PODCAST: Jdu cestou, na které se zuřivej punk spojil s buddhismem

V letech devadesátých se stal jednou z hlavních tváří českého ekologického a sociálního aktivismu, vášnivě bojoval za práva zvířat nebo za národnostní menšiny, ale koncem milénia rodnou Prahu opustil a od té doby žije skromně a samotářsky na Broumovsku, kde zkoumá tamní kulturní a historickou paměť.

V obsáhlém rozhovoru vypráví, kdo ho na prahu dospělosti nejvíc ovlivnil a komu je i ve svých skoro pětapadesáti letech vděčný: „Byli to Mikoláš Chadima, Jello Biafra a Henry Rollins.“ Všechny tři muže zná i osobně a v podcastu vysvětluje, proč jsou pro něj tolik důležití.

Bergámo popisuje společenskou atmosféru v polovině osmdesátých let, kdy „mě odvezli na fízlárnu někdy i třikrát denně, a když jsem měl nabarvený vlasy, musel jsem si tam smýt barvu v umyvadle“.

Vypráví i o tom, jak hned po revoluci začal vozit západní punkové a hardcorové kapely do Československa a naopak. „Třeba na evropské turné s Majklovým strýčkem z roku 1991 do smrti nezapomenu – to bylo strašný, strašný, strašný…“

Vrací se i k demonstracím a blokádám, které tehdy často pořádal a vedl, mimo jiné k zásadnímu narušení Velké pardubické před třiceti lety. Vzpomíná na činnost radikálně ekologického hnutí Animal S.O.S. i kulturně-sociálního centra Black Hand, a upřímně říká, proč nakonec z Prahy znechuceně odešel na samotu.

Bergámo je pořád pankáč, ale mnohem klidnější než v mládí. Punk totiž nakonec propojil s buddhismem, má za sebou několik cest do Asie a meditační pobyt v thajském klášteře.

Jeho život stojí za knížku, která v těchto dnech skutečně vychází. Jmenuje se – jak jinak – Punk zuřivej a jde o rozhovor, který s Bergámem vedli Radim Kopáč s Gabrielou Kontra.

Naše více než hodinové povídání si můžete poslechnout buď přímo zde, nebo ve všech podcastových aplikacích.