyli hlasitější (ano, právě o tomhle jsem měl třeba i já psát více).

Zde by se mělo připomenout, že proti projektu stály Spojené státy od prezidenta Obamy přes Trumpa až po Bidena. Jenže také politici USA mají ohledně Putinova růstu solidní máslo na hlavě.

 

Od Obamy dále

O měkkém a pomýleném vztahu amerických administrativ k Putinovi by se dal bezpochyby napsat samostatný text. Pro účely tohoto článku však začněme v roce 2014, poté co Kreml anektoval do té doby ukrajinský Krym, zahájil skrytý lokální vojenský konflikt na Donbase a z Ruskem kontrolovaného území byla vystřelena raketa, která zasáhla civilní dopravní letadlo MH17. Zahynulo všech 298 pasažérů a členů posádky. Západ v čele se Spojenými státy, vedenými prezidentem Barackem Obamou, uvalil na Rusko sankce. Těžko však byly dostatečné – vždyť kdyby byly, rozhodl by se Putin pro otevřený útok na Ukrajinu? Obamova administrativa se také neodhodlala posílat na Ukrajinu takzvané smrtící zbraně, zjevně v obavě z další „eskalace“ ve vztazích s Ruskem (k eskalaci nakonec stejně 24. února 2022 došlo).

Demokrata Obamu vystřídal republikán Donald Trump, což je, pokud jde o Putinovo Rusko, příběh ještě podstatně barvitější. Nutno říct, že v době jeho prezidentování přijala americká vláda a především Kongres, jak republikáni, tak demokraté v něm, další sankce. Ani ty ovšem, jak dnes víme, vládce Kremlu od agrese neodradily. Navíc Trump tyto kroky nikdy šířeji nekomentoval; existuje tudíž důvodné podezření, že byly přijaty za jeho nezájmu, nebo dokonce jemu navzdory.

Vláda USA tehdy také začala posílat Ukrajině zmíněné smrtící zbraně. Opět však lze vyslovit podezření, že o tom rozhodla Trumpova administrativa víceméně bez Trumpa, ani o tomto totiž nemluvil. A přinejmenším jeden svědek pracující v administrativě vypověděl v Kongresu, že prezident považoval Ukrajinu za zkorumpovanou zemi, která by za zbraně měla hezky platit. Jeho větší pozornost přitáhly dodávky zbraní až v roce 2019. Tehdy je totiž Američané zastavili a Trump a jeho lidé začali požadovat po prezidentu Zelenském – což je mimo jiné doloženo zveřejněným přepisem jejich telefonického rozhovoru – kompromitující informace o synovi tehdejšího kandidáta na prezidenta Joea Bidena. Incident se ostatně stal důvodem prvního pokusu o Trumpovo odvolání prostřednictvím takzvaného impeachmentu.

Výjimkou, kde by se dala najít známka nějakého Trumpova aktivního postoje jdoucího proti zájmům Vladimira Putina, byla snad kritika zmíněného projektu plynovodu Nord Stream 2: otázka ovšem je, zda terčem této jeho aktivity nebylo spíše než Kreml Německo, respektive Evropa, o které opakovaně říkal, že Ameriku obchodně oškubává.

Trump se však, pokud jde o vztah k Rusku, zapsal do historie především něčím, k čemuž se obtížně hledá precedens u jiného západního státníka. Ačkoli totiž veřejně, speciálně na sociální síti Twitter, urážel kdekoho v politice i mimo ni, Putina nikdy. Tedy neurazil je slabé slovo, on se o něm vyjadřoval zhusta obdivně a pochvalně. A začalo to dříve, než byl v listopadu 2016 zvolen prezidentem.

„Nazval mě géniem,“ zněl jeden Trumpův výrok o Putinovi.

„Byl na mě velmi hodný,“ prohlásil o ruském vládci.

„Pokud jde o vedení země, má nejvyšší známku,“ ocenil kandidát na amerického prezidenta Putina.

„Nebyla by skvělá věc, kdybychom dokázali vycházet s Ruskem?“ dodal zase Trump jindy.

V říjnu 2016, necelý měsíc před svým zvolením, řekl, že jeho soupeřka Clintonová by neměla o Rusku „hovořit tak tvrdě“. A současně prohlásil, že pokud bude zvolen, rád by se s Putinem sešel ještě před inaugurací.

Po svém zvolení pochválil Trump Putina znovu – to když Kreml ponechal bez odvety vyhoštění ruských diplomatů, k němuž přistoupila dosluhující Obamova administrativa. „Vždycky jsem věděl, že je velmi bystrý,“ tvítoval Trump o Putinovi koncem prosince 2016, což s radostí sdílel a dále šířil například účet ruského velvyslanectví.

A v únoru 2017, poté co už převzal úřad prezidenta, odpověděl Trump na poznámku moderátora Fox News, že Putin je zabiják, slovy: „Zabijáků je hodně… Myslíte, že je naše země tak nevinná?“

Když se pak v červenci 2018 sešel Trump s ruským prezidentem v Helsinkách, působil americký prezident na následné tiskové konferenci neobyčejně krotce. Mírně řečeno. Mnozí označili summit za „Putinův triumf“. Dokonce i někteří zákonodárci z jeho vlastní, republikánské strany v souvislosti se schůzkou museli prohlásit, že „Putin není náš přítel“.

Ponechme teď stranou otázku, proč se Trump takto o Putinovi vyjadřoval: existuje i velmi přízemní vysvětlení, totiž že realitní magnát a bývalý americký prezident miluje, když je někdo v jeho očích „tvrdý“. Klíčová je jiná věc. Putin si přece musel z Trumpova chování odnést závěr, že Amerika je vlastně slabá, hratelná a v případě agrese Kremlu nehrozí z její strany nic, co by se nedalo zvládnout. Nebo snad někdo rozumný může tvrdit, že se Putin Trumpových slov lekl?

Ostatně i výbor pro tajné služby vedený republikánským senátorem vydal na jaře 2020 rozsáhlou zprávu, v níž mimo jiné posvětil starší závěr amerických tajných služeb, že Kreml před volbami preferoval Trumpa před Clintonovou. Putin podle senátního výboru v roce 2016 přímo schválil snahy ruských špionů zasahovat do voleb – tedy přál si v Bílém domě právě Trumpa…

 

Nerelativizovat!

Výčet toho, kdo všechno může v nějaké míře za Putina a jeho válku, samozřejmě ani náhodou nekončí Trumpem.

I administrativa nynějšího prezidenta Joea Bidena před válkou lavírovala kolem možnosti dodávat Ukrajině víc zbraní. Mohli bychom zde déle mluvit třeba o francouzském prezidentu Macronovi. Jistě, jeho rivalka Marine Le-Penová, již porazil v dubnu v prezidentských volbách, projevovala k Putinovi neskonale větší náchylnost. Nejsem si ani jist kritikou, která se na Macrona snáší od začátku války, že s Putinem telefonicky hovoří – udržovat otevřený komunikační kanál považuji obecně za smysluplné, byť já bych si tedy s Putinem povídat nechtěl. Horší pro mě je, co Macron dělal a říkal před válkou. Například když v roce 2019 řekl Putinovi, že Rusko je „hluboce evropským národem“.

Dalo by se také hovořit o odpovědnosti Británie. Premiér Boris Johnson nyní oprávněně platí za jednoho z největších příznivců Ukrajiny, ale jeho země byla léta oblíbeným místem, kam se ukládali ruští, s Putinovým režimem provázaní, oligarchové i se svými penězi, aniž by to úřadům zásadně vadilo: ne nadarmo se Londýnu přezdívalo Londongrad.

Mohlo by se také popsat, jak kolem Putinova Ruska tančily italské vlády nebo třeba řecká levicová Syriza, když byla u moci. A vynechávám českou politiku, kde by se toho našlo opravdu hodně.

Kdo všechno a jak může za Putina, se v každém případě řešit musí – a to hodně. Poučení, které si zatím odnáším sám pro sebe, je toto: člověk musí brát vážně známky, že někde vzniká, roste a sílí diktatura a vede agresivní řeči, jakkoli se mohou zdát jen jako záměrně přehnaná rétorika. Tyto symptomy by se neměly zlehčovat argumentem, že udržovat s diktátorem slušné vztahy je dobré pro ekonomiku a blahobyt; možná to platí z krátkodobého hlediska, ale pak se takový přístup stejně vymstí, dokonce i ekonomicky. Konečně ani není dobré mávat rukou nad tím, že nějaký jiný politik, třebas nám sympatický, tyrana hájí nebo se s ním nějak paktuje.

Protože to všechno nakonec může pomoct diktátorovi začít válku a rozpoutat vraždění.