Ta bolševická hajtra dokopává

Rvačka kvůli dívce, groteska, studentská stávka, nadávání na komunisty i obavy ze zásahu režimu. Taková je literární vzpomínka na listopad 1989 psaná pro Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Sobotní odpoledne 25. listopadu 1989. Studentská delegace míří do Bratislavy na důležité česko-slovenské jednání. V autobuse sedíme vzadu, Mirda Dočkal do uličky, já u okénka. Už jsme zjistili, že to byla pro rozdělování funkcí zásadní chyba – ze zadních pozic se vůbec nedostáváme ke slovu. Ještě než vyjedeme z města, v autobuse propukají první hádky. Kdo bude pokladníkem společných studentských peněz a kdo mluvčím delegace. Dva strojaři na předních sedadlech štěkají na ekonomy, že jich je víc a jsou důležitější. V čem? V národním hospodářství. Nakonec se autobusového mikrofonu ujímá na ježka ostříhaný student práv: „Považuji se za tahouna a dobrého stratéga, musíme to vzít za jeden provaz, konec rozepří, nemáte-li nic proti, budu mluvčím. Za svého zástupce jmenuji tady kolegu z FAMU.“ S Mirdou nechápavě zíráme na to samovolné rozdělování. Mirda vypráví přes uličku sedící drobné gymnastce, studentce Fakulty tělesné výchovy a sportu, o svém filozofickém traktátu Hnutí za zelené medvědy. Dívá se na něj se zděšením.  

 

Sedmnáctého 

Pátek 17. listopadu byl od rána podivně unaveným dnem. V poledne jsem městským autobusem vyjel za Prahu, abych u průhonické benzinky stopoval. Nebylo to klasické stopování, spíš vlezlé vyptávání se řidičů, kteří zastavili na odpočívadle, jestli mě mohou vzít na Moravu. Obcházel jsem chlapy, kteří zasunovali trubice do nádrží, a vnucoval se jim do auta, když tu u vedlejšího stojanu zastavil páter Jaroslav, mladý kněz z Vysočiny, kterého jsem znal z jeho protisocialistických a plamenných kázání, po nichž rozdával exilové knihy. U benzinky na mě pokynul a zavolal: „Kam jedeš? Nepotřebuješ něco?“ Překřikuji projíždějící kamion: „Potřeboval bych hodit na 120. kilometr!“ – „Tam až nejedu,“ odpověděl pohotově, „sjíždím na padesátým, tak se drž, bude to dneska vřít.“ Bude to vřít. Co tím myslí? Než jsem se stačil znovu zeptat, viděl jsem, jak zalézá do auta a odjíždí.

Dnes už si nepamatuji, komu jsem se tenkrát vnutil do auta, ale vím, že jsem byl poměrně rychle ve Velkém Meziříčí a klepal na přízemní okno domku stojícího naproti synagoze, tehdy sběrně starého papíru, ve kterém bydleli moji prarodiče. Večer jsme v kuchyni zapnuli černobílý televizor ve chvíli začátku zpráv. Hlasatel svým koženým, upjatým hlasem promluvil: „Je pátek 17. listopadu 1989, vítejte při sledování televizních zpráv.“ V té břečce banálních informací proběhl krátký šot z Národní třídy o zásahu proti „živlům“. Děda procedil: „Ta bolševická hajtra kope a kope jako pominutá, jdou proti Bohu, a to se jim vymstí. Vymstí!“ Zahrozil pěstí ke stropu. Vzpomněl jsem si na knězova slova. Bude to vřít. V noci jsem bloumal prázdným městem, dumal jsem, kdo z kamarádů na Národní asi byl, a když jsem se vrátil do domu, slyšel jsem, jak děd s babičkou poslouchají Hlas Ameriky. Tlumeně, jako za války. Druhý den děda pronesl na dvorku: „Zabili v Praze studenta, nic nového, komouši jsou vrahové, tohle jim už neprojde.“

 

Dějiny nejsou dojná kráva 

Když jsem se v pondělí 20. listopadu ráno vrátil do Prahy, udivilo mě, že tramvaj u domu s ohromným nápisem „SSM záštita strany“ mi nezavřela před nosem, ale na sprintujícího počkala. Poloprázdný vagon byl plný pochmurné nálady. Národní třídou, kde na obrubníku svítil trs svíček, tramvaj pietně zpomalila. Bágl jsem hodil na kolej Hvězda, ve které nikdo nebyl, a běžel do školy na Smetanovo nábřeží, do dnešní fakulty sociálních věd. První srocení na školním dvoře. Někdo přiběhne, že tanky už stojí na Letné. Marek Najbrt má v kapse dlažební kostku. 

 

Za pár dní následuje vyhlášení stávky, to už spíme ve třídách a po chodbách. Se zarostlým a neholeným Mirdou si sestavíme pohodlné dvojlůžko z polstrovaných židlí z děkanovy kanceláře. Nevím, proč nám Marek Wollner s Alešem Kadlčákem říkají „manžílci“.

Rozjíždí se chaotický a bizarní sled událostí. Nevyspalý stávkový výbor koordinuje výjezdy do provincií s plakáty a letáky, co chvíli se tu míhají poslové z jiných škol, lepí se revoluční cyklostylovaný bulletin; kdosi přináší nějaké buchty a jiný zase z venkova tašku jitrnic. Vysoký student s fotoaparátem, nedávný kandidát KSČ a elév v Zemědělských novinách, obchází nejaktivnější a lísalsky je poplácává: „Děláš to dobře, pokračuj, jen pokračuj, tvá brázda bude výrazná.“ V rohu se za všechny modlí růženec moravský spolužák Tomáš, který ještě do včerejška utajoval svoje vůdcovství v jakési mariánské družině. Popláče si, když mu někdo předhodí, že byl nechutně aktivní v hodinách marx-leninismu. Spolužačka s mohutným poprsím, sekretářka šéfredaktora Rudého práva, se ve škole vůbec neukazuje. Jiný spolužák, syn bolševického papaláše z ÚV, který jediný má doma videorekordér, nás s náhlou srdečností zve na film Rambo. Spolužáci vynášejí ze školy do přistaveného auta úplně zlitého Ivana Martina Jirouse, básníka statečného, který byl čerstvě propuštěn z kriminálu, a volají: „Magor na Hrad!“ V Lucerně poprvé vidím malou Krylovu postavu zpívat silným hlasem.

S Mirdou a Markem Wollnerem jdeme na Václavák, u sochy je srocen dav diskutujících, vžduchneme do Mirdy a ten vylézá na sokl pomníku, listopadový vítr mu čechrá vlasy, a on rozmáchlým gestem utišuje hloučky. Stává se táborovým řečníkem, i tvář se mu mírně proměňuje do ostrých hran vizionáře, připomíná obraz z jakési nádražní čekárny: Lenin mluví k dělníkům před Zimním palácem. Mirda volá: „Přátelé, lidé, občané, my studenti nejsme dobrodruzi, ale uvědomujeme si možné důsledky. Dějiny nejsou dojná kráva, zachovejme se rozvážně, nelze z nich vydojit jen dobrý mok, ale poteče i špína. Vždyť to známe, můžeme to číst u Karla Marxe...“ Lidé začínají pískat a řvát: „Co je to za kokota? Běž do prdele, co to plácáš?“ a sápou se na Mirdu. Rychle ho bereme mezi sebe. Marek křičí: „On to myslel dobře, on je filozof!“ Nikdo ho však nevnímá a Mirdovi někdo na záda připlácne papírový tácek s hořčicí. Raději se stahujeme.

