Poslední voják

Obrazem

Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Rtuť teploměru má blíže k čtyřicítce než ke třicítce a slunce jako by tu nenávidělo všechno živé. Bojiště stalingradské bitvy. Zástup mužů v maskovacích uniformách kráčí vyprahlou stepí. V rukou však nedrží pušky a samopaly, nýbrž rýče a lopaty, přes ramena nemají kulomety, ale detektory kovů. Každý, kdo chce přežít dnešní horký den, vláčí pětilitrový kanystr s pitnou vodou. Procházejí ostrými travinami, které dávno ztratily zelenou barvu. Je pozdní léto, srpen. Před sedmasedmdesáti lety na den přesně, 21. srpna 1942, zuřilo v těchto místech peklo. Hitlerův wehrmacht překročil řeku Don, jejíž hladina se bezelstně třpytí za našimi zády; rozhořela se tak zoufalá, hrdinská, tragická, krvavá, přelomová, brutální, nezapomenutelná a legendární bitva o Stalingrad. Největší bitva dějin. Bitva bitev. Klíčová porážka nacistického Německa, obrat v druhé světové válce. Ztráty? Dva miliony mužů. Velká část z nich tu stále leží nepohřbena. Všude okolo nás. Pod našima nohama.

 

Bojiště

Tady to začalo. Muži s nákladem na ramenou projdou kolem písčité jámy, z níž jako vyhřezlá střeva vylézají zrezlé německé kulometné pásy. Z půlky nevystřílené, plné ostrých patron s vyraženým rokem výroby: 1936. Kromě křidélek, která tam zůstala po explozi ze sovětské minometné střely, jež kulometné hnízdo zlikvidovala, tady nic dalšího k nalezení není. O pár metrů dál se v prašné prsti válí pokroucené torzo sovětské pušky Mosin – v nábojové komoře je stále neodpálená mosazná patrona. Musel to být další přímý zásah. Střepiny jsou všude. 

Nic z toho naše muže nijak zvlášť nezaujme, mají jiný cíl. Projdou ještě dalšího čtvrt kilometru a vrátí se tak k místu, kde včera vykopali sovětskou helmu. A botu. A v botě nohu. Pracují pomalu a pečlivě. Nesnesitelně pomalu a pečlivě v tomhle smrtelném vedru, před kterým není kam utéct. Nejdřív jámu rozšíří, pak ji začnou prohlubovat. Prach se jim lepí na zpocená těla. Jak půdu odebírají, objevují kosti, lidské pozůstatky. A pod nimi další. A další. A další. Nakonec odhalí čtyři těla. 

 

 

Hledači kostí

„Na jaře jsme jich našli dvaašedesát, ale letos v létě jsou to naši první. To tys nám přinesl štěstí!“ plácá mě po zádech usměvavý, čerstvě třicetiletý Vlad Kuzmin. V zelených kalhotách, pruhovaném námořnickém triku s lodičkou na hlavě sám vypadá jak hrdina sovětských válečných filmů. To on řídí tuhle partu dobrovolníků, kteří se sem ve svém volném čase trmácejí dvakrát ročně tisíc kilometrů autobusem z rodného Tatarstánu.

„Odhady se různí, ale zem stále ukrývá něco mezi dvěma a čtyřmi miliony neznámých, nikdy nepohřbených vojáků, kteří se z východní fronty druhé světové války nevrátili domů. Je naší povinností se o ně postarat. A když to jde, vrátit je jejich rodinám,“ vysvětluje mi Vlad, který se dříve plavíval na lodích v Adenském zálivu, aby je bránil před somálskými piráty. Dnes tenhle táta dvou malých dětí pracuje jako těžař ropy. K tomu vede oddíl, který si říká Bojové bratrství. Sdružuje především válečné veterány a je součástí Ruského pátracího hnutí, velké všeruské dobrovolnické organizace. Za posledních sedm let našlo čtyřicet tisíc jejích členů po Rusku ostatky 150 000 padlých v druhé světové – nebo jak se tady říká Velké vlastenecké válce. Mottem se jim stala věta Alexandra Suvorova, neporazitelného ruského vojevůdce 18. století: „Válka neskončila, dokud není pohřben poslední padlý voják.“

„Poprvé jsem byl na pátrací expedici u Stalingradu v roce 2014,“ vzpomíná Vlad. „Našli jsme tenkrát ostatky třinácti sovětských vojáků. Mezi nimi bylo i jedno děvče, strašně mě to tehdy zasáhlo. Bylo jí tak sedmadvacet. Zdravotnice. Podle podepsané hliníkové lžíce, do které vyškrábala čtyři písmena, jsme zjistili, že se jmenuje Anna. Anna. A nic víc. Od té doby na ni musím myslet. A vracím se sem znovu a znovu.“

Hlavním úkolem dobrovolníků, moderních válečných archeologů, z Ruského pátracího hnutí je vracet neznámým vojínům jejich jména. 

„Neděláme rozdíl, jestli najdeme Němce, Itala, Rumuna, kteří se tady bili s našimi předky, anebo sovětského bojovníka. Všichni byli vojáci, plnili rozkaz a určitě se nikomu nechtělo umírat. Náš úkol je objevit jich co nejvíc,“ vysvětluje mi Vlad, po skráních mu stékají prameny potu. „Jejich duše nenašly klid, nikdo se s nimi nerozloučil, nevyprovodil je na poslední cestu. Nehledáme masové hroby, hledáme ty, kteří zůstali v kráterech, v zákopech, v dírách po přímých zásazích granátů. Chceme je odevzdat zemi se všemi poctami. A v dnešní geopolitické situaci musejí lidi znát, co to znamená – válka. Jak strašná je a že se ta hrůza nikdy nesmí zopakovat. Zde jsou přímé důkazy – a je naší povinností to ukázat světu okolo. Historie dnes bůhvíproč nikoho nezajímá, přepisuje se sem a tam, a přitom pravda, pravda, ta je všechna tady,“ a máchne rukou do rozpálené prašné stepi.

 

Psí známky

Na padlého Němce u Stalingradu narazí hledači jen výjimečně. Němci, ač vetřelci v cizí zemi, prý své raněné a padlé stahovali z fronty za každou cenu a pak je v týlu pohřbívali na vojenských hřbitovech se všemi poctami. Když už ale náhodou nějakého objeví, dokážou ruští pátrači určit jeho totožnost skoro vždy podle plechových identifikačních žetonů hitlerovské armády. Se sovětskými vojáky je to mnohem obtížnější.

Ve Vladově oddíle jsou i dvě ženy. Ale také ony jsou oblečené v maskáčích, a tak je snadné je přehlédnout. Drobná mladičká Rejla Samatovová pružně vleze do jámy a teď už jen nožem a štětcem odhaluje vrstvu za vrstvou. Pátrá. Rozdrcené kosti, zdeformované lebky, pásky zoxidovaných nábojů, rozpadající se patrontašky, zrezlá břitva, brousek, vojenský plecháček, který vypadá, jako by ho mrtvý vojín vyfasoval včera. Zrcátko, ve kterém se naposledy, nežli padl, viděl on – a pak až dnes, po více než třičtvrtě století, my. Divný pocit. Pár obranných granátů, knoflíky a přezka opasku, gumový chobot plynové masky. Stále nic. 

Rejla hledá vojenskou identifikační známku. Sovětské identifikační známky, na rozdíl od těch kovových německých, jsou vlastně bakelitové šroubovací ampulky, které ukrývají dva papírové tiskopisy. 

Ampulek byl ale velký nedostatek a k tomu panovala pověra, že ten, kdo tiskopis vyplní, padne. Navíc také stačilo špatně utáhnout závit, do ampule vnikla vlhkost a papír s informací zničila. V praxi to znamená, že se pátračům podaří určit jméno sotva každého dvacátého sovětského bojovníka z těch, které najdou. 

V téhle jámě Rejla žádnou identifikační známku neobjeví. Chlapi vyzvedávají kosti, aby je opodál rozložili na plastikový banner se schématem lidské kostry. Kost za kostí, jako kostky lega. To se děje pod dohledem druhé ženy v oddílu, čtyřiasedmdesátileté veteránky pátracích expedic Rimmy Trojické, básnířky a bývalé novinářky. Znovu pečlivě zkoumá každou věc, kterou v jámě najdou. Nejvíc ty osobní. Hřeben, hrnek, ešus, lžíci. I ty mohou být klíčem k identifikaci. Ale ani ony nejsou podepsané. Pátrači místo zdokumentují, zaznamenají jeho souřadnice a roztřídí těla do igelitových pytlů. Schovají se do stínu mladého topolu, nakrájí meloun, chléb, salám, otevřou konzervu rybiček a hovězího a po bratrsku, jak je to možné jenom tady na Východě, se o ně podělí. 

Pak si někdo všimne, že ty potrhané nábojnice, které se válejí všude kolem, jsou přece nějak delší než německé mausery. A mají i divné značení. LC 42. Lake City Army Ammunition Plant, Missouri, USA? Tady, v Rusku, uprostřed bojiště Velké vlastenecké války? Zase začnou kopat. A tak najdou u Stalingradu zničený americký tank. Model M3 Stuart. Jeden z těch 1 673 kusů tohoto typu, které poskytly Sovětskému svazu Spojené státy v rámci pomoci „lend and lease“, zákona o půjčce a pronájmu. 

 

Michail Bočarov. Děd a vnuk

„Vojína Bočarova jsme našli jako posledního,“ povídá mi večer u ohně ve stanovém táboře hledačů čtyřicátnice Olga Lantsovová. V civilu je skladnice, zde velitelka pátracího oddílu Něftěchimik. „V tom kráteru jich leželo čtrnáct a až na dně, u toho úplně posledního, jsme našli jeho identifikační známku. Zavřel ji dobře! Papír se uchoval a my jsme zjistili jeho jméno; pak už to bylo snadné. Dokonce se nám podařilo vystopovat jeho příbuzné. Přijedou zítra. To se povede tak jednou ze sta případů! Je to dvacátý osmý identifikovaný voják z těch více než devíti set, které jsme za celou historii našeho oddílu našli.“

Skutečně, o den později se potkají na okraji vsi. „Michail Bočarov,“ představí se starší muž. Okamžitě si s Olgou padnou do náručí a rozpláčou se. Pak kráčejí stepí, pichlavým roštím, protože tuhle zem plnou nevybuchlé munice si žádný traktorista orat netroufne. Projdou kolem ohromného dělostřeleckého granátu až k místu, kde se válí změť shnilých nábojů, plynových masek, řemenů a bot. „Tady jsme našli vašeho dědečka,“ poví Olga Michailovi. A zase pláč. Označí to místo malou rudou pěticípou hvězdou. „Narodil jsem se třináct let po válce a táta mě pojmenoval Michail po svém otci, který zmizel na podzim 1942. Přišlo jim psaní, že je nezvěstný. Táta jezdil celý život tady kolem Stalingradu, po celé volgogradské oblasti hledal na památnících ve jménech padlých. Nikdy nic nenašel. Až na iniciály Bočarov P. M., které jsou přímo v Pantheonu na Mamajevově mohyle. ‚Ale co znamená to M?‘ říkal si. ‚Maxim? Makar? Miroslav? Michail?‘ A najednou letos na jaře ten šok. Na telefonáty jsem zvyklý, ale tenhle?‘ 

„Michaile Jurjeviči, je to váš dědeček?“ – ozvalo se tehdy ze sluchátka a srdce se mu prý rozbušilo jako splašený kůň. Sedmdesát sedm let po bitvě už nečekal, že se předkovy ostatky někdy najdou. Našly. „A to vše díky pátračům, vystopovali nás přes dědovu rodnou vesnici, daleko v Tulské oblasti. To, co se stalo letos, je pro naši rodinu ohromné štěstí. Nemohli nám ho vrátit živého, ale vrátili naší rodině paměť. Už víme, kde padl. A kde bude pohřbený. Nedá se to vyjádřit slovy,“ říká Michail a stěží popadá dech. „Aspoň jedno jméno je vyloveno z nebytí a příbuzní vědí, kam mohou přijet.“

A znovu slyším, že taková válka se už nikdy nesmí zopakovat. Zítra bude pohřeb. Michail Jurjevič Bočarov, šedivý jednašedesátiletý vnuk ruského vojína Michaila Petroviče Bočarova, který na tomhle místě padl někdy v listopadu 1942 jako čtyřiačtyřicetiletý, se s námi objímá. Pláčeme všichni. 

Obřad posledního rozloučení se odehrává každoročně 23. srpna. V ten den před sedmasedmdesáti lety zahájila nacistická luftwaffe barbarské bombardování Stalingradu, největší na celé východní frontě. Město obrátila v ruiny, ve kterých si o pár měsíců později německé pozemní síly vylámaly zuby. Tehdy zahynuly v explozích a plamenech tisíce civilistů, kterým sovětský diktátor Stalin nedovolil město opustit.

Kvůli problémům s byrokracií se poslední léta nepohřbívá tam, kde by se patřilo – v centru Volgogradu, jak se od roku 1961 jmenuje někdejší Stalingrad, na Mamajevově mohyle, která se stala svatým symbolem krvavého ruského vítězství nad nacismem. 

Dnes se ostatky vojáků ukládají pětatřicet kilometrů za městem, v místě zvaném Rossošky. Za války tu býval německý polní hřbitov. I nyní část napravo od silnice patří Němcům. 

V strohé nekonečné kamenné stěně na perfektně upraveném prostranství jsou vyryta jména 65 tisíc pohřbených německých vojáků a 120 tisíc těch, kteří jsou stále vedeni jako nezvěstní. Když se vyčerpaná a vyhladovělá německá 6. armáda nakonec 2. února 1943 ve Stalingradu vzdala, padlo do zajetí dalších skoro 100 tisíc mužů – domů se jich živých vrátilo dlouhá léta po válce asi 5 tisíc. 

U zamčených dveří památníku stojí ledabyle opřené dva padesátilitrové propylenové pytle. Nahlédnu do nich, jsou plné lidských kostí. 

Část vlevo od silnice, ta jižní, je vyhrazena sovětským padlým. Poslední čtyři dny tu dobrovolníci z řad ruských středoškoláků a vysokoškoláků od rána do večera chystají rakve. Vlastně jsou to jen ubohé laciné krabice stlučené z latěk a sololitových desek, nabarvené na rudo. Do nich uloží ostatky těch, které letos pátrací oddíly našly v celé krví promořené Volgogradské oblasti. Je jich přesně 1 139, přičemž jen 42 z nich dokázali plně nebo alespoň částečně identifikovat. 

Je to apokalyptický výjev. Dívky jen tak v bikinách, jakoby na pláži, se celé dny hrabou v lidských kostech promíchaných s hlínou, zbytky uniforem a osobními věcmi padlých. Znovu probírají stovky a stovky igelitových pytlů naládovaných tím, co pátrači vykopali. A pak je třídí. V rámci úspory místa i materiálu pohřbívají ty, které se nepodařilo identifikovat, společně. Do každé rakve se vejde šest až osm ostatků, podle toho, jak moc toho z člověka po boji zbylo. Prostřelené lebky na jednu stranu, prostřelené přilby na druhou.

Do Rossošek pak 23. srpna přijede pár místních politiků, rota branců, dvě afektované recitátorky, tři dobře živení růžovolící popové, dva vojáci v parádních uniformách, kteří nesou věnec a při tom do výšky vyhazují nohy v nablýskaných holínkách, osmičlenná vojenská kutálka, která hraje falešně dokonce i ruskou státní hymnu. Nad tím vším vlaje sovětská a ruská vlajka. Dobrovolníci z pátracích oddílů stojí jako zkamenělí. Michailu Bočarovovi se zlomí hlas a řekne do mikrofonu. „Díky dědovi za vítězství.“ 

 

Údolí smrti generála Vlasova

Na opačném konci Ruska, více než tisíc kilometrů severně od Volgogradu a dvě hodiny jízdy autem od Petrohradu, leží vesnice Mjasnoj Bor. Těch šest kilometrů od silnice do tábora kazaňského pátracího oddílu Sněžný výsadek se prodíráme skoro dvě hodiny. Brodíme se bahnem a neprostupnou džunglí olší, jeřábů, bříz, smrků a kalin, mračny komárů, muchniček a klíšťat. Třičtvrtě roku před slavným stalingradským vítězstvím, na jaře 1942, tady Sověti utrpěli zdrcující porážku. 

Stalin tehdy vyslal 2. údernou armádu pod vedením generála Vlasova, aby prolomila blokádu Leningradu. Jenže ta zde uvázla v německých kleštích, nakonec se probíjela koridorem širokým 300 metrů, na který koncentrovaně pálily nacistické kulomety, minomety i děla. V bažinách zde zahynulo 150 tisíc sovětských vojáků: na následky zranění, nemocí, vyčerpání a hladu. Došlo dokonce i na kanibalismus. V tomto hororovém kraji začal příběh přeběhlictví a zrady nešťastně proslulého generála Vlasova. Právě zde se ze Stalinova oblíbence stal Hitlerův spojenec.

Iskander Jasajev se do Údolí smrti vrací už šestadvacátý rok. Dnešní docent sociologie na prestižní petrohradské Vyšší škole ekonomiky sem přijel poprvé s pátracím oddílem v roce 1993 ještě coby čerstvý absolvent univerzity. Zde potkal svou budoucí ženu a sem vozí léto co léto i své děti. „Nejdřív jsme museli připravit místo pro stany. Všude, všude byly lidské ostatky. A taky jsme museli vyčistit místo pro oheň. Není dobré, když pod ohništěm exploduje munice.“ V bažinách je problém s pitnou vodou. Rafael – další z třinácti kazaňských pátračů, jinak pilot dopravního letadla – pro ni chodí s dvěma kýbly do jezírka. Vlastně je to ohromný kráter po explozi letecké pumy. Na jeho okraji se válí pár scvrklých, ztrouchnivělých kožených bot. „Je čistá. Předloni jsme vyčerpali všechnu vodu a našli tam pozůstatky posledních tří vojáků, tak se nemusíš bát. Navíc ji převařujeme,“ uklidňuje mě. 

Pátrači obutí ve vysokých rybářských holínkách křižují čvachtavý les a propichují půdu dráty, které připomínají lavinové sondy. Podle citu rozlišují kořeny a kamení od kostí. Z člověka toho v těchhle kyselých bažinách moc nezbyde. Patnácticentimetrový zbytek stehenní kosti, úlomky dvou tří žeber, pár zubů, hrst patron; obvykle se to vejde do jedné dlaně. Vše ostatní shnije. Jediné, co se doopravdy uchová, jsou gumové podrážky bot v jámách plných mazlavého bláta. Sovětské úřady nevěděly, co si s tímhle symbolem vlastní porážky, plným desítek tisíc mrtvol, zbraní a techniky, počít – a tak celou oblast, jak byla, nechaly začátkem šedesátých let přeorat a vysadily tu smrkový les. I proto je tak obtížné najít tu padlého vcelku, pluhy roztahaly těla sem a tam. Z kořenů vyvrácených stromů tu trčí bílé kosti. 

„Je to moje poslání,“ vysvětluje mi Iskander, proč tráví každou svou dovolenou mezi klíšťaty a komáry a pije u toho smradlavou vodu. „Dopřát těm padlým důstojné spočinutí. Vrátit jim jména. Najít jejich rodiny. Ale v posledních letech mám ještě o důvod víc. Víš, Rusko se nám před očima militarizuje. Válka s Ukrajinou, obnova komsomolu, učí děti, jak zacházet se samopalem. Všudypřítomné řeči o patriotismu. Lakování historie na růžovo. Velkohubé báchorky o vlasti, národu a velikých romantických hrdinských činech. Jenomže my, kteří tu kopeme, víme, jak to bylo doopravdy. A je naší povinností o tom přinášet svědectví. Tohle je moje mise proti válce.“

 

Budoucí velitelé

V deseti kilometrech nad Petrohradem běhá po palubě Boeingu 737 klouček s naducanými tvářemi. Na nose slušivé brýle, na hlavě rudoarmějskou khaki čepici s pěticípou hvězdou. „Nandali jsme jim to, fašounům!“ lítá uličkou sem a tam. „Ratatatata!“ střílí dlouhé dávky z imaginárního samopalu. V dlani svírá atrapu náboje, v podpaží ohmatanou knihu. Cestu zákopem mu přehradím svou levačkou. Je mu deset a jmenuje se Páša. 

„Víš ty, Pavlíku, že než začala válka, Sovětský svaz se moc kamarádil s fašounským Německem?“ vypálím na něj. Zbledne jako stěna. „Co? Co to povídáte? To přece nemůže být pravda, vždyť... s Hitlerem?“ Rychle začne listovat knížkou. Na deskách je emblém Sovětské armády a nápis – Kniha budoucích velitelů. Rok vydání 1975. 

Má ji po tátovi. 

 

Autor je fotograf, držitel českých i mezinárodních ocenění. 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama