Záhada páteřního hlavolamu

Bolí vás záda? Máte vyhřezlou ploténku nebo jste si při úrazu zlomili obratel? Lékaři dnes dokážou vyřešit lecjakou nepříjemnou patálii. Umějí operovat bez jizev, vyjmout z páteře nádor, přesně zacílit na postižené místo pomocí počítačové navigace. V jedné situaci přesto zatím zůstávají bezbranní. Dojde-li u člověka k úplnému přerušení míchy, není návratu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ta situace připomínala ježka v kleci. Šedesátiletému muži prorostl nádor druhým krčním obratlem. Pokud by v takovém stavu zůstal, čekalo by ho ochrnutí a posléze smrt. Jenže jak vyjmout nádor a neporušit životně důležité obratlové tepny? A neudělat tak z člověka přinejmenším invalidu? Bylo 2. října 2006 a patnáctičlenný tým lékařů a sester liberecké nemocnice se chystal k unikátní a značně riskantní operaci, kterou před nimi ještě nikdo na světě neuskutečnil. Trvala třináct hodin a muži zachránila život.

Přednosta oddělení a jeden z předních neurochirurgů v zemi Petr Suchomel nám celý zákrok promítá na snímcích. Nejdříve lékaři pacientovi skrze ústní dutinu mikrochirurgicky odstranili přední polovinu obratle. Potom jej otočili na břicho a vyjmuli mu zadní část obratle včetně nádoru. „Nádor nebyl zhoubný, ale byl tak agresivní, že kdybychom ho nevyndali spolu s celým obratlem, utvořil by se jistě znovu,“ líčí profesor Suchomel. Odstraněný obratel lékaři nahradili třemi titanovými náhradami vyplněnými kostmi, které předtím odebrali z pacientovy pánve, a hlavu zafixovali k páteři titanovou konstrukcí se šrouby.

Tři dny po operaci oznámili, že pacient si sedá na posteli. Po týdnu doplnili, že se pomalu staví na nohy. A pak to celé publikovali v prestižním americkém lékařském časopise. Jenže napoprvé se úplné zázraky obvykle nedějí, nemoc se muži po dvou letech vrátila a rok nato zemřel. „Jediná možnost, jak minimalizovat riziko recidivy, by bylo ozáření protony, ovšem to tehdy uměli jen v Americe a chtěli za to 250 tisíc dolarů, což si nikdo nemohl dovolit,“ vzpomíná profesor Suchomel. „Druhým podobně operovaným pacientem byl chlapík z Moravy a ten žije už osm let.“

 

Když si Petr Suchomel promítá v hlavě svoji lékařskou kariéru, je kromě toho, že v letech 2003 a 2004 vedl jako dosud jediný Východoevropan Evropskou spinální společnost, nejvíce pyšný právě na tento druh operace. Nešlo rozhodně o nějaký výstřelek, s jehož pomocí si chirurg pořizuje slávu – dva týdny nato se podobným zákrokem pochlubili kolegové v pražském Motole. „Dnes tam dělají fantastické věci, na které my v krajské nemocnici často nemáme kapacity,“ říká uznale Petr Suchomel. Centralizovaná zkušenost daná množstvím provedených zákroků přináší kvalitu, v tom tkví úspěch moderních center – a vlastně moderní špičkové medicíny jako takové.

 

Nehody tehdy a teď

Názorným příkladem, na němž je možné ukázat rozdíl mezi praxí před nějakými třiceti lety a nyní, je třeba autonehoda.

Takto se podle profesora Suchomela optimálně řeší dnes: „Záchranka vás ještě na místě zafixuje límcem, položí na vakuovou matraci a zaveze do nejbližšího traumacentra. Tam vás projedou rychlou CT mašinou, která do pěti minut zjistí, jestli máte něco s hlavou, plícemi nebo třeba slezinou a zda je něco špatně s páteří. Pokud ano, obvykle následuje vyšetření magnetickou rezonancí a jedete na sál. Pokud krvácíte do břicha, hrudníku či hlavy, jedete na sál ihned.“

Zatímco dříve to běžně vypadalo takto: „Do nejbližší nemocnice vás odvezli na obyčejném lehátku na takzvaný příjem, tam vám změřili tlak, napíchli žílu a začali s vámi jezdit po rentgenech po různých patrech. Řada pacientů se vůbec nedožila nějakého řešení.“

Zlom nastal zejména po sametové revoluci. „Dřív nebyly přístroje, byl hlad po odborných článcích a informacích,“ vzpomíná Suchomel. „Dnes mají informace všichni, i pacienti. Prostředí je o hodně lepší, ale také o hodně drsnější. Dříve o zraněných, kteří zemřeli v průběhu zdlouhavé diagnostiky, nikdo nevěděl, dnes by taková informace byla venku do druhého dne.“

Proměnilo se i spektrum nemocných: přibývá degenerovaných opotřebovaných páteří a vyhřezlých plotének. „Populace žije déle, než to pánbůh původně chtěl,“ vysvětluje si to profesor, „a tak dnes zcela běžně operujeme sedmdesátileté lidi, protože je pak čeká ještě řada let aktivního života.“

Péče v Česku je podle něj excelentní, ovšem závislá na množství peněz, které nemocnice dostávají od pojišťoven. „Teď u nás čeká na operaci bederní páteře 160 lidí – chroniků. Někdy se někdo mezitím odhlásí. Má to i jeden dobrý postranní efekt v tom, že se čekající začne hýbat a cvičit a občas se vyléčí sám.“

Mimochodem, zdalipak prý víme, proč chodíme na dvou končetinách? táže se profesor a bere do rukou dokonalou ohebnou maketu páteře – hned by jednu takovou chtěl člověk v sobě mít.

„Páteř je stavěná jako osa. Když ji nějak vybočíte, změníte těžiště a upadnete nebo se musíte opřít o hůl. Proto musí mít například gorila, když stojí, pokrčené dolní končetiny. Jinak by upadla. Křivka její páteře totiž neumožňuje centrovat těžiště do chodidel. Řečeno odborněji: gorila nemá bederní lordózu jako člověk.“

Petr Suchomel ukazuje ploténky, které fungují jako pružiny mezi obratli, ale už od dvanácti let věku začínají stárnout. A jak stárnou, ztrácejí své elastické vlastnosti, čímž zatěžují obratle, kost se obrušuje a tvrdne, a tak se z krásné pružné struktury – ano, té, kterou drží lékař v rukou – v reálném životě stává tvrdá bambusová tyč, v níž se zužují otvory pro nervy. A to je přesně ten moment, kdy kdeco začíná bolet. Taky prý nežijeme tak úplně „normálně“ a neběháme „po pastvinách“ jako dřív.

Některé z těchto neduhů se dají vyřešit operací. „Dřív jsme v naší republice operovali tři tisíce plotének ročně, dnes sedm tisíc,“ počítá Suchomel. K překvapení lékařů však nepřibylo operovaných úrazů, ačkoli to v takových osmdesátých letech vypadalo na epidemii: počet se ustálil na zhruba dvou tisících ročně.

„Mysleli jsme, že když lidé létají na rogalech a jezdí na čtyřkolkách, nemocnice budou úrazy zaplaveny, ale lidé jsou zjevně vzdělanější. Už neskáčou opilí do kašen a nepadají tolik ze stromů, což byly fenomény jarní a pak podzimní sezony. A taky je tu pokrok v bezpečnostní výbavě. S nadsázkou řečeno, když nabouráte auto, tak se buď zabijete, nebo se vám skoro nic nestane.“

Chirurgova umělá ploténka

Profesor Suchomel, který ve svých jedenašedesáti stále miluje rychlá kola a se speciálně upraveným Lotusem závodí na okruhu, tvrdí, že v největší kondici potřebuje mozek. „Kvalitní chirurg musí být vzdělaný, chytrý a odvážný. A zároveň pokorný. Právě ve zkušenosti a pokoře spočívá největší umění. Čím jsem starší, tím víc se bojím, abych pacientovi neublížil.“

V rychlých vozech se ovšem nebojí, k tomu, aby je dobře ovládal, potřebuje všechny výše uvedené vlastnosti – a hlavně se v nich odreaguje. Jak říká, úplně si svůj mozek vyčistí.

Svůj vlastní úraz, díky němuž má v krční páteři voperovanou umělou ploténku, si nepřivodil za volantem, ale na lyžích, respektive na lanovce, kdy ho do hlavy uhodila sedačka.

„Moje manželka, zdravotní sestra, mi nahoře ránu ošetřila a já celkem v pohodě lyžoval dál, jenže druhý den ráno jsem začal ochrnovat na pravou ruku a pak na rameno. Magnetická rezonance potvrdila vyhřezlou ploténku, a tak mě kluci po týdnu operovali a dali mi tam umělou, což byl tehdy před nějakými patnácti lety velký hit. Sloužil jsem nějakou dobu i jako reklamní panák, byl jsem číslo pět ve východní Evropě.“

On sám stál u vývoje umělé ploténky, jeden z typů náhrad dokonce vyvinul, vypadalo to na velký zdravotnický byznys. „Jenže už tehdy jsem říkal, že i umělá ploténka časem sroste a ztratí svoji pohyblivost, což se skutečně ve čtyřiceti procentech případů dříve či později stane, i když ta moje zatím naštěstí funguje. Jinak je to jako s každou novou technologií v medicíně – vyletí nahoru, pak ji používá každý, logicky přijdou komplikace a nadšení zase opadne.“

Mimochodem, operovanou ploténku má i jeho milovaná jezevčice. Za její operaci zaplatil dvakrát tolik, než kolik platí zdravotní pojišťovna za operaci člověka. Podobně absurdních situací zažil Suchomel víc, například když v Abú Zabí operoval dealerku drog, která při automobilové honičce stihla zastřelit tři policisty, než se sama vybourala a zlomila si krční páteř. Aby mohla být postavena před soud, musela podstoupit náročnou operaci. Následně ji odsoudili k trestu smrti oběšením.

 

Operace bez jizev

Nezpochybnitelným a možná i nejpřevratnějším trendem v neurochirurgii jsou čím dál miniaturnější a přesnější operace, které dnes lékaři dokážou dělat téměř bez jizev. A také tady za sebou mají liberečtí neurochirurgové pod vedením Petra Suchomela jednu ze světových premiér: v roce 2005 sešroubovali muži, který spadl z žebříku, zlomený první krční obratel přes kůži, tedy bez toho, aby mu řezali krk. Tím se minimalizovalo i riziko následných potíží s otáčením hlavy a bolestí páteře kvůli porušeným vazům a kloubům. Sedmačtyřicetiletý muž si v nemocnici poležel dva dny, pak dostal měkký límec a šel domů.

Operace probíhala takto: neurochirurgové pacientovi nejprve zavedli zezadu do krku speciální tenký drát, podél něj provrtali malý otvor dutým vrtákem, zavedli šroub a zlomeninu spravili.

Nic takového by nebylo možné bez dokonalých zobrazovacích metod – liberecký tým má dnes počítačový tomograf neboli CT přímo na sále a s jeho pomocí virtuálně naviguje zavedení šroubu do páteře s téměř absolutní přesností. Jak podotýká Suchomel: „Operujeme vedle míchy a životně důležitých tepen a tam dát šroub jen tak od oka prostě nejde.“ K masovému rozšíření těchto přístrojů došlo také až po roce 1989. „Už v šedesátých letech vynalezl počítačovou tomografii Brit Hounsfield, který za ni posléze obdržel i Nobelovou cenu, ale první CT se dostalo do Československa až v roce 1978. My ho měli v Ústí, kde jsem tehdy pracoval, ještě o dalších pět let později. Dnes jich je v zemi 158.“

Spolu se stále dokonalejšími rentgeny přichází také robotizace, která ve stále větším počtu případů dokáže nahradit lidské ruce. Přesto se profesor Suchomel o svou práci nebojí. Žádný stroj podle něj nebude umět udělat nic jiného než to, co do něj člověk předtím vložil. Stroj umí nedělat a neopakovat chyby, ale nemá invenci.

Je to stále jen lidský mozek, který je s to vymyslet nové postupy a rozluštit nejrůznější záhady.

 

Falešné naděje

S výjimkou jedné, alespoň prozatím.

„Řeknu to natvrdo – když dojde k úplnému přerušení míchy, tak je to v čudu a nic s tím neuděláme. Až tohle někdo dokáže, bude to na Nobelovu cenu – a i to bude málo.“

Kmenové buňky a podobné vize, které by lidskou míchu dokázaly pokropit živou vodou, jsou podle Petra Suchomela v kategorii pohádek. „Neříkám, že kmenové buňky nemají potenciál. Možná mají. Ale ne takový, abychom mohli slibovat rodičům, že jejich ochrnutý syn bude chodit. Tady prostě není cesty ven. Aspoň zatím.“

Přinejmenším péče o lidi s poškozením míchy se ale výrazně zlepšila.

V 90. letech začaly vznikat speciální spinální jednotky, které dokázaly zajistit, aby se tito lidé „postavili na vlastní nohy“ alespoň obrazně. „Žijí stejně dlouho jako my, i když třeba nehýbou nohama a někdy ani rukama. Spinální jednotky je dokážou protáhnout nejhorší fází, v níž mnozí dříve nepřežili proleženiny, neschopnost vymočit se či psychické problémy. Dnes se vracejí do jakžtakž normálního života,“ podotýká profesor. „Když tuhle paní profesorka Syková v televizi naznačovala, že díky kmenovým buňkám začnou znovu chodit, jeden paraplegik mi řekl, že dokud nezačně běhat ochrnutý majitel týmu Formule 1 Frank Williams, je on v úplném klidu. Falešná naděje je v medicíně to největší svinstvo. Představte si, že máte mladého kluka, hokejistu po úrazu, celou noc ho operujete, zatímco před sálem sedí rodiče a říkají, on bude chodit, vy to dokážete, jenomže vy víte, že ne, a celou tu noc operujete jen proto, aby ten kluk dokázal sedět na vozíku.“

Ale když je mícha „jen“ stlačená, dokážou lékaři čím dál větší zázraky.

„Měl jsem běžkaře,“ vybavuje si Suchomel, „který spadl hlavou mezi špičky lyží. Nohama nehýbal, nicméně vzal jsem ho za palec a ptal se, zda mu jej ohýbám nahoru, nebo dolů, a on věděl, že dolů. Měl zachované takzvané hluboké čití. Dnes chodí jako robot, ale chodí. Tohle jsou případy, kdy stojí za to udělat úplné maximum.“

Proč je mícha taková „mrcha“? „Protože je takhle tenká – jako prst – a uvnitř má miliony vláken, která jsou hustě propletená. Napojit zpátky jedno na druhé prostě není možné. Když občas čtu, jak se chystá transplantace hlavy na tělo nebo těla na hlavu, to je jedno, jen kroutím hlavou. Jasně, mechanicky to asi udělat lze, ale hýbat se ten člověk nebude a asi si spolu nepopovídáme.“

Zkrátka a dobře: záhada tohoto hlavolamu zatím nebyla vyřešena. •

 

 

Autorka je vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama