Studenty zasáhla velikost a síla Strahova, Národní stadion sem nepatří, říká urbanistka

Výsledkem mezinárodního workshopu s názvem Budoucnost strahovského kopce je deset vizí, jak s tímto územím naložit. Vzal vás některý obzvlášť za srdce?

Jeden z týmů si velmi správně všiml izolovanosti Strahova. Při jakémkoli řešení bude potřeba zapracovat na cestách, které jej propojí se zbytkem Prahy. Tihle studenti proto vytvořili krásné schéma různých propojení a nápadů, jak cesty pro pěší, cyklisty i veřejnou dopravu vylepšit, sledovali celé téma v mnohem širším měřítku. To se mi hodně líbilo.

 

Jaký další koncept vás zaujal?

Ocenila jsem všechny práce, které se zabývaly myšlenkou rozdělit tribuny spartakiádního stadionu různými vestavbami. Otevírá to možnost, aby zde vzniklo společensko-kulturně-sportovní centrum, které by sloužilo místním lidem, studentům, ale i dalším obyvatelům či návštěvníkům Prahy. A jedna skupina velmi zajímavě oddělila vnitřní plochu od tribun, což je velmi přesné přečtení současného provozního uspořádání stadionu – z tribun se dost těžko dostanete na plochu.

 

Jaké využití pro bývalé cvičiště tito studenti navrhli?

Pojmenovali svoji vizi Port(al) Strahov, což vychází i z jednoho z prvorepublikových plánů, který pracoval s pojmem Vzdušný přístav. Ve své prezentaci sice využili i výletní vzducholodě, ale to jsem vnímala spíš jako nadsázku – dali je tam spíš proto, že to hezky vypadalo na obrázcích. Základní využití tvořil ve skutečnosti skladovací prostor, ze kterého nákladní drony distribuují zásilky po městě. Těch originálních nápadů ale bylo víc.

 

Který považujete za nejradikálnější?

Objevil se i návrh nechat celý Strahov zarůst zelení, proměnit ho v jakousi džungli. Volně rostoucí vegetace by si postupně vzala i tribuny spartakiádního stadionu, ze kterých autoři nechali jen železobetonový skelet. Jiná skupina si zase jako hlavní téma zvolila energii. Využívala k tomu strahovské povětří, které by pohánělo větrné turbíny, v posilovnách by vznikala elektřina i prostřednictvím lidské síly. A plocha stadionu by byla věnována městskému zahradničení, což je dnes velké téma.

 

Potenciál místa je ohromný

Workshop vypsal ateliér Jiřího Klokočky, kde působíte jako odborná asistentka. Jaká byla vaše role?

Dlouhodobě buduji spolupráci s univerzitami v Drážďanech, Krakově, Delftu a Štrasburku. Co se týče strahovského zadání, zajišťovala jsem prakticky veškerou přípravu a organizaci. O akci byl velký zájem, ze zahraničí dorazilo šedesát studentů, dalších patnáct dodalo ČVUT. Rozdělili jsme je do deseti skupin, na samotnou práci měli vyčleněných pět pracovních dní, mohli v Praze zůstat i přes oba víkendy.

 

Jak si vysvětlujete takový zahraniční zájem o jeden pražský kopec?

To téma je prostě zajímavé, protože není úzce lokální. V mnoha městech najdete podobná rozlehlá místa, která jsou silně spjatá s historií, ale dnes zůstávají málo využívaná, protože municipality nevědí, jak s nimi naložit a oživit je. Proto jsme chtěli využít hlavy studentů, posunout chápání Strahova, ukázat jeho možnosti. A odšpuntovat tím vnímání tohoto území ze strany politické a odborné reprezentace. Dodat jim zajímavé myšlenky zdarma.

 

Existovalo nějaké zadání ze strany Magistrátu hlavního města Prahy?

Velmi otevřené, vlastně žádné. Město je dlouhodobě dost bezradné, co se týče Strahova. Byť poslední dobou se to trochu mění…

 

V jakém směru?

Začíná převládat myšlenka vytvořit ze Strahova volnočasový prostor především pro obyvatele metropole. Hlavní náplní by měla být kombinace sport – kultura – vzdělání, což by vhodně navazovalo na zdejší tradici, která spojuje ducha s fyzickou zdatností. Nicméně pořád panuje velmi nejasná představa, co dělat s tribunami Velkého neboli Spartakiádního stadionu.

 

Vysokoškolské koleje mají zůstat?

Ano. Před lety se objevila myšlenka přesunout je pryč, aby na jejich místě mohla vyrůst rezidenční výstavba. Teď se na Strahově se studenty počítá, a to je podle mě dobře. Co udělat se zbytkem území, je zatím hodně nejasné. Přitom potenciál toho místa je ohromný.

 

Národní stadion je špatný nápad

První den workshopu byla na programu obhlídka území. Jak studenti reagovali, co na ně na Strahově udělalo dojem?

Myslím, že je zasáhla velikost a síla toho místa. Navštívili jsme takzvanou Husákovu lóži, odkud spartakiády sledovala komunistická vrchnost, byli jsme i na střeše stadionu. Nakoukli jsme také do útrob Rošičáku a obešli všechny ty nekonečné asfaltové plochy, kde dnes parkují autobusy a auta. Na závěr jsme sešli přes Petřín na Újezd. Studenty určitě zaujal kontrast mezi tím ohromným zpustlým prostorem a blízkostí načinčaného historického centra.

 

Doputovala ke studentům informace o majetkových a smluvních poměrech v celé oblasti? Připomeňme, že Velký stadion je ve vlastnictví města a zdejší plochu si pronajímá fotbalová Sparta, vysokoškolské koleje patří ČVUT, Rošického stadion získala Fotbalová asociace ČR…

Ano, tohle všechno bylo součástí podkladů, které připravil Institut plánování a rozvoje ve spolupráci s magistrátem.

 

Zúčastnil jsem se závěrečných prezentací a zarazilo mě, s jakou lehkostí studenti „vyzmizíkovali“ například tři hřiště v západní části území směrem k Ladronce, které dnes slouží amatérským ragbistům, lukostřelcům a dětem z místního fotbalového klubu.

Už jsme je na to upozornili. Podobné nesrovnalosti by se měly ještě vychytat a doladit.

 

Podobně studenti naložili se Stadionem Evžena Rošického, kde se v roce 1978 uskutečnilo mistrovství Evropy v atletice. Pak se tam střídali fotbalisté a poslední roky celý areál víceméně chátrá. A občas se vynoří úvahy o nové národní fotbalové aréně, kde by hrála i pražská Sparta…

V tomto případě nešlo o náhodu nebo chybu. Dostali jsme informaci z Institutu plánování a rozvoje, že není vhodné, aby na tomto místě zůstal nebo vznikl stadion sloužící výhradně profesionálnímu sportu. Mimo jiné kvůli složité dopravní obslužnosti.

 

V průběhu prezentací krátce vystoupil náměstek pražského primátora Petr Hlaváček, který je zodpovědný za územní rozvoj. Zdržel se jen chvíli a připomněl studentům jedinou věc: že ať tu vznikne cokoli, někdo to musí zaplatit.

To je jistě pravda, ale v prvotní fázi hledání vize pro strahovskou pláň jsme problematiku finančního rozpočtu nezadávali. Jak už jsem říkala: studentské vize můžou ukázat nové možnosti nezatížené praxí a já osobně věřím, že v celém složitém procesu mají své místo.

 

Jak teď tedy bude pokračovat procedura, která by přiblížila strahovský vrch smysluplnému využití?

To asi není úplně otázka na mě. Vím, že magistrát chce uspořádat mezinárodní soutěž, která se má ovšem týkat jenom spartakiádního stadionu. Podle nás urbanistů ale musí existovat celková vize, jak by stadion mohl fungovat společně s okolím. Potěšilo by mě tedy, kdyby výsledky studentského workshopu pomohly formulovat komplexnější zadání soutěže.

 

 

Zajít na výstavu, vypustit děti

Někdy se zdůrazňuje historická osa složená ze tří významných míst: mohyly na Bílé hoře, Spartakiádního stadionu a Národního divadla…

Myslím, že v tomto případě je přání otcem myšlenky. Nevím o žádném dokladu, že by to byl vědomý plán, spíš jde o dodatečný ideový konstrukt. Podle mě je to jedna z věcí okolo Strahova, kterou je potřeba stáhnout trochu víc na zem.

 

Jaký máte vy osobně vztah ke Strahovu?

Se sestrou jsme obě nacvičovaly na spartakiádu v roce 1985. Já v kategorii nejmladšího žactva, ona jako starší žákyně, což byla ta slavná skladba Poupata. A musím říct, že vidina dostat se až na Strahov pro nás byla velká věc.

 

Jak to dopadlo?

Nakonec jsme vybrány nebyly, byť sestra se dostala do nějakého pokročilejšího kola. Dívaly jsme se pak s babičkou aspoň v televizi a líbilo se nám to – necítily jsme za tím ideologii, nebo možná jen malinko. Bylo to hlavně fascinující a monumentální, prostě nezapomenutelný zážitek.

 

A kromě spartakiády? Pamatujete si na Strahov z dob vašeho mládí i jinak než z televize?

Vyrůstala jsem na sídlišti Novodvorská, na opačné straně města, navíc za řekou. Takže Strahov byl někde daleko, metro tam nevedlo, vůbec se nenacházel na trase mého života.

 

Podobně to asi mělo víc Pražanů po několik generací. V rámci odborných debat se objevuje například termín Zapomenutá Akropole nad městem.

Zní to až přehnaně pateticky, ale v podstatě to tak je. Strahovský vrch není příliš vzdálený od centra, přesto sem Pražan takřka nezabloudí. Nemá důvod.

 

Jaký by podle vás ten důvod mohl být?

Mně by se líbilo, kdybychom sem mohli o víkendu s dětmi vyrazit a strávit tady třeba celý den. Je tady spousta volného prostoru, což je pro život ve městě čím dál cennější hodnota. Není mnoho míst v Praze, která by spojovala prostor pro vzdělání, sport, kulturu, a přitom by byla takhle venku. Když jdu do Národní galerie nebo do Národního muzea, jsem po dvou hodinách unavená, a přitom ještě nemám prohlédnuto všechno. Mít možnost vyjít do zeleně, protáhnout se, zajít si na jídlo, lehnout si na deku, a pak třeba ještě dokončit prohlídku, bych považovala za úžasné.

 

To zní ideálně až idealisticky.

Myslím, že poptávka po takovém místě existuje. Lidé by si tu mohli dávat sraz, aby podnikli něco společně, šlo by tady takříkajíc vypustit děti. Považovala bych za chybu, kdyby na Strahově zvítězily kanceláře, exkluzivní bydlení nebo profesionální sportovní areály.

 

Žádný studentský tým s takovou představou nepracoval?

Některé týmy k tomu měly sklony, ale nabádali jsme je, aby nezabředly v současném uvažování, jak každou plochu co nejlukrativněji a nejefektivněji zastavět. Chtěli jsme, aby k tématu přistupovaly bez většího vnitřního svázání, které zákonitě přinášejí zadavatelé a investoři, a zároveň se snažily vnímat historický význam Strahova a nezničit sílu místa.

 

Výběr ze studentských prací na téma Strahov si můžete prohlédnout v galerii.