Co změnil virus? Lidi chtějí normální jídlo, žádné želé s dusíkem

Za poslední více než rok a půl během nejrůznějších lockdownů jste byl jedním z těch, který místo stěžování si na vzniklou situaci rychle zareagoval, začal vařit jídlo do krabiček a podnikat další podobné věci. Jak se to tenkrát všechno seběhlo?

Jak se to seběhlo, to všichni víme. Parta našich vládních představitelů se rozhodla, že to tady všechno zavřou. Jestli to bylo na základě nějakých odborných doporučení, nebo to bylo politické rozhodnutí, aby se mohly výhodně nakupovat všechny ty věci z Číny, o tom bychom se mohli bavit ještě dlouho. Každopádně my jsme se museli nějak přizpůsobit. Víme, že u nás v Česku se vždycky řeší A, ale už ne B. Takže jsem se nemohl spoléhat na to, jestli vláda přijde s nějakou kompenzací, nebo ne. S mým společníkem jsme velmi rychle pochopili, že si budeme muset pomoct sami. Že nemůžeme očekávat, že přijde někdo zvenčí, kdo nás zachrání. Navíc my jsme tady na zámku trošku odstrčení, neproudí kolem nás davy lidí.

Nemluvíte tedy o centru Prahy v Tančícím domě?

Teď se nebavím o centru Prahy, kde proudili hlavně turisti, mám na mysli Chateau St. Havel na Praze 4, v zámečku kousek od Krčského lesa. Sem k nám opravdu musí lidé dojet. A já jsem byl zkrátka a dobře rozhodnutý, že našim zákazníkům nesmíme ukázat, že zavíráme. A můžu se na to dívat ještě takovým tím mým monarchistickým pohledem, který mám rád. Ať už z pohledu pohádky, nebo i historické reality, tak hrad nebo zámek, ty musely fungovat vždycky, aby lidé viděli, že jedeme dál. V momentě, kdyby se i ony zavřely, tak je konec. Říkal jsem si, že zámek nenechám zarůst šípkovým keřem jako v té pohádce a že musíme nějakým způsobem fungovat dál.

A dařilo se to?

Ano, pro hosty jsme fungovali dál. Potřeboval jsem totiž ještě další věc – aby alespoň nějakým způsobem fungoval i personál. Nevím, jak je to teď, ale celé léto jsem měl pocit, že si lidé strašně zvykli nepracovat. Že je to pro ně pohodlné. Nastala situace, která tu ještě nikdy v životě nebyla, a sice že lidé dostávali peníze za nic. Vznikl absurdní stav, kdy lidé, kteří pracovali, dostávali stejně peněz jako ti, co nepracovali. Což bylo pro někoho dost demotivující a myslím si, že i kvůli tomu je nyní v České republice nedostatek pracovních sil. Lidé totiž hrozně zpohodlněli. Neříkám, že všichni, ale někteří určitě.

Pomoc pro podnikatele

Co jste tedy se společníkem vymysleli?

Rozváželi jsme obědy, i do firem. Do toho jsem oslovil Rohlík, jestli by nechtěli nějaká chlazená jídla. Tenkrát začínali s projektem Rohlík bistro a to byla podle mého ta správná pomoc pro podnikatele. Rohlík na tom v zásadě buď nevydělal nic, nebo prodělal, ale alespoň dal hospodským možnost nějakým způsobem něco prodávat a řešil jim distribuci. Pak jsme dělali takové balíčky s názvem Léčíme jídlem. Lidem, kteří byli nemocní nebo jen byli doma na home office, jsme vozili jídlo na celý den v týdenních balíčcích. Byla to vždycky dvě hlavní jídla a polévka, takže to stačilo na celodenní stravování. Když jste doma a ještě tam máte i děti školou povinné, tak se vám nechce pořád dokola vařit. To se docela ujalo.

Také jste otevřeli výdejní okénko s názvem Cyklovna…

Cyklovnu jsme otevřeli loni na jaře. Zaprvé jsme na cyklostezce, takže pro cyklisty, ale zároveň i pro pěší. A loni v zimě se z Cyklovny stal i takový drive, kam si lidé jezdili pro jídlo a fungovalo to. To všechno nám pomohlo. Plus tam byla nějaká ta státní podpora, ale jedno bez druhého by nemohlo fungovat.

Co vás drželo nad vodou? Neříkal jste si někdy, že to nemá smysl a že by bylo možná lepší zavřít?