Zachytili tváře Země v jediném okamžiku

Obrazem

Téměř tisícovka lidí od Asie přes Afriku a Evropu až po Ameriku se před pětatřiceti lety, v říjnu 1985, zapojila do pozoruhodného projektu. Roztroušeni po celé planetě zmáčkli v téže chvíli spoušť fotoaparátu – a kdo ho neměl, onu chvíli jen nakreslil. Projekt zorganizoval japonský fotograf a novinář Eiji Tajima; jistou, ne nepodstatnou roli v něm sehráli i Češi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kolem stoupala voda a prodavač Tan Chih Kham v malajském Selangoru pozoroval za pošmourného nedělního večera svého postaršího souseda. Muž pohodlně usazený v křesílku a s nohama zvednutýma do výšky klidně sledoval povodňovou vlnu, jež pozvolna, leč neodvratně zaplavovala jeho příbytek.

Ve stejný okamžik ve středomořském městě Sliema na Maltě, vzhledem k časovému posunu právě jednu hodinu po poledni, usilovně trénoval tamější národní tým na mezinárodní soutěž ve vodním pólu. Svědkem tréninku byl i místní úředník Carmel Psaila.

V tu samou chvíli umělkyně Amanda Devine na druhé polokouli až ve vzdáleném kalifornském Monterey za noci – prozářené jen paprsky dopadajícími do pokoje z nedalekého letiště – pohlédla na dětskou postýlku. Ve tmě spíš tušila, než viděla, že v ní spokojeně oddychoval její malý synek.

Dnes o těchto, pro další běh světa naprosto nepodstatných, momentech víme jen proto, že všichni ti tři lidé tehdy měli v ruce fotoaparát. Záměrně a koordinovaně zaznamenali jedinečnost okamžiku, v němž se právě nacházeli.

Psal se šestý říjen roku 1985 a hodiny na hvězdárně v Greenwichi odbíjely pravé poledne. A podobně jako zmíněná trojice ve stejné chvíli zmáčkla spoušť svého přístroje bezmála tisícovka lidí ve 120 zemích celého světa. Necelé čtyři stovky z černobílých snímků, které tehdy vyfotili, vyšly pár měsíců poté v jedinečné publikaci nazvané Faces of the Earth at One Moment in Time. „Vybrali jsme právě tenhle den, protože se nikde na světě nestalo nic zvláštního,“ stojí na zadní straně kartonových obalů, do nichž byly knížky vloženy.

 

 

Drama skryté ve stínu

„Přál jsem si mít možnost aspoň na chvilku poznat to prosté drama veškerého života na Zemi, které, skryté ve stínu, obvykle nedokážeme zaznamenat. Něco, co by ovlivnilo můj budoucí život. Cítil jsem to hluboko v kostech,“ napsal v doslovu ke zmíněné knize autor projektu Eiji Tajima. Tehdy dvaatřicetiletý japonský novinář a fotograf ho vymyslel – a věnoval pár let života tomu, aby jej s přáteli a spolupracovníky ze všech koutů planety uskutečnil.

„Nemyslíte si, že by mohlo být vzrušující společně zaznamenat jednu sekundu z našich životů na téhle planetě?“ napsal Tajima do dopisu, jímž pár měsíců před vybraným okamžikem lákal účastníky svého budoucího projektu, kteří byli rozeseti po celém světě. Jeho samotného rozhodný okamžik zastihl v Istanbulu. Vyfotografoval proto muslimy modlící se v místní slavné Modré mešitě. „Povolení fotit v ní jsem dostal jen o pár minut dřív,“ pochvaloval si autor v popisku k fotografii.

Černobílé snímky, od jejichž vzniku právě uplynulo pětatřicet let, často nesnesou srovnání s dnešními fotografiemi cizelovanými přes digitální filtry, kterých je plný Instagram. Svým způsobem není příliš originální ani škála vyfocených dějů: čas jídla trávený s přáteli, ranní či večerní modlitby. Běžná denní práce obyčejných rybářů nebo zdravotních sester, vyprahlá pustá poušť anebo dětské hry se sněhem kdesi na Islandu.

Jediným zadáním, které autoři dostali, totiž prostě bylo vyfotit to, co právě v daném okamžiku před sebou vidí. Potom měli za úkol už jen vyvolaný negativ s popisem situace a informací o svém věku, profesi a místě, kde snímek vznikl, poslat v obálce do Japonska. Nejlepší fotky se potom dostaly do neobvyklé knihy, v níž vyšly spolu s krátkým popiskem v angličtině a japonštině.

„Celkem se do mého projektu zapojilo asi 800 lidí a získali jsme zhruba 600 fotografií. Dokonce nám přišly i nějaké kresby, protože někteří lidé v chudých zemích neměli ani fotoaparát, i tak se ale k nám chtěli připojit,“ vzpomínal loni v prosinci Eiji Tajima při své návštěvě Česka. Naše země přitom v jeho projektu hrála nezvykle velkou roli. Právě zde, při návštěvě u pražských přátel zhruba rok před dnem D, ho totiž plán na pomyslné setkání lidí v různých časových pásmech napadl. A asi ne náhodou dostalo tehdejší Československo v jeho seznamu zemí, z nichž lidé do knihy poslali své příspěvky, symbolicky pořadové číslo 68. Rok 1968, kdy armády vedené Sovětským svazem okupovaly zemi, tehdy byl pro Čechy stále velice živým tématem.

 

Vozil z Japonska dárky

Kromě Eijiho japonských známých – fotografů, kteří se rozjeli po celém světě – se za pár týdnů v jeho schránce objevily obálky s negativy od řady zahraničních kolegů, ale i svátečních fotografů: umělců, studentů, úředníků, manažerů, učitelů či třeba architektů. A snímky podle toho – jak už bylo naznačeno – vypadají.

Zlehka se tudíž kácí třeba linie na fotografii nejmladší přispěvatelky, tehdy ani ne devítileté pražské školačky Vandy Markové. Jednu hodinu po poledni na Můstku vyfotila svou maminku a mladší sestru s kamarádkou, když společně vyrazily na výstavu bonsají. „Na tu chvíli si už ani přesně nevzpomínám, ale na setkání s Eijim jsem se jako dítě vždycky strašně těšila. Pokaždé přivezl z Japonska nějaké dárky a už odmalička jsem ho považovala za součást naší rodiny,“ říká po letech Vanda, nyní již matka dvou dospělých dcer a malého syna.

Své dětství si někdejší „fotografka“ občas připomíná, když listuje výtiskem objemné publikace usazené v pevném kartonovém pouzdře. Kdysi ji dostala jako odměnu za svou účast v projektu. Zřejmě jich v Česku a na Slovensku může vlastnit ještě pár dalších účastníků, přesto je knížka nepochybně velkou raritou.

Eiji jakožto fotograf na volné noze totiž neměl takové možnosti, aby ji vydal ve velkém nákladu. Podařilo se mu sehnat peníze jen na pět tisíc výtisků. „Zaslal jsem je poštou účastníkům, pokud to bylo možné. Do některých chudých zemí anebo třeba do Jihoafrické republiky to tehdy z politických důvodů vůbec nešlo poslat,“ řekl. Zbylé knížky zdarma věnoval do knihoven.

 

Sloni do Sarajeva

Do Česka Tajima poprvé přijel v roce 1976. Otec pozdější nejmladší účastnice projektu, bubeník alternativních kapel, noční hlídač a pozdější propagátor zen-buddhismu a hnutí new age Vlastimil Marek na něj natrefil na Karlově mostě. „Na rozdíl od jiných Japonců, kteří se tu tehdy vyskytli jen zřídka, byl otevřený a nestyděl se konverzovat japonsky,“ vzpomíná nyní Marek. Rád proto využil možnost popovídat si v řeči, kterou se shodou okolností právě s nadšením učil. Novému příteli navíc zprostředkoval setkání s řadou zajímavých lidí – třeba s Jaroslavem Hutkou. Tajima si zpět do vlasti odvezl pro své krajany asi těžko pochopitelný rozhovor s písničkářem pronásledovaným komunistickým režimem.

„V Japonsku se necítil příliš dobře, takže hodně cestoval a za svůj domov vlastně pokládal celý svět,“ řekl Marek. Připomněl jiný Eijiho projekt z devadesátých let, který se mu naopak dokončit nepodařilo: do válkou zdevastované zoo v Sarajevu chtěl dovézt dva slony ze Srí Lanky. „Věnoval tomu dva roky života a už to bylo skoro zařízené, ale nepovedlo se to kvůli obstrukcím politiků,“ posteskl si Marek.

Celosvětové obrazové zpravodajství z jediného „nezajímavého“ okamžiku se ale japonskému fotografovi podařilo dotáhnout do konce. Poté se zase věnoval dalším projektům, tenhle už považoval za uzavřenou kapitolu. „S těmi lidmi už nemám žádný kontakt. Byl to jeden jediný okamžik v čase, kdy jsme hezky a pomalu s lidmi z celého světa společně pracovali pro naši planetu. A myslím, že tak je to v pořádku,“ dodal loni o Vánocích při poslední návštěvě Česka Eiji.

Šlo o jeho poslední cestovatelské dobrodružství, které podnikl navzdory těžké nemoci. Ihned po návratu do Tokia musel odjet do nemocnice a koncem dubna letošního roku zemřel. „Jezdil sem až do té doby tak často, jak jen mohl, obvykle sám nebo s různými kamarády a kamarádkami. Děti od něj měly odmalička spoustu fotek. Nenapadlo mě, jak hluboce se do Česka zamiluje, ani jak mu moje dcery a vnoučata nahradí rodinu. Vlastně ji neměl v Japonsku, ale spíš tady – a svým způsobem roztroušenou po celém světě,“ dodal Marek.

 

Autor je fotograf a publicista, pracoval pro různá média.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama