Andaluské zjevení

Je konec dubna a já stojím na severu Andalusie předkloněná u břehu řeky Jánduly. Isabel Jiménez z města Andújar, jehož patronkou je soška Panny Marie z Cabezy, mi leje vodu z řeky za krk. Tímhle způsobem mě vítá jako jednoho z nováčků na slavnosti jménem Romería. To slovo je jedním z výrazů pro pouť, vzniklo nejspíš z podobného výrazu – romero, rozmarýn. Právě jeho větvičky lidé spolu s květinami dříve nosili k posvátné sošce, pro kterou v těchto dnech chystají velkou slávu.

Isabel španělsky pronáší větu zhruba ve smyslu: „U příležitosti tvé první účasti na oslavách Panny Marie z Cabezy tě křtím a prohlašuji za poutnici.“ Voda mě zastudí a někdo z přihlížejících zakřičí: „Viva la Virgen de la Cabeza!“ Všichni sborově opakují: „Viva!“ – Ať žije! Toto skandování nás pak provází na každém kroku. Kdykoli si někdo zamane, vykřikne oslavnou větu. A všichni, kdo jsou nablízku, zahalekají „Viva!“ – na párty ve městě, ale třeba i v kostele na mši.

Virgen de la Cabeza je soška Panny Marie, která se podle legendy v roce 1227 zjevila pastýři ovcí na hoře Cerro del Cabezo v pohoří Sierra Morena. Uzdravila mu ochrnutou ruku a vnukla myšlenku postavit tu pro ni kapli. Zázrak se udál v noci z 11. na 12. srpna, ale protože tehdy je v Andalusii horko, koná se tou dobou jenom menší a kratší slavnost v parku. Několikadenní divoké oslavy se spolu s poutí z města do hor už před více než pěti sty lety přesunuly na jaro.

Šedesát let po zmíněném zjevení tady svatyni opravdu začali stavět, dokončená byla v roce 1304. V šestnáctém století ji nahradila klášterní budova, která byla za občanské války zničená a později zase opravená. Její kousek zůstal i po rekonstrukci záměrně poškozený, aby se na hrůzy války nezapomnělo.

TRAKTOR, KŮŇ A MULA

Je sobota, oslavy vrcholí. Do parku jsme přijeli autem a stejně jako všichni ostatní začínáme piknikem. Stavíme si stanovou stříšku, pod níž servírujeme olivy, sušenou šunku, chipsy, oříšky, bramborovou tortillu, pivo, víno…