Je to náměstí? Je! Tak má být přístupné

Letos v létě uplyne pět let od chvíle, kdy se z návštěvy Pražského hradu stala zábava pro otrlé. Policejní kontroly s rámovými detektory spojené s osobní prohlídkou způsobovaly dlouhé fronty, v nichž se čekalo až desítky minut. Mnozí Češi se začali návštěvě Hradu vyhýbat.

Přesně před rokem pak byl areál Pražského hradu odříznut od okolního světa úplně. S odvoláním na virovou epidemii se všechny brány zamkly, zůstal jen průchod pro zaměstnance. Od poloviny května byl Hrad pět měsíců otevřený, dokonce ubylo kontrol. Od října však zůstává znovu nedobytný, projdou opět jen lidé pracující uvnitř, případně jejich návštěvy. Pro obyvatele hlavního města má popsaný stav praktické důsledky. Z území o rozloze třiceti hektarů se stala neprůchodná bariéra, která lidem brání při pěších cestách do práce, domů či na procházku. Odříznuta zůstala i katedrála sv. Víta nebo třeba pošta, která sloužila lidem z okolí.

„Nic takového si nedovolili ani komunisti včetně Gottwalda a Husáka, a jak jsem zjišťovala, tak ani nacisti za války,“ říká pětasedmdesátiletá Jana Titlbachová. Na Hradčanech žije přes půl století, její dědeček pracoval jako osobní řidič prezidenta T. G. Masaryka. Ona sama působila v Útvaru rozvoje hlavního města Prahy a vedla Galerii Anderle v Pelléově vile, v letech 2006 až 2010 byla rovněž zastupitelkou Prahy 1 za Zelené. Nyní je odhodlaná účastnit se jakéhokoliv protestu, který pomůže současnou situaci změnit. „Odmítám se podřizovat aroganci moci. Člověk vždycky něco zmůže. Nebo to má aspoň zkusit,“ věří důchodkyně, která bydlí v hradčanské části Nový Svět.

 

Soukromý dvůr?

I kvůli paní Titlbachové a dalším lidem, kteří Pražský hrad považují za přirozenou součást města, a nikoliv za soukromou rezidenci, jsme se pokusili zjistit, jakou právní povahu má vlastně rozhodnutí o uzavření areálu Hradu.

Právník s bohatou novinářskou zkušeností Tomáš Němeček konfrontoval Kancelář prezidenta republiky již ve věci informací týkajících se amnestie Václava Klause či platů a odměn zdejších zaměstnanců. Když letos v polovině února požádal o poskytnutí rozhodnutí o uzavření areálu Hradu, dostal z legislativního odboru odpověď: „Za daného právního stavu a vládou závazným způsobem nastavovaných omezení není důvod, aby KPR vydávala zvláštní rozhodnutí o uzavření.“ Advokát to komentuje lakonicky: „Takže se Hrad zavřel sám od sebe.“

Je legální zbavit veřejnost možnosti procházet hradním komplexem, který Češi tradičně považují za svůj, a navíc jeho nákladné opravy a údržbu platí ze svých daní? Odepřít věřícím modlitbu v nejvýznamnějším kostele v zemi, zavřít rozsáhlé parky a zahrady?

Právník Pavel Uhl nabízí východisko, jak to poměrně rychle zjistit. „Lidé okolo prezidenta zřejmě vycházejí z toho, že areál Hradu má charakter soukromě spravovaného dvora, kam si někoho můžou pustit, a někoho nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok,“ říká advokát, který vyučuje ústavní právo na Právnické fakultě UK. Doporučuje proto svolání veřejného shromáždění přímo na některé z prostranství uvnitř areálu Pražského hradu.

„K ohlášce demonstrace na neveřejném pozemku musíte doložit písemný souhlas vlastníka, což v tomto případě asi nepůjde. Magistrát tudíž celou věc odloží,“ vysvětluje Pavel Uhl. Proti tomuto „odložení“ se lze ovšem odvolat na ministerstvo vnitra a následné rozhodnutí napadnout správní žalobou. „Soud pak může dospět k závěru, že fakticky jde o veřejné prostranství, tudíž rozhodnutí o odložení bylo nezákonné,“ vysvětluje Pavel Uhl.

Za možnou oporu pro výklad potvrzující status veřejného prostranství považuje právník vládní nařízení z 19. října 1954, ve kterém se uvádí: „Pražský hrad, sídlo presidenta republiky a významná historická památka, náleží všemu československému lidu.“ Není divné dovolávat se paragrafů z nejhlubší totality? „V právu nejde o nic neobvyklého,“ říká Pavel Uhl a dodává: „Sice v tom zní tehdejší terminologie, ale politicky je to neutrální.“

Soudní verdikt tak může podle Uhla posloužit nejen při zpochybnění covidové uzávěry, ale i předchozích bezpečnostních prohlídek: „Pokud by soud deklaroval, že jde skutečně o veřejné prostranství, měl by tam být občanům umožněn svobodný pohyb a pobyt.“

Výhodou naznačeného postupu je rychlost, i když samotná procedura zní poněkud zašmodrchaně. „Jak známo, soudy se vlečou roky. Ovšem v případě odvolání proti usnesení o odložení oznámení shromáždění musí ministerstvo vnitra rozhodnout do tří až pěti dnů. Takže u soudu můžeme být do čtrnácti dnů od oznámení demonstrace,“ vysvětluje právnickým jazykem Pavel Uhl, který působí v advokátní kanceláři AK RHK a ve správní radě Transparency International. Jeho maminkou je bývalá mluvčí Charty 77 a ombudsmanka Anna Šabatová, otcem novinář, vězeň komunistického režimu a politik Petr Uhl.

