V klášteře jsem zažil deset nejtěžších roků, říká kněz a olomoucký děkan

Lidé

Kdysi život zavál profesora Petera Tavela, římskokatolického kněze a dominikána narozeného na Slovensku, do rakouského kláštera. Posléze se stal děkanem Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci. Fakulty, která letos jako první v Česku nabídla možnost vystudovat bakaláře online. Peter Tavel má bezesporu rád výzvy. Prý za to může i jeho šestitýdenní plavba na plachetnici v Indickém oceánu, během níž se zbavil strachu. „Byl jsem čtyřiadvacet hodin ve stresu, že zemřu. V jednom momentě jsem si ale uvědomil, že už se nebojím. Dokázal jsem si říct, že pokud je to ta poslední vlna, můj strach mi není vůbec k ničemu.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Cestujete mezi Rakouskem, Českem a Slovenskem. Můžete srovnat, jak vypadá život v době pandemie z pohledu někoho, kdo se na letošní rok může dívat z různých míst?

Povím vám rozdíl mezi Českem a Rakouskem. Myslím, že lidé v Rakousku berou omezení rozumněji, roušky, odstupy, prostě tak to je. V Česku je kolem toho mnohem větší napětí, lidé se bouří. Co k tomu přispívá, je politizování tohoto tématu.

 

To se v Rakousku neděje?

Viděl jsem v Rakousku jednu tiskovou konferenci, kde byl ministr školství, zdravotnictví a průmyslu. Klidným hlasem všichni tři říkali, že to zvládneme, že různá odvětví sice budou trpět, ale že se budou snažit, aby trpěla co nejméně. Navzájem si dávali komplimenty, povzbuzovali se. A jak to vypadá v Česku, to víte. V tom letošním průseru, v němž jsme se kvůli covidu ocitli, je třeba politiku podporující. Potřebujeme vidět nějaký terapeutický stabilizační prvek.

 

Vy jste kromě jiného i psycholog a psychoterapeut, proto by mne zajímalo, co nám podle vás tento rok může ukázat o nás samých?

Četl jsem nedávno báseň italského básníka Andrea Melis Parolai. Mluvil v ní o tom, že nejvíce kontaminované je lidské srdce a že letošním cílem je přijít sami k sobě. V básni je krásný postřeh, že nyní se nemůžeme objímat, a tak si toho i více ceníme. A covid tu bude, dokud nepřijdeme na cenu objetí, na to, že se navzájem potřebujeme. Samozřejmě nechci zlehčovat to, že na covid umírají lidé. Pokud bychom ale chtěli přemýšlet o tom, jak se poučit, myslím, že naše poučení tkví v tom, že si můžeme klást otázky, které jsme si dosud nekladli. Ostatně náš výzkum, který jsme na fakultě udělali na jaře na vzorku 1 400 lidí, potvrdil, že lidé si skutečně letos kladou existenciální otázky mnohem častěji. A pokud přemýšlíte nad hlubšími otázkami, stáváte se víc sami sebou, a z toho může společnost neuvěřitelně profitovat.

 

Váš životopis obsahuje zajímavou položku a vlastně se trochu dotýká letošního roku, konkrétně izolace, kterou zažíváme. V roce 2013 jste se jako výzkumník zúčastnil transoceánské výzkumné plavby. Zkoumal jste, jak lidé funguji v extrémních podmínkách.

Ano, tento projekt navazoval na projekt Mars 500, při němž byla šestičlenná posádka zavřená na rok a půl v ruském Pozemním experimentálním komplexu, kde se simuloval let na Mars. Závěry z tohoto výzkumu se ověřovaly na kontrolní skupině, a proto se hledala podobná modelová situace. Loď z toho vyšla jako dobré místo. Jste na ní izolovaná, pár kilometrů od břehu už není signál a věci, které máte běžně dostupné, jako třeba lékařskou pomoc, jsou najednou vzdálené. Pluli jsme šest týdnů po Indickém oceánu a já byl ten, kdo měl zkoumat skupinovou dynamiku.

 

Jak to na lodi vypadalo a kolik vás tam bylo?

Bylo tam osm takzvaných turistů včetně mě a sedmičlenná profesionální posádka. V Africe jsme nastoupili a šest týdnů jsme museli vydržet, jiná možnost nebyla. Šest hodin jsme na lodi pracovali, šest hodin spali či odpočívali. Jelikož to byla plachetnice, bylo potřeba posádce pomáhat, takže jsme byli všichni plnohodnotně zapojeni do práce. Když přišla bouřka, museli jsme do dvaceti minut stočit všechny plachty.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde nebo ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 

Tito takzvaní turisté na loď nasedali s tím, že netušili, že je budete zkoumat, je to tak?

Ne, dozvěděli se to až na lodi. Nebylo tedy na začátku jasné, zda budou souhlasit s výzkumem. Já sám jsem do toho šel s velkým sebevědomím. Zaběhl jsem maraton, byl jsem na Mont Blancu, došel jsem do Santiaga de Compostela. Byl jsem fyzicky výkonný a všelicos jsem zažil, proto jsem si říkal, co by pro mne měla být cesta na plachetnici? Velmi rychle jsem ale zpokorněl a v polovině cesty jsem měl takové deprese, úzkosti a pochybnosti o sobě, že jsem se na to chtěl vykašlat.

 

Bylo to kvůli mořské nemoci, kterou jste trpěl skoro celou dobu?

Ano. A teď si představte, že jsem měl přesvědčit posádku, aby mi vyplnila dotazníky, z nichž například jeden měl třicet stran a byl v angličtině, což pro ně nebyl rodný jazyk. Byl tam Holanďan, Němec, Norka či Švédka. Všelicos jsem zkoušel, abych je přesvědčil a motivoval.

 

A co nakonec zabralo?

Paradoxně to, když viděli, jak sám trpím. Začali mne litovat a kývli. Nakonec jsem udělal rozhovor s úplně všemi včetně asociálního kuchaře, který se s nikým nebavil. Když jsme dorazili po šesti týdnech do Austrálie, místo abych obdivoval krásy země, seděl jsem v hotelu a všechny materiály dával dohromady. Pak jsem je zazálohoval, heslo poslal kamarádovi do Česka a napsal mu, že pokud se mnou spadne letadlo, může si udělat doktorát.

 

V projektu Mars 500 se přišlo na to, že nejčastější debaty se nakonec vedou o jídle. Na co jste přišel vy?

To se na lodi potvrdilo. Ze začátku si ke stolu sedali podle jazyka. Pak se to různě měnilo a nakonec si k sobě u jídla sedali tak, že mladší byli s mladšími a starší se staršími. A jazyk už pak nehrál žádnou roli. Pak se také ohledně letu na Mars řeší otázka, v jakém jazyce lidé začnou mluvit ve stresové situaci. Když na moři přišla bouřka a bylo potřeba rychle konat, každý začal mluvit ve svém jazyce.

 

JSEM JAKO MALÝ PRINC

Když jsem si pročítala váš životopis, vydal by tak ještě pro další dva lidi. Jste velmi aktivní, a to v mnoha směrech. Jak moc náročný váš život je?

Je trochu náročný na logistiku. Nežiju monotónně a do všeho jdu s velkou euforií. Dnes jsem měl dvě párové terapie a úplně jsem je hltal. Zítra mám další terapie, pak jedu do Rakouska kvůli mši a zpovědím, následně zamířím na fakultu do Olomouce. Tak chodím ze světa do světa, jako bych létal z planety na planetu, jako Malý princ. Všechny ty světy jsou krásné, v tomto životě není třeba oddychu.

 

Teď máte kalendář plný, vždycky to tak ale nebylo. Zažil jste pravý opak a to, když jste žil v klášteře.

To je pravda. Před dvaceti lety mě poslali ze Slovenska do Rakouska do sedm set let starého dominikánského kláštera. Bylo potřeba ho zachránit, protože existovala možnost, že ho koupí nějaká Američanka za sto milionů dolarů a udělá z něho hotel pro turisty. Poslední záchrana byla, že nás tam pošlou žít. A mimochodem, poslali mne tam bez znalosti jazyka.

 

Za jak dlouho jste se ho naučil?

Za čtyři měsíce jsem začal rozumět. Každopádně jsme tam přišli a bylo to náročné. Bratrovi, který tam se mnou měl žít, jsem řekl: „Poslouchej, za rok se tu buď zblázníme, nebo se oženíme, anebo se z nás stanou alkoholici. Nebo se staneme svatými. Tady není jiné cesty.“ Nikdo nás tam nepotřeboval, byli jsme v obrovské sedm set let staré budově a každé ráno jsme vstali, jako nyní za covidu, a neměli jsme žádnou strukturu. Samozřejmě jsme nejdřív zažívali euforii, že si můžeme dělat, co chceme. Postupně vás ale dožene, že vás nikdo nepotřebuje. Nejste pod tlakem, každému jste ukradený. To je velmi těžká situace, to si nedokážete představit. V tom klášteře jsem si zažil deset těžkých roků. Nic mi tam nezůstalo, jenom Bůh. Bylo to velmi náročné, ale čerpám z toho doteď.

 

Jak jste to tam nakonec zvládl?

Začal jsem trénovat fotbal, byl ze mne pravý obránce. A také jsem začal studovat. Tak jsem zužitkoval svou energii, což mne vytáhlo z té existenciální deprese. V roce 2003 jsem byl ještě magistr, v roce 2013 už profesor. Ještě se v této souvislosti vrátím k lodi, kde se odehrálo něco důležitého a souvisí to s tím, proč dnes žiju tak, jak žiju.

 

Povídejte.

Jak se plachetnice stále překlápí zprava doleva, zleva doprava, bojíte se, že se převrátí úplně. Byl jsem dvacet čtyři hodin ve stresu, že zemřu. V jednom momentě jsem si ale uvědomil, že už se nebojím. Najednou jsem si dokázal říct, že pokud je to ta poslední vlna, tak můj strach mi není vůbec k ničemu. Uvědomil jsem si, že prostě musím udělat, co se dělat dá, a i kdybych umíral, tak si to musím užít až do konce. Strach vám konec leda znepříjemní. A tento pocit mám v určité míře dodnes. Tam, kde ostatní lidé panikaří a bojí se, já strach nemám. A odvaha, kterou jsem objevil kdysi na lodi, se nyní přetavuje do projektů, do nichž se pouštím a které jsou leckdy pro ostatní nemyslitelné.

 

Je pravda, že třeba projekty, za nimiž stojí vaše olomoucká fakulta, jsou velmi ambiciózní.

Teď už mám vždy jen jeden problém, a to přesvědčit lidi kolem mne, aby do toho šli se mnou. Povím vám jeden příklad. Přes časem jsme podávali projekt. Chtěl jsem ho podat za teologickou fakultu, ale abyste rozuměla, tam se dávaly zlepšováky, patenty, certifikované metodiky. Moji kolegové mi tehdy dlouho tvrdili, že takzvané měkké vědy jako náš DIPEX (co je to za projekt, se dozvíte v poslední odpovědi – pozn. red.) nemají šanci, že nepřírodovědné nebo netechnické fakultě peníze nikdy nedají. Nakonec jsem to vzdal, a když jsem volal hlavní manažerce, která byla taky proti, řekla mi: Proč bychom to nepodali? Mezi sto projekty jsme skončili někde na dvacátém místě. A to samé bylo i s naší online výukou.

 

O tom chci také mluvit. Letos se vám v Olomouci povedlo jako první fakultě v republice otevřít bakalářský obor, který je kompletně celý možné vystudovat online.

A víte, jak jsem se s tím natrápil? Už před dvěma lety jsem o tom na univerzitě začal mluvit. Na všech grémiích, všech katedrách, všem proděkanům, celé akademické obci, pedagogům. Prosil jsem a vysvětloval, že online výuka je budoucnost, že do toho musíme jít. Vyčlenili jsme na to peníze, zaplatili ateliér a jednoho učitele po druhém jsem přemlouval, aby začal své přednášky nahrávat.

 

A jak to šlo?

Začalo se to více hýbat, až když jsme začali platit. Miluju peníze, protože je to jednoduchý komunikační prostředek. Když někomu zaplatíte, máte jasnou dohodu. Tak jsem prostě stanovil tarif, kolik dostanou pedagogové za minutu nahrávky. A pak přišel na jaře covid, a to byla jedinečná šance to spustit. Řekl jsem garantce celého projektu, že nebudeme mluvit nikde o akreditaci, že by se všichni tak akorát lekli. Tajně jsme ale tento cíl měli. Nakonec jsme to zakreditovali a v říjnu spustili. Mámě čtyři sta hodin přednášek a studující od Aše až po Košice.

 

Vraťme se ještě ke zmíněnému projektu DIPEX, který cílí na nemocné. Je to původně oxfordský nápad, který jste přenesli do Česka.

Jedna z mých zásad je, že nevymýšlím věci, které už někdo vymyslel. Pokud zjistím, že v Česku něco chybí, nejprve se podívám do světa, jestli to tam někdo už nedělá. Věděl jsem, že tu chybí kvalitativní výzkum prožívání nemocí a také psychologická a sociální podpora pacientů. Našel jsem proto platformu a metodu DIPEX z Oxfordu, která se podle The Times umístila na druhém místě nejužitečnějších zdravotnických platforem světa. Založili ji dva nemocní akademici, kteří natočili padesát rozhovorů s pacienty stejné diagnózy. Rozhovory se pak zpracují a dají na web, kde si ostatní pacienti, jejich blízcí nebo i zdravotníci mohou přečíst, jaké to je, s touto nemocí žít. Už nyní máme zpracovanou rakovinu prsu, epilepsii a také téma senioři a chystáme se na noční můry, rakovinu prostaty, ADHD, autismus či lymskou boreliózu. Vše najdete na hovoryozdravi.cz.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama