Česká bestie v Ekvádoru

Lidé

Jeho předkové pocházejí z Jihlavy, ale Tommy Schwarzkopf je nejvýznamnějším developerem v Ekvádoru, v rovníkové zemi Latinské Ameriky. Moderní výstavba tamní metropole Quito je dnes především v rukou tohoto stavitele – a také honorárního konzula České republiky. Někdo mu říká „bestie“, protože stíhá velké množství úkolů najednou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dělám rozhovor s Tommy Schwarzkopfem – a když se po patnácti minutách konečně zdá, že jsem získal jeho pozornost, vysoký muž v elegantní kanceláři začne zase hledět na obrazovku počítače a zuřivě klikat myší. „Promiňte, nelíbí se mi ta hudba na playlistu, kterou někdo vybral pro celou kancelář,“ říká, když umlčuje rap.

Onen roztěkaný šedesátník je český honorární konzul v ekvádorské metropoli Quito: jeho otec Bedřich se společně s rodiči dostal do Jižní Ameriky z Jihlavy coby židovský uprchlík před Hitlerem. Ale hlavně – Tommy Schwarzkopf je zdejším nejvýznamnějším developerem. A interview s ním je novinářská výzva, protože při něm stále vyřizuje jiné záležitosti.

Mezi pročítáním e-mailů, posíláním esemesek a podepisováním dokumentů přinášených sekretářkou odpovídá strohými větami, které málokdy rozvine v delší souvětí. Je ještě před pandemií koronaviru a on zrovna kupuje letenky do Izraele pro celou rodinu, protože se tam chystají synovcovi na svatbu. „Mám v Izraeli bratra. Je ultrasocialista,“ pronese zahleděn do notebooku. „Ale to víte, ultrasocialistům, kteří dostávají peníze od maminky, se daří vždy dobře,“ dodává.

 

Táta – vlastenec na rovníku

Z podobně zkratkovitých výroků a z informací vyhledaných na internetu dávám dohromady jeho životní příběh. Otec Bedřich přijel do rovníkové země Latinské Ameriky v roce 1939 a jen o rok později jako sedmnáctiletý vyslyšel výzvu k nástupu do československého zahraničního vojska. Sloužil v tanku československé brigády v britské armádě pod velením Bernarda Montgomeryho, ale více detailů jeho syn nezná. „O válce nemluvil a já se ho ani neptal. Ale byl na své bojové nasazení hrdý,“ říká s tím, že doma dodnes mají jeho armádní pistoli, uniformu, batoh a boty. Loni v říjnu Tommy Schwarzkopf převzal v Praze z rukou českého ministra obrany Lubomíra Metnara pro svého otce vyznamenání in memoriam za mimořádné činy.

 

 

Bedřich se po válce dostal dokonce do domovské Jihlavy a k návratu do staré vlasti lákal i své rodiče. Jenže odmítli, a tak se ještě před komunistickým převratem vrátil do Ekvádoru – tam totiž rodina navázala na své československé zkušenosti a úspěšně rozjela textilní podnik, který nakonec Bedřich převzal. Když zemřel, do čela firmy se postavila jeho manželka a Tommyho matka, která ho v téměř devadesáti letech vede dodnes.

I ona je židovského původu, ale do Jižní Ameriky se dostala až po válce – přijela z dnešní Ukrajiny. „Za Evropou se už dál neohlížela. Stala se na rozdíl od táty naplno Ekvádořankou,“ poznamenává šestašedesátiletý Schwarzkopf s tím, že jeho současná funkce honorárního (tedy neplaceného) konzula České republiky je něco, z čeho by byl jeho vlastenecký otec nadšen .

Českým občanem se Tommy Schwarzkopf stal v roce 2014 a nyní usiluje o to, aby náš pas získali i jeho tři potomci. Stěžuje si přitom na naše zákony, které jsou vůči krajanům hodně neflexibilní. Bez detailů říká, že při restitucích získal v otcově domovině nějaký majetek, ale na dálku ho spravovat nechtěl, a tak vše prodal.

Sám byl ve staré vlasti poprvé v roce 1974 a poté ještě mnohokrát. Kromě Prahy se většinou zdrží i na Českomoravské vrchovině. „Děsivé, jak v Jihlavě komunisti zničili tamní hlavní náměstí,“ poznamená při vzpomínce na obludný obchodní dům v historické zástavbě.

 

K návrhářskému prknu

Česky neumí, ač v mládí kolem sebe naši mateřštinu často slyšel. „Ale také rumunštinu, jidiš, ukrajinštinu, samozřejmě španělštinu a ještě taky angličtinu. Byl to babylon. Ale židovské rodiny držely pospolu, vyjížděli jsme na společné výlety. To byl můj svět asi do sedmnácti let,“ vypráví, nějakou nostalgii však přitom najevo nedává.

Už tehdy, v tomto nízkém věku se snažil prosadit jako architekt, když dělal návrhy úprav domů členů zmíněné židovské komunity. Rodiče ale chtěli, aby se věnoval strojnímu inženýrství a připravil se na převzetí rodinného textilního podniku. Schwarzkopf dokonce odjel do USA, kde ve státě Rhode Island obor neúspěšně studoval. Během té doby se pokoušel uspět v tamním profesionálním basketbalu. „Ale černí kluci byli vyšší a hlavně mnohem lepší než já. Neměl jsem proti nim šanci,“ vzpomíná s úsměvem.

Vrátil se do Ekvádoru, kde dál vrcholově hrál a později i trénoval. K tomu si na rodičích nakonec vyvzdoroval svoji architekturu. Už během studií se dostal k navrhování budov a se společníkem Bernardem Uribem, který už v byznysu aktivně nevystupuje, si založili firmu. Z prvních písmen jejich příjmení Uribe a Schwarzkopf tak vzniklo propletené logo US: v oblasti rozlehlého parku La Carolina, kolem něhož se rozkládá moderní a reprezentativní část Quita, je vidět na každém rohu. Buď na billboardech, které nabízejí ke koupi byty v již postavených domech, nebo na zábranách obklopujících zdi teprve rostoucí do výše.

„Sám jsem navrhl tak dvě stovky budov a mnoho dalších pak firemní architekti,“ říká s tím, že dnes ve studiu působí na tři stovky zaměstnanců. A zhruba desetinásobek pracuje na stavbách. Na dotaz, zda by se třeba z nostalgie nechtěl pustit do projektu v Praze, reaguje: „Prodavač, který není ve svém obchodě, prodělává. Chci mít každou svou stavbu na dosah.“ Proto podniká výhradně v ekvádorské metropoli, dokonce se nepokouší proniknout ani do přístavního Guayaquilu, druhého hospodářského centra země.

Rómulo Moya Peralta, který vede odborný časopis Trama, chválí Schwarzkopfa, že „své projekty nevidí jen jako architekt, ale jako podnikatel. Jeho síla je v tom, že umí dobře číst potřeby společnosti.“ Podle něj developer už v mladém věku pochopil, že je potřeba nabídnout kvalitní bydlení střední třídě, která si nemohla dovolit mít domky nebo rozlehlé byty. Začal v Quitu jako první stavět kondominia, jež už jinde v Latinské Americe byla zcela běžná, s byty o rozloze pouhých 100 metrů čtverečních.

 

Dokáže sehnat Messiho

Moya z odborného architektonického časopisu Schwarzkopfovu činnost dobře zná. Detailně se mu věnoval, když psal knihu o architektech s českými kořeny v Ekvádoru (viz box na následující straně). „Jeho díla z minulých desetiletí nejsou ničím pozoruhodným. Prostě jen budovy plnící svou funkci. Ať už je to synagoga, nebo činžák,“ říká. Dodává ovšem, že Schwarzkopfova síla není ve vlastních kreativních nápadech, ale v tom, že dokáže poskytnout prostor a servis nadanějším kolegům. Proto dnes v Quitu vznikají odvážné stavby.

„Nejlepší projekty Uribe & Schwarzkopf jsou ty, které nenavrhoval on. Sám si před nějakými patnácti lety určil, že Quito jako poslední metropole v Jižní Americe nemá budovu od žádné velké osobnosti světové architektury. A tak sem začal přivážet oborové hvězdy jako Philippe Starck, Moše Safdie, Jean Nouvel, Bjarke Ingels,“ říká a při každém jménu důležitě vyvalí oči.

To, že mu vyhoví a přijedou, není jen tak. Musí totiž vědět, že Schwarzkopf a jeho lidé budou schopni jejich představy na místě uskutečnit přesně podle pokynů. Slavní architekti s aktivitami po celé planetě mohou totiž na kontrolu přijet maximálně jednou za tři měsíce, jinak postup prací kontrolují jen prostřednictvím telekonferencí.

„Tommy Schwarzkopf je prostě bestie, která zvládá neuvěřitelné množství práce. Má vizi zmodernizovat město tak, aby bylo lepší než dosud. Architektonicky ho revolucionizuje,“ říká Moya s uznáním, ač nad některými jednotlivými projekty slavných jmen vyjadřuje pochybnosti. Ne všichni lidé z oboru přitom pozorují s nadšením, že dříve usedlé velkoměsto se díky Schwarzkopfovi „zhušťuje“, roste do výšky a že ho stavějí cizinci.

„Řeknu to fotbalovou terminologií. Schwarzkopf chce vyhrát, a tak se kousne. Jako trenér a zároveň majitel svého klubu si dokáže do mužstva opatřit Messiho. Zatímco jeho neúspěšní soupeři, kteří by chtěli dělat to samé, ale neumějí sehnat peníze, jenom brblají, že je třeba hrát pouze s domácími hráči,“ komentuje to Moya.

 

V Česku nemá obdoby

Nechtěl by Schwarzkopf do Quita přitáhnout nějakého českého architekta? Těžko, protože podmínkou je slavné globální architektonické ocenění. „Jednou mi řekl, že cílí na ty, kteří mají Pritzkerovu cenu, anebo ji jednou dostanou. A nikoho takového v Česku nevidí,“ říká třiatřicetiletá Jitka Alešová, která pro něj pracovala od loňského února do konce letošního června.

Se svým partnerem a také architektem Dominikem Alešem si po několika letech práce v České republice řekli, že by mohli vyrazit na zkušenou do nějaké exotické země. Vybrali si Ekvádor –především kvůli tomu, že na relativně malém prostoru nabízí vysokohorské túry, amazonskou džungli i tropické pláže. Chtěli si najít práci v oboru, ale o existenci Schwarzkopfa se dozvěděli až po příjezdu do Quita.

„Když jsme se mu nabídli, tak nám jistě český původ pomohl. Dal nám místa v oddělení interiérového designu, aniž chtěl vědět, co máme profesně za sebou, anebo vidět nějaké naše práce. Ale čekali jsme, že si bude chtít o Česku popovídat, jenže místo toho se nás jen suše zeptal, jestli máme pracovní víza,“ vypráví sedmatřicetiletý Aleš ve firemní zasedačce.

„V Česku ho nemáme s kým srovnat, protože jeho firma v sobě slučuje role architekta, projektanta, developera, konstruktéra, realitky, a dokonce i pronajímatele, protože spodní patra budov si nechává ve svém vlastnictví a nabízí je k pronájmu důležitým obchodům nebo bankám,“ vysvětluje Aleš. Jeho žena Jitka vyzdvihuje i to, že se snaží ve firmě dát více prostoru ženám, a to včetně dělnických profesí, a že do staveb začleňuje i různé ekologické „vychytávky“. „Známe i jeho domy ze starší doby a je jasně vidět, že kvalita provedení stále stoupá. Zdá se nám, že jeho cílem už není jen vydělat peníze, ale posunout Quito nahoru a mít na tom svůj podpis,“ dodává.

 

Prezidenta znám

Schwarzkopf je nepochybně známý a vlivný člověk, a tak na něj padají také různá, ale pramálo konkrétní nařčení z přílišné provázanosti se současným prezidentem Lenínem Morenem i jeho předchůdcem Rafaelem Correou. Stavitelovy projekty jim údajně sloužily a slouží jako pračka peněz z korupce a defraudací. Za což prý dostává – dříve než jeho konkurenti – cenné informace, kudy třeba povede linka plánovaného metra, aby si poblíž budoucích stanic zavčas a levně nakoupil pozemky. Příznačné ovšem je, že při těchto obviněních nikdo nechce promluvit konkrétněji a uvést jméno.

Developer i při těchto nepříjemných dotazech zachovává netečnou tvář, stále se věnuje svým e-mailům a pak sebevědomě odvětí: „Ekvádor je malá země a jsme tu všichni kamarádi. Znám Lenína a mnoho dalších lidí z politiky, kterým mohu zavolat na mobil. A třeba tak v roli honorárního konzula sehnat kontakty důležité i pro Českou republiku.“

 

Autor je publicista, zabývá se Latinskou Amerikou, spolupracuje s různými médii.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama