Letorosty samomluv II.
KulturaSpisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv, v níž se ke každému roku jeho života vztahuje jedna mikropovídka. V minulém čísle jsme jich přinesli šest o letech 1928–1933, v tomto vydání přinášíme ukázky z různých let.
KOLJENKA
(Moskva, Park Gorkého, 1934)
„Koljenko, dušičko moje, vůbec jsem nemohla na dnešek spát, jak mně pomalinku docházelo, že včerejší večer v Parku oddechu byl nejkrásnější v mém dívčím životě, ještě pořád slyším Piatnikovce zpívat Razcvětály jábloni i grůši, vidím nad sebou proti hvězdičkám Tvou junácky vlající kadeř a cítím Tvé žhavé pusinky na svých rtech, ach, Koljenko, co tys musel docela nedávno na vlastní kůži prožít a už jsi schopen se tomu smát, a vyprávíš o tom tak skromně, ale přitom se člověku zdá, že tam snad byl i on, že s Tebou hleděl, jak jeho slavnou loď sevře mrznoucí moře a drtí ji jako vlašský ořech, že s tebou putuje po kře jen v námořnickém tričku, co mu z celé arktické výstroje zbylo, jak pod sebou má jenom pár metrů ledu nad příšernou hloubkou, a na té slupce, na tom škraloupu přistává těžké letadlo a při vzletu hrozí, že se s ním propadne až na dno Čukotského moře, ach, Koljuško, jak sis mohl myslet, že Tě nemám ráda, když jsem nebyla celá Tvá, byla jsem Tvoje celičkou svou duší a milovala Tě v srdci víc, než bych dokázala tělem, zmocnil ses mě jako nikdy nikdo před tebou, Tys mě přímo vyrval z dětství i z panenství, už nepatřím své matičce ani svému otci, ale až můj pápuška uslyší, že si mě chce vzít hrdina, první důstojník z legendárního Čeljuskina, budeš jako jeho syn, po jakém vždycky toužil, budeš třetí a určitě poslední, komu svěří, co ví jen mamka a já, že patřil k těm slavným ,Matrózům z Kronštadtu‘, co první povstali proti Leninovým bolševikům, a on se v noci vyhrabal z hromad postřílených kamarádů a doplazil až do Finska, kde si mohl změnit jméno, vystudovat a vrátit se do Ruska jako inženýr, naši Tě chtějí ihned poznat a zvou v neděli na pirožky a vodku, a já – napoprvé jsem samým dojetím nemohla! – Tě zvu, kam? uvidíš sám, kde dostaneš to – uvidíš, co, líbe Tě už navždy Tvoje Natálka!“ Psala jste to, občanko Vorobjevová? Kývat nestačí, tady to podepište! A neříkejte mi Koljo, obviněná! Jsem váš vyšetřovatel, nadporučík Čeky, nově eN Ká Vé Dé, Nikolaj Nikolajevič Ogurcov!
Stalo se v roce 1934
• Rakouského fašistického kancléře Dollfusse zavraždili místní nacisté.
• Sovětský parník Čeljuskin zkoušel proplout arktickým ledem, ale potopil se.
• Nová sovětská tajná služba začala připravovat politické monstrprocesy.
KRAKSNA
(Stalingrad, 1943)
Spojaři, točím klikou, div ji neutrhnu, ale ta kraksna je mrtvá, jestli ji ihned nevzbudíte, pošlu vás z bunkru zmrznout. Páni generálové, situace: Majnštajnův vyprošťovací útok se pro těžké vánice i převahu Rusů zastavil, Géringova Luftwaffe se také stala obětí počasí a ruských stíhačů, zásobování ze vzduchu končí. Dá se říct, že operace Zimní bouře – pozor, neříct „ztroskotala“! – nedosáhla svých cílů. Z původního půldruha milionu mužů jich zůstalo v kotli zpočátku přes tři sta tisíc, tedy dost, abychom se probili ke svým! ale můj návrh prorazit k Manštajmovi zavrhl Vůdce proboha, proč?? rozkazem udržet město se jménem Stalina, než jaro umožní náš úder. Zbožné přání!! Bojeschopných mužů máme teď sto tisíc, čtyřicet tisíc skomírá ve vymrzlých ošetřovnách, příděl chleba na hlavu a den klesl na šedesát gramů a mám zprávy hrůza!! o pojídání padlých. Těsně před poruchou spojení mi byl avizován hovor z Hlavního stanu a věřím, že dostanu svolení zastavit boj. Už spravili tu kraksnu? Já ty fušéry… jenže když je pošlu na frontu, neopraví ji nikdo! Pro případ konce proto nařizuji udržet kázeň i za cenu kárných opatření, vždyť Rusové nemají dezertéry proto, že pálí na své útočící jednotky zezadu, a zraněné nechávají chcípat na bojišti, zatímco naši si luxusně lítali domů. My půjdem do zajetí jako věrní vojáci Vůdce, každý váš muž se oholí a upraví, jak může, a… moment… Funguje? Pašáci, zasloužíte metál. Spíš kus koniny a koňak! Můj Vůdce, hlásí se generál Friedrich Paulus… Ano… Já uctivě děkuji, ale dovolte mi zpravit vás, že naše situace je zcela… haló… Spojaři, ta kraksna je zas mrtvá! Co?? Že zavěsil…?? Ten kretén nás nechá taky pochcípat?? Pánové… Vůdce mne povýšil na polního maršála… Vstali a hajlují mně! Vy nechápete jeho vzkaz? Žádný německý feldmaršál nikdy nekapituloval, všichni se zastřelili… Co zavelíš teď, Friedrichu, chceš být hrdina, nebo zrádce?? Já, pánové, rozkazuji vyslat k Čujkovovi parlamentáře! Ta kraksna zachránila mému Německu náhradou za padlé sto tisíc plodných mužů!
Stalo se v roce 1943
• Britové a Američané porazili Rommela v severní Africe a vylodili se na Sicílii.
• Ve varšavském ghettu zahájil židovský odboj zoufalé povstání proti nacistům.
• Německá 6. armáda generála Pauluse se vzdala v Sověty obklíčeném Stalingradu.
PAVOUČEK
(Praha, věznice Pankrác, 1950)
Odsouzená, tady jsem vám přines papír, péro a inkoust, máte na to třicet minut! Unese mě ta sklapovací židle? Unese… Akorát sem svítí slunce, takovej krásnej den, přímo stvořenej vyjít si na rybky, a já tu musím čumět do zdi… Tady je ale nevětranej smrad, že jí to nevadí? No jo, i kdyby, jí je to prd platný, nepříšla sem na hotel, ale do lochu, a zavinila si to sama, ostatně člověk si zvykne i na šibenici… to platí kór tady… Koukám, že už ji převlíkli do košilky bez límečku, tak to ji sotva čeká pardón… co řiká? Péro nepíše? Tohle jsem vyfasoval a jiný nemám, zkuste přitlačit! No vidíte, že to jde! A jde jí to rychle… Jak se takovej dopis píše, naučí se ho předtím nazpaměť, když asi ví vězeňským telefonem skrz hajzlmísu, že na něj bude mít pár minut? Co já bych napsal za půl hodiny a hlavně komu, mámě, ženě, nebo děckám? Asi děkoval a přál jim… co..? Brrr… A hele, do toho paprsku leze pavouček, nese jí štěstí? Taky zavřenej, a navíc nevinnej, zatímco ona je vinná, jak řek soud, a ten to musí vědět…! Tak proč mi jí přijde líto? To se tu musím odnaučit… nebo dát přeložit na jinej trakt… Aspoň kdyby byla vrahounka, u vrahů platí oko za oko, ale u nevrahů to občas nesedí, ví se ze školy, jak dopad Jan Hus… A navíc ženská… Už by měla dopsat, ale zřejmě má pořád co… pár minutek jí přidám, zamyslet se může každej, tak proč né já? kdyby to zmerčil náčelník, moh jsem myslet na ty rybky… Dneska na ně nepudu, nemoh bych je zabít… Bacha, slyším kroky… Už vám to musím vzít, ale nebojte, jak tomu dám štempl s číslem, už se to nikdá neztratí! Jsou tady! Soudruhu veliteli, odebral jsem odsouzené dopis a nesu ho do kanceláře: To je najednou lidu, v cele není k hnutí, šněrujou ji řemenama do tý svěrací kazajky, ztrácí se v ní jak hadrová panenka, prvně mi schází, že se neumím modlit, měl bych jí aspoň něco říct, ale co, Hodně štěstí? nebo Všecko nejlepší? Radši upírám oči na tebe, pavoučku, můžu pro ni udělat stejně málo jak ty, radši budu držet hubu a myslet si potají Sbohem, paní! Ať vás to moc nebolí!
Stalo se v roce 1950
• Začala korejská válka, když Severní Korea s podporou SSSR a Číny zaútočila na Jižní Koreu.
• Francie navrhla vznik evropského společenství uhlí a oceli, zárodek budoucí EU.
• V komunistickém Československu popravili političku Miladu Horákovou, vězněnou pět let Němci.
MARATON
(Helsinky, olympijské hry, 1952)
Na tutom startu je přecpáno jak v zlínském trolejbusku, tak honem… šest, pět, čtyři, tři, dva, jeden, Bum! a jede to… slíbil jsem mávnout Daně, ale v tom chumlu vidím změť ksichtů a rumplujou mě tu jak při boxu, tož to né, ogaři, tož si šťouchnu i já, ať si všimnete, že tu běží Satupekka, všimli a dají pokoj, ale už jsme v bráně, mávnu Daně, až poběhnu zpátky, pokavad mě nedoveze autokár, pobral jsem tu dvě zlaté za pětku i desítku, ale maratonuju prvně za život a vím jen, co mi radila Dana, ať si nepustím z dohledu Brita Peterse, co drží svěťák a je favorit, tak vypni, Ťopku, mozek a zapni své počítadlo, nádech a osum kroků, nádech a osum kroků, nádech a… ať mi to šlape jak na páse u Baťů, heleme, desátý kilák, jsme na špici sami, ale Anglán to pálí jak na počátku, můžu se ho zeptat, Hau dů jů sí it…? že jsme pomalí? Peters má svěťák, Peters to běhá pořád, tak zrychli taky, Ťopku, nádech a šest kroků, nádech a šest kroků, nádech a… heleme, obrátka! za námi daleko nikdo, zeptám se ho znova, jestli to nepřepálíme… Ár ví not tů kvik? že ne! že nás brzo můžou dohnat, Peters je favorit, Peters to musí vědět, tak ještě přidej, Ťopku, zatni zuby do pysků jak mučedník, škleb se jak šašek, zapomeň, že se ti za to smějou, nádech a pět, nádech a pět, nádech… ten chlap mě chce uštvat, ale držím se ho jak klíště, ať mě Dana uvidí aspoň na bedně… co je to za kilák, pětatřicet? to nedám, musíš, Ťopku, vyškrábni poslední sílu a zkus jít před Peterse, ať jsi aspoň chvilku na čele, nádech a čtyři, nádech a… to už je staďák? to už je staďák! teď mě Peters přespurtí, staďák stojí, staďák řve, Peters má svěťák, Peters je favorit impéria, Satupekka jen šašour z Tramtárie, mám za běh dvě placky, ale nejsem jeho král, poslední oblouk, Peters mi dejchá na záda, cítím Peterse v patách, už mě má, už mě předbíhá, už, už… už ležím za čarou, ležím na zádech, lapám vzduch a zdá se mi jen, že vidím Danu… a je to Dana a balí mě do dek a já říkám Peters…? a ona říká, jó jó, Ťopku, na pětatřicátým to vzdal!
Stalo se v roce 1952
• 11 členů KSČ v čele s Rudolfem Slánským odsouzeno k smrti ve vykonstruovaném procesu.
• Novou britskou panovnicí byla korunovaná teprve sedmadvacetiletá Alžběta II.
• Český běžec Emil Zátopek získává na olympiádě v Helsinkách tři zlaté medaile.
OŠÍBKA
(Praha, Václavské náměstí, 1968)
Job tvoju mať, který hovado dalo povel střílet? Vytáhnout z tanku, zbavit velení a ke mně! Ta školka nováčků, co mi připrdli k pluku, mě připraví o rozum! Ten mně zůstal stát už v noci, když se ukázalo, kam jedeme. Prágu jsem osobně osvobodil jako nabíječ, je to třiadvacet let. Našemu Tečku třicet čtyři se v divizi říkalo Bezsmjertnoje, že v něm stálá pětice až na škrábance projela jak nůž máslem od Stalingradu přes Kursk až sem pod Gradčana, a všude voněl šeřík a už se i tančilo, když komandira Voloďu, pro mě víc než bratra, střelil snajper fašistů rovnou do srdce. A Nastěnce, která ty častušky hrála, vypadla garmoška z ruky a ona padla do trávy, jako by trefili i ji, a když trén dovezl rakev a my mu tam kopali zatímní hrob, vyznačil jsem ho do mapy v čtverci mezi dvěma fakultami, koncertní síní a řekou Voltavou, Nastěnka mu nepřestala hladit svátečně oholenou tvář, a já jí musel sevřít paže, aby chlapci mohli zavřít víko, a tu ona vyla jako psík a všichni Češi kolem plakali… zatím co dnes na nás křičí, pískají, buší na pancíř pěstí, a dokonce plivou… Našli? Tak sem s ním! Na kohos dal pálit z kulometů, poručíku? Na pevnost? Jakou? Ty ji máš v mapě? Tak to mi ji ukaž, ať vidím, co jsem přehlíd! To je ta mapa? A je na ní napsáno Praga? Ne? A co teda?? Njůrnberk, ty blbče, ty idiote, vzal sis mapu z loňskýho cvičení a poničil Čechům jejich národní muzeum! Cože? Ošíbka?? Já ti dám ošíbku, mizero, nasaďte mu v tanku pouta, než přijede prokurátor, doufám, že ti nasolí, jako kdybys poboural náš Kreml! Proboha, koho v Kremlu napadlo, že je tu kontrarevoluce? A kam se poděla americká okupační armáda, co odsud máme vyhnat? Snad všichni tu umí rusky a ptají se, proč jsme sem vtrhli jak šílenci a co tu chcem? Já jsem vás přece už jednou osvobodil, tak vám nechci ublížit, ten blbec dal pálit na vaše největší muzeum, ale dal jsem ho hned zavřít, a vám se za něho jako jeho komandant omlouvám, jenže jak vám to říct?? Bratři Češi, při svaté památce mého pobratima Volodi… stala se strašná ošíbka, job tvoju mať!!
Stalo se v roce 1968
• V ulicích Paříže se objevily barikády při rozsáhlých studentských levicových protestech.
• Vůdce Afroameričanů a bojovník za občanská práva Martin Luther King zabit při atentátu.
• Sovětská armáda potlačila československý pokus o reformu socialismu.
FÓRY
(SSSR, Pripjať, 1986)
Zdrástvuj, Griško, jaká je noc? Už jste si zahasili? My taky né, klucí mastěj karty a mě to neba, tak zas otvírám tu burzu hasičskejch fórů, máš ňákej dobrej? Né? Já mám tři, jeden lepší než druhej, nastav ucho a piš si, ať je nezmrvíš, až je dáš dál. Takže první. Pěvice Velkýho divadla v Moskvě, pořád zachovalá, kozy číslo štyry, jede zapět na Dálnej východ, a v spacím kupé potká mladýho hasiče, krev a mlíko, kterej jí políbí ruku a nabídne spodní lóže. Juj, to bude jízda! raduje se pěvice. Když padne noc, požádá hasiče, aby si disgrétně zapálil na chodbě, oparfůmuje se a pak svůdně zvolá Móžno! On hodí papirózu z okýnka, vejde do kupé, udělá pár kliků, vyskákne na horní lůžko a zachrní. A to samý se opakuje třikrát. Přes den jí barvitě líčí různý požáry a večer zhasne jak uhašenej. Pak teda von se balí, že vystoupí, a ona – Molodoj čelověk, tak nám bylo spolem dobře, povězte mi, počemu vy ničevó? A on – Madam, z třech příčin, z fyziologický, jsem imponent; z biologický, mám syfilis; a z morální – zejtra se žením! No není to fór? Cha chá! Ale počkej na druhej: Sibiřská televíze pozve místní hasičstvo na kvíz. Cenou je novej žigulík. Kolik je osum krát devět? Šedesát! Tak to litujeme, soudruhu, žigulík nebude. Ale hasiči volají – Dejte mu šanci! Koukám, že máte podporu, tak kolik je šest krát sedm? Třicet devět! No tak to sami vidíte, soudruzi, že váš soudruh… Ale hasiči burácejí – Dejte mu šanci!! Koukám, že máte sakra důvěru, ale tohle je doopravdy naposledy. Kolik jsou dva krát dvě. Na to on – Štyry! A hasiči teď vstávají a už přímo skandujou – Dejte mu šanci!!! No není to fór? Chachá… No a ten třetí, ten je nejlepší, už dlouho jsem se tak nenachechtal… Počkej, máme tu ňákej šramot… Co se děje, klucí? Jo, hnedka frčim! Seš tam eště, Griško? Ten třetí fórek příště, kámo, máme zas ňáký buzerační cvičení, aby se nám nezkrátily žíly, tentokrát prej budem jako hasit ňákej ohýnek v tej atómovce v Černobýlu.
Stalo se v roce 1986
• Sovětský reformní vůdce Gorbačov a americký prezident Reagan se setkali v Reykjavíku.
• Po sedmdesáti šesti letech prolétla v blízkosti Země Halleyova kometa.
• V SSSR poblíž města Pripjať explodoval reaktor jaderné elektrárny Černobyl.