Jaký názor má na uzavření Hradu? „Jako právník bych se neměl dopouštět silných výroků. Nicméně to nepovažuju za správné. Celý ten areál má obrovský význam pro naši státnost, který spočívá mimo jiné v tom, že tam lidé můžou přijít.“

 

Ukliďte radši sníh

„Můj pohár trpělivosti přetekl, když jsem šel zahajovat výstavu do Nové oranžerie v Královské zahradě. U vchodu stála šílená fronta, tak jsem – ač nerad – vytáhl senátorský průkaz a poprosil, jestli by pánové byli tak laskavi a pustili mě, že jdu do práce. Vysmáli se mi a poslali mě na konec fronty,“ vypráví Jiří Růžička.

Dvaasedmdesátiletý místopředseda Senátu a dlouholetý ředitel pražského Gymnázia Jana Keplera, který byl zvolen za TOP 09 a STAN, vyzval spolu s místostarostou Prahy 6 Janem Lacinou (STAN) už dvakrát prezidenta Zemana, aby Hrad otevřel, odstranil zátarasy a zrušil kontroly. „Úplné uzavření části města chápeme jako výraz zvůle a neúcty k občanům,“ zakončili svůj letošní dopis.

Neuspěli. Hrad opakovaně argumentuje, že „na prvním místě zůstává zajištění zdraví a bezpečnosti návštěvníků“, obrázek si lze udělat i z nedávného vyjádření kancléře Vratislava Mynáře na stránkách Pražského hradu: „Je nutné vycházet z celkové povahy a smyslu opatření, jejichž aplikací bychom neměli vytvářet situace jdoucí proti smyslu zdravotní prevence.“

Do ztracena zatím vyznívá také snaha pražského magistrátu, aby byla jedna z nejatraktivnějších částí metropole opět zpřístupněna veřejnosti. „Poprvé jsem tu věc zmínil loni v lednu, když jsem marně zval pana prezidenta k návštěvě podhradí v reakci na jeho prohlášení, že bude víc jezdit do regionů,“ přibližuje primátor Zdeněk Hřib (Piráti), který tehdy chtěl s hlavou státu probrat uzavření Jeleního příkopu.

Další dopis putoval z magistrátu na Hrad v prosinci, kdy se dočasně rozvolnila epidemiologická opatření. „Jsem přesvědčen, že pokud budou návštěvníci dodržovat základní hygienická pravidla a rozestupy, nebude nijak ohroženo jejich zdraví. Procházka na Pražský hrad by tak mohla být vítanou, a především bezpečnou aktivitou v této nelehké době,“ nechal se slyšet primátor, původní profesí lékař.

Odpověď kancléře Mynáře přišla v únoru: „Velmi si vážím vaší starosti o občany Prahy a chci věřit, že to myslíte upřímně. Pak se ale nabízí otázka, zda byste takovou péči nemohl věnovat tam, kde to je opravdu potřebné. Jen jako příklad, asi 14 dnů v Praze leželo množství sněhu, který nikdo neuklízel. Pak vznikla hnusná břečka, kterou si jistě užili všichni občané Prahy. Co kdybyste začal tímto?“

Senátor Růžička a místostarosta Lacina se podobné jízlivosti nedočkali, jejich novoroční dopis zůstal bez odezvy. „Štve mě to čím dál víc,“ říká Jiří Růžička a dodává: „Oficiálně se odvolávají na covidovou situaci, ale takové zdůvodnění neberu. Vidím za tím pomstychtivost, zlou vůli a záměr demonstrovat, že si můžou dělat, co chtějí. Je to velká hanebnost.“

Místopředseda Senátu poukazuje na existenci modernějších řešení, než je kompletní uzávěra areálu. „Například na fotbalových stadionech v Anglii běžně používají detekci obličejů,“ nabízí někdejší tělocvikář. Připomíná rovněž možnost vytvořit průchod alespoň z Prašného mostu na Malou Stranu. „Takový koridor by mohl bezpečně míjet úřední budovy,“ říká.

Primátor hlavního města Hřib dodává: „Kancelář prezidenta republiky argumentuje vládními epidemiologickými opatřeními, ale realita je jiná. Nenašli jsme žádný výnos ministerstva zdravotnictví, který by v rámci nouzového stavu přikazoval úplné uzavření areálu Pražského hradu. Jde tudíž o výkon vlastnického práva.“

 

Sejdeme se na náměstí

Rukavici hozenou právníkem Pavlem Uhlem chytil na konci února Vojtěch Razima ze spolku Kverulant. „Nechci brát hned sekeru do ruky a jít rozmlátit dveře. Nejdřív zdvořile vyzveme pana prezidenta k otevření Hradu dopisem. Současně ale svoláme demonstraci,“ říká rodák z Pelhřimova, který se rád společensky angažuje. Již jako devatenáctiletého ho v lednu 1989 při Palachově týdnu zadrželi esenbáci na protirežimní demonstraci, krátce nato se z něj stal studentský vůdce a později důstojník Bezpečnostní informační služby (1992–1997).

Pan Razima má za sebou řadu úspěšných kampaní, na jejichž konci bylo například odstranění většiny billboardů v zemi, zveřejnění seznamu čerpadel, kde se prodávaly pančované pohonné hmoty, či odhalení tunelu při nákupu Centrálního registru administrativních budov v majetku státu (CRAB) za čtyři miliardy korun.

Nyní se dvaapadesátiletý strojní inženýr a bezpečnostní expert, který po skončení angažmá v BIS pracoval ve společnosti Deloitte, v Komerční bance či Škodě Praha, těší na další bitvu. „V ideálním případě bychom mohli dosáhnout toho, aby Hrad napříště už nebyl uzavřen nikdy,“ vyhlíží soudní verdikt, který by mohl být vyřčen v rámci zkoumání žaloby, až nebude povoleno shromáždění v areálu Pražského hradu.

Datum chystané demonstrace určil Vojtěch Razima na osmnáctého dubna. „Je to Mezinárodní den památek a sídel. Zaujal mě i Mezinárodní den nenávisti, který je přesně o měsíc dřív. Řekl jsem si ale, že bude lepší počkat, až budou epidemiologická opatření přece jen snad už trochu mírnější,“ usmívá se pobaveně.

Také místo, kam Kverulant svolává shromáždění, nebylo vybráno náhodně. Bude jím náměstí U svatého Jiří, což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. „Když se něco jmenuje náměstí, nemůže to být přece nepřístupné,“ říká pan Razima.

 

Zkuste navigaci

„Pospíchala jsem na pracovní schůzku na Loretánském náměstí. Snažím se v době covidu nejezdit hromadnou dopravou, tak jsem vyrazila pěšky. Zapomněla jsem ale, že je Hrad zavřený, nebo jsem si myslela, že už je otevřený, zkrátka jsem automaticky vyběhla nahoru, navíc mě tam vedla i navigace v mobilu,“ vypráví produkční magazínu Reportér Lucie Šmoldasová.

Když vystoupala po Nových zámeckých schodech k Daliborce a narazila na dva muže v maskáčích, zeptala se jich, kudy může zamčené brány obejít. Dočkala se reakce zhruba tohoto druhu: „To nevíme, ale co kdybyste ten telefon, co držíte v ruce, zkusila použít pro navigaci?“ Když vojáky ujistila, že má navigaci zapnutou a ukazuje jí cestu skrz Hrad, pokračovali ve stejném duchu: „Tak si to nastavte tak, ať vás to vede jinudy.“

Lucie se musela otočit, sejít zpátky do města a vyběhnout na hradní návrší Nerudovou ulicí. Na schůzku přišla pozdě. „Ještě víc než to, že je Hrad zavřený, mě naštvala reakce těch chlapů. Nebyli schopni říct, kudy mám jít, a ještě odsekávali, že jsou ochranka, a ne informační kancelář.“

Ve stejný den, kdy se Lucie pokoušela projít Hradem, podal spolek Kverulant ohlášení veřejného shromáždění. Počet účastníků s ohledem na epidemii je v něm stanoven na pět osob, dále se tu uvádí: „Minimálně dvoumetrové rozestupy budou opticky zajištěny transparenty o délce přesahující dva metry.“

Vojtěch Razima rovněž odeslal prezidentovi republiky výzvu k otevření Hradu. „V roce 2016 jste zneužil zpráv o teroristických útocích, uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl zde plošné kontroly. Nyní policisty nahradili vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. Nákaza covidem v areálu Pražského hradu přitom určitě nehrozí víc než kdekoli jinde v České republice.“

 

Obhlídka terénu

Na průčelí Pražského hradu dopadají paprsky březnového slunce, ze všech stran znějí zvony. Vojtěch Razima přišel k osiřelým budkám Hradní stráže u Matyášovy brány okouknout terén pro svoji „podvratnou“ akci. „Podívejte na ty vojáky se samopaly, to je přece něco tak ostudného! Copak jsme někde v Africe, kde hrozí puč?“ komentuje hradní kulisu muž, který se s trochou nadsázky označuje za „ultraliberálního katolíka pražského typu s narcistní poruchou osobnosti“. „Kdyby ta jejich maškaráda měla reálný základ, tak tomu rozumím a snažím se přizpůsobit. Obávám se ale, že jediná skutečná příčina spočívá v tom, že tady skupina umělců na podzim 2015 vyvěsila červené trenky.“