Druhá velryba pražská

Lidé

Následující příběh mohu vyprávět jen díky náhodě a omylu. Začalo to tím, že mi nedávno můj oblíbený sochař Vojtěch Míča řekl: „Dodělávám velrybu.“ Cože?! „Vlastně plejtváka...“ Míča vypadal, že si nevymýšlí, a já chtěl slyšet víc, ale je to introvert – jen se zasmál: „Musíte spíš za Andrejem Shbatem, který ví o té kostře všechno; jeho historky mi krátily mnohatýdenní tvrdou práci.“ Za anatomem a antropologem Andrejem Shbatem jsem chtěl automaticky zamířit do Národního muzea, jenže to bych šel úplně špatně.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na závěr telefonického domlouvání rozhovoru jsem se vlastně chtěl jen ujistit: „Takže ten sraz máme pod velrybou v Národním?“

Jedenačtyřicetiletý Andrej Shbat v tu chvíli pochopil, že jsem mimo, spolkl však komentář a dal mi správnou adresu: „Musíte přijít do Muzea normální a srovnávací anatomie na 1. lékařské fakultě. A není to velryba, ale plejtvák.“

Do háje.

O čem to chci vlastně psát?

„A je ten váš plejtvák vůbec zajímavej?“

„Možná zajímavější než ten v Národním – i když menší, náš má osm metrů. Vždyť přijďte!“

Až takto jsem tedy zjistil, že máme v Česku plejtváčí kostry hned dvě, a vydal se poznat tu s přezdívkou Ilga.

 

Až mumie odpoví

Že má vystudovaný antropolog Andrej Shbat dobré historky, si ověřím brzy poté, co vstoupím do podivuhodného, veřejnosti skoro neznámého muzea plného koster a lebek.

A vůbec – vede výborné řeči: „Já mám radši lidi mrtvé než živé,“ utrousí například, a ani se u toho nezasměje: „Živí mě většinou štvou svojí blbostí…“

O mrtvolách mluví z toho důvodu, že ač poslední dobou řešil hlavně plejtváka, jehož kostru máme přímo nad sebou, je také nadšeným průzkumníkem krypt, ve kterých zkoumá mumie.

A tak si jednu pohřební historku dejme celou: „Víte, já si s těmi mumiemi i povídám. Jednou jsem šest týdnů zkoumal kryptu premonstrátů v Nové Říši, což je na Vysočině, a zapomněl jsem zamknout dveře. Pracuju, je devět večer, na uších mám sluchátka, občas k těm nebožtíkům něco přátelsky prohodím, jako obvykle... Jenomže já jsem kdysi dal sám sobě slib: pokud mi mumie začnou odpovídat, dobrovolně půjdu do blázince. A samozřejmě se stalo, že odemčenými dveřmi vstoupil mnich, já ho přes sluchátka neslyšel, tak došel až ke mně, ze strany mi položil ruku na rameno – a tehdy jsem si několik vteřin myslel, že dostanu infarkt...“

V podobných chvílích miluju svoje povolání.

 

Poslouchám dobrodružné příhody a zároveň se procházím kolem muzejních vitrín, které tu stojí více než sto let.

Hele, tady je kostřička kočkodana!

Támhle medvídka koaly, a vedle jsou dvě kostry lidské. Nebo tady: spousta lebek. Zdejší ústav byl do roku 1945 německý a místní vědci studovali rozdíly mezi rasami, takže vedle sebe máme krásnou lebku europoidní, negroidní i mongoloidní.

A dokonce je tu i lebka typická pro kanibaly; prostě nádhera!

„I vy máte úžasnou profesi,“ pogratuluju Shbatovi: „V dětství jsem o něčem takovém snil.“

„No jo, jenže drtivá většina lidí z těch snů vyroste a sem k nám pak nechtějí nastoupit, protože jim to připadá neperspektivní… Mě to vždycky bavilo a baví.“

Zeptám se, odkud s tím svým příjmením vlastně je, a tentokrát se usměje: „Z Jihlavy – ale tatínek původem z Izraele.“

Jméno Shbat je v překladu Únor, v únoru se Andrej taky narodil, a to se stává oslím můstkem k plejtvákovi; respektive k samičce plejtváka, jejíž kostra jako by plavala ve vzduchu nad námi.

Vraťme se do února roku 1945. Na Popeleční středu začala spojenecká letadla nečekaně bombardovat Prahu, což tragicky odnesla právě oblast okolo Karlova náměstí, v níž se nachází Anatomický ústav.

„Nejmíň dvě bomby dopadly v bezprostředním okolí budovy,“ říká Shbat: „Z fotografií víme, že patro nad námi bylo zničené, ale nově máme důkaz, že tlaková vlna silně zasáhla i přímo tohle muzeum.“

O jaký důkaz jde?

„Když loni v létě poprvé přišli restaurátoři a váš známý, sochař Míča, postavili k plejtvákovi lešení a zjistili, že v horní části páteře jsou zaseknuté střepy z tabulkového skla v oknech, která to tehdy nevydržela.“

 

Zachovalá nosní přepážka

Andrej Shbat je v první řadě pedagog, to jej živí: coby odborný asistent přednáší anatomii medikům-zubařům. Ale stejně jako si ve volném čase rád povídá s mumiemi, líbí se mu i mezi kostmi v tomto muzeu, a tak tu osmým rokem dobrovolně tráví spoustu času; vlastně si ho vzal na starost.

„Jisté předpoklady jsem k tomu snad měl,“ vysvětluje. „Při svém pobytu na Erasmu v Portugalsku jsem se například zapsal na předmět muzeologie, který nám přednášel kurátor etnografických sbírek slavného British Museum, a to mě velmi zaujalo...“

V Anatomickém muzeu si samozřejmě nemohl nevšimnout, že zdejší největší exponát, plejtvákova kostra, je v nedobrém stavu. „Tak například z ní věčně odkapával tuk, vždyť se podívejte; skvrny máme dodnes na parketách a na skle vitrín.“

Pomalu se dostáváme k tomu, proč je zdejší kostra tak unikátní: paradoxně z toho důvodu, že o ni kdysi nebylo správně postaráno. „Nikdo tu kostru nevyvařil, velrybáři z ní jen obrali maso a vzali část tuku, který se běžně využíval jako velmi dobrá hydroizolace – mazaly se jím trupy lodí...“

Například kostra druhé české velryby, plejtváka myšoka z Národního muzea, vyvařena byla, o tom se ví. K logisticky náročné akci došlo koncem devatenáctého století v Karlíně, ale na smrad si tehdy stěžovali i občané vedlejších Královských Vinohrad.

„Na kostře našeho nevyvařeného plejtváka zůstaly měkké tkáně – například vysušená kůže na konci ploutví, šlachy po tricepsu, meziobratlové ploténky, dokonce i chrupavčitá nosní přepážka. Čili nedbalost pomohla k tomu, že nám tady visí něco ojedinělého.“

Obdivuju nosní přepážku, ale říkám si: Jak je tedy možné, že se o téhle druhé velrybě pražské ví jen tak málo?

 

Tak proč?

Jedním z důvodů je to, že vlastně neznáme pravdu, která by se dala odvyprávět. Máme jen tradovanou verzi, podle níž jde o plejtváka malého, který zabloudil do ústí řeky Labe a zemřel v místech, kde se mísí slaná voda se sladkou: „Dávalo by to smysl, protože plejtvák potřebuje slanou, která nadnáší; ve sladké musí vynakládat příliš síly, aby se dostal nahoru ke hladině,“ uvažuje Andrej Shbat, „ale nevíme, důkaz nemáme.“

My dokonce nevíme ani to, jestli jde o plejtváka malého, ačkoli je to nejpravděpodobnější varianta.

Jenomže: když loni restaurátoři kostru sundali, našli na čumáku cedulku se starým a značně zašlým nápisem Balaenoptera borealis, což je plejtvák sejval (ale ten bývá přece jen o dost větší).

„Anebo by to teoreticky mohl být plejtvák jižní, Balaenoptera bonaerensis, což by pro nás bylo ze všeho nejlepší!“

Záhadu může objasnit analýza DNA z odebraných měkkých tkání, která bude hotova ještě letos. A proč by bylo dobré, kdyby šlo o plejtváka jižního? „Protože těch se do naší části světa dostalo z jižní polokoule málo, jejich lov nebyl efektivní; a tak bychom měli reálnou šanci vystopovat, jak se k nám ta kostra vlastně doopravdy dostala.“

Všímáte si, že zatím nepadlo slovo o tom, jak dlouho kostra v Praze je?

Ani tohle totiž nevíme.

„Sice mám moc rád příběhy,“ krčí rameny Andrej Shbat, „ale vykládám je až od chvíle, kdy máme důkazy. A ty máme jen pro to, že tu kostra byla roku 1923, kdy se zdejší německý ústav zvyšoval o jedno patro. V muzeu proto měnili strop a ten nový už byl rovnou vymyšlený tak, aby se na něj dal zavěsit plejtvák. (Visel mimochodem vždycky čelem k oknu a ocasem k přicházejícím návštěvníkům; logičtěji byl přetočen až po rekonstrukci před pár týdny.)

Jen málo informací máme i z toho důvodu, že na konci války zdejší němečtí zaměstnanci archivní záznamy buď spálili, nebo s nimi utekli – těžko říct, jaké anatomické pokusy tu během války dělali…

I po válce jistě žili v Praze pamětníci, kteří historii plejtváka znali, ale ubývalo jich, ubývalo, a nakonec nezbylo o moc víc než domněnka o Labi. Ta aspoň pomohla ve chvíli, kdy Andrej Shbat vymýšlel pro kostru, kterou už po těch letech považuje za kamarádku, přezdívku: „Je to Ilga,“ říká.

Krásné jméno!

„A taky šifra: Illegal Long Girl from the Atlantic.“

 

Voní tymiánem

Fascinovaně poslouchám soukromou přednášku o tom, že plejtvák je ze stejné rodiny jako hroch a původně žil na souši.

Prohlížím si jeho ploutve, které vypadají trochu jako naše ruce, jen tedy nemají palce (ty zakrněly, protože plejtvák jaksi nepotřebuje nikdy nic uchopit), a taky párek miniaturních nožiček, které jsou za života ukryté v tuku a mase – coby relikt z dávné minulosti…

Jsou i další důvody, proč se o této kostře moc neví.

Zdejší sbírky byly většinou německé, na mnoha lebkách vidíme německé nápisy tuší. Ještě dlouho po válce existovaly obavy, že se Němci o svůj někdejší majetek přihlásí, a proto se raději o anatomickém muzeu s plejtvákem u stropu nic moc neroztrubovalo.

Dlouhodobě taky panují obavy z toho, že by snadno přístupné muzeum lákalo zloděje, protože kdo by nechtěl mít v obývacím pokoji gorilí lebku, že ano.

Ale hlavně: budova vždy sloužila budoucím lékařům, v první řadě tu šlo o medicínu a o člověka. Muzeum bylo na vedlejší koleji a plejtvák představoval starou, začernalou, kapky tuku upouštějící kuriozitu.

Od konce loňského roku jsou kosti zase světlé – Andrej Shbat dokázal dát dohromady tým složený mimo jiné z restaurátorů, chemiků a právě sochaře Míči, který měl za úkol poskládat vyčištěné kosti tak, aby byly přesně na svém místě a držely správný tvar.

Každá kost si prošla dlouhou lázní, během které se odplavoval tuk a další nečistoty – například obrovská lebka (bez menší dolní čelisti) byla v lázni šest dnů. „Zajímavé je, že původně vážila pětaosmdesát kilo, a po odtučnění už jen kolem šedesáti. Celá kostra vážila přes čtyři sta, teď má tři sta padesát…“

Když si k ní zblízka čichnete, možná ucítíte tymián.

„Přesně tak,“ přikyvuje Andrej Shbat, „je to tím, že jsme ji naimpregnovali thymolem, což je látka známá už ze starověkého Egypta, díky níž Ilga nebude plesnivět...“

Plejtvák tedy září, ale Andrej Shbat chce rozzářit celé muzeum.

„Myslíte,“ ptám se ho, „že to studenti ocení?“

Mávne rukou: „Nedělám to pro studenty, ale proto, že si tohle místo péči zaslouží. Bylo tu mnohem dřív než my a mělo by tu zůstat dlouho po nás…“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama