Spolkni prášek. Proč se Česko potýká s výpadky léků

Dáme paralen, nebo nurofen? Tahle úplně základní léčebná otázka, kterou někdy řešil asi každý rodič nad potomkem s rozpáleným čelem a teploměrem ukazujícím čtyřicítku, byla posledních několik týdnů úplně zbytečná: nebyl ani jeden. Dětské verze nejpoužívanějších léků na horečku a bolest z Česka před Vánoci zmizely, podobně jako nejběžnější antibiotika na předpis a některé další léky.

Jeden z největších výpadků léků začal nevinně. Jako když se utrhne první kamínek ze skály, ale na konci je z toho lavina. Náznaky potíží prý přišly už loni na jaře, u antibiotických sirupů pro děti. Na podzim začaly mizet volně prodejné sirupy na teploty a bolesti určené pro nejmenší. Nejdříve zmizela jedna, pak i druhá příchuť nurofenu pro děti. Posléze nebyly ani čípky, ani další léky pro menší děti obsahující ibuprofen, což je základní účinná látka v nurofenu. Když do Česka v půlce prosince dorazila začínající epidemie chřipky a dalších respiračních chorob, byly z pultů pryč i sirupy s paracetamolem, alternativní léčivou látkou na teplotu prodávanou pod značkami, jako je Paralen nebo Panadol.

Ani tím to však neskončilo. Kdo onemocněl angínou anebo si k viróze přidal častou komplikaci ve formě jiné bakteriální infekce, měl i během ledna problém sehnat nejběžnější penicilin. „Pediatři museli každé ráno volat do lékárny, jaká antibiotika jsou pro děti ten který den k dispozici,“ líčí Simona, máma dětí ve věku tři, šest a osm let. Trojice potomků si prošla obvyklým infekčním trojbojem: jeden týden horečky, následoval velký kašel a dcera nakonec potřebovala i antibiotika. Rodina bydlí na Vysočině a Simona má osobní zkušenost se situací ve třech lékárnách v Bystřici nad Pernštejnem. Marně sháněla i další léky pro děti, které děti potřebovaly na tlumení kašle, chyběl i volně prodejný přípravek Hylak, používaný na obnovu střevní mikroflóry po antibiotikách. „Dithiaden na předpis nebyl k dostání minimálně tři týdny a má být v průběhu února. A hylak, ten mi shání kamarádka v Německu. Kdy tady bude, vůbec nevědí,“ líčí šestatřicetiletá Simona.

Malátné děti, jimž nedokážete ulevit – protože z léků na teplotu a bolest nesmí téměř nic jiného než sirup a čípky s ibuprofenem nebo paracetamolem –, jsou pro rodiče mimořádně stresujícím zážitkem. Když se k tomu přidají chybějící antibiotika na předpis, ať už pro děti, nebo dospělé, začne to být noční můrou i pro vládní politiky a úředníky.

 

Postcovid a předzásobení

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek z TOP 09 rodiče krátce před Vánoci uklidňoval, že situaci má pod kontrolou a na cestě jsou mimořádné dodávky: „Nurofen je v lékárnách a penicilin je vyřešen.“ Jak se v následujících týdnech ukazovalo, bylo to spíš vyhlášení předčasného vítězství. Nedostatek některých běžných léků totiž pokračoval i v lednu, na což často ukazoval ve své – nakonec neúspěšné – prezidentské kampani také Andrej Babiš. A jeho politická souputnice ve vedení hnutí ANO Alena Schillerová začátkem února veřejně vyzvala ministra zdravotnictví k rezignaci s tím, že za nedostatek může „do velké míry“ stát a Válkem vedené ministerstvo. „Protože je to stát, kdo ovlivňuje cenu léků, může zabránit přeprodávání léků z našeho trhu a má plánovat pohotovostní zásoby,“ uvedla politička opozičního hnutí a šéfka poslaneckého klubu ANO.

Realita obchodu s léky je však mnohem složitější a mnohdy tvrdší, než aby s ním mohl pohnout jeden stát nebo ministr. Hlavní příčiny současných výpadků leží mimo Českou republiku a možnosti, jak jim zabránit i do budoucna, jsou jen velmi omezené – vyplývá z vyjádření zástupců farmaceutických firem, státních úředníků, ale i dalších lidí, kteří se podílejí na regulaci a obchodu s léčivy, s nimiž mohl magazín Reportér hovořit.

Jde to ukázat i na těch přípravcích, o nichž se nejvíc mluvilo.

Do obchodu s volně prodejnými léky, jako je zmiňovaný Nurofen, zasahuje stát jen omezeně. Úřady především řeší, což platí pro všechny léčivé přípravky, jejich bezpečnost a kvalitu. Nurofen, ale třeba i panadol patří dokonce mezi léčiva, která se smí prodávat na pumpách. Zdravotní pojišťovny na léky bez receptu nepřispívají a jejich cenu si určuje sám výrobce. O konečné ceně potom rozhoduje konkurenční boj a hlavně to, kolik jsou zákazníci ochotni za danou značku zaplatit.

Na léky bez receptu je také přípustná reklama pro veřejnost. Léky na teploty a bolesti patří v tomto ohledu mezi tahouny trhu. Nurofen nadnárodní společnosti Reckitt Benckiser byl loni podle monitoringu společnosti Nielsen Admosphere v žebříčku farmaceutických přípravků druhou nejpropagovanější značkou. Nejbližší konkurenti – Ibalgin a Paralen francouzského gigantu Sanofi – byli trojkou a osmičkou na reklamním trhu. Jedničkou je dlouhodobě Voltaren.

To, že byly volně prodejné sirupy pro děti nedostupné a obchodníci je neměli často možnost ani objednat, považují lidé z oboru za extrém. Přispěla k tomu hlavně vyšší nemocnost, a to napříč více státy. Po dvou letech života s rouškami a dalšími omezeními se vrátily běžné respirační choroby v síle jako před covidem. Vliv měly i panické nákupy volně prodejných léků do zásoby. Ministrem Válkem oznámená mimořádná dodávka nurofenu před Vánoci se kvůli tomu rychle vyprodala. Z trhu zmizelo během pár týdnů takové množství volně prodejného léku, které by v normálních dobách vydrželo tři měsíce. Část lidí nedostatek doma řešila nákupy v blízkém zahraničí. Podle zkušenosti několika rodičů byl dětský nurofen dostupný v Polsku, a byl dokonce o stovku na jednu lahvičku levnější než v Česku.

 

Státní hlídač

Hlavním hlídačem trhu s léčivy je Státní ústav pro kontrolu léčiv (zkráceně SÚKL). Jde o úřad spadající pod ministerstvo zdravotnictví. Šéfka ústavu Irena Storová zdůrazňuje, že smyslem úřadu je dohlížet na to, aby se v Česku používaly jen kvalitní, účinné a bezpečné léčivé přípravky. Klíčová pozornost se věnuje lékům na předpis. U obchodu s volně prodejnými léčivými přípravky má lékový ústav omezené pravomoce, přestože také musí projít registrací, stát neurčuje ani jejich cenu.

„Léky ani neobjednáváme, ani nevyrábíme, ani nedistribuujeme, ani neprodáváme,“ zahání na úvod rozhovoru s magazínem Reportér myšlenku, že by úředníci mohli řešit výpadky léků tím, že by někam vyrazili a sami je nakoupili. „Nic takového,“ dodává ředitelka Storová.

Již patnáctým rokem platí pravidlo, že výrobci léčivých přípravků (ve zdravotnickém právu se jim říká „držitel rozhodnutí o registraci“) mají ze zákona povinnost hlásit úřadu jakékoli přerušení dodávek, jejich obnovení, případně i ukončení prodeje a odchod z trhu. Počet těchto hlášení v průběhu let výrazně stoupl. Podle šéfky úřadu Ireny Storové to souviselo s tím, jak se trh postupně měnil a zároveň rostl tlak na farmaceutické společnosti, aby přerušení dodávek oznamovaly včas a aspoň dva měsíce dopředu. „Byl to jeden z důvodů, proč jsem před třemi lety založila speciální oddělení na analýzu hlášení, a to s odborníky, kteří s těmi informacemi dál pracují,“ vysvětluje Irena Storová. Experti musí umět vyhodnotit, jak takové ohlášené přerušení výroby může zahýbat s tuzemským zdravotnictvím.

Výpadek dodávek na měsíc dva se podle ředitelky SÚKL podaří většinou překlenout bez výraznějších potíží. Pomáhá předzásobení v lékárnách a v distribuci a pacient s receptem si většinou ničeho ani nevšimne. Ale pokud je záležitost na delší období, třeba půl roku, u takového léku reálně hrozí, že v Česku na předpis nebude. Klíčovou otázkou je v takovém případě jeho nahraditelnost, a to v ekonomickém a medicínském smyslu. Pokud vypadne populární pilulka s velkým tržním podílem, nebo dokonce základní látka používaná pro výrobu takových léků, hrozí na trhu dominový efekt. Spotřeba se totiž přesune z lídra trhu na méně používané léky a ty brzy začnou docházet také.

Snadněji se na trhu také hledá náhrada za generikum, tedy lék bez patentové ochrany nabízený pod různými obchodními názvy několika společnostmi, než záměna patentovaného léku a dodávaného monopolním výrobcem. „Pokud nejde o dlouhodobý výpadek, je většina situací takových, že lék je relativně snadno nahraditelný a pacient to v podstatě nepocítí,“ říká Irena Storová.

Farmaceutické firmy loni nahlásily na lékový úřad 2 826 přerušení dodávek. To je na první pohled obrovské číslo a zároveň to bylo nejvíc v historii. Na druhý pohled už to tak dramatické není. V řadě případů šlo jen o krátkodobá, případně opakovaná oznámení u stejného léku. Výrobci navíc hlásí na SÚKL potíže s dodávkami po jednotlivých variantách. Ohlásí, že přestanou dočasně dovážet platíčka s deseti tabletkami, ale ta s dvaceti prodávají dál.

Jako hlavní příčinu přerušení dodávek se nejčastěji uváděly výrobní důvody. Bylo to více než v polovině případů. Druhým důvodem byla nedostatečná kapacita a logistické důvody. Má to svůj důvod.

Výroba léčivých látek se v průběhu let soustředila kvůli nižším nákladům do Číny a do Indie. Obě země spolu také soutěží o titul „lékárny světa“. Již nyní se tam produkují asi dvě třetiny ze všech léčivých látek určených pro konečnou výrobu léků. V praxi to probíhá tak, že několik výrobců – obvykle levných generik – odebírá z jedné továrny stejnou léčivou látku, protože je to pro ně nejvýhodnější: z ní a pomocných látek se pak obvykle dotváří konečná podoba léku. Když se však v oné „zdrojové“ továrně v Asii něco zadrhne, znamená to velký problém, protože dříve nebo později pocítí nedostatek základních chemikálií všichni hráči na trhu.

Na českém trhu je díky existenci jednotného evropského trhu registrováno přes šedesát tisíc variant léčivých přípravků. Zvlášť se do toho počítají různé velikosti a síly, registruje se i to, zda jde o pilulku, nebo sirup. Ponecháme-li toto stranou a budeme se věnovat jen lékům, které se skutečně objevují na českém trhu, těch je deset tisíc: zhruba šest tisíc z nich je na předpis, a tedy hrazených ze zdravotního pojištění. U devětadvaceti z nich – jak ukazují údaje lékového úřadu – došlo loni ke skutečně problematickému přerušení dodávek, protože v těchto případech šlo o těžko nahraditelný lék. Nejčastějším řešením v takové situaci bývá povolení dovozu cizojazyčné šarže, tedy stejný lék původně určený pro jiný trh. Případně je možné dovézt i neregistrovaný lék. Úřad v takových případech oslovuje farmaceutické firmy, aby lék dovezly ze zahraničí, a vykryly výpadek.

K tomu mělo dojít i u nedostatkového penicilinu. Podle ředitelky SÚKL se však v tomto případě sešlo několik nešťastných okolností. Hlavní příčinou výpadku levného penicilinu byla nedostatečná kapacita výroby související s děním v Číně. Čínské továrny se totiž loni střídavě zavíraly a otevíraly s tím, jak se měnila tamní pravidla boje s covidem. V Česku kvůli tomu začaly docházet různé varianty penicilinu od výrobce s šedesátiprocentním podílem na trhu. A kvůli Číně se dostal do stejných problémů i jeho nejbližší konkurent, který by jinak za původního dodavatele zaskočil. Na listopad se prý podařilo domluvit na navýšení výroby a dodávek ze Slovenska, ale do toho zase přišla epidemie respiračních onemocnění a spotřeba antibiotik vyletěla vzhůru. Nedostatek základních penicilinů kvůli tomu přetrval až do ledna. „Opravdu si myslím, že v tomto případě všichni dělali, co mohli,“ říká k tomu šéfka SÚKL Irena Storová. Takový masivní výpadek ve výrobě levnějších antibiotik podle ní nezažil nikdo v oboru dlouhé roky.

 

Více léků na skladech?

Ministerstvo zdravotnictví chce kvůli opakovaným výpadkům v dodávkách léků měnit zákon o léčivech. Lékový úřad by měl díky tomu získat lepší přehled, kolik léků je ve skladech výrobců, distributorů i přímo v lékárnách. Tyto údaje má SÚKL k dispozici už nyní, ale vždy s nějakým zpožděním. Zároveň ministerstvo navrhuje, aby výrobci museli téměř u všech léčiv na předpis držet dvouměsíční skladovou zásobu na vykrývání případných výpadků.

Zástupcům farmaceutických firem se takový nápad příliš nelíbí. Jednak se podle nich na nedostatkových penicilinech ukázalo, že ani dvouměsíční zásoba zdaleka nestačí, ale hlavně jim stát nemíní tuto povinnost nijak kompenzovat. Jde o další náklad na udržování vyšších zásob. „Stát přichází s další drahou regulací v situaci, kdy se nezvedají maximální ceny léků ani úhrady léků ze zdravotního pojištění, ale firmám přitom dramaticky stouply výrobní náklady kvůli dražším energiím a obalům,“ říká Filip Vrubel, ředitel České asociace farmaceutických firem (ČAFF), která sdružuje hlavní výrobce a dodavatele generických léků. Stát by měl podle jeho názoru za obhospodařování minimálních zásob platit. Pokud to pouze přikáže, povede to prý jen k tomu, že některé léky z českého trhu zmizí. Udržovat větší zásoby na skladech v Česku nebude totiž dávat některým výrobcům generik ekonomický smysl. A to hlavně u levných léků.

Regulaci trhu s léčivy zná přitom Filip Vrubel, obrazně řečeno, z obou farmaceutických břehů. Před příchodem do farmaceutické lobby byl náměstkem bývalého ministra zdravotnictví za ANO Adama Vojtěcha a ještě dříve pracoval ve vedení lékového úřadu. Neustálý tlak na snižování úhrad léků z veřejných systémů podle Vrubla vedl k dalšímu tlaku – a to na výrobní ceny; aby se byznys vyplatil, přesunula se ve velké míře výroba generik právě do Asie. „S tím samozřejmě roste i riziko výpadků, protože už to nejsou léky vyráběné v Evropě, které by se na trhu udržovaly ve větším množství ve skladech,“ popisuje.

Česko je u léků na recept považováno za levnou zemi. Přispívá k tomu i způsob, jakým se určuje maximální cena, za niž výrobce smí přípravek na předpis uvést na trh. K ceně výrobce je navíc stanovena i maximální přirážka, kterou smí přičíst distributor léku společně s lékárnou. Maximální cena výrobce se na tuzemském trhu nejčastěji stanovuje jako průměr nejnižších výrobních cen, které úředníci dohledají ve třech z osmnácti sledovaných států v Evropě. V praxi však bývá konečná cena ještě nižší. Je totiž ovlivněna tím, kolik za lék na předpis hradí pojišťovny. Řada farmaceutických firem se snaží cenu a marži stlačit tak, aby se lék vešel do úhrady od pojišťovny, a byl tedy bez doplatku pro pacienta. Takový lék se totiž v ordinacích častěji předepisuje a v lékárnách snáz prodává.

 

Sto miliard v lécích

Léky jsou v Česku již více než stomiliardový byznys. Podle dat společnosti IQVIA se velikost trhu s léky na předpis předloni přehoupla přes 78 miliard korun. Volně prodejných léčiv a doplňků stravy se prodalo za dalších téměř třicet miliard.

Obchod s léky přitom připomíná několik oddělených světů. Prodeje patentově chráněných léků letí v Česku vzhůru. Jde obvykle o relativně drahá léčiva s větší marží, protože jejich výrobci musí během několika let vydělat a splatit výdaje na výzkum a vývoj. Po vypršení patentu, což je dočasný monopol na prodej objevené molekuly, jejich cena obvykle padá s tím, jak se do výroby vrhá konkurence. Dražší inovativní léky se používají hlavně v nemocnicích a speciálních léčebných centrech: náklady na tyto takzvané „centrové léky“ patří k vůbec nejrychleji rostoucím výdajům v českém zdravotnictví. Podle údajů zdravotních pojišťoven vzrostly od roku 2016 do roku 2021 ze čtrnácti na více než čtyřiadvacet miliard. Výrobci takovýchto originálních léčiv jsou nejčastěji nadnárodní giganty z Evropy a Severní Ameriky, kde mají i nejvíce továren. Výpadky těchto léků na trhu jsou také méně časté.

Úplně jinak vypadá svět generik, který funguje na principu velkých objemů a nízké ceny. V Česku představují zhruba 63 procent trhu co do počtu balení a 35 procent z celkového objemu peněz. Také výdaje na ně rostou, ale ve srovnání s patentovanými léky mnohem pomaleji. Útraty zdravotních pojišťoven za léky vydané na recepty, tedy především ve veřejných lékárnách, kde vládnou levnější, generické léky, stouply mezi lety 2016 a 2021 jen o dvanáct procent.

 

Velká čtyřka

Nejsilnější postavení v obchodu s léky v Česku mají distributoři. Ti jsou důležitým logistickým mezičlánkem mezi výrobci léků na jedné straně a lékárnami, případně nemocnicemi na straně druhé. Firem s povolením distribuovat léčiva v Česku je několik set, ale ty hlavní jsou jen čtyři. Aktuálně nejmenší z nich je Pharmos. Vznikl historicky jako velkoobchod s léčivy založený lékárníky a spolupracující s nezávislými lékárnami. Nyní má jedenáctimiliardový obrat. Naopak distributor Alliance Healthcare má silné postavení hlavně ve velkých nemocnicích. Naposledy měl obrat okolo 23 miliard korun. Patří americkému distribučnímu obru AmerisourceBergen.

Další dva největší distributoři jsou součástí uskupení, která během poslední dekády ovládla v Česku podstatnou část lékárenského trhu.

Velkoobchod ViaPharma je vlastněný skupinou Penta Investments. S obratem okolo čtrnácti miliard funguje jako dvorní dodavatel léků do sesterského řetězce lékáren Dr.Max. Ten je se zhruba 460 pobočkami největší sítí lékáren v Česku.

Vůbec největším hráčem v tuzemském obchodu s léčivy je Phoenix. Ten je zase součástí stejnojmenné německé skupiny, vlastněné rodinou Merckle, která má historické kořeny v Ústí nad Labem. Lékárenský velkoobchod Phoenix má v Česku obrat přes devětadvacet miliard a vlastní druhou největší síť lékáren Benu. Ta provozuje 340 vlastních a franšízových lékáren. V poslední výroční zprávě Phoenix odhaduje, že má čtyřicetiprocentní podíl na distribuci léčiv a pětinový podíl v lékárenství. Dohromady tedy Dr.Max a Benu provozují zhruba osm set lékáren. Vedle toho na trhu existují ještě různé virtuální aliance sdílející například letáky, ale většinu z celkových zhruba dvou a půl tisíce veřejných lékáren v Česku tvoří menší rodinné firmy a jednotliví lékárníci.

V zákulisí takto rozděleného trhu probíhá tvrdý boj o léky, který má podle menších lékárníků a obchodníků vliv i na dostupnost léků v jednotlivých lékárnách. Jádrem sporů je fungování takzvané přímé distribuce léků do lékáren a nemocnic (v oboru označovaných zkratkami DtP a DtH, z anglických termínů Direct to Pharmacy a Direct to Hospital). V kostce jde o to, že nadnárodní výrobce léků se domluví jen s jediným velkodistributorem, který pro něj za úplatu zařizuje zásobování lékáren a nemocnic. Smyslem takových dohod v minulosti bylo, že zahraniční farmaceutická společnost chtěla mít oběh svých léčiv víc pod kontrolou, aby se léky nepřesouvaly z levnějšího Česka do dražších zemí. Takzvaný reexport je sice na jednotném evropském trhu legální, ale firmám s unikátními léky může kazit ceny a srážet jim zisky.

První takové ujednání o přímé distribuci se v Česku objevilo už v roce 2011. Od té doby se však počet nadnárodních farmaceutických firem, které si vybraly jediného distributora pro dodávky svého zboží, zvýšil na patnáct a s tím narostlo množství léků a objem takových obchodů.

Podle zástupců lékárníků se takto obchoduje se stovkami atraktivních léků na předpis, mezi nimiž jsou běžné léky na astma, alergie, vysoký tlak nebo cukrovku. Uvádějí, že nezávislé lékárny se k těmto lékům mohou dostat jen obtížně, v omezeném množství nebo vůbec. „Pokud je monopolní distributor stoprocentně majetkově propojen se svým řetězcem lékáren, jen on má zboží na skladě a pro svůj řetězec za nápadně výhodnějších cenových podmínek, je všem jasné, že má velkou konkurenční výhodu proti ostatním nezávislým majitelům lékáren,“ uvádí Marek Hampel, předseda Grémia majitelů lékáren a podnikatel provozující čtyři pobočky. Podle něj je klíčovou konkurenční výhodou pro jakoukoli lékárnu v Česku mít dostatek těchto léků na skladě, jinak lidé s recepty odcházejí pryč. V tomto duchu také majitelé lékáren dali před časem podnět k antimonopolnímu úřadu.

Nejvýznamnějším distributorem léků ve zmiňovaném režimu přímé distribuce do lékáren a nemocnic je velkoobchod Phoenix. Na webu uváděl, že v roce 2020 zajišťoval takto dodávky pro jedenáct světových výrobců léků a touto cestou šlo na český trh osm milionů balení v hodnotě devíti miliard korun. Šéf distributora Phoenix a řetězce Benu Petr Doležal říká, že v přímé distribuci fungují jako logistický partner na dodávky několika set specializovaných léků do nemocnic, medicínských pracovišť a lékáren v jejich okolí a postupují podle přesných instrukcí výrobce. „Pokud je mi známo, tyto léky nejsou a v poslední době nebyly nedostupné,“ uvedl. Odmítá, že by Phoenix jako distributor kohokoli zvýhodňoval či omezoval, jako velký hráč si to nemůže dovolit a znamenalo by to obrovské reputační a ekonomické riziko. „Nicméně pro novinové články a média obecně se největší distributor na lavici obvyklých podezřelých vždy hodí. Jsme už zvyklí,“ uvedl šéf velkého distributora léků a sítě lékáren.

 

Odloženo

Antimonopolní úřad krátce před uzávěrkou magazínu Reportér zveřejnil seznam řady doporučení, která by podle jeho úsudku vedla k větší konkurenci a férovější soutěži ve farmaceutickém byznysu. Stát prý nemá dobrý přehled právě o přímých obchodech s léčivy prostřednictvím jediného distributora: lékový úřad by měl tato data začít sbírat. Antimonopolní úřad například vyzval ostatní instituce, aby s ním víc spolupracovaly a pomohly mu odhalovat možné dohody směřující proti férové soutěži.

Stát by také měl podle antimonopolního úřadu zatlačit na častější předepisování generik – dvě navrhované změny by přitom byly pro pacienty a celý trh téměř revoluční. Lékaři by měli předepisovat jen účinnou látku s dávkováním, ne konkrétní lék. Na receptu by se tedy objevilo třeba tramadol-hydrochlorid, a ne název konkrétního léku na bolest. Finální výběr, pokud by to bylo možné, by pak prováděl lékárník. Druhý přelomový nápad je uvolnit prodej části léků na recept do online prodeje. To dosud není možné.

Zároveň antimonopolní varoval před zásahy do zákonů a úpravou pravidel, která by vedla k omezování konkurence.

Snahy o překreslení trhu s léky jsou však patrné při téměř každém projednávání zákona o léčivech v parlamentu. Zatím poslední bitva o kontrolu nad domácím trhem se odehrála před třemi lety. Ministerstvo zdravotnictví s Adamem Vojtěchem v čele tehdy připravilo úplně nová pravidla, jak by fungoval stomiliardový distribuční řetězec s léky. „Nejpodstatnější nebylo to, co do zákona vnášel, ale to, co v něm škrtal,“ říká Ondřej Dostál, právník specializující se na zdravotnické právo, a dodává: „Škrtalo se v něm právo každé lékárny vymoci si lék od distributora a právo každého distributora vymoci si lék od farmaceutické firmy.“ Proti této novele a proti vlastnímu ministrovi se tehdy postavili poslanci za ANO a navržené změny skončily bez dalšího projednání ve výboru pro zdravotnictví.

Podobně se do pozadí dostaly diskuse o tom, že není úplně bezpečné mít podstatnou část výroby léčivých látek v Číně a že by mohlo dávat smysl část výroby léčiv a zdravotních pomůcek vrátit zpátky do Evropy. Zdravotnictví bylo během covidu a krátce po něm nejvyšší prioritou. Ale poté přišla energetická krize a ruská agrese na Ukrajině, a řešení tématu lékové soběstačnosti, shrnuté ve Farmaceutické strategii pro Evropu z roku 2020, se opět odložilo. Český antimonopolní úřad ve svých doporučeních potvrzuje, že Evropa je u některých léčiv zcela závislá na dodávkách z Číny, Indie nebo Spojených států, ale bez celoevropské spolupráce se s tím nic zásadního nestane. Stát by měl zvážit zavedení pobídek pro výrobu konkrétních generických léků, u nichž je v Česku malá nebo žádná konkurence. A některá léčiva a lékové formy jsou podle šetření antimonopolního úřadu v Česku nedostupná, protože platba z pojištění za ně neodpovídá skutečným nákladům na výrobu, a nevyplatí se je ani dovážet.

Lékoví insideři přitom upozorňují, že levná výroba v Asii naopak mnohým vyhovuje. Je výhodná pro výrobce, ale šetří na ni i státem placené zdravotní systémy. Naopak přesun výroby do Evropy by stál veřejné rozpočty velké peníze na dotacích a pobídkách, navíc by si to vyžádalo dlouhý čas.

A tak tedy zřejmě bude i nadále platit, že výpadky léků u nás byly, jsou a budou.