Andaluské zjevení

Je konec dubna a já stojím na severu Andalusie předkloněná u břehu řeky Jánduly. Isabel Jiménez z města Andújar, jehož patronkou je soška Panny Marie z Cabezy, mi leje vodu z řeky za krk. Tímhle způsobem mě vítá jako jednoho z nováčků na slavnosti jménem Romería. To slovo je jedním z výrazů pro pouť, vzniklo nejspíš z podobného výrazu – romero, rozmarýn. Právě jeho větvičky lidé spolu s květinami dříve nosili k posvátné sošce, pro kterou v těchto dnech chystají velkou slávu.

Isabel španělsky pronáší větu zhruba ve smyslu: „U příležitosti tvé první účasti na oslavách Panny Marie z Cabezy tě křtím a prohlašuji za poutnici.“ Voda mě zastudí a někdo z přihlížejících zakřičí: „Viva la Virgen de la Cabeza!“ Všichni sborově opakují: „Viva!“ – Ať žije! Toto skandování nás pak provází na každém kroku. Kdykoli si někdo zamane, vykřikne oslavnou větu. A všichni, kdo jsou nablízku, zahalekají „Viva!“ – na párty ve městě, ale třeba i v kostele na mši.

Virgen de la Cabeza je soška Panny Marie, která se podle legendy v roce 1227 zjevila pastýři ovcí na hoře Cerro del Cabezo v pohoří Sierra Morena. Uzdravila mu ochrnutou ruku a vnukla myšlenku postavit tu pro ni kapli. Zázrak se udál v noci z 11. na 12. srpna, ale protože tehdy je v Andalusii horko, koná se tou dobou jenom menší a kratší slavnost v parku. Několikadenní divoké oslavy se spolu s poutí z města do hor už před více než pěti sty lety přesunuly na jaro.

Šedesát let po zmíněném zjevení tady svatyni opravdu začali stavět, dokončená byla v roce 1304. V šestnáctém století ji nahradila klášterní budova, která byla za občanské války zničená a později zase opravená. Její kousek zůstal i po rekonstrukci záměrně poškozený, aby se na hrůzy války nezapomnělo.

 

 

TRAKTOR, KŮŇ A MULA

Je sobota, oslavy vrcholí. Do parku jsme přijeli autem a stejně jako všichni ostatní začínáme piknikem. Stavíme si stanovou stříšku, pod níž servírujeme olivy, sušenou šunku, chipsy, oříšky, bramborovou tortillu, pivo, víno…

Přijíždí sto padesát traktorů s povozy plnými poutníků. Rozjuchaní Španělé nás zvou na přívěs, který působí jako otevřená cirkusová maringotka. Naskočím a hned držím v ruce lahev piva. Skupinka přátel mi vysvětluje, že si traktor s povozem pronajali. Až dojedou do blízkosti svatyně se soškou, zaparkují a budou slavit dál, večer se vydají na mši.

Jedno lůžko na palandě v hostelu v pokoji pro deset lidí stojí v termínu oslav sto eur. Ačkoli je v ceně spacák a ručník jako dárek, zdá se mi to na dvě hodiny spánku nad ránem po oslavě docela dost, lavice v maringotce by možná stačila. Ubytovny ale i přes vyšší cenu mají plno a v povozech se nejspíš nakonec nebude spát vůbec.

 

 

Další poutníci jedou z Andújaru na koních nebo mulách, někdo jde pěšky. Stejně jako předevčírem na oslavách ve městě, i tady pozoruju dámy v róbách ve stylu tanečnic flamenca, s výrazným líčením a květinami ve vlasech. Kostýmy mají i děti.

„Šaty se dají pořídit i levně, výraznější modely ale vyjdou na pět set až tisíc euro,“ říká mi Isabel. „Nosíme je jen jednou, za rok si pořídíme jiné šaty.“ Dívky si na vysněný model často berou půjčku.

 

 

Stojím ve frontě, abych se mohla malé dřevěné černošce poklonit a něco si přát. V chodbě kláštera jsou fotky všech dalších sošek Virgen de la Cabeza z různých míst světa. Tu, které se tady klaním, v neděli vynesou z kostela ven na nosítkách s baldachýnem. Venku bude další mše, přijede i nejvyšší představitel autonomního území Andalusie.

Pak se celé procesí vydá na čtyřhodinovou pouť. Dvěma knězům, kteří se souškou sedí na nosítkách pod baldachýnem, budou lidé házet kusy oblečení, přívěsky, a dokonce podávat děti, aby je na okamžik přiblížili k sošce.

 

 

MÍSTO VARHAN KYTARA

Zatím je ale soška nad oltářem. Postojím u ní jen pár vteřin a pokračuju na mši, kam se mi původně moc nechtělo. Představovala jsem si dlouhé vážné kázání doprovázené hrou na varhany.

Místo varhan ale zní kytara a tamburína, tleská se na druhou a čtvrtou dobu, a kromě již zmíněné věty dav provolává: „Guapa, guapa, guapa, bonita, bonita, bonita morenita!“ Což znamená, že je soška Panny Marie krásná, krásná a snědá. Před oltářem se střídají zástupci sedmdesáti andaluských farností, mávají vyšívanými vlajkami, zpívají, tančí a někdy už trochu ochraptěle křičí: „Viva!“

Nikomu nevadí, že hlavní hrdinka celé Romeríe v podobě sošky není úplně původní. Tu, kterou začátkem dvacátého století papež Pío X vyhlásil patronkou Andújaru, totiž během občanské války schovali, aby se neztratila nebo nepoškodila. A už ji nikdo nenašel.

Nová soška je z roku 1944, korunovaná papežem byla v roce 1960 a opravená v roce 1993. Je čestnou starostkou města i generální kapitánkou španělské armády. Od Benedicta XVI získala před třinácti lety Zlatou růži, což je vzácné vyjádření papežské přízně. Pro srovnání: u nás se stejným vyznamenáním může pyšnit pražská katedrála sv. Víta, poutní místo Římov a velehradská bazilika.

Zatímco v sobotu v horách uctíváme jednu sošku, další exponát sošky Virgen de la Cabeza zůstal v třicet kilometrů vzdáleném Andújaru. Z baziliky ji slavnostně vynesli už ve čtvrtek. Průvod s vlajkami, orchestrem a bubnujícími dětmi ji donesl na náměstí, kam budoucí poutníci nanosili spousty květin.

Na noc pak na květinovém oltáři zůstal její obrázek, soška byla na další dny uložená do kostela svatého Michala.

Odpoledne před zahájením čtyřdenní série oslavných akcí bylo asi nejklidnějším momentem k prohlídce města. Nikde nikdo, všichni se strojili, líčili a odpočívali, aby mohli slavit až do rána. Žádný div, že se radnice snaží tuhle oslavu prosadit jako státní svátek v regionu. Dá to zabrat.

 

 

Další fotografie si můžete prohlédnout v galerii.