Bojoval za Československo, vymazali ho kvůli Izraeli

Lidské dějiny jsou tvořeny miliardami příběhů. Příběhy obyčejnými i unikátními, příběhy významných postav – a také příběhy, na které se zapomnělo, nebo se na ně zapomenout mělo. Před několika lety jsem se v Izraeli setkal s tehdy šestadevadesátiletým pánem ve výborné kondici, o jehož životě jsem toho moc nevěděl. S Josefem Müllerem jsme seděli v kavárně, zašli si na oběd. Povídali jsme si dlouhé hodiny a já se o něm dozvídal stále více.

Otročil na východní frontě v židovské pracovní jednotce maďarského státu, utekl k Sovětům a bojoval za Československo. Je nositelem dvou Československých válečných křížů 1939 či medaile Za chrabrost před nepřítelem. Přesto se o jeho příběhu ví jen velmi málo.

 

Ramena mi rvali z těla

Josef se narodil 18. října 1920 na východě první Československé republiky, v městečku Čop, které je dnes součástí Zakarpatské Ukrajiny. Dětství a dospívání ovšem prožil v Maďarsku, kam se rodina přestěhovala. Jako jediný z bratrů mohl dokončit střední školu a získat vzdělání. Jeho další osud pak poznamenal židovský původ, kvůli němuž musel začátkem druhé světové války nastoupit službu v židovské pracovní jednotce zřízené maďarským státem, tehdejším spojencem Hitlerova Německa.

Tyto židovské pracovní jednotky nebyly historiky příliš popsány. V případě Josefa Müllera to znamenalo, že absolvoval výcvik v maďarské armádě a poté ho společně s dalšími v roce 1942 poslali na východní frontu. Jen s tím rozdílem, že místo pušky dostal lopatu a krumpáč. Musel pracovat v těžkých mrazech, v nevyhovujících hygienických podmínkách pod dohledem maďarských dozorců, kteří příslušníky pracovní jednotky fyzicky mučili a ponižovali.

Životní podmínky židovských vojáků byly srovnatelné s nacistickými koncentračními tábory. „Při cestě na frontu stál náš vlak v polských Katovicích, kde jsem se z denního rozkazu dozvěděl o svém potrestání. Dostal jsem dvouhodinové vyvěšení. Tento ďábelský trest byl všem v maďarské armádě znám. Padla na mě hrůza,“ vzpomínal Josef Müller. Co přesně tento trest znamenal? „V sedm hodin večer mě dva četaři postavili ve vagonu pod zamřížované okénko. Ruce mi dali dozadu a vzápětí mi je svázali silným provazem. Ten pak protáhli mříží a čekali na povel. Po povelu zatáhli za provaz směrem dolů a mně se začaly zvedat ruce a ramena. Zpočátku jsem tu bolest ještě snášel, ale dozorce křičel ,Táhněte výš‘! To už jsem křičel bolestí. Měl jsem dojem, že se mi ramena vymykají z kloubů nebo že se mi rvou z těla. Víc si nepamatuju.“

 

Shnilé tělo se rozlomilo

Při další cestě na východ již museli příslušníci židovského pracovního praporu postupovat pěšky; průběžně je nasazovali na práce tam, kde bylo potřeba. Přímých bojů v první linii se sice nezúčastnili, přesto umírali při ruském ostřelování a bombardování. Delší dobu byli židovští vojáci umístěni například v Kursku a pak u vesnice Ozerki.

Zde je nasadili na uklízení lesa plného mrtvých vojáků Rudé armády a civilistů, které předtím zmasakrovaly postupující německé jednotky. „Kopali jsme hromadné hroby a do každého ukládali asi třicet mrtvol. Mé pocity se daly stěží popsat. Měl jsem husí kůži, když jsem jednoho z těch mrtvých vojáků vzal za opasek, abych ho zvedl, a ten opasek mi zůstal v ruce. Shnilé tělo se rozlomilo a obě poloviny spadly zpátky na zem,“ vzpomínal Josef Müller, který v židovské pracovní jednotce zhubl tak, že byl jen kost a kůže.

Po porážce nacistů a jejich spojenců v bitvě u Stalingradu na začátku roku 1943 se situace Josefa Müllera obrátila k lepšímu. Společně s dalším Čechoslovákem, také původem z Čopu, se mu povedlo utéct, přeplavat řeku Don a dostat se k jednotkám Rudé armády. Tam se oba muži dozvěděli o existenci československé jednotky, která už prošla bojem u Sokolova a nyní se znovu formovala v Novochopersku. Kromě lidí z Podkarpatské Rusi tvořili významnou část této jednotky i Židé – ať už českoslovenští, polští či maďarští.

V květnu 1943 se stal Josef oficiálně československým vojákem, přestože neuměl jediné slovo česky. Jazyk se ovšem brzy naučil (a stále ho ovládá, svůj příběh mi vyprávěl v češtině). Získal hodnost svobodníka, později desátníka a pak četaře. Vyznamenal se hned ve svém prvním boji o Kyjev, kdy obsluhoval minomet a povedlo se mu úspěšně zasáhnout německé pozice. Později přišly další těžké boje – o Bílou Cerekev, Buzovku a další místa na Ukrajině.

 

Špatný dojem z Gottwalda

V československé vojenské jednotce bojující pod velením Stalinova Sovětského svazu byli silně aktivní komunisté. S politickými přednáškami jezdil za československými vojáky z Moskvy i předák komunistické strany Klement Gottwald.

Tehdejší četař Müller u jedné z jeho přednášek byl: „Dlouhý projev měl při své návštěvě Klement Gottwald. V té době jsem už ovládal češtinu poměrně dobře a rozuměl jsem téměř každému slovu z jeho projevu. Není nadsázkou, když řeknu, že ten člověk, Klement Gottwald, byl první Čech, který na mne zapůsobil špatným dojmem. Tehdy jsem ještě nemohl vědět, že později zradí svůj národ a vydá ho napospas Sovětskému svazu…“

Na jaře 1944 se původně 1. československá samostatná brigáda rozrostla na celý armádní sbor. Josef Müller se podílel na výcviku nováčků, prošel i pětitýdenním kurzem pro důstojníky pozorovatele, později získal funkci velitele pozorovatelny. Na podzim 1944 se zapojil do krvavých bojů v karpatsko-dukelské operaci. Hned v prvních dnech této legendární bitvy u slovenských hranic viděl události v Machnówce a Wrocance – jeden z nejtragičtějších dnů československé zahraniční armády. Československá jednotka tehdy utrpěla ohromné ztráty, mrtvých a raněných byly stovky.

„Rychle jsme postupovali, chvíli běželi a chvíli se plížili k zákopu, ve kterém ještě před chvílí byli Němci. Žádné školení a žádný výcvik nemůžou vojákovi dát to, co mu dá zkušenost z bojů. Pomalu jsem se plížil k zákopu, samopal špagin připravený ke střelbě. Už jsem byl u samotného okraje zákopu, když jsem zaslechl cvaknutí. Připadalo mi to jako nabíjení pušky. Nahlédl jsem do zákopu a uviděl jsem německého vojáka. Opíral se o stěnu zákopu a v rukou držel pušku. Postřehl jsem ho o vteřinu dřív než on mě a byl jsem to já, kdo stiskl spoušť první. Můj samopal byl nastaven na střílení po jednotlivých nábojích. Kulka trefila Němce do obličeje. Pustil pušku a usedl na zem. Rychle jsem přehlédl zákop, napravo ani nalevo nebyla živá duše, jen ten obrovitý německý voják. Měl ještě ústa plná krve,“ vyprávěl mi Josef Müller.

Seskočil do zákopu, chtěl mu pomoci vstát a vzít ho do zajetí. „Ale on to pokazil. Postavil se na nohy a já jsem si znovu uvědomil, jak je veliký. Chvilku na mě koukal, změřil si mě od hlavy k patě a pak mi vztekle vyplivl do tváře všechnu krev, co měl v ústech, a zachraplal: ,Ty českej pse!‘ Už jsem se neovládl. ,Nejsem jenom Čech, já jsem taky Žid!‘ a pažba mého samopalu mu roztříštila lebku.“

 

Vláčet beton v Tel Avivu

Počátkem následujícího roku se již československá armáda nacházela na území Slovenska. Za cenu těžkých ztrát prošla Duklou i územím pod Vysokými Tatrami, než se postup zastavil u Liptovského Svatého Mikuláše. Při zdejších krvavých bojích v únoru 1945 byl Josef Müller zraněn, rána však byla relativně mírná a v nemocnicích se léčil jen několik týdnů. V době rekonvalescence se mezitím v Popradu oženil s dívkou židovského původu z Karlových Varů.

Konec války zastihl Josefa Müllera jako velitele obrněného vozu, se kterým se zúčastnil i známého slavnostního pochodu osvobozenou Prahou v květnu 1945.

Euforii z vítězství ve druhé světové válce bohužel velmi rychle vystřídaly chvíle smutku. Müller se vydal do Maďarska hledat své příbuzné. Našel jen své dva bratry a strýce, všichni ostatní zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech.

Josef Müller nastoupil do služby v poválečné československé armádě a absolvoval kurz v Milovicích. Jenže politická situace se během tří let začala zhoršovat, až se k moci dostali komunisté. Rozhodl se tedy emigrovat do Izraele.

Jeho válečná minulost pro něj v nově vznikajícím židovském státě nepředstavovala nějakou výhodu. Musel začínat od nuly jako všichni ostatní. Nejdříve manuální prací, potom řadou dalších profesí. „Neříká se mi to lehce, chci ale jasně říct, jak se ke mně a všem mým kamarádům zachovalo velení štábu izraelské armády. Prostě se na nás vykašlali, přes všechny sliby. Rozprášili nás do přistěhovaleckých táborů a víc se o nás nestarali. Dokonce nám neuznali ani naše vojenské zkušenosti a hodnosti,“ vzpomínal Josef Müller. Pracoval tedy při stavbě kina na předměstí Tel Avivu. „Na jeho stavbě jsem vláčel kbelíky betonu, štěrku a písku. Nesmírné vedro nás mořilo a mzda byla nepatrná, sotva nám stačila na živobytí.“

Povzbuzením pro něj bylo, že se pravidelně setkával se svými někdejšími spolubojovníky. Koncem šedesátých let dokonce Josefa Müllera pozval do kanadského Montrealu bývalý spojař Vladimír Zelikovič, jenž pocházel z podkarpatoruské židovské rodiny. Zaplatil mu cestu a daroval peníze na koupi taxíku, takže Josef se později živil v Izraeli jako taxikář. Rozvedl se s manželkou, kterou si vzal ještě za války – a znovu se oženil.

Když se komunismus koncem osmdesátých let začal drolit, poprvé po čtyřiceti letech se mohl podívat do své vlasti, do Československa: v zemi přitom žil jeho syn, kterého coby kojence musel při emigraci opustit. „Přiletěl jsem v září 1989 přímou linkou izraelské společnosti El-Al. Mé pocity se těžko popisují. Po dlouhé době jsem zase kráčel po půdě země, za kterou jsem bojoval a proléval krev. Byl to blahý pocit, být znovu mezi lidmi, kterým vděčím za navrácení mé lidské důstojnosti. Jako první jsem se vydal na Václavák, do hotelu Zlatá husa. Pamatoval jsem si ho ještě z dob, kdy jsem býval mladým důstojníkem. Teď jsem strávil po čtyřiceti letech první noc v hlavním městě.“

 

Není veterán jako veterán

Josef Müller se na stáří přestěhoval do domova pro seniory na předměstí izraelské Haify – rozvětvenou rodinu tvoří děti, vnoučata a pravnoučata. V říjnu oslavil sté narozeniny, zdravotní stav a pandemie koronaviru mu bohužel nedovolily se do Česka podívat.

Jeho jméno je přitom zajímavé v několika ohledech. Josef Müller je spojen s málo známou kapitolou z dějin holokaustu: s židovskými pracovními jednotkami s hrůznou historií.

Osobnost Josefa Müllera je v Česku málo známá. Náš stát na něho po roce 1948 zcela zapomněl, doslova ho vymazal z historie. Ze strany českého státu a veřejnosti se přitom dnes věnuje veřejnost pouze určité skupině veteránů: v některých případech jde o lidi, o jejichž válečných zásluhách by se dalo polemizovat. Což rozhodně není případ Josefa Müllera.

 

Autor se zabývá historií, napsal mimo jiné knihy Sokolovo – Ve stínu propagandy a Kapitán Otakar Jaroš: příběh hrdiny od Sokolova, nyní zkoumá příběhy žen bojujících v československé armádě na východní frontě.