Před sto lety byl sýček nejrozšířenější sovou, dnes je na pokraji vyhynutí

Lidé

Česko přichází o další druh ptáka. Sýček obecný býval v každé vesnici, dnes zbývá posledních sto párů. A jeho záchrana se přes všechnu snahu nedaří. Letošní sezona byla obzvlášť špatná, v polovině hnízd se z vajíček nic nevylíhlo. „Počty těchto ptáků jsou opravdu kritické a jde o ochranu každého jednotlivého páru,“ říká Martin Šálek, koordinátor ochrany sýčků z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak je to dlouho, kdy byl sýček běžnou součástí přírody v Česku?

Ještě zhruba před sto lety, na začátku 20. století, byl široce rozšířeným druhem. Uvádělo se, že je naší nejpočetnější a nejrozšířenější sovou, a jeho populace v Česku čítala minimálně desítky tisíc párů. Dnes nám přijde neuvěřitelné, že v té době byl v každé vesnici. Nyní totiž zbývá v celé republice zhruba sto posledních párů. Ještě za generace našich prarodičů přitom hnízdíval i ve volné krajině.

 

Dnes nehnízdí v přírodě ani jeden pár?

Dnes jsou všechny páry vázány na lidská sídla. Dříve obývali tu mozaikovitou, extenzivní zemědělskou krajinu, ve které se nacházela jak místa pro hnízdění, tak i dostatek potravy. Zemědělská krajina se však za posledních sedmdesát let změnila.

 

 

Sýček hnízdí v dutinách stromů. To tak výrazně ubývá stromů či lesů?

Lesů máme sice dost, ale pro sýčky obvykle nevhodných. Oni velmi často využívali řídké lesy, staré ovocné sady nebo například hlavaté vrby. Dříve totiž bylo běžné, že tyto vrby stávaly kolem vodotečí a lidé je pravidelně ořezávali. Tím v nich vznikalo dostatek dutin. Navíc se obvykle v blízkém okolí pásl dobytek, který udržoval nízkou vegetaci a vytvářel tak sýčkům, kteří v zemi loví například žížaly nebo i drobné savce, dobré podmínky. Dnes ale staré sady nahrazují vysokokmenné produkční odrůdy a břehy niv a potoků jsou zarostlé vysokou trávou. Mizí i samostatné stromy v krajině, další vítané místo pro sýčka. Zatímco ještě před čtyřiceti padesáti lety hnízdila většina těchto ptáků ve stromových dutinách, za posledních 15 let jsme nezaznamenali jediný takový případ. Místo toho využívají budovy, ve kterých hnízdí ve větracích šachtách, výklencích a otvorech ve zdech či fasádách, dutinách pod střešní krytinou, nebo také obsazují zděné holubníky.

 

Budky s balkonkem

A co budky, které se pro sýčka instalují? Víte, kolik jich v republice je?

Zhruba před šesti sedmi lety, kdy jsme začali s instalací my, nejdříve jako nadšenci, pak pod patronací společnosti ornitologické, jich stálo zhruba patnáct set, dnes jich je zhruba 2 500. Bohužel se ale v minulosti umísťovaly i na nevhodná místa nebo do oblastí, kde sýčci dlouhodobě nežili. Ptáci tak hnízdili jen v několika z nich. My jsme se rozhodli postupovat jinak: na jaře vytipováváme všechny obsazené lokality, snažíme se dohledat všechny páry a budky dáváme právě do jejich blízkosti. Navíc jsme v poslední době změnili i design a velikost budky jako takové.

 

Jak vypadají?

Jsou větší, a navíc mají malý balkonek. Ptáci tak mají uvnitř více místa a v noci si mohou vyskočit na balkon a přes den se zase vrátit zpět do bezpečné budky. Sýčci totiž často opouštějí dutiny či hnízda v době, kdy ještě nedokážou dobře létat. Což je velké riziko kvůli kočkám, kunám a potkanům. Každý den, kdy sovy udržíme v budkách, je tak pro ně ohromnou pomocí a zvyšuje to jejich šanci na přežití. A využívají je hojně, například v severozápadních Čechách jsme letos registrovali šestadvacet hnízdění a třiadvacet z toho probíhalo v budkách.

 

Přesto je však úmrtnost rekordní. V letošním roce jste zjistili jen 62 odchovaných mláďat sýčka a v téměř polovině hnízd jste našli vajíčka nevylíhlá. Čím to je?

Mohlo to být chladnějším počasím v průběhu inkubace, a pak i kvůli příbuzenskému křížení, ke kterému v malých populacích musí zákonitě docházet. Příbuzenské křížení pak může vyústit ve sníženou schopnost reprodukce, což může být pro současnou populaci kritické. Sýčci ubývají už několik desítek let. Právě proto, že se jejich populace velmi rychle snižovala, snažili jsme se už před deseti lety o jeho cílenou a koordinovanou ochranu – tedy o vypsání záchranného programu. Ten byl však vyhlášen až v roce 2020, v době, kdy zbývalo posledních 100 až 130 párů. A když máte takto malou populaci, která je navíc izolovaná, je její záchrana velmi komplikovaná.

 

V jakém smyslu?

Když máte velkou populaci, například v počtu 5 000 párů, a přijde špatná zima, při níž uhyne až 50 procent populace, zvládne tuto ztrátu v následujících letech doplnit. Nicméně pokud máte populaci tak malou, jako je tomu nyní u sýčků, a po špatné zimě klesne jejich počet v oblasti z padesáti na pětadvacet, tak už se v té krajině ani nedokážou najít. Mládě se vylíhne a musí letět i desítky kilometrů, aby našlo partnera a zahnízdilo. Když zvolí špatný směr, může také letět krajinou i 300 kilometrů a nenarazit na jediného sýčka. Největší populace sýčka hnízdí v severozápadních Čechách, kde žije 50 až 75 párů, a pak jsou už jen maličké populace na Plzeňsku, kde žije sedm párů, na jižní Moravě kolem patnácti a na střední Moravě okolo deseti párů. Pokud by byly tyto populace propojené, mohly by si vyměňovat jedince a rozmnožovat se s větší úspěšností. Takhle ale může přijít jedna špatná zima, období, kdy je méně potravy, a už je to výrazné ohrožení. Někteří ptáci končí pod koly aut, zhruba třetina sýčků pak zbytečně umírá v různých pastech, jako jsou například napáječky pro dobytek nebo i běžné sudy na dešťovku. Pastí jsou pro ně i stojící roury.

 

Smrtelná past

Jak je ohrožují roury?

Sýčci dříve hnízdili ve stromových dutinách a jsou zvyklí všechny tyto dutiny prozkoumávat. Když však vlétli do dutiny ve stromu, dokázali se po drsném povrchu kůry vždy vyškrábat zpět. Pokud ale nyní zapadnou do roury s hladkou stěnou, je to pro ně smrtelná past. Proto se snažíme v místech, kde tyto sovičky žijí, všechny pasti odstraňovat. Počty sýčků jsou totiž opravdu kritické a jde nám o ochranu každého jednotlivého páru.

 

Jsou sýčci ohrožení také v okolních státech?

Jejich úbytek je markantní zejména v západní a střední Evropě. Na Slovensku může žít zhruba posledních 550 párů, v Rakousku kolem stovky. Populace v Polsku čítá méně než tisíc jedinců. Relativně velká populace žije v Německu, zejména v západní části, kde stále hnízdí i v přirozených hnízdištích. Tam žije okolo šesti tisíc párů, nicméně můžeme říct, že všude jejich počet výrazně klesá.

 

V Česku se toho pro sýčka podniká hodně a zatím bez větších výsledků. Myslíte, že snahy o jeho záchranu budou úspěšné?

Tuto otázku si klademe často. Dáváme do jeho záchrany velké množství času i energie a také si říkáme, jestli má tato veškerá práce smysl. Ale snažíme se být optimističtí. Děláme vše, abychom této sovičce pomohli, a věříme, že investice do podpory této divoké populace má naději. Navíc mnohými opatřeními, jako je vhodné zemědělské hospodaření či odstraňování různých technických pastí, pomáháme celé paletě dalších živočichů. Z cílené ochrany sýčků tak může profitovat řada ohrožených zvířat obývající naši nemocnou zemědělskou krajinu.

 

 

Mluvíte o divoké populaci. Druhá možnost, vypouštět do přírody odchované ptáky, podle vás smysl nemá?

U nás už vypouštění sýčků, odchovaných v zoologických zahradách nebo různých záchranných stanicích, probíhá. Ale zatím tato aktivita neměla velký úspěch. Například na střední Moravě bylo vypuštěno na 350 sýčků a v oblasti se neuchytil ani jeden. Bylo to vlastně vypouštění ptáků na smrt. Sýčky samotné nikdo nepřipravoval na to, že půjdou do divoké přírody, a ani pro ně nebylo nijak připravené prostředí, do kterého je vypustili.

 

Naděje na přežití

Jak se na to dají ptáci připravit?

My jsme letos, po třech letech práce, dokončili takovou kuchařku, která právě ukazuje, jak sýčky na vypuštění připravovat. Existuje celá řada aktivit, které zvyšují naději na přežití. První předpoklad je začlenit do chovu jen ty, kteří jsou geneticky vhodní. Dnes už dokážeme určit jejich genetický profil a zabránit tomu, abychom například křížili příbuzné či geneticky nepůvodní jedince. Další pomocí pro ně může být, že budou už v zoologických zahradách a záchranných stanicích žít ve stejných budkách, jaké pak najdou v přírodě. Nebo že se budou učit lovu různé kořisti či rozpoznávání různých predátorů. Extrémně důležité je i nastavení vhodného způsobu vypuštění, včetně využití různých adaptačních voliér, aby si ptáci zvykli na okolní prostředí. Současně musí být na sýčky připraveny i cílové lokality.

 

Je něco, co můžeme pro sýčka udělat my běžní lidé?

Určitě. První věcí, která je pro nás velice důležitá, je nahlásit, pokud sýčka uvidíte. V okamžiku, kdy toto víme, můžeme na místo zajet, nainstalovat pro něj například budku, domluvit s místními zemědělci určitá speciální hospodaření, odstranit pasti a podobně. Pomoci ale může každý na své zahradě. Například tím, že nechá při sekání trávníku část neposečenou, aby v něm mohl přežít hmyz či drobní savci, kteří jsou pak potravou pro ptactvo. A potom myslet i na různé smrtící pasti, o kterých jsme mluvili.

 

Například položit trubky?

Ano. A také třeba zabezpečit sudy s dešťovkou. Stačí dát do sudů například plovák anebo po straně nádrže králičí pletivo. Když totiž ptáci vidí, že do sudu například spadla můra, vletí za ní. Pak se z vody ale nedokážou dostat. To není případ jen sýčků, ale i dalších ptáků, žijících v blízkosti člověka, a také hmyzu.

 

Jak probíhají jednání se zemědělci? Jsou ochotni pomoci?

Já jezdím na ta místa už třiadvacet let, takže naše vztahy jsou dlouhodobé a na většině míst dobré. Na druhou stranu je pro ně většina opatření komplikací. Velké množství především velkých zemědělců nechce nic měnit. Mají velká pole, kde chtějí pěstovat několik plodin, které se jim ekonomicky vyplatí. Nechtějí tam nechávat příliš prostoru pro přírodu. Ať už rozdělit pole, nechat v něm biopás nebo mez. Opatření na orné půdě je proto těžší prosadit. Lépe se nám daří domlouvat změny na travních plochách. V okolí hnízdišť tak pro nás zemědělci sečou nebo tam přemístí ovce či dobytek, které tam traviny spásají a vytváří vhodnou mozaiku, kde mohou sýčci lovit. To je totiž další riziko pro sýčky. Oni neloví tak, že si nasbírají třeba pět žížal jako kosi. Sýčci uloví jednu a letí s ní do hnízda. Pak se zase vrací. Pokud je tak ale vhodné loviště vzdálené 200 nebo 300 metrů, musí vydat velké množství energie. Na konci hnízdění jsou pak mnohdy tak vyčerpaní, že sami hynou nebo neuživí tolik mláďat.

 

To není příliš optimistický rozhovor. Dá se k záchraně sýčků říct i něco pozitivního?

Budoucnost sýčků je stále nejistá. Důležité ale je, že stát ochranu tohoto druhu zaštítil. Jsou dané cíle, ochrana by nyní měla být koordinovaná a veškerá naše opatření směřují k tomu, aby se populace sýčků stabilizovala a v horizontu dalších deseti patnácti let začala růst. To je pozitivní signál, i když přišel za pět minut dvanáct.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement