Německo: Annegret má trápení

Report

Už přes půl roku vede nejsilnější německou vládní stranu CDU žena s komplikovaným jménem Annegret Kramp-Karrenbauerová, zatímco Angela Merkelová zůstává spolkovou kancléřkou. Nová předsedkyně strany, obvykle přezdívaná AKK, by se ráda ocitla v čele německé vlády. Zatím však má za sebou několik přešlapů a propad v průzkumech, v nichž naopak zásadně posilují Zelení opírající se převážně o podporu mladých Němců.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Německá veřejnost (a nejen ta) si může být prakticky jistá jednou věcí. Nejpozději po roce 2021, kdy se mají v zemi uskutečnit řádné parlamentní volby, by už v čele spolkové republiky neměla stát Angela Merkelová. Vůbec nic totiž nenasvědčuje tomu, že by politička – jíž bude v červenci pětašedesát – hodlala cokoli měnit na svém rozhodnutí, které oznámila na konci loňského roku, tedy na plánu opustit funkci.

Odchod Merkelové bude koncem dlouhé éry; spolková kancléřka řídí zemi čtrnáctým rokem a nejmladší generace si buď vůbec nepamatuje, nebo jen stěží vzpomíná, že by v čele vlády stál někdo jiný. Právě tato věková skupina se ovšem také nyní jeví jako zásadní faktor snižující šance, že by Křesťanskodemokratická unie (CDU) po odchodu Merkelové znovu získala úřad spolkového kancléře. O tom však ještě bude řeč.

 

Sárská hvězda

Angela Merkelová stále objíždí summity světových lídrů a platí za vlivnou, byť odcházející političku. Avšak otázka, kdo ji nahradí, se řeší stále intenzivněji – a to v Německu i mimo ně. Kdo povede tuto evropskou mocnost, určitě ovlivní i mezinárodní politiku.

Německá CDU přitom vsadila opět na ženu, její předsedkyní už je přes půl roku někdo jiný než Merkelová – o dvanáct let mladší Annegret Kramp-Karrenbauerová. Kdyby dosavadní kancléřka odešla ještě před koncem volebního období, mohla by ji po nových volbách nahradit právě ona.

Tato šestapadesátiletá žena se zdaleka nevyznačuje jen dlouhým a na písmeno „r“ bohatým jménem, s nímž mají značné problémy i němečtí moderátoři: o této političce se tak dnes mluví ve zkratce jako o á-ká-ká (AKK), třemi písmeny se ostatně označuje i sama Kramp-Karrenbauerová.

AKK pochází z velmi malé spolkové země Sársko, kde má za sebou pozoruhodnou kariéru v tamní Křesťanskodemokratické unii. Vstoupila do ní v osmnácti letech, angažovala se v mládežnické stranické organizaci, v roce 1998 se dostala na pár měsíců jako náhradnice do spolkového parlamentu, o rok později se stala poslankyní sárského zemského sněmu, kde byla šéfkou poslaneckého klubu, poté první zemskou ministryní vnitra v německých dějinách. Řídila také sárské ministerstvo školství, žen, rodiny a sportu. Od roku 2011 byla předsedkyní sárské CDU a zároveň také premiérkou spolkové země s necelým jedním milionem obyvatel.

 

Její cesta vzhůru stranickou hierarchií byla pozvolná tak, jak velí dosavadní tradice politického systému spolkové republiky. Ve funkcích musela vždy prokazovat (a také prokázala) své schopnosti: na začátku loňského roku byla AKK úspěšnou a neohroženou sárskou premiérkou, která o rok dříve vybojovala pro stranu v zemských volbách krásných a navzdory průzkumům překvapivých 40 procent. Přesto se rozhodla k nejodvážnějšímu skoku své politické kariéry. Zvedla se z jisté premiérské židle v Sársku, přešla do celostátní politiky a převzala vedení celé CDU s vyhlídkou, že se bude ucházet o to nejvýznamnější křeslo – kancléřský post.

 

Angie pod tlakem

Přestože se její vzestup v CDU protíná s odcházením Angely Merkelové, politické kariéry obou žen zatím nešly proti sobě a mnohem více se proplétají. Cestu AKK do šedě betonové budovy spolkového kancléřství v hlavním městě Německa připravovala právě Merkelová. Byla to ona, kdo jí nabídl funkci generální tajemnice Křesťanskodemokratické unie. AKK se jí stala v únoru roku 2018.

Nabídka současné kancléřky měla jasný, byť ne veřejně deklarovaný záměr, aby se AKK zevrubně seznámila se stranou a se všemi jejími zemskými svazy. A aby také strana poznala političku, jejíž úspěch se doposud omezoval pouze na Sársko.

Původně ještě měla zůstat ve stínu Angely Merkelové, která si chtěla ponechat oba posty důležité pro vládnutí, předsednictví CDU i kancléřství. Z tohoto plánu ovšem nakonec mnoho nezůstalo, protože pozice Merkelové uvnitř strany začala výrazně oslabovat.

Už od vypuknutí migrační krize bylo postavení kancléřky Merkelové uvnitř vlastní strany nestabilní. Sice dokázala se svou Křesťanskodemokratickou unií na podzim 2017 znovu vyhrát parlamentní volby 2017 a podařilo se jí zvítězit v řadě zemských voleb, počty hlasů ovšem zůstaly daleko za očekáváním.

Pokud strana vyhrává, ale s historicky nejhorším výsledkem, nebývá ve volebním štábu nálada k oslavám. A tyto nevýhry posilují uvnitř strany síly, které chtějí změnu. Vzhledem k tomu, že nešlo jen o několik ojedinělých volebních propadů, ale o trend trvající do dnešních dnů, bylo by jen otázkou času, kdy strana vypoví kancléřce poslušnost.

Už první vážný signál nevzala kancléřka na lehkou váhu. Když loni po parlamentních prázdninách navrhla znovu do čela poslaneckého klubu CDU ve spolkovém sněmu svého věrného stoupence Volkera Kaudera, narazila. Kauder, jenž byl šéfem klubu třináct let a uměl postavit před důležitými hlasováními poslance do latě podle představ Angely Merkelové, ve volbě propadl. Místo toho si rebelující poslanci zvolili do té doby příliš nevýrazného a neznámého Ralpha Brinkhause, který si kandidaturu chtěl jen vyzkoušet.

„Angie“ zjevně pochopila, že s horšícími volebními výsledky a klesajícími volebními preferencemi se její mocenská základna ve straně poměrně rychle rozpadá. Proto se rozhodla v rozporu se svým přesvědčením a předchozími výroky znovu nekandidovat na předsedkyni CDU. Chtěla si ušetřit případnou blamáž, která by jí mezi spolustraníky uškodila mnohem víc než důstojný odchod z vlastního rozhodnutí.

 

MiniMerkel?

Post šéfky Křesťanskodemokratické unie se tedy uvolnil dříve, než se původně plánovalo. Vážných zájemců o vedení CDU bylo hodně, tři z nich ovšem měli skutečnou šanci stát se novým lídrem. Mezi nimi se AKK dokázala prosadit, zejména s odkazem na své zkušenosti ze zemské politiky. Na sjezdu CDU v prosinci roku 2018 přesvědčila delegáty, aby ji zvolili do čela strany.

Vzhledem k tomu, že v německém politickém provozu bývá zaběhnutým zvykem, že kandidátem na kancléře se zpravidla stává šéf strany, bude se o kancléřský post s největší pravděpodobností ucházet právě AKK. Sama už opatrně naznačila, že by si na tento úřad případně i troufala.

AKK se ve stranické hierarchii vyšvihla vzhůru s pomocí Angely Merkelové, která jí ale veřejně nikdy nevyjádřila podporu. Neřekla, kdo by měl podle ní být novým šéfem strany. Neřekla, kdo je jejím favoritem, protože sama dobře tušila, že by její veřejná podpora mohla AKK spíše ublížit. I samotná AKK se pokoušela přesvědčit okolí o tom, že má svůj vlastní politický styl a že není žádnou kancléřčinou kopií.

AKK je v mnohém ohledu konzervativnější než Merkelová, obě ženy ale shodně vidí budoucnost CDU ve středu politického spektra, nikoli napravo od něj. Šéfkou CDU se stala AKK mimo jiné také proto, že delegátům slíbila kontinuitu, nikoli reset. A právě proto bojuje od příchodu do Berlína s nálepkou, že je jakousi Minimerkelovou.

 

Pošleme tam fax

AKK převzala vedení nejsilnější strany v Německu, která ale průběžně ztrácí voliče. Od vypuknutí migrační krize, která uvnitř CDU způsobila celou řadu rozbrojů hraničících téměř se sebedestrukcí, se jeví stále zřetelněji, v jak nedobré situaci se Křesťanskodemokratická unie nachází. Je uvězněná ve velké koalici se sociálními demokraty, jež vznikla proto, že žádná jiná alternativa se neukázala jako možná – přitom ji němečtí voliči podle průzkumů opravdu nemají v oblibě.

Začátky AKK v čele strany se z určitého pohledu zdály slibné. Podařilo se jí uvolnit tlak, jenž v ní přetrvával po roce 2015 a který byl důsledkem postoje Angely Merkelové k migrační krizi, s níž se zdaleka ne všichni straníci ztotožňovali. AKK nechala straníky diskutovat na speciálních fórech o migraci, bezpečnosti a integraci. Snažila se také zapojit své dřívější konkurenty z boje o šéfovský post ještě více do práce nejužšího vedení strany. Její snahu sjednotit CDU jí členské organizace připisovaly k dobru.

Zároveň se ale ukázalo, že je v nejvyšší politice nováčkem a poměřování s Angelou Merkelovou se nezbaví přinejmenším do té doby, dokud kancléřka bude aktivní političkou.

Veškerá zaškobrtnutí i větší lapsy AKK vždy vyvolají otázku, zda by takovým způsobem škobrtala i Angela Merkelová. Na tuto otázku pak vždycky odpovídají komentátoři německých deníků, že nynější kancléřce by se něco takového stát nemohlo.

Příkladem může být třeba karnevalová řeč, kterou AKK pronesla v bádensko-württemberském Stockachu a v níž si na základě svého konzervativního přesvědčení dělala legraci z intersexuálů (hermafroditů). Sluší se dodat, že karneval je v Německu obdobím, kdy se leckdo snaží být vtipný, ale málokdy se to daří, nejméně politikům.

Vystoupení AKK se stalo aférkou, na niž by se možná zapomnělo – kdyby k němu AKK nepřipojila další, už poněkud vážnější problém.

Dva týdny před volbami do Evropského parlamentu si totiž šestadvacetiletý německý youtuber Rezo s namodro nabarvenou hlavou vybral coby téma Křesťanskodemokratickou unii. Natočil na své poměry velmi dlouhé pětapadesátiminutové video, v němž před svými followery – nepříliš politicky angažovanou mládeží – nenechal na straně nit suchou.

Na příkladu několika témat Rezo ukázal CDU jako uskupení, které něco jiného říká a něco jiného dělá. Své video nazval Rezo „Destrukce CDU“, což nakonec nebylo tak daleko od pravdy, protože ho během pár dní zhlédly miliony mladých uživatelů. Takové počty nemohly nechat vedení CDU v klidu, zvlášť když strana ve volbách do Evropského parlamentu sice vyhrála, ale taky ztratila spoustu voličů.

A tak AKK na tiskové konferenci nepřímo obvinila youtubera z předvolební manipulace a začala hovořit o pravidlech, která by v době předvolební kampaně měla regulovat zveřejňování názorů na internetu. Přesně svůj nápad nevysvětlila, patrně měla na mysli regulaci, jaká v době kampaně platí pro politickou reklamu v tradičních médiích – v každém případě za svůj postoj sklidila značnou kritiku. AKK chce omezovat svobodu projevu na internetu, začalo se říkat.

Youtuber Rezo tvrdí, že video nenatočil na ničí objednávku, že se prostě chtěl vyjádřit k tomu, co ho štve. Není náhoda, že tématem, které ho přimělo zaujmout politický postoj – což na německé youtuberské scéně nebývá zvykem –, byly klimatické změny a to, co v této věci vládnoucí strany dělají. Jde o téma, které současnou mládež dokáže mobilizovat. I v Německu protestují žáci na demonstracích Fridays For Future proti současné klimatické politice tradičních politických stran. Kritizují, že CDU nadržuje byznysu na úkor ochrany klimatu a že je to právě vládní CDU, která odmítá zavést daň z oxidu uhličitého, běžnou už v několika zemích; není proto žádným překvapením, že Rezovo video mělo takový ohlas.

Politické strany přitom moc nevědí, jak s rebelujícími žáky naložit. AKK sice vítá, že žáci za něco demonstrují, měli by to ale podle předsedkyně CDU dělat ve svém volném čase, protože za školu se zkrátka chodit nemá. S tímto postojem AKK u mladých naráží. Vzniká tak mezi nimi dojem, že AKK i se svou CDU patří kamsi do minulosti. Navíc sama šéfka tento dojem umocňuje: Když chtěla po evropských volbách probrat ve vedení CDU právě volební kampaně na internetu, zaslala svým spolustraníkům pozvánku faxem – tedy médiem, jež mělo svůj vrchol v devadesátých letech minulého století.

 

Krize velkých stran

Stranou, která dnes z politického probuzení mladých v Německu profituje nejvíc, jsou Zelení. Poslední rok prožívají v průzkumech vzestup z osmi procent, které získali ve volbách v říjnu 2017, na úroveň daleko nad dvaceti procenty, čerstvě dokonce z některých šetření vycházejí jako aktuálně nejsilnější strana ve spolkové republice.

Přestože se zatím neví, na jak solidních základech tento nárůst stojí, šéfka CDU z toho má pochopitelně bolení hlavy. Od začátku léta to v její straně bublá a vře. U vědomí klesajících preferencí a řady mediální přešlapů AKK se nejeden člen Křesťanskodemokratické unie ptá, zda je AKK skutečně tou pravou šéfkou a jestli je to zrovna ona, kdo by měla být příští kancléřkou. Zpochybňují také dosud v zásadě platné pravidlo, že o post kancléře se vždy uchází předseda strany.

Závěr éry Angely Merkelové dává tušit, jaké období nastane poté, co odejde do politického důchodu. Stabilita byla v poválečném německém politickém provozu vždy jednou z nejvyšších hodnot, na niž myslí ústava a kterou vyznávají demokratické strany z levého i pravého spektra.

Pokud se podíváme na politické dějiny spolkové republiky, napočítali bychom pády vlád a rezignace kancléřů na prstech jedné ruky, zatímco třeba v Itálii bychom k podobnému počítání potřebovali rukou hned několik. Německá společnost tíhla v poválečných letech ke stabilitě, ekonomické stejně jako politické. Tuto stabilitu a také zodpovědnost za ni si na svůj štít napsaly dvě velké, jak se v Německu říká „lidové“, strany (míněno ty, které zastupující velkou část populace) – křesťanští demokraté z CDU/CSU a sociální demokraté z SPD.

Jedním z výrazných znaků končící éry Angely Merkelové je pozvolné rozpouštění těchto velkých lidových stran. Počet jejích voličů se poslední léta průběžně snižuje. Je to sebevražedný paradox: obě strany, které jsou politickými konkurenty, se nedobrovolně spojují do velké koalice, protože neexistuje žádná jiná stabilnější vládní většina. Ani jedna strana není v této velké koalici šťastná, přesto ji udržují při životě, protože její zrušení by znamenalo zaprvé nestabilitu, zadruhé ještě hlubší propad v následných předčasných volbách. Obě strany by už v parlamentu podle aktuálních volebních průzkumů neměly ani většinu.

Politická krajina se mění, fragmentace německé politické scény bude velmi pravděpodobně průvodním znakem doby po Merkelové. Budoucí kancléř nebo kancléřka tohoto nového Německa bude muset mít ve svém mocenském repertoáru jiné dovednosti, než měla jejich předchůdkyně. Doba pohodlných většin, o něž se Angela Merkelová mohla v klidu a nerušeně opírat, bude nejspíš pryč. A model velké koalice bude v Německu na dlouhou dobu z výše uvedených důvodů nejspíše nemyslitelný.

 

Demontáž kancléřky?

AKK se ve vedení Křesťanskodemokratické unie ocitla v nepříjemné situaci. Volební výsledky CDU jsou nedobré a coby předsedkyně unie za ně nese zodpovědnost, přitom se voliči od strany odvracejí i kvůli neoblíbené vládě velké koalice, v jejímž čele nestojí.

Tato pro ni nepohodlná situace se na podzim velmi pravděpodobně ještě vyhrotí. V září a říjnu čekají Německo troje zemské volby: v Sasku, Braniborsku a Durynsku, všechny tři spolkové země patří k území bývalého východního Německa. CDU se velmi obává toho, že ji v Sasku po třiceti letech kontinuálního a neohroženého vládnutí porazí pravicově populistická Alternativa pro Německo (AfD), což by byl výsledek rezonující daleko za saskými hranicemi. A ani ve zbylých dvou zemích nečekají CDU žádná krásná vítězství.

AKK, jak se nyní zdá, bude muset bojovat o politické přežití. Současně není vůbec jisté, že Angela Merkelová dovládne podle svého plánu až do léta roku 2021. Kancléřka a její velká koalice se totiž stává pro CDU přítěží. AKK může dospět k závěru, že nejlepší by bylo, aby současná vláda brzy skončila a ona mohla přejít do ofenzivy, vést volební kampaň, bojovat a předvést se. Aby mohla dělat to, co dobře umí ze Sárska.

Nebylo by to poprvé, kdy by se CDU odřízla od svého dlouholetého lídra – s čímž má ostatně Angela Merkelová vlastní zkušenost. Na konci roku 1999, po prohraných volbách a aféře kolem ilegálních finančních darů pro stranu, napsala Merkelová, tehdy generální tajemnice strany, článek do deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, ve kterém vyzvala tehdy už jen čestného, nicméně stále vlivného předsedu Helmuta Kohla k rezignaci na všechny posty. Tím udělala definitivní tečku za jeho politickou kariérou. Sama se pak ujala vedení CDU, v jejímž čele se o necelých šest let později stala kancléřkou.

Pochopitelně se tehdejší situace nedá srovnávat s tou dnešní. Nervozita ve straně ale existuje, pnutí je citelné a volání po změně je také jasně slyšet. Letošní podzim tedy bude, jak už bylo naznačeno, jako stvořený pro demontáž kancléřky. Zda AKK zůstane vůči Merkelové loajální, se teprve ukáže. Angela Merkelová už navíc mnohokrát ukázala, že má poměrně dobrý politický instinkt. Jako střízlivě a pragmaticky uvažující žena to může být ona, kdo jako první pochopí, že se její politický čas naplnil. Když loni odevzdala předsednictví CDU, překvapila úplně všechny, včetně svých nejbližších straníků. Překvapit je může klidně znovu.

 

Autor je zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu v Německu.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement