Warhola chce Trumpa. Havlův fanoušek už ne

Co je tam u vás nejoblíbenější jídlo? – ptá se mě v polovině září Martin Warhola, synovec slavného malíře Andyho Warhola, a dál vyzvídá: „Jíte geneticky upravené potraviny?“

Rozhovor se odehrává dříve, než začátkem října převezou Donalda Trumpa do nemocnice s koronavirem (v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra nebylo jasné, jak se bude jeho zdravotní stav vyvíjet). Stojím s Martinem v plechovém hangáru jeho firmy na výkup kovového šrotu, a ještě předtím, než se začnu ptát já, podrobuje mne on křížovému výslechu o regionu, odkud rodina do Ameriky přišla a kam se on sám nikdy nevydal. „Jak daleko je to z Prahy do Mikové?“ ptá se mě. Rychlým pohledem do mobilu zjišťujeme, že do rodiště Rusínky Júlie Warholové, Martinovy babičky a Andyho matky, v severovýchodní části dnešního Slovenska se dá dojet za osm hodin.

„Tady v západní Pensylvánii se usadilo hodně přistěhovalců z Československa. Cítili se tu jako doma, krajina je tu dost podobná,“ říká. Není první, od koho to přirovnání slyším: zdejší kopce skutečně trochu připomínají Karpaty na česko-slovenském pomezí.

Ostatně nejpočetnější komunita amerických Slováků stále žije v Pensylvánii a Martin Warhola má svůj podnik v Pittsburghu nedaleko muzea dokumentujícího život a dílo jeho strýce, a taky kousek od pamětní desky připomínající dohodu Tomáše Masaryka s americkými Slováky, která umožnila vznik Československa. „I v ne úplně velkých městech jako Pittsburgh už vymizeli umírnění demokrati, jsou tu samí progresivní. Těžko se mi chápe jejich myšlení. Jak nechávají průchod protestům… Je tu nepořádek. Zdá se, že na ně musíme být tvrdší, jinak to začne být ošklivé. Myslím, že tohle jsou velmi důležité volby,“ říká s obavami Warhola.

Děsně toho lituju

Asi čtyři hodiny cesty autem na východ od Pittsburghu, v němž žije Martin Warhola, v rozlehlých zahradách hotelu na kopci nad městem Hershey v centrální Pensylvánii se scházím s Albertem Kirchnerem. Daňový právník žije v nedalekém Lancasteru, sem dojíždí za jedním z klientů. Naše setkání se odehrává v kulisách pandemie koronaviru – je září, sedíme venku, na lavičce u golfového hřiště mi podává plechovku kávy. „Mám rád Václava Havla a jeho Moc bezmocných,“ svěřuje se namísto podání ruky. „Taky jsem četl Nesnesitelnou lehkost bytí, moc dobrá kniha,“ jmenuje dílo Milana Kundery coby svůj další český„zážitek“.