Její úsměv

Otevřel okno a hned měl dobrou náladu. Na dvoře venčila sousedka. Bylo skvělé žádného psa nemít. Žena je v Chorvatsku s kurzem jógy a čtyři dny tam ještě bude.

V klidu posnídal. S Annou Klír má sraz ve dvě. Kavárnu vybrala herečka, bydlela poblíž. Hlavně že se sejdou, že nechce otázky poslat. To by nebylo ono. Navíc by se s ní neseznámil. Hvězdička překypovala ochotou, tak třeba to tím rozhovorem neskončí. Na takovou svěžest je po pětačtyřicítce každá jóga krátká. Ale fajn, že se Táňa snaží.

Annu Václav viděl i v divadle, byla šikovná. A líbil se mu její úsměv, připomínal ten Lízin. Jinak si naplánoval jedinou věc, dopolední schůzku s panem Vidímem. Restaurátor navrhl, ať se u něj před dokončením zakázky staví. Vyberou společně barvu, vhodnou pro vnitřek skříňky. Rád souhlasil, profesionální přístup dokázal ocenit. Nemohl se dočkat, až ji zavěsí na zeď a servis z foukaného skla nalezne důstojné umístění. Art deco, čistá elegance. Moc ho nepoužívali, to se teď změní. Až se budou šálky vznášet nad stolem, až je nebude muset lovit ze zadních pozic na nejvyšších policích, sáhne po nich častěji. Při určitých příležitostech. Ne nutně slavnostních, ty nebývají zvlášť příjemné. Spíš při těch nevšedních. Slavnostní chvíle jsou z podstaty věci plánované, zatímco nevšední mohou nastat nečekaně. Prakticky kdykoli. V tom je jejich síla.

Nevšední byla i samotná skříňka. Třicátá léta. Moderna, už ale téměř stoletá. Vznikla jako předmět užitný, reklamní vitrínka určená k vystavení zboží, konkrétně čaje značky Mandarin Tea. Zřejmě ji tehdy dodali spolu s produktem, který měl být propagován. Prosklená, jednoduchý dřevěný rám, třicet na padesát, uvnitř dvě poličky. Nic neobvyklého, takové bývaly všude. Ale v tom to právě bylo. Podobné, zdánlivě obyčejné věci nikdo neschovával. Zmizely spolu s malými krámky, s přísnými kníry legračních obchodníků, s jejich uctivými prodavači a se zákazníky, které šidili jen přiměřeně a s nefalšovanou radostí, protože je znali jménem. Přežila pouhou náhodou. Navzdory své nenápadnosti vynikala půvabem, za nějž mimo jiné vděčila malbě na předním skle. Znázorňovala spokojenou konzumentku onoho čaje. Dívce svírající šálek dvěma prstíky spadala přes oko uvolněná lokna. Její úsměv dával tušit, že popíjet Mandarin Tea je zážitek. Byl mnohoznačný a trochu záhadný. Kvůli němu jí začal říkat Líza a oddávat se představám, jaké účinky ten nápoj vlastně má.

Nebyl skutečný sběratel, natož odborník, jen poučený amatér se slušnou teoretickou výbavou. Rád starožitnictví procházel, rozmlouval s majiteli, konzultoval s nimi své znalosti a těšil se z jejich uznání. Nechtěl investovat ani hromadit věci. Byl takříkajíc fajnšmekr. Řídil se výhradně vlastním vkusem, preferoval první republiku. Zasvěcené rozhovory živily v prodavačích naději na dobrý obchod. Nakupoval však jen výjimečně. Vitrínku ve starožitnictví nekoupil. Našel ji u zedníka, kterého se snažil získat pro práci na chalupě. Skrýval vzrušení, muž o ni ale zájem nejevil, souhlasil se třemi stovkami. Nesmlouval, jen se divil. Měl ho za blázna. V tom byli zajedno, myslel si o něm totéž. Se vší pokorou ovšem. I v Praze znal dost lidí, kteří netuší, že by cokoli bez označení severský design mohlo mít nějakou cenu. V bance jim to neřeknou a koníčky žádné nemají. Všichni jenom jezdí na kole.

Na Žižkov jel devítkou. Kdysi o ní napsal blues. Melancholické, jak se na blues sluší. Za moc nestálo. Nazval ji královnou tramvajových linek nebo tak nějak. Bylo mu přibližně tolik jako dnes Anně Klír. Taky tehdy nevypadal špatně. Štíhlý, vlasy po ramena, na holkách nemusel loudit. Na druhou stranu dělal blbou školu, před sebou vojnu, pak nudnou práci a vůbec nic, čemu by se dalo říkat perspektiva. Nikdo ho neznal. Nezdálo se, že by kdy znát měl. O vlasy už přišel, básně nepíše, jako novinář má však slušný úspěch. Sice jen v určitých kruzích, zato v těch podstatných. Bývá v televizi. Táňa mu říká mluvící hlava. Navzdory ironii závidí. Jeho texty se čtou, lidé mu i píší. Zrovna včera dostal zajímavý e-mail. Jana. Š. se ptá, jestli nepřemýšlel o tom, že by kandidoval na prezidenta. Nebo aspoň do Senátu. Diví se, že to dosud nikoho nenapadlo. Ať to tedy, prosím, uváží. Takové lidi, vzdělané a inteligentní, nutně potřebujeme.

Vystoupil dřív, vydal se k Jarovu pěšky. Pan Vidím měl dílnu za Chmelnicí. Pěknou dílnu, plnou světla a nádherných věcí, na nichž pracoval. Tři místnosti v patře někdejší továrničky voněly dřevem a ušlechtilostí. Minule musel vzít auto, dnes si procházku užíval. Čtvrť vypadala líp, než čekal. Vinotéka, farmářská prodejna, pár zajímavých kaváren… V jedné z nich si na zahrádce objednal kávu. V dobách dávno minulých, kdy sem jezdil na koncerty, to všude kolem bývalo dost hnusné. Servírka se na něj usmála. Tak mile, až ho napadlo, jestli ho náhodou nepoznala. Servírky k jeho čtenářkám nepatřily. Něco takového by ho spíš znepokojilo. Mohla tu však být jen na brigádě. Ve skutečnosti třeba studuje filozofii nebo literaturu. V tom případě by ho poznat mohla. Vyloučit se to nedá.

Čtenářka, co ho nabádá ke kandidatuře, je v letech. Věk nezmínila, ale to se pozná. Z použitých slov, z jejich dikce… Myšlenka to není nezajímavá. Nic podobného ho nikdy nenapadlo, teď si však položil otázku, proč vlastně ne.

„Taková bída, taková beznaděj…“ bědovala, „a uvidíte, že to tak zas bude. Věřte mi!“

Věřil. Už druhé desetiletí si myslel totéž a jako všichni čekal. Jenomže na co? Pořád se to zhoršovalo. Kandidovat nebude, kdyby nic jiného, je pozdě. Dávno ovšem cítil, že by pro prezentaci svých názorů potřeboval větší prostor. Nebo snad jiný prostor, s větším dosahem a vlivem. Byly tu sociální sítě, představoval si však něco jiného. Nevěděl co, byl to jen pocit. Co když, proč to nepřipustit alespoň jako teoretickou možnost, se čtenářka nemýlí? Možná vyslovila něco, co si sám netroufal pojmenovat. Letos určitě ne, ale příště? Bude v nejlepších letech. Za úvahu to stojí.

„Omluvte mou neobratnost, nevládnu perem jako Vy. Navíc jsem rozčilená a smutná. Takhle to přece dál nejde. Jste vzdělaný, máte zkušenosti, rozhled i postřeh. Vždycky víte, v čem je problém. Dokážete to báječně pojmenovat. Přesně, nesmlouvavě a zároveň s nadhledem. Ideální kandidát! Já vím, já vím, řeknete, že přeháním. Jste skromný a máte pochopení pro… jak to jenom formulovat, pro normální lidi a jejich potřeby. Člověk už se slovo normální bojí použít, aby ho nenařkli ze sympatií k fašismu nebo něčemu podobně škaredému. Ale Vy víte, jak to myslím. I jméno máte ideální :). Promiňte, už budu stručná.“ A další tři odstavce.

K vedlejšímu stolu usedli dva dělníci. To se pozná, i když montérky už nikdo nenosí. Že zvolili kavárnu. Zajímavé… Světy se prolínají. To by byl pěkný titulek. Jeden se zeptal, jestli si mohou vzít jeho popelník.

„Račte,“ odpověděl.

Pod dojmem prezidentského mailu by mu byl rád ještě něco řekl, ale nic ho nenapadlo. Taky už musel jít, aby nakonec nepřišel pozdě. Představil si skříňku zavěšenou nad stolem. Lízin úsměv projasňující podzimní rána. Dlouho se na nic tak netěšil. Přitom o to potěšení málem přišel. Skříňka byla v děsném stavu, lišty prožrané a dál se z nich sypalo. Několik restaurátorů zakázku rovnou odmítlo. Jiní žádali nehorázné sumy. Navrhovali ozařování, jinak to prý řešit nelze. Vyšlo by to na desítky tisíc, tolik peněz dát nechtěl. Ani nemohl. Úspěch je jedna věc, peníze druhá. V našich poměrech rozhodně. Už to skoro vzdal. Potom objevil pana Vidíma, ten se červotoče nezalekl. I on zaváhal, problémy nezamlčoval, nejzničenější části je nutné udělat nově. Laciné to nebude, ale poradí si. Cenu stanovil rozumně, dalo se s ní souhlasit. Měl působivý web a ještě působivější dílnu. Byl solidní. Konzultace ohledně výběru barvy to jen potvrdila.

O restaurátorových schopnostech smýšlel Václav podobně jako čtenářka o něm. Nejenom šikovné ruce, ale i cit, představivost a značná inteligence. Takové lidi potřebujeme, přesně jak psala. Světy se prolínají. Možná z toho setkání kromě soukromé radosti vytěží i článek. První věty už ho napadaly. Slova se k sobě řadila sama, téměř automaticky. To se při chůzi stává. I jindy se to stává. Tak nějak se nejspíš té vnímavé čtenářce vloudil do pera chcíplý kocour. Čičík ji včera opustil, sdělovala mu na závěr. To si mohla odpustit. Celkový dojem byl přesto pořád lepší, než když mu, většinou ženy, píší, že jim v ulici rozkopali potrubí. A nic. Že jim exmanžel neplatí alimenty a nic. Nebo že jim na balkon serou holubi, které bláznivá sousedka schválně krmí. A nic. A NIC nikdy nechybělo. A nic ve smyslu, že se s tím nic neděje, že s tím nikdo nic nedělá. Že se nemohou dovolat domnělé spravedlnosti. Čekaly ji snad od něj? Zřejmě ano. Vážil si toho, jenomže celé předchozí sdělení, celé psaní, obvykle dlouhé a pečlivě formulované, tím bývalo znehodnoceno. Kvůli osobním steskům a stížnostem, často neuvěřitelně bizarním, je nešlo brát vážně. Začínaly Masarykem nebo Havlem a končily sračkami. Mnohdy doslova. Nechápal, jak je možné, že si to ty vesměs nadprůměrně inteligentní pisatelky neuvědomují. Chcíplý kocour v jinak podnětném mailu ho zamrzel, ale přece jen to byla jiná kategorie. Jistě, trochu jí to ujelo. Aspoň však po něm, kromě té kandidatury a několika slov soustrasti, nic nechtěla. Jeden nevhodně zmíněný macek se tolerovat dá. To už ale stál před dveřmi.

Zazvonil. Znovu si dvoupatrovou budovu prohlédl. Renovace se povedla. Fasáda nevtíravě šedá, dveře, okenní rámy i zábradlí tmavomodré. Kromě pana Vidíma tu sídlily dvě notářky, advokátní kancelář a zubař. Širokým schodištěm vystoupal k dílně. Restaurátor ho zavedl do druhé ze tří místností. Na bytelném stole trůnila vitrínka. Téměř hotová.

„Tak co ten vnitřek? Byl bych pro hnědou, světlejší odstín než lišty. Ale můžeme zůstat u bílé. Je to na vás.“

Váhal. Ještě jednou se zadíval na skříňku a strnul. Skla, včetně toho čelního, kde býval nápis a hlavně obrázek dívky, byla čirá. Napadlo ho, že mistr přední tabulku vyňal, aby se během práce nepoškodila. Rozhlédl se. Restaurátor zachytil jeho pohled. Hned pochopil, oč se jedná.

„Obtisky jsem sundal“, oznámil, „za nic nestály. Nebyly skoro vidět.“

„Jak sundal? Jak to myslíte? To nebyly obtisky.“

„Byly, akorát nekvalitní. Tenkrát se s tím začínalo.“

„Děláte si srandu.“

„Nedělám, kazily dojem.“

Udělalo se mu slabo.

„Nemyslíte to vážně, že ne? “ pokusil se, ale už tušil.

„Jak vás něco takovýho mohlo napadnout?“

„Vždyť vám to povídám… Tak čím to mám natřít?“

„Čím chcete! Třeba kýblem sraček! Už je to jedno. Zničil jste ji, rozumíte? Zničil!“

„Blbost, takovej kýč. Šlo to jak po másle,“ řekl pan Vidím a Václav po něm skočil.

„Ty idiote! Ty hajzle! Ty bezmozku!“

Váleli se po podlaze.

„Tohle nás zničí. Takový hovada jako ty. Ty… Kreténe!“

Restaurátor neprotestoval, dusil se.

„Děje se něco?“

Ze zadní místnosti někdo vyšel.

„Proboha! Tati!!!“

Povolil sevření, vstal a oprášil si kolena. Teprve potom pohlédl na dívku, která zabránila vraždě. Byla to ona. Nemohl tomu uvěřit. Herečka, s níž se měl dnes sejít. Bohužel ne tady. Ačkoli svobodná, působí pod jiným jménem. Není divu.

 

Po návratu domů odepsal Táně. Měl od ní tři esemesky, asi se nepředřou. Jak se má, co dělá… Ujde to. Přemýšlí o povídce. Je překvapená? Sama mu to doporučovala. Psát umí, proč nezkusit beletrii. V publicistice mu začíná být těsno. Povídka, zdánlivá maličkost. Ve skutečnosti výzva. Málokdo to umí. Myslel to vážně. Do chvíle, než ho napadlo, že jednu s podobným námětem už někdo napsal. Všechno už, kurva, někdo napsal. Přesto otevřel počítač. Vyřídí maily. Něco dělat musí. Lízu, zmarněnou rukama, do nichž ji sám svěřil, víckrát neuvidí. Tu druhou taky ne. Nebudou spolu popíjet. Žádné nevšední okamžiky, nic takového. Jen trapno bez konce.

„Omlouvám se, že Vás ještě jednou obtěžuji, chci Vám říct, že jsem Vaši kandidaturu nadhodila v práci. Nebudu lhát, všichni nejásali, někteří netušili, o kom mluvím. Několik sympatizantek jsem ale získala. Byly doslova nadšené. Doufám, že Vás to povzbudí. A že to rozčísnete! Přeji Vám požehnané dny, plné slunce. Srdečně Jana Š.“

Proč vlastně jenom Jana Š.? Proč ne plným jménem? Co je to za pózu? Doufá, že vzbudí zájem?

„Milá Jano, děkuji Vám, moc si toho vážím. Pořiďte si nového kocoura, uvidíte, že se Vám uleví. Jinak to myslím není dobrý nápad. Idiotů, jako jsem já, jistě ve svém okolí najdete tucty.

Slunečné dny i Vám…“