Dva útěky. Dva domovy, kam se toužíš vrátit

Je to hned ta první půlhodina, co tě změní. Náhle – a nejspíš navždycky. První půlhodina války, dokonce i když tu válku nemáš přímo pod oknem.

Zatím ji ještě nevidíš. Je tma, do rozednění zbývá tak hodina a půl, možná dvě. Ale slyšíš výbuchy. Nevíš, co a kde přesně vybuchuje, ve zbraních se nevyznáš a zvuky bojů znáš tak maximálně z filmů. Už dlouho ti bylo jasné, že válka bude, že není vyhnutí. Přichystali jste se, ty i tvoje rodina. Nakoupili jste vodu, jídlo a léky, do sklepa nanosili matrace, nádrž v autě udržovali plnou. Ale připravuj se, jak chceš, válka tě stejně zaskočí. Lidskost, piplaná po tisíciletí, najednou mizí a ty padáš na dno, do nejsyrovější pudovosti. Soustředit se zvládneš jenom na to, jestli přežiješ.

Změní tě hned ta první půlhodina… Najednou začneš jinak vnímat čas, zvuky, pohyby.

Dává to smysl? Moc ne, viď.

Ono se to asi ani nedá popsat…

 

Až se rozední

Když to začalo, čtyřiadvacátého února kolem půl páté ráno, Olga se vzbudila jako první. Slyšela exploze. Odkud se ozývají, určit nedokázala, ale z okna viděla v dálce oheň, nejspíš na kyjevském letišti Žuljany.

Olga lehce potřásla ramenem Vissariona, manžela.

„Putin začal válku.“

„Já vím,“ řekl muž.

Pak se Olga rozběhla do pokojíku tříleté dcery Bohdany. Obložila holčičku polštáři, snad aby ji ochránila před zlověstnými zvuky. A opravdu, Bohdana se neprobudila, má tvrdé spaní. Co teď? Zůstaneme doma? Nebo radši hned poběžíme do sklepa? Co je vlastně bezpečné? Na ulici se vyjít nedá, pořád je tma. Počkáme, až se rozední.

Olga sáhla po mobilu a otevřela chatovou skupinu na WhatsAppu, kterou mají už dlouho s kolegy z práce.

„U nás na Charkovské jsou slyšet výbuchy.“

„U nás na Pečerské taky.“

A tak dál.

Takže pod palbou je nejspíš celý Kyjev, pomyslela si Olga.

Aha, tak ne celý Kyjev. Celá Ukrajina, zjistila, když otevřela Facebook.

Že válka bude, věděla jistojistě, čekala ji už na Nový rok.

Jenže myslela, že začne na Donbase. A že pokud se to zase semele tak, že budou s Vissarionem utíkat, budou mít přinejmenším... víc času.

 

Krym naš!

Poprvé Olga utíkala před osmi lety, přesně 16. března roku 2014. Toho dne se na Krymu konalo hlasování o připojení ukrajinského poloostrova k Rusku. Říkalo se tomu „referendum“, ale šlo o referendum pochybné, konané v rozporu s mezinárodním právem i ukrajinskou ústavou, referendum, u něhož nebyli standardní zahraniční pozorovatelé a jehož výsledky (96,8 procenta hlasů pro připojení k Rusku) Kyjev ani Západ nikdy neuznaly. Navíc už byl Krym tou dobou okupován ruskými vojáky (což Kreml tehdy popíral, zelení mužíci, jak se okupantům říkalo, měli neoznačené uniformy a taky silný nekrymský přízvuk).

Olga, ročník 1978, vyrostla v Jaltě. Dětství to prý bylo pohádkové: teplý krymský vzduch, přívětivé vlny Černého moře a na plácku před domem vždycky parta dětí, ukrajinských, ruských, arménských, tatarských… A nikdo nic neřešil, všichni se společně věšeli hlavami dolů na rezivějící prolézačky a kolena u tepláků měli vytahaná taky všichni stejně.

Po střední škole šla Olga studovat historii na Krymskou humanitní univerzitu v Jaltě. Později vzpomínala, že právě tou dobou začaly její ideové spory s jinak milovanými prarodiči, zarputilými stoupenci Sovětského svazu. „Já byla pro Evropu a pro nezávislou Ukrajinu. Vysvětlovala jsem babičce a dědovi, že nejdůležitější hodnotou je pro mě svoboda, možnost volby. A že se už konečně musíme zbavit sovětského břemene. Babi s dědou poslouchali, ale tvrdošíjně trvali na svém. Sojuz něrušimyj!“ vzpomínala Olga před šesti lety v prvním rozhovoru pro Reportéra.

Když v listopadu 2013 tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií a v Kyjevě se proti němu vzedmula revoluce (Euromajdan), Olga s Vissarionem začali do ukrajinské metropole jezdit. Pracovali na Majdanu jako dobrovolníci, dokonce i když začalo být opravdu zle a umírali lidé. Děda tenkrát Olze půjčil svou starou přilbu. Brblal u toho, že se zbláznila a že „ten Majdan je tak akorát plnej fašistů“. „Ale tu helmu mi dal,“ vyprávěla pak Olga.

Načež se, koncem února 2014, na jejím domovském Krymu objevili první zelení mužíci. Obléhali ukrajinské vojáky na základnách, „hlídkovali“ v ulicích… Olga pochopila, že Krym nečeká nic dobrého, a začala bít na poplach. Kontaktovala ukrajinskou generální prokuraturu, běžela na vedení své univerzity, kde už tehdy přednášela o dějinách slovanských národů. Dala dohromady skupinu třiceti dobrovolníků, kteří se snažili zásobovat ukrajinské vojáky na obležených základnách nebo monitorovat přesuny ruské vojenské techniky.

Začala dostávat výhrůžky od takzvané krymské domobrany.

Napětí se stupňovalo, ale pro-ukrajinští aktivisté neměli na strach o vlastní bezpečí čas: skoro nespali, horečně pracovali, pomáhali západním novinářům – a bezmocně sledovali, jak se 16. března ráno, v ostrém, chladném větru obyvatelé poloostrova vydávají hlasovat v narychlo spíchnutém „referendu“ o připojení k největší zemi světa.

Jaká tehdy byla opravdová volební účast a kolik lidí skutečně hlasovalo pro sjednocení, se možná nikdy nedozvíme. Nicméně jisté je, že když se toho večera na Leninově náměstí v Simferopolu, krymském správním městě, shromáždily davy lidí s ruskými vlajkami a euforicky ječely „Krym naš“, Olga s Vissarionem odnášeli své věci do auta.

 

Druhý domov

Olga odjet nechtěla. Tvrdila, že je její povinností zůstat doma a dál vzdorovat ruské okupaci.

Byl to Vissarion, sám národností Rus, kdo trval na tom, že musejí zmizet, přinejmenším na čas. „Copak to nechápeš? Copak nevidíš, že jsi další na řadě?“ říkal.

Olga to tušila, vždyť několik jejích kolegů ochránců práv už tou dobou ruská tajná služba FSB vyslýchala po krymských sklepeních. A na demonstraci na podporu Ukrajiny, kterou Olga organizovala pár dní před referendem, zaútočili muži v černých uniformách a zranili několik lidí.

Ale přesto, když Vissarion rovnal tašky do auta, Olga stála v kuchyni, brečela a přesvědčovala sama sebe, že odjíždí nanejvýš na pár týdnů.

Až mnohem později jí došlo, že jí Vissarion nejspíš zachránil život. Nebo (přinejmenším) mnoho let svobody. Vissarion je dlouholetý lidskoprávní aktivista. Pochází z Beslanu v Severní Osetii, kde se počátkem září 2004 odehrál jeden z nejstrašnějších teroristických útoků v dějinách Ruské federace. Atentátníci tehdy obsadili základní školu, po třídenním dramatu a následném bezhlavém útoku ruských bezpečnostních sil zůstaly na místě skoro čtyři stovky mrtvých, většinou dětí.

Vissarion tehdy utrpěl zranění a později jakožto svědek při vyšetřování vypověděl, že polovina obětí zemřela až při zásahu ruských speciálních jednotek. Vysloužil si trestní stíhání, fyzické napadení, pronásledování ze strany FSB… „Zkrátka má s Ruskem bohaté zkušenosti. Tudíž mnohem dřív než já pochopil, co se na Krymu děje, respektive co se ještě dít může,“ říkala Olga v rozhovoru před šesti lety.

Po odjezdu z Jalty pár zakotvil v Kyjevě. „Stal se pro nás druhým domovem.“

 

Radši s vámi ve válce

Když se rozednilo, bylo už ticho. Výbuchy ustaly. Bohdana se probudila a jako obyčejně začala poskakovat po bytě. Olga s Vissarionem obvolávali přátele a kolegy. Některé už předem stačili i s rodinami vyslat z Kyjeva na západní Ukrajinu, kde Olga našla byt a kancelář pro spolupracovníky z organizace Krymská lidskoprávní skupina, kterou založila po odjezdu z Jalty.

Za světla se konečně dalo vyjít ven. Olga říká, že první den války nebyla v kyjevských ulicích cítit panika. „Ano, lidé stáli ve frontách před lékárnami a obchody s potravinami, bylo vidět, že mnozí s válkou nepočítali. Ale jinak byli klidní. Žádná hysterie. To bylo dobré,“ popisuje.

Jen výjezdy z Kyjeva, hlavně ty směrem na západ, byly beznadějně ucpané, v zácpách se čekalo hodiny. „Pořád jsme přemýšleli, zda odjet hned. Jaká je ruská taktika? Nebudou chtít rozbombardovat celý Kyjev? Co když uvázneme ve dvanáctihodinové zácpě a Rusové začnou dálnici bombardovat? Vždyť hlavní silnice, navíc plná aut, pro ně klidně mohla představovat snadný cíl. Nikam neutečeš...“

Rozhodnutí padlo odpoledne: Ne, dnes ještě nejedeme.

Olga zavolala mámě.

Ta po ruské anexi Krymu zůstala v Jaltě, odjet odmítla, i když jí tehdy bylo těžko. V práci na ni koukali jako na zrádkyni, byla jediná, kdo hájil Ukrajinu, jinak se všichni nadšeně přimkli k Rusku. Přišla i o kamarády: viděli ji na ulici a radši přešli na druhou stranu, jen aby s tou ženskou v košili s ukrajinskou výšivkou nemuseli ztratit slovo. „Porodila jsi banderovku,“ syčeli dokonce, ale máma to všechno snášela, protože na Krymu zůstávaly přinejmenším dva důvody, proč neodjet: její rodiče, Olžina babička s dědou. Děda pak umřel, vyprávěla Olga v již zmíněném rozhovoru před šesti lety. Na pohřeb se nedostala, na Krymu by ji bývali okamžitě zatkli.

Ale i máma nakonec poloostrov opustila, letos v únoru. „Mami, válka bude, o tom není pochyb. Všechno, úplně všechno k tomu směřuje, na hranicích už je sto padesát tisíc ruských vojáků. Že jsou tam na cvičení, jsou kecy, Putin zahájí invazi na Ukrajinu a tobě bude na Krymu hodně zle,“ řekla jí Olga. Máma na to: „Jedu. Radši budu ve válce s vámi než na Krymu bez vás.“

 

Odjezd

V Olze se odjakživa pere mozek se srdcem. Jako historička, navíc dlouhodobě činná ve sféře ochrany lidských práv, dobře ví, co se může stát. Tak jako před lety věděla, že na Krymu pro ni po referendu a ruské anexi už nebude bezpečno. Tak jako od loňského podzimu věděla, že Putin zaútočí na její zemi. Jenže srdce se vždycky brání, drží se zuby nehty, aby se nemuselo přidat na stranu rozumu: „Možná bude úplně nejbezpečnější zůstat v Kyjevě,“ říkali si Olga s Vissarionem ještě čtyřiadvacátého února večer, v první den války.

Následujícího rána se všechno změnilo. „Zase mě probudily výbuchy, ale jiné. Zatímco prvního rána to byly rakety, bomby, tohle už byly zvuky bojů, dělostřelectva… Byly tři nebo čtyři hodiny ráno a já pochopila, že Rusové postupují od severu. Bydleli jsme na severozápadním okraji Kyjeva, nedaleko Irpině, Buči, Hostomelu. A ty zvuky se k nám za krátký čas přiblížily natolik, že se v našem bytě otřásala všechna okna. V tu chvíli jsme pochopili, že musíme pryč.“

Beznadějná dopravní zácpa z prvního dne trochu povolila, Olze s Vissarionem a Bohdanou se povedlo poměrně rychle opustit Kyjevskou oblast. Pak sice uvázli v jiné zácpě, dál směrem na Západ, a strávili v ní dvanáct hodin, ale od nejhoršího byli pryč. Následujícího dne doputovali do menšího města na západě Ukrajiny, kde už na ně čekali přátelé a kolegové, kteří se evakuovali dřív.

„Víš, my jsme celých těch osm let v Kyjevě usilovali o to, aby byl Krym zase ukrajinský. Monitorovali jsme situaci na poloostrově, dokumentovali případy porušování lidských práv, posílali jsme žaloby k mezinárodní justici. Například se nám podařilo dokázat, že Rusko cíleně vystavuje děti na krymských základních školách silné vojenské propagandě. Celé generaci dětí cpe do hlavy kult vojska, války a zbraní. Taky jsme pečlivě dokumentovali zločiny, kterých se Ruská federace dopouští na krymských Tatarech. Ti dnes tvoří nadpoloviční většinu všech politických vězňů na Krymu. Tak takovéhle věci jsme dělali. A celou dobu se nám při tom po Krymu stýskalo. Ujišťovali jsme se, že jakmile to půjde, vrátíme se domů. Jenže ono se to seběhlo tak, že teď máme ještě jeden domov, kam se toužíme vrátit. Ten v Kyjevě.“

 

Bohdana

Holčičce jsou tři a půl a spoustu už toho chápe. Třeba že letos se na prázdniny k moři nepojede, protože strašný chlap jménem Putin ničí Ukrajinu. Na druhou stranu, když je letecký poplach, Bohdana má radost, protože všichni dospělí v celém bytě okamžitě všeho nechají a jdou se schovat do chodby. A pak si hrají s Bohdanou a s jejími panenkami, což je samozřejmě mnohem větší zábava, než když všichni dospěláci civí do počítačů nebo visí na telefonech.

„Být matkou ve válce je strašné,“ říká Olga. „Teď asi řeknu banální věc, ale když se ti narodí dítě, začneš přemýšlet jinak. Přeskládají se ti hodnoty. Bojíš se nejen o své dítě, ale najednou i o sebe, protože víš, že tvá dcera nebo syn tě potřebuje. To je úplně nová emoce. Z Kyjeva jsme odjeli právě a jenom proto, že máme dceru. Jinak bychom zůstali. Chtěli jsme dobrovolničit, vstoupit do domobrany, cokoli. Prostě být co nejužitečnější, být v první linii. Ale pro Bohdanu by to nebylo bezpečné.“

Olga teď mívá strašlivé sny. Slyší hlasy dětí, které ve sklepeních Mariupolu a dalších ukrajinských měst umíraly hlady. „Slyším je, jak brečí. Slyším je prosit mámu, aby jim dala najíst a napít. Budím se zpocená, ubrečená, srdce mi buší. Ptám se sama sebe: Jak s tímhle vůbec dokážeme dál žít?“ vykládá Olga. „Mnozí kolegové z Gruzie, Polska nebo Česka nám teď nabízejí online psychologickou pomoc. A já dobře vím, jak moc je to potřeba. Jenže zároveň vím, že dokud bude válka, bude i moje psychika ve válce. Nikdo mi nepomůže. Tahle hrůza musí skončit – a teprve potom s tím bude možné pracovat. Dneska řešíš jedno trauma, ale hned zítra ráno si přečteš, jak Rusové před očima dětí znásilnili jejich mámu. A i to je pořád jenom špička ledovce. Budeme se dozvídat víc a víc.“

 

Dostali e-mail!

Koncem března Olga na pár dní z Ukrajiny vycestovala. Spolu se dvěma kolegyněmi ze sféry ochrany lidských práv jela – za pomoci brněnské organizace Nesehnutí – do Vídně, do ústředí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. „A tam nám říkali, abychom do koalice dokumentující ruské válečné zločiny na Ukrajině zahrnuli i ruské lidskoprávní aktivisty. Prý máme pracovat spolu, čímž se zvýší naše legitimita. A to jako vážně? Zaprvé,“ zlobí se Olga, „ani jeden Ukrajinec nám nebude důvěřovat, pokud bude v naší skupině byť jen jediný Rus. Nikdo s námi nepromluví. A zadruhé, opravdu tohle po nás chtějí i poté, co celý svět viděl obrázky z Buči nebo Mariupolu? Rusové v naší zemi páchají genocidu a my máme poslouchat, že když s nimi budeme pracovat, získáme legitimitu? Co je tohle za uvažování?“

Olga říká, že jakýkoliv dialog mezi obyvateli obou zemí bude po mnoho let strašlivě obtížný, ne-li dokonce zhola nemožný. Tvrdí, že ona sama snad bude schopná mluvit s několika (málo) ruskými kolegy lidskoprávníky, s nimiž roky spolupracuje. Ale nic víc si představit nedokáže.

„Dokonce i Novaja Gazeta pro mě skončila,“ říká.

Novaja Gazeta jsou ruské nezávislé noviny, které byly k Putinovu režimu od počátku velmi kritické. Právě pro Novou Gazetu pracovaly zavražděné novinářky Anna Politkovská či Natalja Estěmirovová, právě Novaja Gazeta platila za jeden z posledních ostrůvků svobody slova v Rusku. Vloni dostal její dlouholetý šéfredaktor Dmitrij Muratov Nobelovu cenu míru.

„A tehdy jsem s nimi taky skončila. Muratov totiž v projevu při přebírání ceny nebyl schopen nazvat věci pravými jmény. Řekl třeba, že Ukrajinu a Rusko rozdělil sestřelený letoun MH17, tedy boeing Malajsijských aerolinií, který sestřelili proruští separatisté na Donbase v červenci 2014. Ale co Krym? Co válka na Donbase? O těch neřekl nic. Nepodpořil ani kolegy krymské novináře, kteří sedí ve věznicích. Přitom o nich ví!“ rozčiluje se Olga.

Letos osmadvacátého března, tedy něco přes měsíc od začátku války na Ukrajině, se pak na webu Nové Gazety objevilo následující stručné sdělení:

„Poté, co jsme dostali další varování od Roskomnadzoru (státního orgánu dohledu – pozn. red.), přerušujeme vydávání novin na webu, na papíře i na sociálních sítích až do konce ‚speciální operace na území Ukrajiny‘. S úctou, redakce Nové Gazety.“

„Chápeš to? Dostali varování. E-mailem. Přišel jim e-mail a oni pozastavují činnost! Na Ukrajině novináři umírají, umírají civilisti, matky s dětmi. A neumírají jen v bojích, umírají hlady, žízní a chladem ve sklepích. A redakce Nové Gazety končí, protože dostala e-mail!“ čílí se Olga.

„Navíc ani nebyli schopni použít slovo válka.“ V Rusku nyní platí cenzurní zákon, který v souvislosti s válkou na Ukrajině zakazuje používání jiné než oficiální kremelské rétoriky. A ta zní: Rusko provádí na Ukrajině „speciální operaci“.

„Podívej, válka má podporu nějakých sedmdesáti, možná osmdesáti procent Rusů. Čili to není Putinova válka, je to válka většiny obyvatel Ruské federace. Jsou dokumentovány případy, kdy ruský voják volal domů ženě a chlubil se, že znásilnil šestnáctiletou Ukrajinku. A žena se smála. Novaja Gazeta zastavila činnost, protože dostali e-mail. I ti Rusové, kteří jsou proti válce, nejdou ven demonstrovat, protože se bojí těžkooděnců z OMON. Tak jak se s nimi máme být schopni bavit?“

 

P. S. Od doby, kdy se ruské jednotky stáhly na východ Ukrajiny, dojíždějí Olga s Vissarionem pravidelně do Kyjeva i okolních měst Irpiň, Buča či Hostomel jako dobrovolníci. Definitivní návrat do Kyjeva plánují až na dobu, kdy to bude bezpečné pro jejich dceru. Na závěr rozhovoru Olga říká: „Mluvily jsme spolu před šesti lety a teď. Slibme si, že za šest let si popovídáme v ukrajinské Jaltě.“