Bití, střelba a dávka naděje

Report

Hanna je Běloruska, pochází z Minsku a v Praze studuje vysokou. Arsen je Armén, původem z Náhorního Karabachu, v Praze žije od šestnácti. Chodí spolu rok a půl, mají rádi Petřín. Loni v létě vstoupil do jejich domova neklid a strach: v srpnu propukly povolební nepokoje v Bělorusku, koncem září pak válka v Karabachu. V Minsku se brutálně zatýkalo, ve Stěpanakertu se lidé, včetně Arsenovy rodiny, schovávali ve sklepě před bombami. „A my seděli v Praze a cítili... bezmoc.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je šestého srpna a Hanna se vrací do Prahy. V Minsku byla od dubna, proč taky ne, kvůli covidu veškerá výuka probíhala online. Hanna ještě zvažovala, zda si let o pár dní neposunout a nezůstat doma na prezidentské volby. Už o čtyři dny později jí ale máma do telefonu hlásí: „Zaplaťpánbůh, že jsi odjela.“

Zatýkání, bití a mučení začalo pár hodin po hlasování. Když běloruská státní televize 9. srpna večer zveřejnila první odhady volebních výsledků, podivili se dokonce i mnozí příznivci režimu: čtyři pětiny hlasů pro prezidenta Alexandra Lukašenka? A jen něco kolem deseti procent pro vůdkyni opozice Svjatlanu Cichanouskou? To jako vážně?

Večer vyšli do ulic lidé nejen v Minsku, ale v řadě dalších měst. Gomel, Brest, Vitebsk, Grodno...

Hanna, ještě pořád krajně optimistická („Ráno po volbách se probudíme a všechno bude jinak!“), sledovala zprávy na platformě Telegram. Objevila se první amatérská videa, jak omonovci, policejní těžkooděnci, brutálně zasahují proti demonstrantům. Což Hannu velmi znepokojilo.

Nicméně skutečný strach si ji měl teprve najít.

 

 

Traktor a panák 

Hanna se narodila v roce pětadevadesát. Což znamená, že za jejího života nemělo Bělorusko jiného prezidenta než právě Alexandra Lukašenka. Muže, kterému se svého času – vlastně celá léta – přezdívalo poslední evropský diktátor. (Až po ruské anexi Krymu v roce 2014 se v očích řady západních zemí k Lukašenkovi připojil i Vladimir Putin, čímž Lukašenko logicky přišel o přízvisko „poslední“. Ironií osudu přitom je, že na rozdíl od kremelského vládce se Lukašenko prapůvodně dostal k moci legitimně: v roce 1994 vyhrál volby, které tehdy mezinárodní pozorovatelé označili za svobodné a férové).

Ale zpět k Hanně. Upřímně řečeno, politika ji nikdy dvakrát nezajímala. Aspoň ne ta „velká“, jak Hanna sama říká. Po střední šla v Minsku studovat kulturologii, a pokud se kdy v úvahách či školních projektech dotkla politiky, pak jen z pohledu běloruštiny, respektive nutnosti uchovat tento jazyk pro zachování běloruské národní identity.

Ale potom, vloni na jaře, přišel covid.

Hanna, studentka východoevropských studií na Karlově univerzitě, sledovala, jak česká vláda v podstatě ihned po potvrzení prvních případů uzavírá celou zemi, nařizuje lidem nosit roušky (i když si je, pravda, národ musí šít sám), žáky a studenty posílá na distanční výuku a zaměstnance na home office...

Paralelně s tím pozorovala, jak Lukašenko nejdřív tvrdí, že v Bělorusku žádný covid ani není, pak – když rostoucí počet případů potvrzuje i jeho vlastní ministerstvo zdravotnictví – prohlašuje, že účinnou léčbou je traktor a pole (rozuměj práce v zemědělství), popřípadě 40 až 50 gramů vodky denně (tedy panák. Lukašenko přitom neopomněl zdůraznit, že on sám nepije). Ti, kteří na covid umírají, si u prezidenta vyslouží spíš urážky a pohrdání než soucit.

„A právě tehdy,“ soudí Hanna, „se začalo rodit nynější protestní hnutí. Lidi se hrozně naštvali, urazili, dokonce i ti, kteří ho do té doby podporovali.“

Příklad? Senioři. Ti tradičně tvořili nejvěrnější část Lukašenkova elektorátu. „Ona ‚stabilita‘, kterou prezident prezentuje jako svůj hlavní přínos zemi, pro ně vždycky hrála obrovskou roli. Navíc pro ně byl Lukašenko i jakýmsi pojítkem se starými časy, se Sovětským svazem,“ vysvětluje Hanna.

Jenže pak, na jaře a v létě, když Bělorusové začali proti prezidentovi protestovat v ulicích, i tihle senioři najednou uviděli, že režim mlátí jejich děti a vnoučata. Že uráží nemocné, zlehčuje chorobu, která po světě zabíjí tisíce lidí denně. A mnozí z nich otočili.

Prezident začal být nervózní.

Nechal zavřít Sjarheje Cichanouského, populárního youtubera, blogera a prodemokratického aktivistu. A to jen dva dny poté, co Cichanouski (v květnu) ohlásil úmysl kandidovat na prezidenta. Nechal zavřít i Viktara Babaryku, bankéře a filantropa, který se rovněž chtěl ucházet o nejvyšší post.

„V tu chvíli už bylo jasné, že od voleb se nic dobrého čekat nedá. Ale já stejně doufala...“

 

Hřebík v noze

„Náhorní Karabach pro mě znamená dětství,“ říká Arsen. „Letní prázdniny, babičky, tety a strýce, spoustu bratranců a sestřenic mého věku. Fotbal na hřišti, kde byl příšerný nepořádek...“

Arsen vzpomíná, jak jednou přišel z fotbalu domů a nemohl sundat jednu kecku. Ukázalo se, že má oteklou nohu, protože si do ní zabodl starý rezavý hřebík. „Ale byl jsem tak zabraný do hry, že jsem si toho vůbec nevšiml,“ směje se („No jo, postsovětské dítě,“ utrousí Hanna). „Další den jsem šel hrát zas. Hřebík nehřebík!“

Arsen se narodil v Jerevanu, hlavním městě Arménie. Býval by přišel na svět doma, v Náhorním Karabachu. Jenže je ročník 1992. A první polovina devadesátých let byla pro tenhle problematický kus země tragickým obdobím: už od konce předešlé dekády o něj Arménie a Ázerbájdžán vedly válku. Brutální a vleklou, která si vyžádala na třicet tisíc životů a skončila až v polovině čtyřiadevadesátého (křehkým) příměřím stvrzeným Biškekským protokolem.

Že by ovšem od té doby v Karabachu nastal klid, se říct nedá, přestřelky na hranicích a věčně napjatá atmosféra se staly normou, na niž si místní chtě nechtě museli zvyknout.

Když se těhotenství Arsenovy matky na jaře 1992 blížilo ke konci, situace v Stěpanakertu byla natolik špatná, že se rodina rozhodla narychlo odjet do Jerevanu: dítě se přece musí narodit v bezpečí. Návrat domů už se pak nekonal. Rodina se z Arménie přestěhovala nejdřív do Moskvy (kvůli otcově zaměstnání) a nakonec do Prahy (ze stejného důvodu). Arsen nicméně v dětství trávil ve Stěpanakertu tři až čtyři měsíce v roce, přijížděl na celé léto a pak ještě na několik týdnů v zimě, kolem Nového roku.

Náhorní Karabach je jeho (druhý) domov.

 

Paralýza

Saša patří k Hanniným nejbližším lidem. Je o něco starší a v politice zběhlejší, Hanna si vybavuje, že silně prožíval demonstrace proti Lukašenkovu režimu už v roce 2010. Tehdy se, v prosinci, také konaly prezidentské volby, respektive „volby“: Lukašenko dostal v procesu plném podvodů podle oficiálních výsledků bezmála osmdesát procent hlasů, jeho hlavní oponent Andrej Sannikau jen asi 2,5 procenta (je třeba zdůraznit, že Sannikau nebyl jen nějakým protivníkem naoko, byl skutečným kandidátem opozice, který si úsilí o prezidentský post posléze odpykal šestnácti měsíci vězení).

Dramatické události z konce roku 2010 a prvních měsíců roku následujícího vyvrcholily tragédií. V dubnu 2011 vybuchla bomba v minském metru. Patnáct lidí zemřelo, přes dvě stovky dalších utrpěly zranění.

Lukašenkův režim bleskově našel údajné pachatele, dva mladíky z Vitebska, které později nechal popravit (Bělorusko je poslední evropskou zemí, která praktikuje trest smrti).

Dodnes se spekuluje o tom, že exploze byla ve skutečnosti dílem běloruské tajné služby, která měla za úkol zklidnit zjitřenou situaci v zemi. A že vitebští mladíci, Dmitrij Konovalov a Vlad Kovaljov, posloužili jako obětní beránci.

V každém případě odpor proti Lukašenkovi tehdy opravdu utichl, místo něj se v zemi rozhostil šok a strach. S jistým zjednodušením se dá říct, že nová vlna odporu se zformovala až loni na jaře a v létě, během covidu a před volbami. A dosáhla rozměrů, jež v novodobé historii Běloruska nemají obdoby.

Musel být říjen, když Hanna dostala esemesku z Minsku: Saša byl zatčen. „Den předtím nedorazil domů, a tak jeho manželka a rodiče začali obvolávat úřady. Až jim na policii řekli, že Saša je v Okrstině“.

Okrestina, vazební věznice na okraji Minsku, je pro Bělorusy symbolem hrůzy. „Z Okrestiny vycházejí lidi jako invalidé. Popřípadě nevycházejí vůbec.“

Hanna se strašlivě lekla.

Už tak se nacházela ve stavu takřka kompletní paralýzy: od srpna byla šestnáct hodin denně přilepená na zpravodajských serverech a sociálních sítích. Místo dokončování diplomky a učení se na státnice sledovala, jak její krajané vycházejí po desetitisících do ulic, aby si vynutili změnu, a jak je Lukašenkův režim nechává bít, kropit slzným plynem a surově zatýkat. Lidi mizeli nejen z demonstrací, ale například i z dvorů svých domů: omonovci, členové nejobávanější z běloruských bezpečnostních složek, pročesávali celé čtvrti, sídliště. A sbírali, na koho narazili. Třeba i pár, který se líbal na lavičce.

Sašu zatkli po cestě z jeho bytu k příbuzným. Šel sám.

Rodina prožívala muka, protože neexistoval žádný způsob, jak se o Sašově situaci něco dozvědět. Natož se s ním samotným jakkoliv spojit.

Krátce nato se konal soud, respektive „soud“. Desetiminutové divadlo s vyloučením veřejnosti i advokátů. Saša dostal dva týdny odnětí svobody za účast na nelegální protestní akci. Převezli ho do jiné věznice mimo Minsk. První zprávu pak od něj příbuzní dostali díky známému, s nímž se Saša potkal za mřížemi a který byl propuštěn dřív.

„Nebojte se, jsem v pořádku.“

„Jenže my se stejně báli. Všichni ho známe a víme, že by si nikdy nestěžoval.“

Ve sklepě

„Zprávy o nových nepokojích v Náhorním Karabachu začaly přicházet 27. září,“ vzpomíná Arsen. „Ze začátku nebylo vůbec jasné, že to vyústí v takové násilí...“

Náhorní Karabach leží v jihozápadní části Ázerbájdžánu, pod nějž také – jako autonomní oblast – administrativně spadal v dobách Sovětského svazu. Obýván byl ale vždy především Armény: ti tvořili v době vzniku SSSR (1922) více než 90 procent karabašské populace, v době jeho zániku necelých 80 procent, v posledních letech pak opět hodně přes 90 procent.

První válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem tu propukla v roce 1988, tehdy byly ještě obě republiky součástí Sojuzu. Ten se však v prosinci 1991 definitivně rozpadl, načež konflikt v Karabachu vstoupil do nejbrutálnější fáze, mimo jiné proto, že obě strany začaly používat těžkou techniku zaniklé sovětské armády.

Příměří z května 1994 znamenalo zmrazení problému, nikoliv jeho řešení. Lépe z něj vyšla Arménie, která vojensky ovládla nejen Karabach, ale i pás území kolem něj (připravena vrátit jej Ázerbájdžánu, pokud bude Baku souhlasit s nezávislostí Náhorního Karabachu).

Permanentní napětí a více či méně časté přestřelky se potom, jak už bylo řečeno, staly součástí každodenní karabašské reality. Zintenzivňovat se střety začaly v posledních pěti až šesti letech, kupříkladu takzvaná Čtyřdenní válka z dubna 2016 si vyžádala přinejmenším desítky, ale spíš stovky mrtvých na obou stranách.

Co se začalo odehrávat vloni koncem září, však předčilo nejhorší noční můry. Nic surovějšího Karabach od devadesátých let nezažil. Sedmadvacátého ráno zahájilo ázerbajdžánské dělostřelectvo palbu na arménské pozice v Karabachu. Hájilo se tvrzením, že šlo jen o odpověď na předchozí arménské útoky. Situace byla zvenčí dlouho nepřehledná a plná vzájemného obviňování, na jehož pozadí, jak už to ve válce bývá, přibývalo mrtvých.

Arsen vypráví, že on i jeho maminka byli zpočátku s příbuznými ve Stěpanakertu v neustálém kontaktu. „Jenže postupně to bylo stále složitější, nemohli jsme se jim dovolat, protože se museli schovávat před bombami ve sklepě, kde není signál. Nahoru chodili jen opatrně a na skok, třeba si něco uvařit nebo se pokusit si zdřímnout, protože ve sklepě se spát moc nedá.“

Odjet se rodina nejdřív zdráhala: hlavně kvůli stařičké babičce, která se cesty do Jerevanu obávala. „Je to samý krpál a serpentina a ona byla přesvědčená, že to nepřežije.“

Nakonec ale nebylo zbytí. Odjeli. Mezi prvními Arsenův bratranec s manželkou v pokročilém stadiu těhotenství. „Jejich holčička se narodila v Jerevanu. Historie se tak po bezmála třiceti letech opakovala. I já se přece narodil mimo domov – kvůli válce.“

 

Nepřestat doufat

V době, kdy Hanna a Arsen vyprávějí svůj příběh pro tento text, už oba působí vcelku klidně. Shodují se ale, že hůř než loni na podzim se nikdy v životě necítili. Nejdřív těžce prožívali události v Bělorusku a Sašovo zatčení, pak se přidala krvavá válka v Karabachu. „Seděli jsme doma v Praze a cítili... úplnou bezmoc,“ říkají.

Válka v Náhorním Karabachu skončila 9. listopadu dohodou, kterou podepsali arménský premiér Nikol Pašinjan, ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev a ruský prezident Vladimir Putin. Stalo se tak poté, co karabašské úřady přišly o kontrolu nad druhým největším městem Šuša a ázerbájdžánská armáda se blížila ke Stěpanakertu.

„Drazí občané, bratři a sestry, přijal jsem pro sebe i pro nás všechny mimořádně obtížné rozhodnutí,“ komentoval dohodu Pašinjan s tím, že v podstatě neměl na vybranou. Vysloužil si hněv a nenávist svých krajanů: Arménie přišla o tři klíčové regiony, které měla doteď pod kontrolou. Jejich arménští obyvatelé okamžitě začali odcházet – v obavách z násilností ze strany Ázerbájdžánu. A pro jistotu zapalovali vlastní domy, aby se nedostaly do rukou nepřítele.

Arsen říká, že drtivá většina Arménů považuje dohodu za zradu a Nikol Pašinjan, premiér, který se k moci dostal teprve v roce 2018, se rázem stal nejnenáviděnějším mužem v zemi.

Co se obětí týče, Arsen o nikoho z příbuzných nepřišel. Ztratil ale dva kamarády, z nichž jeden žil dokonce v Praze a do Karabachu odjel hned po začátku bojů coby dobrovolník. „Padl 7. listopadu. Dva dny před koncem války.“ Stěpanakert zůstal pod arménskou kontrolou a Arsen říká, že jeho příbuzní už jsou zpátky doma. „Museli se vrátit, i kdyby bývali nechtěli. Přišli by o práci. V Jerevanu, kde přečkávali období nejhorších bojů, žádná práce není. Život musí jít dál.“

A Bělorusko?

Sašu propustili po dvou týdnech. Od té doby si s sebou všude bere knihu, i když jde třeba jen pro chleba: aby měl co číst, kdyby ho znovu zatkli.

Pravidelné víkendové protesty proti Alexandru Lukašenkovi jsou teď slabé, nicméně skutečný stav věcí ukáže jaro, kdy by podle opozice měly nabrat nový dech. Hlavní Lukašenkova odpůrkyně Svjatlana Cichanouská, která z bezpečnostních důvodů už v srpnu opustila Bělorusko, má za sebou evropské turné, během něhož se setkala s lídry starého kontinentu včetně francouzského prezidenta Emmanuela Macrona či německé kancléřky Angely Merkelové. Ač je její role nyní především symbolická, Cichanouská prohlašuje, že je připravena svou zemi vést. V lednu oznámila, že by se ráda vrátila domů – i když je jasné, co by ji tam čekalo.

A Hanna s Arsenem?

Oba doufají. Že komplikovaná situace Náhorního Karabachu se přece jen jednou vyřeší, a to bez krve.

A že Bělorusko se jednoho dne probudí a Alexandr Lukašenko už nebude jeho prezidentem.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama