Opouštím svou značku „Vilhelmová“

No nazdar, Táňo: mám pocit, že hned teď potřebuješ pivo.

Ale rychle! Půl dne jsem byla v tom vedru zavřená na tanečním tréninku.

 

Proč?

Začínám přece hrát tu Medu Mládkovou – a ona byla v mládí tanečnicí.

 

Dnes má svoje muzeum na Kampě...

… právě tam to hrajeme.

 

Vždyť vím. Jaký máš ke Kampě vztah?

To místo pro mě bylo důležité hlavně v dobách pokročilejší puberty – právě tam jsem v létě chodívala dospávat po mejdanech. Byly to ty noci, kdy jsem já jakože spala u kamarádky, kamarádka zase u mě, takže když nás ve čtyři ráno vykopli z klubu Roxy, ještě jsme nemohly domů. Tehdy jsme zašly přes Karlův most právě na Kampu a natáhly se na lavičky.

 

Tohle se fakt dělo?

Mockrát… Pak nastalo období, kdy jsem hrála v Národním divadle s Josefem Vinklářem, který na Kampě bydlel a tahal nás na večírky k sobě domů. Každoročně na Štědrý den tam taky přímo pod Karlovým mostem zpíváme s kamarádama koledy – je to kouzelnej kus Prahy. Když jsem se dozvěděla, že musím oželet letošní prázdniny, tak mi pomohlo i vědomí, že nebudu v klasickém divadle, ale právě na Kampě.

Meda Mládková je známá hlavně coby sběratelka výtvarného umění. Co ty? Máš k těmhle věcem nějaký vztah?

Výtvarné umění je jedním ze světů, které mi pořádně představil až můj Vojta – ten se obrazy i sochami obklopuje a od začátku vztahu mě bral třeba do antikvariátů; učil mě všímat si, co je hezký. Poslední dobou můj zájem ještě zvýšila právě práce na roli Medy, protože jsem si musela nastudovat, kdo byl František Kupka, kdo Karel Nepraš, kdo Otto Gutfreund nebo Adriena Šimotová… Chtěla jsem pochopit, co a proč paní Medu na těch umělcích tak fascinovalo, a dobře jsem udělala; jako by mi to pootevřelo dveře zase někam dál.

 

Kam?

Najednou si třeba říkám, jaká je blbina utrácet peníze za spotřební věci, protože to je z devadesáti procent odpad. Žijeme v zemi, kde většina z nás všechno potřebné už má, a například já jsem ve stavu, kdy si nehodlám kupovat pořád nový hadry. Když jsem při penězích, chci je vrážet třeba právě do výtvarného umění.

 

Máš nějaké kamarády mezi výtvarníky?

Například Jardu Rónu nebo Františka Skálu – těm chodím na výstavy, kdykoli to jde.

 

Jak jste se spřátelili?

Oba patří k Divadlu Sklep.

 

Máš od nich něco?

Zatím ne. Ale chci.

 

Tak co už doma máš?

Někdy před sedmi lety jsem od Vojty dostala k narozeninám obraz Michaela Rittsteina, tím to asi začalo. Vzpomínám, jak jsem šla na jeho výstavu, byla z ní úplně vedle, a pozornej Vojta panu Rittsteinovi zavolal… Pak máme třeba obraz od Pavla Brázdy, a jak říkám, postupně toho bude přibývat, protože tohle jsou podle mě nejlíp investované peníze.

 

Stalo se někdy, že tě obraz uhranul?

Předloni jsem byla v Krumlově na výstavě právě Pavla Brázdy a jeho manželky Věry Novákové a dlouze postála před jejím obrazem, na kterém jeden náhrobek stojí, a druhý sice padá, ale dotýká se toho prvního. Připadalo mi to nádherný.

 

Láska až za hrob…

Jo, vyhrkly mi slzy. Nikdy dřív mi nedošlo, že bych někoho mohla milovat až takhle. Úplně se mi rozjely myšlenky, a to je asi u výtvarného umění správně.

 

Mládí pomalu odchází

Je ti čtyřicet let. Člověk si občas připadá mladě, ale jindy velmi staře – máš to tak?

Něco se rozhodně děje. Těžko říct, jestli to je číslem čtyřicet, tím, jak rychle rostou děti, anebo tím, že se na sebe najednou podíváš do zrcadla a dojde ti, jak se tvoje tvář změnila – najednou je jiná, než byla dřív.

 

To se ti stalo?

Koncem zimy jsem skoro dva měsíce točila denně s Jiřím Vejdělkem…

 

… takže Poslední aristokratku?

Jo, což ale není důležité. Jde o to, že jsem si každý den znovu a znovu sedala do maskérny, a než mi tam udělali masku, musela jsem se dvě hodiny koukat do zrcadla. Čím dál víc jsem si říkala: Ježíšmarjá, mě už ten pohled tak nebaví! Ale na druhou stranu ve mně ty chvíle nastartovaly proces jakéhosi smíření.

 

S čím?

Přece s tím, že stárneš, mládí pomalu odchází... Když jsi herec, pořád někdo hodnotí, jak vypadáš – v mládí mě tyhle soudy stresovaly, později mi začaly být jedno, a pak mi připadaly otravný; říkala jsem si, to jste vážně tak blbí?! Teď tedy nastala další fáze, kdy jsem všechno přijala. Vstupuju do druhé části svého života, což by na tváři mělo být vidět.

 

Dostáváš poslední dobou podobných signálů víc?

Stoupneš si například vedle syna – a on je vyšší než ty... Jsou to kousky puzzle, které do sebe zapadají. Najednou jasně vidíš, že tvoje životní dráha směřuje k chvíli, kdy to tady předáš dalším; jak profesně, tak i lidsky. Do čtyřicítky nad takovými věcmi nepřemýšlíš – ale pak přijmeš, že se to stane… Představ si, že jsem si poslední dobou začala daleko víc rozumět s lidmi starými než s těmi dvacetiletými. Kdyby před pár lety někdo mladej řekl, „bylas už v tý nový skvělý kavárně?“, tak tam s ním při nejbližší příležitosti jdu, ale teď mě zajímají jiný věci. Je celkem jedno, kde budu pít kafe, ale ráda bych si tam přisedla k nějaké starší usměvavé paní.

 

Když přemýšlíš o vlastním stáří, tak s obavami?

Tohle mám každý den jinak. Často si večer sednu doma totálně unavená a napadá mě, že si asi opravdu odpočinu až v hrobě. Ale ve skutečnosti věřím, že úleva přijde dřív – totiž ve chvíli, kdy mě konečně opustí veškeré ambice, a já budu někde na chalupě dlouze koukat do stromů. Fakt. Občas bych chtěla zažít nějakou nudu.

 

Jenomže potom se ráno probudíš…

… přesně tak. Druhý den ráno si říkáš: No dobře, ale nezachvátí mě spolu s tou nudou taky panika? Protože koukat dlouze na stromy je fajn, ale na druhou stranu bude jasné, že přišel definitivní konec... Před pár dny jsme byli s Vojtou na návštěvě v nemocnici, kde leží hodně staří lidé, tam na mě trochu padla tíseň a slíbila jsem sobě samé, že udělám všechno pro to, abych stáří ustála s dobrou náladou a nezahořkla; nestala se protivnou bábou. Právě proto mě baví poznávat příběhy lidí, jako jsou Meda Mládková, anebo dejme tomu Vojtův tatínek.

 

Vojtův tatínek, literární historik Radko Pytlík. Kolik je mu vlastně let?

Bude mu devadesát jedna, a kdybych se toho věku dožila, chci být jako on. Kaž-dý den zvládne svých šest kiláků, ven vyráží elegantně oblečenej a nikdy se nerozkydl na gauči, i když by jakožto důchodce mohl. Udržuje si řád: dopoledne pracuje, ve dvanáct jde na pivo, pozdraví štamgasty, pak se vrátí domů na oběd, následuje šlofíček… Tenhle řád může působit jako nuda, je to ale strašně důležitý.

 

Měla jsi staré lidi ráda vždycky?

Vůbec mě nezajímali. Dědkové a babky, nuda. Chyběla mi pokora.

 

Třeba Luba Skořepová tě pokládala za kamarádku, ne?

Byla fajn, ale spíš mám pocit, že měla ráda ona mě. Hodně vyprávěla a já se snažila nekroutit očima. Škoda. Teď bych poslouchala nadšeně.

 

Když vidíš sebe samu v nejstarších filmech, co tě napadá? Jsi to vůbec ty?

Moje první filmy jsou starý pětadvacet let, a když se v nich vidím, připadá mi to dojemný. „Fakt jsem byla takovýhle ucho?!“ Dnes už se dokonce stává, že v nich nevidím ani tak sebe, jako spíš vlastní děti, hlavně nejstaršího Františka, se kterým jsme si podobní. Dostává se do věku, kdy jsem s hraním začínala.

 

Taky bude hrát?

Stejně jako mladší Cyril chodí do dramatického kroužku, oba je to baví, ale zatímco Cyril má hereckej talent velikej, František je mnohem uzavřenější, spíš pozorovatel. Všímá si druhých plánů, takže bych ho tipovala třeba na režiséra... Je mu ale čtrnáct. Když se zeptáš, co by chtěl dělat, neví.

 

Ty jsi to ve čtrnácti věděla?

Vůbec. Ačkoli zbývalo už jen pár měsíců do chvíle, kdy mě objeví Karel Kachyňa pro seriál Prima sezona – a tahle první role mi naznačí, že je hraní docela zábava… Ale ve čtrnácti jsem nevěděla nic. Nikdy jsem nebyla holka, co stojí věčně před zrcadlem a říká, jak chce být herečkou.

 

Nechtěla jsi náhodou tancovat?

Spíš vzpomínám, jak jsem šla za svojí mámou s tím, že mám přece babičku a spoustu kamarádů v Aši, tak bych si ráda podala přihlášku na tamní textilku.

 

Co na to máma?

Klepala si na čelo: „Máš vyznamenání, a půjdeš na textilku? Zapomeň!“ Bylo mi to líto, protože jsem kraj okolo Aše milovala; zdálo se mi, že tam žijou dobrý lidi… Jen teda všichni chtěli z Aše do Prahy, a já byla jediná Pražačka, která chce do Aše.

 

Herecké ambice jsi neměla opravdu žádné?

Znala jsem všechny scénky v Televa-
rieté a bavilo mě dělat podobnou srandu pro kámoše, takže venku jsem byla za šaška.

 

A doma?

Tam jsem si v tichosti psala povídky. Chodívala jsem na literárně-dramatický kroužek, a paní učitelka čím dál častěji říkala: „Ta Táňa když si něco napíše, tak to pak i dobře zahraje, nechtěla by zkusit konzervatoř?“ Načež se objevil Kachyňa, pak Saša Gedeon s Indiánským létem a zbytek znáš.

 

Dám si pauzu

Mluvili jsme o ambicích. Pořád je máš coby herečka veliké?

Nevím. A něco ti řeknu: chci si teď dát roční pracovní pauzu. Nezačínat s ničím novým, nic dalšího netočit.

 

Od kdy?

Od září. A myslím to vážně, dostala jsem poslední dobou tři nabídky na natáčení, a vždycky se rovnou omluvila.

 

Nečekáš další dítě?

Ne. Jednoduše mě zajímá, co se mnou ta pauza udělá. Plus teda platí, že jsem v posledním roce strašně moc pracovala; natočila tři filmy a Meda Mládková je mojí druhou divadelní premiérou v řadě. Takže chci vědět, co se stane, když nebudu dělat vůbec nic.

 

Co bys tak tipovala?

Netuším. Mám jenom pocit, že jsem v sobě donedávna měla jakýsi motor, který mě nutil dostat značku „Vilhelmová“ tak vysoko, jak jen to půjde. Podle všeho se to dařilo, v Česku patřím mezi herce nejobsazovanější a nejlíp placené, vyprodávám sály, nejspíš jsem se dotkla svého stropu – no a teď se značky „Vilhelmová“ zbavuju.

 

Na jednu sezonu?

Spíš navždycky, ne? Jmenuju se Dyková.

 

Počkej, opravdu máme napsat jméno Tatiana Dyková na titulní stránku?

Jasně, jen ať si lidi zvykaj. Já se samozřejmě nevdávala proto, abych se zbavila starého jména, ale vyplynulo to ze situace, tak udělám pokus a začnu jakoby od začátku. Dám si rok života bez ambic a zjistím, jak silné je ve mně tvořivé pnutí; k čemu mě ta nová situace vybičuje.

 

Od září nebudeš pracovat vůbec?

Zbývají mi dvě divadelní představení, což znamená dejme tomu šest pracovních večerů do měsíce. To je celé.

 

Zkusila bys mi ještě líp vysvětlit, co chceš zjistit?

Proč hraju. Já vždycky strašně moc pracovala, ale čím dál častěji se ptám na důvod. Teď budu mít příležitost poznat, jestli za tím je bytostná vnitřní touha, nebo jen neschopnost odmítat lákavé nabídky. Věř mi: od svých patnácti let nevím, co je klid. Vždycky to například bylo tak, že jsem v těhotenství pracovala do poslední chvíle, porodila a rychle se vrátila zpátky na plac.

 

Co kdyby právě teď přišla životní role?

Třeba už přišla, já nové scénáře neotevírám. Bojím se, že kdybych věnovala energii četbě, začnu o práci zas přemýšlet, a to nechci. Na rok se zastavím.

 

Těšíš se už?

Asi jo. Ono jde třeba i o to, že děti fakt rychle rostou. Nebo o to, že mám muže. Považuju za dar, že jsme se potkali, a někdy spolu trávíme tak málo času... Už vůbec nemluvím o kamarádech: kolikrát se s někým potkám, houkneme na sebe, že co nejdřív zajdeme na kávu, ale pak uplyne rok – a nic.

 

Co řekl na tvoje rozhodnutí Vojta?

Ten má radost; taky se těší na to, že spolu budeme víc. Právě natočil první sólovou desku, plánuje turné, a tak ho třeba občas můžu doprovázet.

 

Konečně možná zažiješ tu vytouženou nudu.

Fakt máš pocit, že se lze se třemi dětmi nudit? Navíc kdybys viděl, kolik já vlastním nikdy neotevřených knížek!

 

Co když zjistíš, že se ti k herectví nechce vracet?

Uvidíme. Na druhou stranu buďme realisté: už na tenhle jeden rok pauzy jsem si musela našetřit, a počítám s tím, že si během něj dokonce poprvé v životě řeknu o peníze, což neumím; zatím nikdy jsem to neudělala.

 

Komu si o ně řekneš?

No přece svému muži.

 

Je pro tebe hodně důležité, že sis Vojtu nedávno vzala?

Je.

 

A řekneš mi z jakého důvodu?

Hele, já to dlouho oddalovala. Jednu svatbu jsem už zažila a nebyla si úplně jistá, jestli druhou ke svému životu potřebuju, nebylo to pro mě důležitý.

 

A pro Vojtu?

Pro toho právě jo, dnes už to vím. Dvakrát mě o ruku požádal, a já dvakrát řekla, že „uvidíme“, což byla ta nejhorší odpověď; snad ještě horší než „ne“… Nejspíš si říkal, že si naším vztahem nejsem jistá; navíc s prvním mužem mám děti dvě, s ním jen jedno… Sice mlčel, ale moje mlžení ho asi zraňovalo.

 

Napotřetí jsi konečně souhlasila.

Najednou jsem cítila, že se to má stát. „Víš, že hrozně ráda?“ odpověděla jsem: „Chci být tvoje žena.“ A právě ve chvíli, kdy jsem vyslovila ta dvě slova, „tvoje žena“, mi došlo i to, že nepotřebuju být Vilhelmová nebo Dyk Vilhelmová. To bych pořád seděla půlkou zadku jinde, neodevzdala bych se, vlastně by mě to nebavilo. Jmenovat se Dyková je dobrý – pro mě určitě.

 

Jaká byla svatba?

Spolu s narozením dětí jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. Na louce v Blatnici pod svatým Antonínkem jsme si na Prvního máje veřejně slíbili, co jsme potřebovali, a propojili naše rody.

 

Jak to myslíš?

My si naplánovali starý slovanský obřad, který se dělával kdysi dávno. Nejdřív se například šla půlhodinová pouť, během které se na obřad připravíš, pak Vojtovi rodiče slavnostně přijali do rodiny mě, moje rodina přivítala Vojtěcha, i my dva jsme promluvili o tom, co od toho vztahu očekáváme, co si přejeme a o co prosíme… Překvapilo mě, jak to není jednoduchý, mluvit před sto lidmi sama za sebe o lásce, o oddanosti, o vděčnosti.

 

Co jsi říkala?

Poděkovala jsem třeba za to, jak Vojta přijal moje starší syny, jak hezky se stará o mě… Pointa byla v tom, že ho miluju a přeju si, abychom spolu zůstali i v dobách, kdy řeka poteče temnými lesy.

 

Ty mě dojímáš.

I pro mě bylo výjimečný říkat tahle slova před tolika lidmi. Výjimečný, ale nádherný.

 

A jak jsi myslela ty temné lesy?

My už s Vojtou zažili jak období zalité světlem, taky i pasáže, kdy slunce zašlo – a naštěstí jsme vydrželi. Ono fakt není umění být s někým jenom tehdy, když se daří.

 

Změnila ta svatba něco?

Myslím, že vytvořila jakousi jistotu, o kterou se můžeme při krizích opřít. Děti tu změnu přijaly s radostí a Vojta konečně vycítil, že je hlavou rodiny. Najednou ví, kde je jeho role. Všimla jsem si třeba, jak na svatbě úplně jinak, hezky, sebejistě a dospěle objal svého tátu… Obřady a veřejně vyslovené sliby mají svůj smysl.

 

Teď na mě působíš jako šťastná žena.

Mám pocit, že jsem. Na druhou stranu si občas vzpomenu, jak jsme právě s Vojtou hrávali představení Bláznivý Petříček a v něm si říkali: „To uvidíme až na konci, jestli jsme se doopravdy milovali…“

 

Nesrovnávej tele s lvicí

Jak se ti na jevišti hrajou skutečné, žijící postavy?

Vždycky to je velká zodpovědnost, i když samozřejmě nejsem dokumentaristka – snažím se o umělecké dílo. Do určité fáze zkoušení nabírám co nejvíc informací, chci vědět, jak to doopravdy bylo, ale pak všechno pustím, myslím spíš na to, aby se divák bavil; a začínám trošku fabulovat. Pro svoje čisté svědomí se chci držet jenom dvou důležitých zásad.

 

A to?

Nestavím žijícímu člověku, v tomhle případě paní Medě, pomník – vždyť život s takovou ženou nebyl úplně snadný, což by mělo být vidět. Ale zároveň bych nerada sklouzla k tomu, mazat schody lidem, kteří něco dokázali, soustředit se na jejich nejhorší stránky. Ono je dobré říct nahlas, že díky paní Medě máme něco krásného; přinejmenším muzeum plné obrazů, které věnovala Praze.

 

Za jakých okolností ses s ní poprvé setkala?

Od dětství si ji pamatuju z různých televizí – fascinovala mě už tím, jak vypadala. Já jako holka dělala balet, takže jsem si okamžitě všimla, že paní Meda má nezvyklé, ladné držení těla. Taky se oblékala jinak, než bylo zvykem – pár let po revoluci byla v šedé Praze jako zjevení, spolu s ní k nám přijel svět. Naplno říkala, co si myslí, měla energii, znala svou hodnotu… Připadalo mi neskutečné, že po osmdesátce otevřela na Kampě muzeum a po devadesátce si vybojovala ještě Werichovu vilu. Pro většinu lidí platí, že když do šedesáti něco velkého nestihnou, bývá pozdě – ale ona to úplně zbořila.

 

Napadlo tě, že by mohla být látkou pro divadlo?

Před pár lety jsem si koupila Medin životopis, hned jsem ho přečetla a říkala si:
To je tak plnej, nabitej život! Ale divadlo
mě nenapadlo ani na zlomek vteřiny.

 

Tak film?

Jedině. Film, který může oslovit svět, protože by v něm svět taky byl: paní Meda žila v Praze, Vídni, Paříži,
Washingtonu… V tom filmu by bylo jedno celé století v Evropě i Americe; nejslavnější výtvarníci, vlivní ekonomové, velcí politici, a já tohle všechno nadšeně líčila kamarádovi producentovi, který mě zchladil: „Zapomeň. Bylo by to strašně drahý, potřebovala bys miliardu. Už třeba proto, že by se musela platit práva za všechny použité obrazy, a tak dále…“ Pak uplynuly dva roky a mě najednou oslovila producentka Daniela Šteruská, že by to chtěla udělat jako představení – zvláštní náhoda.

 

Osobně ses s paní Mládkovou nesetkala?

Když jsme začali zkoušet, o setkání jsem poprosila, ale nakonec z toho byla jen krátká zdvořilostní návštěva, protože paní Medě je přece jen už sto let.

 

Kdyby byla o něco mladší, nač by ses ptala?

Například by mě zajímal její vztah k jiným, obzvláště krásným ženám, protože ten býval dost komplikovaný.

 

V jakém smyslu?

Paní Meda se nikdy necítila být krásnou, což si přebrala tak, že tím pádem musí být chytrá a zaujmout jinak. Proto na sobě neustále pracovala, studovala, do všeho strkala nos, vedla ráda diskuse a okamžitě dokázala zaujmout pánskou společnost, což v době jejího mládí nebylo obvyklé. Stejně ale říkala: „Kdybych v příštím životě byla znovu ženou, tak chci být krásná, všechno by bylo daleko lehčí.“ A když se v její společnosti objevila opravdu krásná žena, moc ji tam nechtěla.

 

Obě jste v raném mládí tancovaly. Napadají tě nějaké další podobnosti?

Meda Mládková neměla dobrý vztah s tatínkem – byl přísný, mlátil ji i její maminku, Meda se od něj postupem času distancovala. A já neříkám, že by můj vztah k tatínkovi byl takhle vyhrocený, nebil nás, ale jednoho dne odešel, přestal jevit zájem, a nedá se nic dělat – nedostatek otcovské pozornosti pak holkám chybí. Většinou je to zase důvod pro to, aby v životě víc bojovaly.

 

Možná si nepřipadala krásná proto, že ji táta nechválil...

Přesně tak, tohle se stává. Když dcery v dětství neslyší od tatínků „ty seš tak pěkná, kočičko moje“, usadí se v nich pocit, že žádné krasavice nejsou.

 

Ty jsi to měla podobně?

Ani já si nemyslím, že bych byla kráska. Ale díky práci mi postupně docházelo, že je to vlastně výhoda, protože jsem neutrál a zjev mě nepředurčuje k žádným typům rolí. Hrát můžu cokoli.

 

Celoživotním heslem Medy Mládkové je umanuté Když chceš, tak můžeš. Tohle ti blízké je?

Myslím, že jsme obě občas mívaly silné ego, ale zvlášť u paní Medy se k tomu egu přidal i nějaký vyšší princip, který nakonec dostal tu nádhernou sbírku jejích obrazů na Kampu. V sedmdesáti letech si mohla říct, že má muže miliardáře, tak se bude slunit v Karibiku, ale ona chtěla udělat něco pro tuhle zemi. Její boj působil umanutě, někdy až sobecky, ale jaká sobeckost, když pak dala celou svoji sbírku Praze?

 

Ty už jsi dnes o svém egu a ambicích trochu mluvila...

Mě hnala potřeba vybudovat značku „Vilhelmová“, ale teď snad už taky začínám pracovat na vyšším principu. Ačkoli se těžko můžu měřit s Medou Mládkovou – je to jako porovnávat tele se lvicí. I proto na rok zastavuju, chci o tom přemýšlet. Nebylo by špatné, kdybych si v osmdesáti mohla říct, že se mi povedlo udělat něco užitečného pro ostatní.

 

Někdo ji sražte

Tak dobře, představ si sebe samu osmdesátiletou. Jak se vidíš?

Jak se vidíš ty?

 

Popíjím na chalupě absint a poslouchám sbírku svých gramofonových desek.

Vidíš tam jen sám sebe?

 

Jestli se někdo přidá, budu rád.

Já jsem taky někde na venkově, ale kolem pobíhá spousta vnoučat a tepe to.

 

Už nehraješ?

V osmdesáti? Dávno ne! Já sice k životu potřebuju kontakt s lidmi, ale před hereckou šatnou bych ve stáří přece jen upřednostnila širší rodinu. Můžu tě na závěr o něco poprosit?

 

Ty o cokoli, Táňo.

Jestli se mnou budeš dělat i za čtyřicet let rozhovor jako s herečkou, dej mu následující titulek: Proboha, někdo už ji sražte z toho jeviště!