Jiří Hájíček: Upřímně řečeno, občas lapám po dechu
9. srpna 2020
Reportér 08/2020 · Číslo 72
Jiří Hájíček: Upřímně řečeno, občas lapám po dechu
foto Tomáš Binter
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
Kdybychom se vzpomínkou vrátili do doby letních prázdnin začátkem osmdesátých let, co se vám vybaví jako první?
Knížky. Muzika.
Zajímavé. Poslouchal jste nějakou muziku dnes?
Jel jsem autem ze servisu a pustil si Joe Cockera.
Co zpíval?
The Simple Things. Text o jednoduchých věcech, které se nedají koupit: happiness, joy and love in my life. Štěstí, radost a láska…
Přemýšlel jste o tom textu?
Chvíli jsem přemýšlel o tom, co z těch věcí mám… Ale bavíme se o dnešku, nebo o letních prázdninách začátkem osmdesátých let?
Jak chcete.
Můžu se vrátit do léta roku 1982, kdy mi je čtrnáct. Mám už za sebou prvák na gymplu v Týně nad Vltavou a pomalu mě opouštějí ti klukovští hrdinové z knih; George Adamson a jeho lvi, J. Y. Cousteau a loď Calypso, Josef Vágner chytající africkou zvěř pro zoo… Jezdívám na návštěvy ke kamarádovi z nedalekého Dolního Bukovska a zásadní je, že tenhle kamarád má grundig.
Kazeťák?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
