Za vším hledej plyn (covid)

Tento způsob zimy zdá se poněkud nešťastným.

Zda bude dlouhá a chladná, se ještě ukáže. Jisté však je, že tato zima bude drahá, pro Evropany zřejmě nejdražší za mnoho let. Rostoucí náklady na energie zvedly účty nejen za všechna možná paliva, ale zprostředkovaně přispěly k růstu cen každodenních nákupů, včetně potravin.

Důvodů, proč ceny energií vystřelily loni vzhůru a především v Evropě se začalo hovořit o energetické krizi, je několik.

První a tou základní příčinou bylo rychlé zotavení světové ekonomiky po covidu. Se zatím poslední variantou omikron sice pandemie během zimy nabrala na síle, ale díky menším dopadům na zdraví a díky vakcinaci již většina států nepřistoupila k větším omezením, jako tomu bylo během předchozích vln nákazy.

Současnému zotavení přitom předcházel skokový pokles ekonomické aktivity v první polovině roku 2020, kdy se jednotlivé země uzavřely a snažily se zabránit šíření koronaviru plošnými karanténami. Omezení mezinárodní dopravy, uzávěry obchodů a služeb, to vše vedlo k útlumu ekonomických a sociálních aktivit po celém světě a s tím i k propadu spotřeby energií a poklesu cen.

Dnes to vypadá až bláznivě, ale v dubnu 2020 se na burze ve Spojených státech obchodoval barel ropy s dodáním následující měsíc za záporné ceny. V jeden okamžik dosáhla cena barelu severoamerické ropy hodnoty minus 37 dolarů. Kdo tehdy nakoupil, dostal barel o 159 litrech zdarma a k němu přes devět set korun nádavkem, aby si ho v květnu převzal. Na rychlý kolaps poptávky nemohli producenti včas reagovat a začaly jim docházet volné tankery a jiná úložiště. V Česku tehdy stál natural na stojanech benzinek v průměru 25,60 koruny, o desetikorunu za litr méně než nyní, koncem ledna 2021. Na několikaletá minima se tehdy propadly i ceny dalších komodit, což se předtím naposledy stalo na začátku světové finanční krize v roce 2008.

Je v tomto ohledu příznačné, že v první fázi pandemie, tedy v roce 2020, došlo po desítkách let růstu emisí z fosilních paliv k vůbec prvnímu meziročnímu propadu v objemu vypuštěných skleníkových plynů. Podle údajů mezinárodního vědeckého projektu Carbon Monitor poklesly emise o 6,4 procenta vůči roku 2019. Do atmosféry se dostalo o 2,3 miliardy tun méně oxidu uhličitého, což autoři projektu přirovnali k množství, jaké vyprodukuje Japonsko za dva kalendářní roky. Odpovídá to hrubě i tomu, co by muselo lidstvo každoročně opakovat následujících deset let, aby se přiblížilo cílům Pařížské dohody o změně klimatu a globální oteplení nepřekročilo podle modelů 1,5 stupně Celsia.

Propad emisí byl přitom v roce 2020 nejvýraznější ve Spojených státech, o něco menší v Evropě a v Indii. V Číně, která vsadila na vymýcení covidu a z velkých zemí se vrátila k téměř normálním ekonomickým aktivitám nejrychleji, klesly emise podle projektu Carbon Monitor jen minimálně.

 

Cenový šok

Omezení poptávky ovšem, jak už bylo naznačeno, nemělo dlouhé trvání. Z velké části došlo jen k jejímu vynucenému odložení. S uvolněním následoval druhý šok, tentokrát především cenový. Ten se netýkal zdaleka jen energií.

Výrobci v řadě oborů nebyli schopni obnovit přiškrcenou výrobu nebo ji rychle navýšit. Nechtěným symbolem nedostatku se stal automobilový průmysl. Miliony aut se loni nevyrobily nebo zůstaly nedokončeny na odstavných plochách automobilek, protože chyběly důležité díly, především jednoduché čipy sloužící třeba k ovládání oken nebo řídící dávkování paliva v motoru. Ty vyrábí jen pár producentů, kteří se soustředili na lukrativnější výrobu čipů pro spotřební elektroniku, po níž vzrostla poptávka už na začátku pandemie. Více zaměstnanců a dětí doma totiž znamenalo větší potřebu tiskáren, webkamer i videoher.

Když skončí klasická recese a ekonomika ožívá, dochází k postupnému naplňování volných kapacit. Podniky mají kam sáhnout, a to bez zvyšování cen. Jenže tentokrát to bylo jinak a silná poptávka se přetavila právě v inflaci, která překonala letité rekordy. Tuto poptávku, ženoucí ceny vzhůru, ještě zvyšovalo a zvyšuje obrovské množství volných peněz. Na omezení a lockdowny spojené s covidem zareagovaly bohatší země bezprecedentním uvolněním rozpočtů a zavedením různých úlev. Obecně se hovořilo o covidové krizi, která skutečně velmi tvrdě zasáhla obory byznysu závislé na volném pohybu lidí: domácnosti však z ní statisticky, v celkovém finančním součtu, vyšly s plusem v bilanci. Obecně řečeno – a také s vědomím, že tento trend rozhodně nelze zobecňovat na všechny domácnosti – na jedné straně se méně utrácelo, protože bylo méně příležitostí; necestovalo se, restaurace byly zavřené a tak dále. Na druhé straně však běžely dál příjmy, případně přišly kompenzace.

Významná část podpůrných covidových programů se tak ve spojení s vynuceným omezením spotřeby přelila do úspor. K podobnému jevu došlo v Evropě i ve Spojených státech, ačkoli celková čísla skutečně ukrývají nerovnosti panující mezi lidmi podle výše a typu příjmů. Podle údajů Českého statistického úřadu stouply hrubé úspory domácností v roce 2020 téměř o 220 miliard korun.

 

Dobrý sluha, zlý pán

Pokud jde o inflaci u energií, v oblasti tradičních zdrojů přišel nejdivočejší cenový vývoj u zemního plynu. Ten je primárním zdrojem více než pětiny veškeré energie v Evropě, zejména tepla a elektřiny. A z fosilních paliv se ukázal jako nejodolnější zdroj z hlediska poptávky: jeho spotřeba za rok 2020 klesla o necelá dvě procenta, což byl sice největší pokles od krize v roce 2009, ale vzápětí se vrátila k růstu. A už loni, tedy ještě za přetrvávající pandemie, překonala rok 2019, vyplývá z pravidelného přehledu Mezinárodní agentury pro energii (IEA).

Uplynulou dekádu platil zemní plyn za relativně levný a spolehlivý zdroj energie. Platilo to i pro země střední a východní Evropy, jež jsou historicky závislé na plynu z Ruska. Posledním velkým konfliktem, kdy došlo uprostřed zimy k dočasnému přerušení dodávek, byl rusko-ukrajinský spor o platby za odběr a tranzit přes plynovody křižující Ukrajinu v lednu 2009: shodou okolností tím odstartovalo zatím poslední české předsednictví Rady EU pod vedením tehdejšího premiéra Mirka Topolánka. Začátkem letošního roku to vypadalo kvůli hromadění ruských vojáků poblíž ukrajinských hranic na déjà vu. Druhé české předsednictví začíná již 1. července a je možné, že vysoké ceny plynu a energetická bezpečnost Evropy budou opět horkým tématem.

Od předchozí energetické krize v roce 2009 se nejzranitelnější země snažily závislost na dodávkách z východu omezit, vybudovat nová potrubí a zásobníky plynu. Většině zemí se to v průběhu let podařilo, nicméně vzniklo i více tras pro ruské dodávky, které jen obcházejí Ukrajinu. Ruský Gazprom je tak dál největším dodavatelem do Evropské unie, podle think tanku Bruegel představoval loňský podíl plynu z východu asi osmatřicet procent evropské spotřeby. Následovalo Norsko, zásobující hlavně západ Evropy, s dvaadvacetiprocentním tržním podílem.

Význam ruského plynu v Evropě by mohl v dalších letech ještě stoupat s tím, jak bude evropská produkce klesat. Nejvýznamnější těžební pole v Severním moři pod kontrolou Británie a Nizozemska se již vyčerpávají. Německo, největší zákazník Gazpromu, vsadilo na ruský plyn jako na náhradní zdroj pro výrobu elektřiny za uzavírané jaderné a uhelné elektrárny, než by měl být zemní plyn vytlačen v řádu pár desítek let vodíkem. Více plynu by mělo do Německa téct prostřednictvím nového ruského plynovodu Nord Stream 2. Dokončen byl již loni v září, ale od té doby se čeká na povolení ke spuštění. Víc než o byznys tady jde o velkou politiku. Nord Stream 2 totiž stejnou trasou jako jeho starší bratr Nord Stream 1 spojuje pod Baltickým mořem přímo Rusko s Německem. Země jako Polsko, Slovensko nebo Ukrajina, které tento plynovod obchází, jsou dlouhodobě proti jeho spuštění. Obávají se, že se tím jen posílí vliv Ruska na úkor této části Evropy, protože mu dává možnost tyto země odstřihnout, aniž by Gazprom omezil dodávky do geopoliticky vlivného Německa. Významného spojence mají odpůrci nového plynovodu ve Spojených státech, které se proti němu již za předchozího prezidenta Donalda Trumpa opakovaně stavěly.

 

Nevídaný skok

Za stavu kvetoucí poptávky, dostatku peněz a nejistoty okolo záměrů ruských vojsk zlomily loni ceny plynu veškeré rekordy. Na nejvýznamnějším evropském tržišti s plynem v Nizozemsku vystřelila krátce před Vánoci cena zemního plynu přes sto šedesát eur za megawatthodinu, přičemž dlouhodobě se tam obchodovala v pásmu mezi deseti a třiceti eury. Jde o takzvanou spotovou cenu, tedy s rychlým dodáním, která se týká hlavně zákazníků potřebujících doplnit zásoby. Cena dlouhodobých kontraktů na vzdálenější období byla nižší, ale i u nich přetrvávaly dříve nevídané hodnoty. Kontrakt na příští zimu stál koncem ledna okolo devadesáti eur. Nárůst účtů za plyn tedy dříve či později dostihne i lidi a firmy s dlouhodobějšími smlouvami.

První signály, že by k něčemu podobnému mohlo dojít, se přitom objevily již loni během léta. Rusko začalo posílat do Evropy méně plynu a Gazpromem kontrolované podzemní zásobníky zůstaly poloprázdné. Kreml nejprve vysvětloval, že všechny své závazky plní a před zimou jen potřebuje doplnit nejdříve sklady doma. Těsně před koncem roku, kdy už ceny v Evropě přesáhly historické rekordy, ruský prezident Vladimir Putin vyslal jasný signál, že řešení vidí v urychleném spuštění plynovodu Nord Stream 2. „To bude mít jistě okamžitý dopad na cenu na trhu. A všechny země a spotřebitelé v těchto zemích, které spotřebovávají ruský plyn, to samozřejmě pocítí,“ uvedl Putin v televizním přenosu ze zasedání ruské vlády, jehož se účastnil i šéf Gazpromu.

Nestalo se a podle ekonomického think tanku Bruegel Evropu v lednu zachránily před nejhorším scénářem jen zatím mírnější zima a dovozy zkapalněného zemního plynu LNG. Ty v posledních letech tvořily již okolo pětiny evropské spotřeby plynu. LNG je klíčový pro země jako Polsko nebo Litva, kterým umožňuje se aspoň částečně vymanit ze závislosti na plynovodech z východu. Podobnou cestou by chtěla jít i nová česká vláda. „Vláda se bude snažit získat podíl na terminálu LNG v sousední zemi, abychom měli přístup k více zdrojům,“ uvedla v programovém prohlášení.

Proti většímu využití LNG hovoří jeho vyšší cena kvůli energeticky náročnému zkapalňování po vytěžení a aktuálně i velmi drahé přepravní tankery. Přesto LNG vytvořil pro klasický zemní plyn novou konkurenci a cenový strop, protože technicky umožňuje dovoz levnějšího amerického plynu na starý kontinent. Ve Spojených státech jsou energie a obzvlášť plyn dlouhodobě levnější než v Evropě, kde je cena obvykle dvojnásobná, nyní však až desetinásobná. Stojí za tím rozvoj těžby plynu pomocí hydraulického štěpení neboli frakování, což na americký trh přineslo velké množství plynu. Společně s rozvojem obnovitelných zdrojů to zcela proměnilo tamní energetický trh. Plyn dokázal z trhu vytlačit nejen uhlí, ale fakticky za mořem pohřbil i rozvoj jaderné energetiky. Dostupný a levný plyn byl důvodem, proč dříve slavná společnost Westinghouse zastavila práce na několika rozestavěných jaderných blocích a vzápětí skončila v bankrotu. Rozšiřování jaderných elektráren ve Spojených státech nedávalo ekonomický smysl.

 

Uhlí a plyn

V Evropě je ovšem situace jiná. Zemní plyn nemůže konkurovat čím dál levnějším obnovitelným zdrojům ani jaderným elektrárnám. I když jeho význam roste: v řadě zemí se s plynem počítá při přechodu od uhlí k bezuhlíkovým technologiím, zejména vodíku. Spalování plynu produkuje zhruba poloviční emise CO2 ve srovnání s uhlím. Z pohledu ochrany klimatu je tedy plyn vnímán jako menší problém, byť s jeho těžbou a přepravou souvisí významné úniky problematického skleníkového plynu – metanu.

Nové paroplynové elektrárny také dosahují při výrobě elektřiny vyšší účinnosti než starší uhelné zdroje a zároveň hrají důležitou roli při zajišťování dodávek v hodinách a dnech, kdy je poptávka maximální nebo dochází k velkým výkyvům. Jdou totiž rychle zapnout nebo naopak vypnout, když například začne víc foukat na velké větrné parky v Severním moři, které pak začnou dodávat více elektřiny.

Díky narůstajícímu významu se plynové elektrárny staly společně s uhelnými hlavním jazýčkem na vahách, který rozhodoval o tom, za kolik se v Evropě prodávala elektřina. Konečná cena na burze je potom výsledkem srovnání poptávky a nabídky. Není neobvyklé, že během léta, kdy je spotřeba elektřiny nejnižší a výroba z obnovitelných zdrojů nejvyšší, může být velkoobchodní cena krátkodobě i záporná. Naopak v lednu nebo v únoru, kdy je potřeba svítit a topit nejvyšší a slunce svítí málo, dosahuje tržní cena opačných extrémů.

Elektrárny dodávají do sítě podle technologických a bezpečnostních možností, hlavní roli ovšem mají peníze. Zjednodušeně řečeno, jako první jsou na řadě zdroje s nejnižšími výrobními náklady. Na evropském trhu to je voda, vítr a slunce, poté jádro a biomasa. Následují elektrárny spalující fosilní paliva. Obvykle v pořadí hnědé a černé uhlí, následuje plyn a nejdražší elektřinu produkují elektrárny spalující ropu a její deriváty.

V posledních letech v Evropě platilo, že rovnovážná cena se nejčastěji ustálila na hodnotě, za kolik byly schopné vyrábět uhelné nebo plynové elektrárny. V předchozích letech to pak byla pravidelná přetahovaná: uhlí je sice levnější palivo, ale uhelné elektrárny mají nižší účinnost. Výhodou spalování plynu jsou méně než poloviční emise skleníkových plynů, a tedy i nižší penalizace v podobě emisních povolenek, to znamená nižší náklady. Za každou tunu vypuštěného skleníkového plynu CO2 totiž musí výrobce zaplatit, což má zohlednit dopad jednotlivých druhů paliv na životní prostředí a tlačit k přechodu k čistějším technologiím (s emisními povolenkami se přitom obchoduje, zjednodušeně řečeno – ten, kdo vyprodukuje méně skleníkových plynů, je může prodat tomu, kdo jich produkuje více).

Právě to vysvětluje, proč jsou ceny elektřiny v Evropě tak citlivé na vývoj na trhu s plynem a proč elektrická energie loni extrémně podražila. Cena samotného plynu totiž minulý rok vyskočila natolik, že ani ty nejúčinnější paroplynové elektrárny nemohly cenově konkurovat těm nejméně hospodárným uhelným elektrárnám. A to ani při započtení vysoké ceny emisních povolenek, která v průběhu loňska vystoupala z pětatřiceti až k devadesáti eurům za tunu vypouštěného CO2 a která zvyšuje náklady na výrobu elektřiny z uhlí: jak už bylo zmíněno, uhelné elektrárny potřebují více než dvojnásobné množství povolenek na vyrobenou megawatthodinu. Kvůli nárůstu výroby na úkor plynu musely uhelné elektrárny povolenky ve velkém nakupovat, čímž přispěly k růstu ceny emisních odpustků.

Samotná elektřina s dodáním v následujícím roce loni v září na velkoobchodním trhu vystoupila nad hladinu sto eur za megawatthodinu, před koncem roku krátce nad tři sta eur. Čím déle se na těchto úrovních udrží, tím více se to odrazí v cenách dlouhodobějších smluv a nákladech firem a domácností v dalších čtvrtletích.

Obdobně jako v případě plynu přitom platilo, že cena silové elektřiny v Evropě od finanční krize v roce 2008 donedávna klesala nebo stagnovala. Pomyslného dna dosáhla elektřina začátkem roku 2016, kdy byla za dvacet eur. Poslední dekádu se po většinu času držela mezi čtyřiceti a padesáti eury.

„Pamatujete, jak se při záplavách před dvaceti lety říkalo, že přišla tisíciletá voda? Tak teď máme tisíciletou vodu v cenách elektřiny. Jsou výš, než si kdokoli kdy dokázal představit,“ říká Pavel Řežábek, hlavní ekonom ČEZ. Na webináři pořádaném sdružením VIDA conference a poradenskou společností EY přednášel o důvodech růstu cen energetických komodit.

Pavel Řežábek tam vyvracel i jeden v Česku rozšířený mýtus o hlavní příčině drahé elektřiny: „Začátkem roku byla cena elektřiny okolo padesáti eur za megawatthodinu, v polovině prosince přes 190. Nejvíc k tomu přispěl zemní plyn. Nemůže za to ‚Green Deal‘, jak můžeme často číst,“ uvedl s odkazem na evropský plán přechodu k bezemisní ekonomice, jehož součástí jsou povolenky. Ty k růstu cen také přispěly, nicméně zhruba polovičním dílem co zemní plyn. Větší vliv na cenu elektřiny měl podle propočtů ekonoma ČEZ i rizikový příplatek kvůli nižším zásobám plynu v Evropě a možnému konfliktu na Ukrajině. V lednu se ceny elektřiny i plynu proti prosincovým „tisíciletým“ hodnotám o něco snížily. Pavel Řežábek očekává, že postupný pokles cen bude pokračovat u uhlí kvůli klesajícímu zájmu o toto palivo a u plynu hlavně díky masivním investicím do jeho těžby. Vyšší ceny povolenek s velkou pravděpodobností už zůstanou a budou srážet ziskovost uhelných elektráren. Ty by kvůli tomu mohly odejít z trhu ještě dříve, než se zatím očekává. A to i v Česku, kde se s tím počítá okolo roku 2033.

 

Kam dál?

Co se bude dít s energiemi v nejbližších letech, je jen v případě Česka otázka za stovky miliard korun. Evropa, ale i další velké světové ekonomiky si daly za cíl dosáhnout uhlíkové neutrality. Výnosy z emisních povolenek budou v nejbližších deseti letech základním zdrojem peněz pro pobídky, z nichž se bude financovat transformace ekonomiky. Česko má již nyní významné příjmy z jejich aukcí: loni to bylo patnáct miliard, letos to bude kvůli rostoucí ceně povolenky miliard dvacet. Další peníze budou z rozšíření povinnosti používat povolenky v silniční dopravě a u budov. Do roku 2030 až 2032 by z toho mělo být dalších asi sto miliard. Vedle toho přijdou evropské peníze například na tlumení sociálních dopadů, podporu inovací nebo pomoc s transformací bývalých uhelných regionů.

„Je tu k dispozici velká spousta peněz, které jen musíme inteligentním způsobem využít. Není to tak, že jsme hozeni do vody,“ uvedl Jan Tůma, vedoucí oddělení obchodování s emisemi na ministerstvu životního prostředí. Na evropské úrovni je podle něj jasná základní dohoda: snižovat emise uhlíku a skončit se spalováním fosilních paliv. Jakou konkrétní cestu dál si země zvolí a jak naloží s penězi na to určenými, už je na ní.

V české energetice se počítá s pokračováním jádra, větším zapojením plynu a následně vodíku. Ale to zdaleka nebude stačit. Podle ekonoma Pavla Řežábka se otevře obrovský prostor pro výrobu z obnovitelných zdrojů, které jsou již dnes poměrně levné. „Čeká nás zajímavá debata, zda je chceme z domácích zdrojů, nebo je budeme dovážet za pakatel z Německa,“ odhaduje. Nová německá vláda si dala u slunce a větru velké cíle, a pokud uspěje, lze podle Řežábka očekávat, že v létě budou tamní ceny elektřiny přes poledne nulové nebo záporné. Obrovské investice budou potřeba na technologie, které umožní energie akumulovat a pomohou odstranit časový nesoulad mezi výrobou elektřiny z obnovitelných zdrojů a denními a sezonními výkyvy v její spotřebě. Další debatou bude, zda se v Česku po mnoha letech roztočí více větrníků. Vítr se celosvětově stává čím dál atraktivnějším zdrojem elektřiny, ale ve svém katastru je chce mít málokterá obec v Česku.

Blahoslav Němeček, který v minulosti působil jako místopředseda Energetického regulačního úřadu a posledních deset let je partnerem v EY pro energetiku, je přesvědčen, že zelené technologie a investice čeká obrovský boom. Tlačit na to budou chystaná pravidla pro hodnocení firem a investic z pohledu jejich udržitelnosti. Co nebude „čisté“, to bude odsouzeno k záhubě, protože banky na takové projekty nepůjčí a pojišťovny je nepojistí.

„Poptávka po zelené energii enormně vyroste,“ uvedl na semináři o povolenkách Blahoslav Němeček s tím, že energetice ani průmyslu ani nic jiného nezbude a veškeré investice budou směřovat do oblasti čistých technologií. „Bude to urychlovat i technologický pokrok v oblasti vodíku a akumulace energií. Myslím si, že to je nezvratitelný trend,“ uzavřel.