Silnice a silnička

Pustila jsem si rádio, Dvojku, kterou ráno ráda poslouchám. Moderátor tam vesele a mile s kýmsi konverzoval. Byla to žena, která slavila narozeniny a on jí k nim přál. Mluvili spolu samozřejmě o koronaviru a o tom, jak a jestli ženě, divadelní režisérce, zkomplikoval práci. Vnímala jsem jejich hovor na půl ucha. Ale najednou jako by mi do těla pustili elektrický proud. Srdce se mi na vteřinu zastavilo, aby se vzápětí překotně rozbouchalo. Vyskočila jsem z postele a vzrušeně hovor doposlouchala. 

Režisérce přerušil koronavirus práci na Felliniho Silnici. Chystá velmi komorní představení jen pro pět herců, ano, skutečně jen pro tak málo herců, s Bárou Hrzánovou v hlavní roli! Stála jsem uprostřed pokoje a myslela jsem, že se mi rozčilením rozskočí srdce, protože v celém tom hovoru nezaznělo, že jsem tu komorní divadelní verzi Silnice podle Felliniho filmu napsala já. 

Když rozhovor skončil a já byla schopna najít v mobilu číslo Báry Hrzánové, zavolala jsem jí. Byla to ona, komu jsem podvakrát své divadelní adaptace Felliniho Silnice nabídla (napsala jsem jednu velmi komorní a jednu velkou pro víc herců). Poprvé jsem jí Silnici nabídla sama od sebe, podruhé, před nějakým tím rokem, si ode mě obě mé verze vyžádala sama.

Byla jsem přesvědčená, že by Bára byla, že Bára Hrzánová bude fantastická Gelsomina! Je to skvělá herečka a má v sobě přesně ten mix komiky a tragiky, který je pro roli Gelsominy třeba. Dohodly jsme se spolu, že bude Silnici divadlům, s nimiž spolupracuje, sama nabízet a že to třeba jednou vyjde. (Ale ano, jednou jsem se dočkala, moje „velká“ Silnice měla v roce 2007 premiéru v Hradci Králové a byla nádherná.)

Felliniho La Strada! Ten film jsem milovala od prvního zhlédnutí. Silnice je silný příběh o tulácích, Gelsomině a Zampanovi, kteří k sobě hledají cestu, každý po svém. Je to taky příběh o lásce. A o neschopnosti lásky. Ale i o tom, že když láska vznikne, neztratí se, pořád někde na světě je.

Gelsomina je velké dítě, které potřebuje vést i v úplně obyčejných věcech každodenního života. Gelsomina je žena s duší dítěte, klauna. Nikdy nedospěje. Ale její srdce je veliké. Ona se snaží naučit všechno, co po ní Zampanó chce. A taky touží milovat a být milovaná. Je absolutně důvěřivá, věrná. Je ze všeho nadšená, dokud nedostane ránu bičem. A i tu ránu nakonec přijme, protože věří, že nebyla uštědřena ve zlobě. 

Je věrná jako pes a právě jako psa ji od její matky Zampanó, muž, silák, cirkusák, který se těžce živí svými svaly a všechno těmi svaly taky v životě měří, koupí. Jako holku pro všechno. Existence duše a láska, kromě té tělesné, jsou pro něho absolutně vzdálené, cizí. On žije teď a tady. Musí každý den svými svaly vydělat na živobytí. Minulá holka pro všechno, Gelsominina sestra, byla šikovná, ale umřela… A tak si přijel pro Gelsominu, kterou on, Zampanó, všechno naučí, protože on všechno naučí i psa.

A tak jako pes miluje svého pána, ať je jakýkoliv, tak miluje Gelsomina Zampana. Nakonec, udělal z ní ženu. Ale podvedl ji a opustil. Nechal ji na silnici, utekl. Gelsomina později umře na zraněnou duši, umře steskem, aniž si posteskne. V nádherném, silném finále, dávno po její smrti, přivede náhoda Zampana do míst, která mu Gelsominu připomenou.

Přemožen vzpomínkami a snad i výčitkami svědomí, Zampanó, ten jednoduchý drsný muž, co se stále snaží živit svými svaly, i když už je starý a nikoho nezajímá, se opije a pak… Poprvé v životě zapláče. Pláče nad vzpomínkou na Gelsominu a možná ještě víc sám nad sebou. Nad svým promarněným, prázdným životem. Katarze. Krása. 

Píšu to všechno, protože se mě nesmírně dotklo, že jsem byla ze Silnice, která se chystá, a jejího současného nastudování s Bárou Hrzánovou beze slova vyřazena. Režisérka s dramaturgyní si prý dělají svou komorní verzi novou a jinou. Ale až poté, co si přečetly tu mou! Kdyby nic jiného, mohly mě k vylepšení té mé verze přizvat. Anebo mi aspoň měla budoucí Gelsomina Bára Hrzánová zavolat a říct, jak se věci mají. Nic z toho se nestalo. Není to fér.

Povídala jsem si o svém čerstvém duševním zranění, o svém zklamání se synem právníkem. Žije teď v Berlíně. Mluvili jsme i o tom, jestli bych se mohla nějak bránit, ale došli k závěru, že by to bylo jen zbytečné trýznění. Umění není násobilka, tam je těžké cokoliv dokazovat. „Asi se nad to musíš povznést, mami. Prostě to ber s nadhledem.“ Radil mi syn a já se o to snažím se střídavými úspěchy. 

Za dva dny volal, zoufalý, že mu v Berlíně před domem ukradli (na řetězu zamčené) kolo, silničku. „To není fér,“ říkal, „to fakt není fér! Já se s tím vůbec nemůžu srovnat. Sice jsem to hlásil na policii, ale je jasný, že silničku už neuvidím. Měl jsem ji rád.“

Život se vrátil k obvyklým pořádkům. Škoda.