 

Oddělme zrno od plev 

Míváme s Mirdou služby u vrátnice, přijímáme od lidí dary pro studenty, jídlo, peníze i ošacení, nevpouštíme stávkokazy, občas vylezeme na chodník před školu a pozorujeme Petřín. Zastavuje auto, někdo rozcuchaný v zeleném parkeru stahuje okénko a volá: „Nemohu k vám dnes přijít na domluvenou besedu, jedeme na vládu na jednání, držte se, pozdravuji vás všechny.“ Auto se zase prudce rozjíždí. Až po odjezdu si uvědomíme, že to byl Václav Havel. Na škole ve dveřích se také objevuje moje máti s otcem. Nemají ode mne zprávy už několik dnů. Přivezli jídlo. Přemlouvají mě: „Už toho nech, máme o tebe strach, co když se něco strhne?! A přijeď si domů pro čisté oblečení.“ Za dva dny je plánován výjezd s plakáty na Vysočinu, nechám se vyhodit v Ledči. Jsem slabý jak moucha, a hlavně nevyspalý.

Jen co večer přijdu domů, zazvoní telefon. „Chtěla jsem tě slyšet. A co se děje v Praze?“ Má gymnaziální láska Dagmar. „Jsem na skok doma, to víš, v Praze je cirkus, neučíme se...“ – „Můžeme se na chvilku vidět, jsem v Ledči, máme třídní oslavu, doprovodíš mě na vlak?“ Přichází v bílém kožíšku. Kážu jí o převratných dějích jak polní maršál. Upřeně se na mě dívá. Pak vypráví o dějích na ledečském gymnáziu. Třeba jak učitel biologie, do té chvíle zuřivý svazácký aktivista a poradce pro studijní účely, který politicky prověřoval studenty a rozhodoval o jejich osudu včetně mě (neboť dával či nedával doporučení na vysoké školy), chodí po třídách s velkou plackou OF na klopě, prsty má roztažené do véčka a volá: „Vítězství nás demokratů je neodvratné! Konec té hnusné habaďůry.“ Na nádraží Dagmar políbím a ona odjede do Zruče. Cestou domů zšeřelým provinčním městem, ve kterém není ani stopa po revolučním vánku, vyvěšuji plakáty s heslem „Oddělme zrno od plev!“ a drží se mne divný pocit, že mě někdo špehuje. Přecházím most a vtom na mě zezadu někdo skočí. Koutkem oka poznávám Dášina spolužáka a v mžiku letím hlavou na kandelábr. Přes oko se řine krev, sbírám se a slyším jeho plačtivý kvil: „Necháš ji bejt, to je moje holka!“ 

MUDr. Štrupl mi zašívá ránu a naléhá: „Budeš to muset nahlásit na policii jako přepadení, zvlášť když znáš toho debila. Zaplatí.“ Nesen sentimentálním étosem „nejsme jako oni“ mávnu rukou a odcházím se zašitou ránou nad okem.  

 

Dívčí internát 

Vracím se do Prahy se zafačovaným čelem. Motáme se s Mirdou kolem revolučního štábu, podáváme hlášení, právě jsme se vrátili z osvětové cesty na Kutnohorsko. Pak jedeme do Trutnova. Dívčí internát. Když Mirda uviděl před sebou sto mladých zdravotnic a ekonomek, stává se v průběhu tříhodinového monologu znalcem undergroundu, a zvláště pak Plastiků (nikdy je do té doby neslyšel), stihá promluvit o sci-fi literatuře, marxismu, o přirozeném početí, o Kantovi, ufonech. Mě představuje jako zbitého studenta z Národní a ukazuje čerstvou ránu: „Dostal obuškem.“ Kopu ho pod stolem do holeně: „Co si to vymejšlíš!“ Jenže studentky se živě zajímají o průběh mlácení, my tedy vstaneme a názorně předvádíme: Mirda představuje policistu-těžkooděnce a naznačuje násadou koštěte mlácení, já klesám na zem, některé z budoucích zdravotnic si přisedají blíže, zajímají se o počet stehů, chtěly by nějak pomoci, dívčí kroužek kolem nás je čím dál důvěrnější, jsou už úplně blízko, díváme se jim do očí, vnímáme jejich vůni, jsou na dosah, chtějí mě pohladit, když vtom vstupuje hlavní vychovatelka, přerušuje besedu, děkuje hostům za účast a přes protesty dívek je zahání do pokojů. Mirda procedí: „Chtěl bych zde být vychovatelem. Nebo jen tímhle koštětem.“

 

Bratislava, karosa, kosa 

Sobota 25. listopadu. Motáme se s Mirdou u revolučního studentského štábu, Marek Wollner je jedním z mluvčích, máme od něj zprávy z první ruky, když tu nám někdo klepe na rameno: „Vy dva jste pro výjezdní zkušenosti vysláni za školu do delegace pražských studentů dohodnout v Bratislavě koordinaci společného studentského prohlášení. Autobus jede za hodinu od Národního.“ Jdeme na sraz. Autobus je plný zástupců různých škol, navzájem se představujeme, jedou zástupci DAMU, FAMU, HAMU, přírodovědy, medik, zmiňovaná křehule z FTVS, strojaři z ČVUT, zamlklý hubený muž z evangelické fakulty, budoucí právníci, učitelé, ekonomka. Máme také přiděleného ochránce, filmového kaskadéra s rozpláclým nosem, který do autobusového mikrofonu hlásí: „Studenti, máte ve mně pevnou vochranu, ať nám kliďánko nějakej bolševik vstoupí do cesty, udělám z něj krvavou skvrnu!“ 

Žádný bolševik se do cesty nepostavil a ani večer v Bratislavě k dohodě studentských delegací nedošlo. Bude se čekat, až co přinese generální stávka. Po krátkém jednání se tedy všichni shodují, že se nic do generální stávky vyhlašovat nebude. Mluvčí naší delegace během chvíle zavelí: „Nejdřív se někde ve městě vožerem, pak přespíme v špicovým hotelu a do Prahy poletíme letadlem, volové, už se nebudem trmácet karosou.“ Když se na něj někteří z nás vykuleně podívají, student pro blbé dovysvětlí: „Sme přece důležitá delegace, volové. A musíme ty peníze nějak utratit, přece to nepovezem zpátky.“ Předůležitá delegace v čele s kaskadérem z Barrandova se v mžiku rozprchne do hospod. S Mirdou a hubeným baleťákem z AMU nikam nejdeme ani neletíme, přespáváme v tělocvičně vysoké školy na žíněnkách. Před usnutím, ve tmě, baleťák špitne: „A za třicet let se zeptají: Proč tihle tři nespali v hotelu?“ Vybuchneme smíchy. 

Mrazivým ránem jdeme na stopa. Rozdělujeme se na kraji Bratislavy. Po dvou hodinách mi zastavuje hnědavý Ford Escort. Elegantní obrýlený padesátník. Co chvíli si sahá pod sedadlo a vytahuje lahev koňaku, ze které upíjí. „Nabídni si, kluku.“ Nebojím se s ním, dálnice je úplně pustá, cesta rychle ubývá, řidič vypráví, že pracuje jako pumpař, byl za milenkou v Bratislavě, „její starej dělá revoluci, tak byl čistej vzduch“. Pak se na mě podívá: „Ty kluku, ty máš určitě hlad.“ Zastavujeme u odpočívadla Devět křížů. „Pojď, zvu tě.“ Vcházíme do motorestu, a než otevřu hlavní prosklené dveře, všímám si, že za nimi klečí na zemi desítky postav jak na nějakém středověkém obraze. Mám na chvíli dojem, že se mi ten výjev zdá. Otevírám dveře a potichu vstupujeme. Puštěné rádio zní na celý motorest a právě je vysílán přímý přenos generální stávky na Letné, zrovna se Václav Malý nahlas modlí Otčenáš a slovenští a polští řidiči kamionů se s ním vkleče modlí. Pak někdo z nich srdnatě zařve: „Tak, a teď už to maj bolšáni prosraný!“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama