Třešňovou alejí spojuje vesnice i sousedy

Proč je podle vás důležité obnovovat zaniklé cesty v krajině?

Polní cesty byly tradiční součástí českého venkova, sloužily hlavně k obstarávání polí, luk a sadů. Lidé je ale využívali i jako běžné komunikace, bývaly to třeba nejkratší cesty do školy, obchodu, kostela nebo na taneční zábavu.

Může být takový účel aktuální i dnes?

Samozřejmě že přílišná nostalgie není namístě. Nicméně se ukazuje, že „polňačky“ mají význam i pro současníky. Mohou představovat přímější a příjemnější spojku mezi vesnicemi než silnice – zvlášť, pokud tam je hustší automobilový provoz. Vzrůstá i jejich rekreační význam, což bylo krásně vidět během covidových lockdownů. Lidé z města i okolních vesnic se chodili do krajiny procházet, venčit psy, prošlapali si stopu pro běžkování…

Obnovit polní cestu ale asi není jen tak. Co stálo na začátku celé procedury?

Třešňovka z Hradiště do Hoškovic je jednou z prvních tří cest, které jsme obnovili (Ondřej Šindelář pracuje na Městském úřadu Mnichovo Hradiště jako projektový manažer, pozn. red.). Ve všech případech jsme v katastru nejdříve dohledali, které z pozemků tvořících někdejší cesty jsou dnes v majetku obce. Jsme realisté a bylo nám jasné, že pokoušet se vytyčit cesty územím s jinými vlastníky by bylo mnohem komplikovanější.

Co následovalo?

Vypověděli jsme pachtovní smlouvy družstvu, které mělo příslušné pozemky v dlouhodobém nájmu a hospodařilo na nich. Výpovědní lhůta je minimálně rok, protože zemědělci na to mají vázané dotace – musí garantovat na rok dopředu, že půda bude obhospodařovaná.

Jak na váš krok družstevníci reagovali?

Nebyla to snadná jednání. V určitém smyslu se jim nedivím, je to pro ně zátěž. Musí upravit svoje evidence, ponižují si dotace, zároveň to pro ně může být omezení pro přejezdy techniky. Snažili jsme se jim vysvětlit, že když se dohodneme, může se jim naopak naše cesta hodit. Nechtěli jsme jim zakázat ji využívat.

Nebáli jste se, že vám cestu poškodí?