V klášteře jsem zažil deset nejtěžších roků, říká kněz a olomoucký děkan

Cestujete mezi Rakouskem, Českem a Slovenskem. Můžete srovnat, jak vypadá život v době pandemie z pohledu někoho, kdo se na letošní rok může dívat z různých míst?

Povím vám rozdíl mezi Českem a Rakouskem. Myslím, že lidé v Rakousku berou omezení rozumněji, roušky, odstupy, prostě tak to je. V Česku je kolem toho mnohem větší napětí, lidé se bouří. Co k tomu přispívá, je politizování tohoto tématu.

To se v Rakousku neděje?

Viděl jsem v Rakousku jednu tiskovou konferenci, kde byl ministr školství, zdravotnictví a průmyslu. Klidným hlasem všichni tři říkali, že to zvládneme, že různá odvětví sice budou trpět, ale že se budou snažit, aby trpěla co nejméně. Navzájem si dávali komplimenty, povzbuzovali se. A jak to vypadá v Česku, to víte. V tom letošním průseru, v němž jsme se kvůli covidu ocitli, je třeba politiku podporující. Potřebujeme vidět nějaký terapeutický stabilizační prvek.

Vy jste kromě jiného i psycholog a psychoterapeut, proto by mne zajímalo, co nám podle vás tento rok může ukázat o nás samých?

Četl jsem nedávno báseň italského básníka Andrea Melis Parolai. Mluvil v ní o tom, že nejvíce kontaminované je lidské srdce a že letošním cílem je přijít sami k sobě. V básni je krásný postřeh, že nyní se nemůžeme objímat, a tak si toho i více ceníme. A covid tu bude, dokud nepřijdeme na cenu objetí, na to, že se navzájem potřebujeme. Samozřejmě nechci zlehčovat to, že na covid umírají lidé. Pokud bychom ale chtěli přemýšlet o tom, jak se poučit, myslím, že naše poučení tkví v tom, že si můžeme klást otázky, které jsme si dosud nekladli. Ostatně náš výzkum, který jsme na fakultě udělali na jaře na vzorku 1 400 lidí, potvrdil, že lidé si skutečně letos kladou existenciální otázky mnohem častěji. A pokud přemýšlíte nad hlubšími otázkami, stáváte se víc sami sebou, a z toho může společnost neuvěřitelně profitovat.

Váš životopis obsahuje zajímavou položku a vlastně se trochu dotýká letošního roku, konkrétně izolace, kterou zažíváme. V roce 2013 jste se jako výzkumník zúčastnil transoceánské výzkumné plavby. Zkoumal jste, jak lidé funguji v extrémních podmínkách.

Ano, tento projekt navazoval na projekt Mars 500, při němž byla šestičlenná posádka zavřená na rok a půl v ruském Pozemním experimentálním komplexu, kde se simuloval let na Mars. Závěry z tohoto výzkumu se ověřovaly na kontrolní skupině, a proto se hledala podobná modelová situace. Loď z toho vyšla jako dobré místo. Jste na ní izolovaná, pár kilometrů od břehu už není signál a věci, které máte běžně dostupné, jako třeba lékařskou pomoc, jsou najednou vzdálené. Pluli jsme šest týdnů po Indickém oceánu a já byl ten, kdo měl zkoumat skupinovou dynamiku.

Jak to na lodi vypadalo a kolik vás tam bylo?

Bylo tam osm takzvaných turistů včetně mě a sedmičlenná profesionální posádka. V Africe jsme nastoupili a šest týdnů jsme museli vydržet, jiná možnost nebyla. Šest hodin jsme na lodi pracovali, šest hodin spali či odpočívali. Jelikož to byla plachetnice, bylo potřeba posádce pomáhat, takže jsme byli všichni plnohodnotně zapojeni do práce. Když přišla bouřka, museli jsme do dvaceti minut stočit všechny plachty.

Tito takzvaní turisté na loď nasedali s tím, že netušili, že je budete zkoumat, je to tak?