... a zpívali i Sokolíky

Začátek plesu byl naplánován na sobotu, na sedmou hodinu večer.

Do místní sokolovny se scházejí hosté. Dámy klopýtají v lodičkách po namrzlém povrchu ulice zavěšené do svých partnerů. Sál se postupně zaplňuje, dechovka už odehrála několik šlágrů. Občerstvení, které si hosté přinesli, je pečlivě vyskládané na stolech – mezi sklenicemi piva.

Výčepní si s podezřením poměřuje mladě vypadajícího chlapce, který se dožaduje plného půllitru. „Občanku máš?“ ptá se nedůvěřivě a sleduje, jak mladík vytahuje průkaz z náprsní kapsy svého saka. „No dobře,“ zakroutí nevěřícně hlavou a podá mu pivo.

Zhruba o dvě hodiny později, kolem deváté, už si hosté začínají objednávat něco ostřejšího: sálem putují panáky všech barev. Mnozí tančí. Po desáté je čas na prodej lístků do tomboly. V sále to začíná skutečně žít, pivo teče proudem a taneční kreace hostů dosahují nečekané originality.

Odbila půlnoc a tombola je rozebraná. Účastníky plesu sedící u stolu obklopuje třeba mrtvý bažant, erotický kalendář, ovar či poukaz na kupu hnoje. Náhle se rozezní píseň, která jakoby na povel mobilizuje i ty nejunavenější hosty: s nečekanou mrštností se ocitají na stole, na němž do té doby téměř usínali. Jde o verzi pochodu Sokolíci z 19. století. „Až nebudeš moci, až nebudeš moci, sokola zavolej,“ z plna hrdla zpívají hosté, kteří se dokážou udržet na stolech mezi pivem a jednohubkami; jiní ovšem končí pod stolem.

Po třetí hodině ranní jsou v sále už jen ti odvážní. Zůstávají na vlastní riziko; hrozí totiž, že by na parketu mohli zakopnout o příbuzného nebo o ulovené divoké prase z tomboly.

Ať už jde o ples myslivecký, hasičský, nebo sportovní, plesová sezona je zkrátka srdeční záležitost.

Všechny snímky byly pořízeny během mysliveckého, hasičského a obecního plesu na jihu Čech.