Jaroslav Kmenta: Mít touhu dělat reportéra

Na ten den nikdy nezapomenu. V listopadu 2013 jsem si sbalil pár osobních věcí, vzal krabice od banánů plné papírů a šanonů a odešel ze své milované práce. Opustil jsem mediální skupinu Mafra, redakci deníku MF DNES, v níž jsem prožil sedmnáct let života. Bylo to, jako byste opouštěli rodinu. Vnitřní krize, depka, úzkost, splín, blbá nálada. Od každého něco. V konečném důsledku frustrace.

Oligarcha Andrej Babiš se právě v Mafře ujímal vlastnických práv a já s ním nechtěl být za žádnou cenu na jedné lodi. A už vůbec ne dělat v jeho médiu investigativní práci. Ta by totiž narážela na zásadní limity v osobě nového vlastníka, z něhož se právě v té době stával kromě byznysmena i politik, dokonce člen vlády.

Že půjdu pryč, jsem věděl už několik měsíců. V červnu 2013, kdy němečtí mediální podnikatelé, kteří tehdy vlastnili Mafru, oznámili, že se dohodli na obchodu s Babišem, mi stačilo jen pár „pikovteřin“, abych měl jasno. V listopadu 2013 to bylo jen pár „pikominut“, než jsem banánovky naložil do auta a už nikdy do Mafry nevstoupil.

Nakažen nadšením

Že jsem odešel, nelituji. A ani nebudu. Svoboda a nezávislost jsou v novinařině to nejcennější, co může být. Když to nemáte, jste jako bez srdce. Můžete bušit do klávesnic v kterékoli redakci a publikovat jakoukoli změť písmen, ale když vám k tomu netluče srdce, budou vaše texty bezduché, nedůvěryhodné a pro veřejnost dosti zmatečné.

Pár dní po balení svých věcí jsem se sešel s dalším „uprchlíkem“ z Mafry, dlouholetým šéfredaktorem MF DNES Robertem Čásenským. I on se odmítl podílet na agrofertizaci novin. Těch schůzek jsme pak měli několik. Mluvili jsme spolu o tom, co budeme dělat dál poté, co Andrej Babiš vhodil do mediálního světa granát. Chodili jsme tehdy jen do kaváren. Byli jsme vlastně „bezdomovci“ – v pracovním slova smyslu. Čenda, jak Robertovi říkáme, přišel s nápadem a s vizí, jak dělat nezávislý časopis. Nevěřícně jsem na něho koukal. „Ty chceš rozjet časák, a nemáš pomalu ani na kancelář,“ říkal jsem Čendovi. Myslím, že ani on tehdy netušil, čím vším bude muset projít a jak těžké bude projekt spustit a hlavně ekonomicky udržet. Ale cítil jsem z něj obrovskou touhu to zkusit. „Tak kdyžtak půjdeme učit, když se nám to nepovede,“ řekl s úsměvem na tváři, čímž narážel na naše vystudované profese.

Čenda mě svým nadšením nakazil. A já od té chvíle nežil ničím jiným. Viděl jsem se jako Mikael Blomkvist v legendární trilogii Milénium od švédského novináře Stiega Larssona. Blomkvist dělá svobodnou investigativní práci a píše pro svůj malý časopis. Měsíčník, který si nemohl koupit žádný mainstreamový miliardář, protože svoboda se koupit nedá. Já jsem si sice vyprojektoval do časopisu Reportér onu fiktivní postavu a atmosféru z knižní trilogie Milénium, ale ve skutečnosti jsme v tom všichni, kdo se do tohoto projektu pustili s námi, viděli jen obecnou touhu dělat svou práci. A pokud možno tak, abychom mohli plnit roli žurnalistů v demokracii. Jak už řekli naši moudří předkové ve Spojených státech: „Tisk má sloužit těm, komu se vládne. Ne těm, kteří vládnou.“ V tom byla – alespoň podle mého názoru – podstata energie, s níž jsme Reportéra s kolegy zakládali.

Osm let

100 čísel měsíčníku, která dosud vyšla, je hodně. Je to osm let práce. A jsou to také dvě volební období éry pánů Miloše Zemana a Andreje Babiše, jimž navzdory jsme vznikli.

Nic není ideální. Ani novináři, kteří se snaží dělat poctivě svou práci. Vždycky se najde nějaká chyba nebo chybička. Vždycky bude existovat pochybnost o tom správném úhlu pohledu na jednu událost, protože přinést „pravdu“ ze všech 360 stupňů nejde. Není to v lidských silách. Novinařina – jak ji vnímám – bude vždy spíše o co nejpoctivější snaze se k té dokonalosti přiblížit. U nás v Reportérovi jsme se touto cestou vydali. A i když nebudeme nikdy dokonalí, budeme se o to svobodně dál snažit. Alespoň soudě podle entuziasmu Čendy a všech dalších kolegů v redakci.

Nevím, zda bude dalších 100 čísel. Nevím, zda to ekonomicky dáme i v dalších hlubokých krizích, které ještě nepochybně přijdou. A nevím ani, zda i já se vydržím dalších osm let potápět do bažin spletitých vztahů v politice, byznysu a podsvětí. Sil je málo a čas je omezený.

Ale jsem si jistý, že snaha dělat svobodnou novinařinu je to nejcennější, co jsme společnosti mohli dát. Nejsou to jednotlivé kauzy, samotné reportáže a konkrétní rozhovory. Ani můj vysněný Mikael Blomkvist. To, čeho si cením na Reportérovi nejvíce, je cesta, kterou jsme za těch osm let ušli. Je to příběh, který i kdyby někdy skončil, bude mít své pokračovatele. Prosazovat zásady svobody slova je totiž přirozenou součástí demokracie. A je jedno, kdo z nás právě stojí rozechvěle na ulici a drží v ruce krabice od banánů, v nichž jsou torza budoucích kauz a příběhů.

Vždycky se najde někdo, kdo bude mít touhu dělat reportéra a snad – doufám – i Reportéra.